Biskup mons. Athanasius Schneider náleží k nejvyprofilovanějším biskupům Katolické církve. Mezi zhruba 5 tisíci arcipastýři světa je významným hlasem obrany katolické Tradice. Agustín De Beitia v argentinském deníku La Prensa připomenul jeden anonymní komentář na sociálních sítích z doby před 10 lety, kde bylo napsáno: „Abys dnes našel pravověrného biskupa, musíš jít do Kazachstánu.“ Tím byl míněn mons. Schneider, světící biskup z Astany. Jako ruský Němec, jehož rodiče byli za Stalina deportováni na Ural a poté do Kirgizie, vyrůstal v Sovětském svazu. Zažil na vlastní kůži, co to znamená žít víru ve skrytu. Poté se podařilo rodině vycestovat do Německa, kde doufala, že nalezne svobodu. Brzy však zjistila, jak velice může být svoboda vykuchána – také v Církvi.

Po knize „Dominus est“ o sv. přijímání a „Christus vincit“, knižním rozhovoru s Dianou Montagnovou, publikoval biskup Schneider r. 2023 „Credo“, souhrn katolické víry, jenž vyšel anglicky, italsky, francouzsky a španělsky. Agustín De Beitia proto v La Prensa zveřejnil exkluzivní rozhovor s biskupem Schneiderem. Zde je text:

Agustín De Beitia: Excelence, máme tady masivní odvrat od víry ve světě. Nejedná se už o odpadnutí jednotlivců, nýbrž celých mas obyvatelstva, jehož sociální řád již není postaven na křesťanských kritériích. V této situaci, kdy jsou vypichovány do popředí všechny chtíče, módy a zlomy s minulostí, zůstávají stopy po zničených domácnostech, trvalé, šťastné rodiny jsou spíše výjimkou než pravidlem. Mluví se o novém pohanství, které křesťany tak jako v prvních staletích po Kristu vytlačuje na okraj. Můžete toto blíže vysvětlit?

Biskup Athanasius Schneider: Ano, tento proces odpadu od křesťanské víry a morálky, od života, který odpovídal křesťanskému duchu a přirozenému právu, je už více než jedno století realitou. Tento duch, který označujeme termínem sekularismus, chce utvářet sociální, politický a veřejný život bez jakéhokoliv vztahu k víře nebo náboženství. Jde o úplné ponoření se do materialistického konzumního života, o nic jiného. To je požadováno již od dob Francouzské revoluce. Stále více se rozšiřoval duch praktického materialismu. Ten se opíral o dvě síly ve veřejném životě: sekulárního ducha zednářského hnutí, a ducha komunismu, socialismu. V dobách oficiálního komunismu v Sovětském svazu byl celý tzv. východní blok utopen ve formálním materialismu, jenž se stal státní ideologií. Ve stejné době ale proběhl na tzv. „svobodném“ Západě paralelní proces přijetí praktického materialismu. Nyní, po zhroucení sovětského komunistického systému, zasahuje toto „západní“ hnutí života bez Boha a náboženství prakticky všechny lidi. Potom se přistoupilo ještě k dalšímu kroku: k frontálnímu útoku na samotné přirozené právo a zdravý lidský rozum. Podnět vzešel od veřejných i soukromých organizací. Genderová ideologie chce zrušit manželství a rodinu, které jsou tvořeny jedním mužem a jednou ženou. Nyní ale následuje poslední, nejnebezpečnější krok: útok a veřejná manifestace přímého rouhání se Bohu, přesněji řečeno Kristu a katolické víře, filmem, divadlem a veřejnými institucemi. To lze vidět v Evropě velice často. Ne útoky proti islámu, proti židům, proti Buddhovi, ale proti Kristu, proti Matce Boží, proti Nejsvětější svátosti. Jde o podobný fenomén jako před dvěma tisíci roky v době pronásledování křesťanů. Všimněte si, že v prvních staletích pronásledování byli křesťané pokládáni za nepřátele lidstva. Stali se předmětem nenávisti. Být tenkrát křesťanem znamenalo v tehdejší římské společnosti stát se osobu, která je nenáviděna.

Agustín De Beitia: Jako dnes…

Biskup Athanasius Schneider: Co my dnes prožíváme, je podobné. Když někdo hájí názor, že existují jen dvě přirozená pohlaví, nebo když brání přirozené manželství a říká, že homosexuální vztahy odporují lidské přirozenosti, vystavuje se nenávisti ostatních. Zažil jsem to v Sovětském svazu, vím proto velice dobře, co znamená ideologický totalitarismus. V Sovětském svazu byla osoba, která se octla v rozporu s oficiální ideologií, obviněna, že je nepřítel lidu. Není snad zajímavé ve světle toho pozorovat, co se děje dnes? Jsme jako první křesťané malou komunitou uprostřed morálně zkorumpované společnosti. Musíme být svědky a obránci lidské důstojnosti podle přirozeného práva.

