Možná budou někteří čtenáři považovat tento můj článek za banalitu, jenže není tomu tak. Objektivně vzato mne to duchovně znepokojuje a irituje, zvláště proto, poněvadž se to děje na tradičních mších svatých. Ne, nekoukám po lidech, ale přece jen mne zarazí, když ke sv. přijímání přistupují věřící nevhodně oblečení, toho si při nejlepší vůli nelze nevšimnout. Tentokrát nemám na mysli mladé ženy a dívky v šortkách či minisukních (je zimní období), ale muže všech věkových kategorií. Žel pozoruji často, že mezi přítomnými na nedělní tradiční mši sv. téměř nikdy nescházejí ti, kteří mají na sobě otrhané rifle či džíny, někdy dokonce nechybí ani špinavá ošuntělá bunda.

Kdybych měl možnost, rád bych se těchto pánů zeptal, jestli by v tomto oděvu měli odvahu přijít na přijímací pracovní pohovor, k přijímačkám na vysokou školu, do divadla, na audienci k ministrovi apod. Určitě nikoliv. Ke světským institucím a k jejich reprezentaci by takto oblečení nikdy nešli, ale v neděli k Pánu pánů a Králi králů klidně a bez problémů. Ať mi prominou, nechci se nikoho dotknout, ale pak něco není v pořádku s jejich vírou. U katolíků chodících v neděli pouze na NOM by se to snad dalo ještě pochopit, protože celková mentalita nového obřadu, pokud ji kněz, jenž dosud neztratil smysl pro pravou víru a zbožnost, patřičně neusměrní, vede k tomu, že Kristus je pouhý „kámoš“ na stejné úrovni se mnou, proto nemusím příliš dbát na oblečení. Jenže u věřících tradičního ritu, který mi markantně ukazuje rozdíl mezi mnou a Bohem a odhaluje Jeho úžasnou lásku ke mně, která šla až na kříž, mi to jaksi nejde do hlavy. Jak může někdo přijít na slavnost, při níž se osobně setkává přímo s Božským Spasitelem, oblečený jako vagabund?

Tím samozřejmě neříkám, že v neděli do kostela musím nutně chodit ustrojen jako poslanec, ministr nebo špičkový manažer. Na takové přepychové obleky většina nás, normálních mužů, samozřejmě nemá. V minulosti ještě za doby mládí a středního věku našich prarodičů či praprarodičů byl zase často viditelný opačný nešvar. Ti bohatí se v neděli do kostela oblékali do těch nejdražších šatů, aby se před nižšími příjmovými skupinami vytahovali a demonstrovali tak vůči nim svoji nadřazenost: Koukejte, my na to máme, my si to na rozdíl od vás můžeme dovolit. Nebrali si tento oděv kvůli Pánu Bohu, ale kvůli lidem, často pouze pro uspokojení své osobní pýchy a ješitnosti. U takového přístupu je ale pravá víra vždycky s velkým otazníkem.

Ne, Pán nežádá, abychom na setkání s Ním při nedělní mši sv. přišli pokaždé v luxusním a co nejdražším obleku. Jemu záleží na naší duši, nikoli na našem zevnějšku. Jenže když si uvědomím, za co za všechno Mu vděčím, tak už jenom tento vztah lásky mne přímo nutí, abych na nedělní setkání s Ním do Božího chrámu nebo do kaple či kamkoliv jinam, kde se celebruje mše sv., přišel oblečený slušně a čistě. Přistoupit před Pána v orvaných proděravělých kalhotách s čmouhami je projevem hrubé neúcty vůči Němu.

Právem se pohoršujeme nad podáváním na ruku v NOM. To už není neúcta, ale přímo rouhání, když úlomky Těla Páně padají na zem a lidé po nich šlapou. Jenže cesta od neúcty k rouhání obvykle nebývá daleká. Je na nás, tradičních katolících navštěvujících ritus všech věků, abychom dávali věřícím NOM dobrý příklad náležité úcty vůči Spasiteli, což se týká i oblečení. Ti z pravidelných návštěvníků pouze NOMu, kteří nejsou jen tupými konzumenty toho, co jim novocírkev servíruje, mohou být strženi takovým projevem úcty ke svátostnému Kristu ze strany tradičních katolíků a sami ho začít praktikovat. Odtud potom už lze logicky dospět k náhledu, že s náležitou úctou k Božskému Spasiteli není slučitelné přijímání na ruku.

Takže tedy: Ošuntělé, otrhané a zašpiněné rifle nebo džíny do Božího domu na setkání s Ježíšem Kristem, jenž přichází na oltář a potom ve sv. přijímání do našeho nitra, nepatří. Tam náleží čistý a slušný oděv, který používám pro sváteční a slavnostní příležitosti. To by měla být devíza všech věrných katolíků!