Juan Miguel Pellicer byl znám svou úctou k Matce Boží. V závažných chvílích svého života se zpovídal a následně přijal Eucharistii. Jeho známí při procesu zkoumajícím okolnosti zázraku uváděli, že „byl dobrým křesťanem, poslouchal rodiče, tvrdě pracoval na poli a nerozčiloval se, byl obyčejným ctitelem Panny Marie ze Zaragozy“.

Když dosáhl devatenácti let, opustil rodný dům, aby ulehčil rodičům starajícím se o početné potomstvo. Práci se pokoušel najít v okolí Castellonu de la Plana, v nehostinném kraji ležícím poblíž Středozemního moře. Lidí zde žilo pomálu, mnozí se kvůli častým nájezdům muslimů odstěhovali. Žil zde však ještě jeho strýc a ten jej jako sezónního dělníka zaměstnal.

Jednoho dne přijížděl na statek s vozem vrchovatě naplněným obilím. Protože, jak sám později přiznal, nedával pozor, „ztratil rovnováhu a spadl ze sedla své muly, a to přímo pod železné kolo těžkého povozu, který mu pod kolenem přejel pravou nohu“. Strýc ve snaze svého synovce zachránit ho zavezl do 70 km vzdáleného špitálu ve Valencii, kde se lékaři pět dní snažili pomoci všemožných procedur něco dělat, leč bezvýsledně. Juanovi se stýskalo po rodině a slyšel též o slavném špitále v Zaragoze, hlavně se však toužil cele oddat té, které věřil nadevše – Panně Marii de Pilar. Byl nesmírně šťastný, když dostal povolení k převozu.

Padesát dlouhých dní trvala tato jeho strastiplná anabáze, kterou absolvoval dílem na voze, dílem belhaje se na své zlomené noze a podpíraje se dvěma berlemi. Nakonec se mu však horský hřeben podařilo zdárně překonat a v říjnu r. 1637 dorazil do Zaragozy. Tam se Juan zcela vysílený dopotácel do katedrály, vyzpovídal se a přijal svátostného Krista. Ihned poté byl přijat do tamního špitálu. Diagnóza lékařů byla jasná – nohu, která byla zasažená silnou snětí, je nutné amputovat, jinak Juanovi hrozila smrt. Jeho noha byla prý celá černá – tak hodně už sněť postoupila.

Po celou dobu operace, při níž byl jediným anestetikem alkohol, nad ním po jeho úpěnlivých prosbách bděla Panna Maria de Pilar. Při amputaci asistoval lékaři mladý praktikant Juan Lorenzo Garcia, který sebral amputovanou končetinu a odnesl ji do špitální márnice, kde se ukládaly mrtvoly lidí předtím, než byli pohřbeni. S pomocí jiného praktikanta zakopal tuto nohu na vyznačeném místě na špitálním hřbitově. Tehdy se ještě přistupovalo s náležitou úctou i k uřezaným částem lidských těl, která měla v budoucnu vstát z mrtvých. Ani tyto lidské fragmenty tehdejší lidé nevnímali jako nějaký odpad.

Po několika měsících pobytu ve špitále se Juan odhodlal dobelhat do zhruba kilometr vzdálené katedrály, aby zde Panně Marii poděkoval za záchranu života a poprosil ji, aby jí mohl i nadále, ba ještě více sloužit. Modlil se též o to, aby mohl žít z práce vlastních rukou a nebyl na nikom závislý. Po několika dalších měsících strávených ve špitále byl nakonec propuštěn, vybavený berlou a dřevěnou protézou.

Zpočátku musel Juan Miguel žebrat, aby vůbec přežil. Měl dokonce speciální povolení kapituly de Pilar, aby mohl žebrat v kapli Panny Marie od Naděje. Byl tedy jakýmsi prominentním žebrákem. Každé ráno se účastnil mše sv., po níž obdržel pár oliv, aby si olejem z nich namazal pahýl své nohy. Zhruba po dvou letech se rozhodl k návratu do rodné Calandy, nicméně si byl vědom, že teprve nyní bude pro rodiče opravdovou zátěží. Obával se však zbytečně, rodiče ho okamžitě vřele přivítali.