Agustín De Beitia: Tato redukce společenství katolických věřících na extrém, který je srovnatelný s prvotní církví, je sugestivní. Lze ji vidět i z eschastologického pohledu? Není to ozvěna slov našeho Pána, který řekl: „Až opět přijdu, naleznu na zemi ještě víru?“

Biskup Athanasius Schneider: Přesně tak, to je správné. V knize Zjevení, v poslední knize Bible, čteme, že svět je stále více protikřesťanský, má stále větší nenávist vůči křesťanům a podniká stále více útoků proti nim. Podle této knihy budou křesťanské komunity v menšině. Kristus sám mluvil v Evangeliu o malé stádu. Ale my přesto musíme evangelizovat a přinášet do naší doby a naší společnosti ducha Kristova a naději.

Agustín De Beitia: Už jsme mluvili o novém pohanství ve světě. A dalo se očekávat, že tato mentalita pronikne i do Církve. Den ode dne je těžší rozpoznat kněze podle oblečení, mluvy nebo doktrinálního postoje. Octli jsme se v bodu, kdy musíme svým dětem říkat, že co ony právě v kázání slyšely, není správné, nebo že dívky nemohou být ministrantkami nebo že laici by neměli rozdávat sv. přijímání. Musíme bránit naše děti před tím, co naši vlastní pastýři jim říkají! To je neuvěřitelné. Není toto čas temnoty?

Biskup Athanasius Schneider: Ano, tak tomu bezpochyby je. Naprosto souhlasím s vaším postřehem. To mi připomíná, jak Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., před 60 lety, když byl ještě profesorem teologie, napsal článek, v němž konstatoval, že přijde doba, kdy Církev bude mít pokřtěné lidi, kteří jsou sice formálně katolíky, ale ve skutečnosti pohany. Zajímavý a prorocký postřeh. Světský duch pronikl do Církve. Tato krize započala před 60 lety II. vatikánským koncilem a proniká od té doby do života Církve a stále narůstá. Je to hnutí přizpůsobování se tomuto světu. Už sv. Pavel varoval křesťany v listu Římanům, aby se duchu tohoto světa nepřizpůsobovali. Právě toto se ale dnes děje. Je to naturalistický duch, to znamená bez nadpřirozené vize. Jde o antropocentrický pohled koncentrovaný výhradně na člověka a nikoli na Boha. A tento svět nechce žádnou jasnou nauku v náboženství, nýbrž dvojznačnost. Požaduje jakýsi náboženský supermarket, v němž si každý může vybrat, co se mu hodí. Proto musíme nechat padnout církevní teologický jazyk a používat plytký a vágní, abychom se zalíbili světu. Totéž platí i pro liturgii. Ta musí být čistě lidským setkáním, ne svatá, ne nadpřirozená, ne vznešená. Musí degradovat na úroveň protestantského shromáždění, které žádnou slavnostní bohoslužbu nemá. Mluvil jste o kázání: Ano, musíme naše děti chránit před kázáními špatných kněží. Všechno toto je projevem velmi závažné vnitřní krize v Církvi. Ale nesmíme ztrácet ze zřetele, že Církev je pořád v rukou Kristových. I v těch nejkatastrofičtějších dobách. Nemůžeme zapomenout, že v těchto časech laikové, prostí malí v Církvi, si uchovali instinkt pro katolickou víru, kterou obdrželi při křtu a při biřmování. Přejí si čistou katolickou víru, důstojnou svatou liturgii a důstojné kněze, kteří jsou opravdovými muži Božími. Díky Bohu tento fenomén v mnoha částech světa vzrůstá.

Agustín De Beitia: Také ho pozorujete?

Bischof Athanasius Schneider: Vidím to zvláště u mládeže – a to je důvod k naději. Uskutečňuje se obnova Církve. Křesťané jsou již menšinou v celém světě a tito praví katolíci, to vám říkám, jsou menšinou v menšině. Ale Bůh miluje maličké a v dějinách je proti mocným vždycky upřednostňoval. Tak jedná i v naší době.

Agustín De Beitia: Vedle těchto potěšujících znamení se ale bohužel také ukazuje, že krize v Církvi postoupila ještě o krok dál. A problémem je, že totalitarismus a nenávist vůči tradiční víře, o níž jsme předtím mluvili, už nepřichází jenom ze světa, ale přímo ze samotných struktur Církve. Jde o nenávist k Tradici, k tradiční liturgii a k tradiční nauce víry. To je nová a strašlivá situace.