Dne 29. 3. 1640, tj. ve čtvrtek před Svatým týdnem, na vigilii slavnosti Panny Marie Bolestné, se Juan rozhodl namísto obvyklého žebrání pomoci ten den svým rodičům. Čtyři dny předtím oslavil své 23. narozeniny. Večer se unavený a s mnohem většími bolestmi pahýlu než jindy vrátil domů. Tam se dozvěděl, že u nich na základě vládního nařízení přespí žoldnéř Královské armády táhnoucí k hranicím Francie, aby se i oni zapojili do bojů třicetileté války. Nezbývalo mu než mu popustit své lůžko a lehnout si na provizorním slamníku vedle postele svých rodičů. Přikrýt se musel krátkým otcovým pláštěm, jelikož s lůžkem musel žoldnéři přenechat i svou přikrývku.

Mezi desátou a jedenáctou ulehla ke spánku i Juanova matka. Později uvedla, že cítila „příjemnou vůni, jako do té doby nikdy necítila“. Vzala svou olejovou lampu, aby zkontrolovala, jak se jejímu synu leží. Usoudila, že už spí. Náhle však užasla – všimla si, že zpod krátkého manželova pláště sloužícího Juanovi jako přikrývka trčí namísto jedné nohy končetiny dvě! Nejprve měla za to, že je to nějaký přelud, poté ji napadlo, že to zde leží onen žoldnéř, který si ve tmě spletl lože. Když však přiblížila lampu k obličeji spícího, poznala, že je to její syn. Okamžitě zavolala svého chotě, který byl v kuchyni. Ten jí přisvědčil – je to náš syn.

Událost vyvolala obrovské pozdvižení. Onen u nich ubytovaný žoldnéř tu noc nezahmouřil oka a ihned poté, co dorazil na hranice Katalánska, požádal jednoho kapucína o zpověď – přistoupil k ní po dlouhých deseti letech. Dokonce i sám král Filip IV. pozval Juana k sobě, aby před ním v přítomnosti celého dvora poklekl a políbil ho na jeho uzdravenou nohu.

Co se samotného uzdraveného mladíka týče, tak první, co po svém probuzení udělal, bylo to, že poprosil svého otce, aby mu podal ruku a aby mu odpustil vše, čím se proti němu až dosud provinil. Na otázku, jak se to vše stalo, odpověděl, že se mu zrovna zdálo, že byl v kapli Panny Marie de Pilar, kde si mazal, jako už nesčetněkrát předtím, pahýl své nohy. A dodal, že onoho večera se zvláštním způsobem svěřil ochraně Panny Marie Zaragozské.

Podivuhodné je na celé události i to, že Juan Miguel „nedostal“ novou nohu, ale zázračně tu kdysi amputovanou a zakopanou na 200 km vzdáleném špitálním hřbitově v Zaragoze. Památkou na amputaci mu pak byla jizva. Zajímavé bylo i to, že když později kráčel v děkovném procesí do farního kostela, šel sice po obou, ale pomáhal si přitom ještě berlí, poněvadž jeho otec měl za to, že „prsty jsou ještě skrčené a stažené a taky nafialovělé“. Ale už po vyjití z kostela kráčel podle lékařova svědectví tak, že „lépe našlapoval a barva nohy byla mnohem přirozenější. Až po třech dnech se holeň i chodidlo ztratily chlad a staly se teplými, skrčené prsty se narovnaly a získaly přirozenou barvu“.

Při podrobném zkoumání této události – s maximální pečlivostí prošetřené – došel Vittorio Messori k závěru, že zázrak spočívající v „připojení dávno již odumřelého, na hřbitově hnijícího údu zpět k živému tělu, kdy se probudí k životu matérie, která byla svou přirozeností již navždy ztracená, má velký význam. Šlo zde o jedinečnou předpověď zmrtvýchvstání těl, jež stojí v centru – veliké a nekonečné – křesťanské naděje. Tato naděje potřebuje své vlastní znamení – nikoli však nějakého nového stvoření, ale jistého znovunabytí toho, co již bylo zdánlivě navždy ztraceno.“

Zdroj: Časopis Przymierze z Maryją, 2008/40, str. 26–29