Biskup Athanasius Schneider: Souhlasím.

Agustín De Beitia: Když toto pozoruji, tak se ptám, jestli my nemůžeme nějak ovlivnit situaci, kterou vy vnímáte. Vy, který jste vyrostl v Sovětském svazu a zažil totalitarismus, budete vědět, co je to život víry v podzemí. Ptám se tedy, jestli nemůžeme uchovat víru a liturgii ve skrytu a vyhnout se tak nenávisti samotné Církve.

Biskup Athanasius Schneider: Neřekl bych, že samotné církve. Církev je stále naše matka a je svatá. Je ale nutné bránit se před rozvratníky, kteří jsou naplněni světským duchem a obsadili vysoké církevní úřady, žádnou víru nemají a proto nenávidí pravdu v nauce i v liturgii. Tito kardinálové, biskupové a kněží zneužívají svůj církevní úřad, proto na mnoha místech dobří katoličtí věřící, kteří jednoduše chtějí mít víru svatých, tu víru a liturgii, která je tu odedávna a již převzali od svých předků, musejí slavit mši tajně nebo polotajně, někdy dokonce i mimo oficiální církev.

Agustín De Beitia: Můžete uvést konkrétní případy tohoto fenoménu?

Biskup Athanasius Schneider: To je fenomén, který se objevil poprvé ve 4. stol., kdy stoupenci hereze arianismu obsadili vysoké církevní úřady a dobří pravověrní věřící byli vyháněni z kostelů. Ale takové časy bývají vždycky relativně krátké. Potom končí a Bůh zasahuje. To bude i dnešní případ. Ale tito kněží a věřící, i když jsou nuceni slavit mši tímto způsobem, si musejí vždycky uchovat pravého, katolického a církevního ducha. To znamená modlit se za papeže, uznávat ho a nenásledovat tzv., sedisvakantistická hnutí nebo jiné sektářské proudy, rovněž tak je třeba modlit se za místního biskupa a uchovat si lásku k těmto pastýřům i tehdy, kdy jsou od nich pronásledováni. To je pravý katolický křesťanský duch. Musíme se bránit také tomu, aby někteří kněží tradiční nauky a tradiční liturgie se nestali samozvanými vůdci nějakého církevního ghetta bez řádného církevního představeného. Tak tomu být nemůže. Nutno hledat kněze se zdravým rozumem, kteří podléhají nějaké autoritě, knězi nebo biskupovi. Nacházíme se v nouzové situaci, ale musíme natolik, nakolik je to možné, pracovat uvnitř oficiálních církevních struktur. Nepřátelé už obsadili značnou část církevních úřadů. Ale to jsou naše úřady, to je naše církev. Já věřím, že tato krize může být vyřešena pouze Božím zásahem. Nevíme kdy a jak. Ale Bůh musí zasáhnout a daruje nám papeže, kteří budou silní a odvážní a budou bránit katolickou víru.

Agustín De Beitia: Poukázal jste na arianismus. Při jiné příležitosti jste srovnával současnou situaci s 10. stoletím, které je nazýváno „temným“, a také s krizí avignonského papežství ve 14. stol. Co to má dělat s dneškem?

Biskup Athanasius Schneider: Ano, ariánská krize se rozšířila v celé církvi. Většina episkopátu přijala tuto herezi. Katolíci, kteří bránili Božství Kristovo, se stali menšinou a byli vylučováni. To je velice podobné tomu, co zažíváme dnes. To, co se dělo v tzv. temném století, znamenalo krizi samotného papežství. Svatý stolec se nacházel v rukou římských mafiánských skupin. Mafie obsadila Svatý stolec a dosadila do Petrova úřadu zvrácené, nehodné papeže! Nicméně tito papežové byli platnými a jmenovali také právoplatné biskupy. Církev tento čas přežila. A potom zasáhl Bůh a daroval nám svaté papeže, jakým byl např. Řehoř VII., který uskutečnil velikou tzv. gregoriánskou reformu Církve v 11. stol. Co se týká té avignonské krize, tak tenkrát papežové opustili Řím. To odporuje strukturám Církve, poněvadž stolec sv. Petra se nachází v Římě a nikde jinde. Tento exil papežů byl silnou anomálií, která trvala 70 let. A když se papežové vrátili do Říma, krize se tím nevyřešila. Nastala epocha renezance, novopohanského humanismu a s ním přišli renezanční papežové, kteří žili nemorálně. Nebylo jich sice mnoho, ale některé případy byly velice tristní, např. Alexander VI. Tato tři období, o nichž jsem mluvil, představují hluboké krize v Církvi, které trvaly 70 až 80 let. Dnes čekáme, že Bůh zasáhne, neboť tato krize je spektakulární, jedinečná. Současná krize totiž proniká všechny roviny, nauku, mravní život, liturgii, prostě všechno. Především je to relativismus nauky, který ničí základy naší víry. Jestliže neexistuje žádná trvalá pravda, jestliže pravda se mění, potom není nic jistého, čemu bychom mohli věřit. To je základní nemoc dnešního církevního života, naukový, mravní a liturgický relativismus.

Agustín De Beitia: Tento naukový relativismus je o to závažnější, že je důsldkem předcházející krize: krize pravdy. Pojem pravda je současným světem odmítán. Vy jste se účastnil videokonference pořádané tady v Argentině v Bella Vista Katolickým vzdělávacím sdružením sv. Bernarda pod názvem „Láska a pravda v době definic“. Existuje opravdu krize pravdy?

Biskup Athanasius Schneider: Ano, přesně. To je duch moderní filozofie. Dnes nejsme v situaci, kdy pravda je přijímána jako realita, proto hovořit na filozofické nebo dokonce teologické rovině a klást nárok na pravdu je dnešním lidem nesrozumitelné. Kantova filozofie spolu s Hegelovou je velice účinná a mocně pronikla i do života Církve. Je přítomna v seminářích a na teologických fakultách. Ale naše víra se přesto opírá o přirozenou lidskou schopnost poznat nezměnitelnou pravdu a mluvit o ní tak, jak existuje. Je to Bůh, Kristus, který sám je Pravdou. On je Cesta, Pravda a Život. Jedinou stabilní pravdou pro dnešní svět jsou finance a matematika. Všechny jiné pravdy visí ve vzduchu. Ale Církev je pevná skála. Musíme se modlit, aby Svatý stolec, papežové, se ukázali být pevnými a z lásky ke Kristu, z lásky k duším, aby je zachránili z nevědomosti, jim přinášeli jediné světlo, pravé světlo Kristovo. To je pravda. A také musíme přinášet pravé osvobození, osvobození od temnoty, štěstí a radost z pravdy.

Agustín De Beitia: Po tom všem, o čem jsme mluvili, nepřekvapuje, že jste se rozhodl nazvat svoji nejnovější knihu „Credo“…

Biskup Athanasius Schneider: Nebyla to má iniciativa, byl jsem k tomu víceméně dotlačen věřícími laiky kteří mne o to prosili. Já jsem to akceptoval, neboť je to nutné tváří v tvář prohlubující se krizi a zmatkům. Udělal jsem to jako gesto lásky vůči věřícím. Rozhodl jsem se vrátit se k tradiční formě otázka-odpověď, neboť oficiální pokoncilní katechismus ji nezachovává, je to učený traktát pro jednoduché věřící těžko srozumitelný. Existují také nové otázky a problémy, jimiž se pokoncilní katechismus buď nezabývá, nebo zabývá nejasně, proto je nezbytné vysvětlit je z hlediska katolické Tradice. To byl můj záměr a doufám, že pomůže k posílení pravé víry.

Agustín De Beitia: Jaká jsou ta nová témata, o nichž jste hovořil?

Biskup Athanasius Schneider: Například gender-ideologie nebo svobodné zednářství…

Agustín De Beitia: Zabýváte se ve své knize také dvojznačnostmi II. vatikánského koncilu?

Biskup Athanasius Schneider: Ano, píši o nich a rozebírám je, rovněž tak dvojznačnosti samotného současného oficiálního katechismu. Katolická víra je jediným pravým od Boha chtěným náboženstvím. Některé výroky koncilu relativizují tuto pravdu a vytvářejí zmatek, papež František dokonce svými relativizujícími výroky o všech náboženstvích jako různých rovnocenných cestách k Bohu nebo o možnosti civilně sezdaných rozvedených přijímat Eucharistii, jak napsal v dopise argentinským biskupům, ji přímo popírá. To jsou problémy, s nimiž se snažím vypořádat v této knize.

Agustín De Beitia: Dotýkáte se i problematiky nové mše?

Bisckup Athanasius Schneider: Ano, poukazuji přímo na její nedostatky, především na židovské modlitby k obětování, a na zatemnění samotné Kristovy oběti kříže.

Agustín De Beitia: A my víme, že liturgie ovlivňuje víru katolíků podle hesla „Lex orandi, lex credenci“ (zákon modlitby je zákonem víry)…

Biskup Athanasius Schneider: Naprosto přesně. Právě u NOM liturgické modlitby nevyjadřují pravou katolickou víru, naopak ji odsouvají a zakopávají.