V současné době se v Katolické církvi stále častěji mluví o svěcení žen na jáhenky.

Rozvířily se kolem toho bouřlivé diskuse, ze kterých se často vytrácí odbornost a věcný přístup k problematice, a to je na škodu věci. Tady je nezbytné nalít si čistého vína a dát jednoznačnou odpověď na jednoznačně položenou otázku. Ta zní: Mohou v Katolické církvi působit i jáhenky? Odpověď: Mohou, ale jenom jako laičky, které nepatří mezi kleriky. Už Nicejský koncil v roce 325 ve svém třetím kánonu s určitostí stvrdil, že jáhenky jsou laičkami a nepatří mezi kleriky. Pokud tedy jáhenky zůstanou navždy jen laičkami, mohou Katolické církvi prospět jejich služby. Zařazení jáhenek mezi kleriky by však zničilo Katolickou církev v takové podobě, v jaké jsme ji znali od dob apoštolů. Na to nikdy nesmíme zapomínat.

Z historických pramenů se dozvídáme, že „již v prvotní Církvi se setkáváme i s ženami, kterým jsou svěřovány různé služby v Církvi, např. donášení Eucharistie, pomoc v duchovní službě, nikdy však služby podle potridentského pojetí obsahově totožné s oprávněními sakramentálních jáhnů.“ ¹

O jáhenkách nacházíme zmínky i v Písmu svatém. Sv. Pavel apoštol ve svém listu Římanům mimo jiné píše: „Doporučuji vám naši sestru Foibu, jáhenku církevní obce v Kenchrejích.“ (Řím 16, 1) Doslovný řecký text zní takto:

„Συνιστώ δε εις εσάς Φοίβην την αδελφήν ημών, ήτις είναι διάκονος της εκκλησίας της εν Κεγχρεαίς.“ (Ρωμ. 16:1)

Přitom výraz διάκονος (diakonos, v přesném překladu: služebník, pomocník), kterým je v řeckém textu označena Foiba, se do češtiny překládá jako jáhen. V řeckém originálu je tedy Foiba označena za jáhna, i když víme, že se jednalo o ženu.

V českých překladech Písma svatého je sestra Foiba označena jako jáhenka, což je překlad latinského výrazu diaconissa, který má původ v křesťanské řečtině. Latinský výraz diaconissa je adekvátní českým výrazům služebnice, pomocnice, žákyně.

Církevní obce ustanovovaly za jáhenky nejprve vdovy, ale později i panny. Prvotní minimální věková hranice šedesát let se postupně snižovala nejdříve na padesát, později, po roce 692, na čtyřicet let. Kolem „roku 400 stály vdovy při anafoře v presbytáři za kněžstvem, přijímaly Eucharistii po jáhnech, ale před podjáhny a lektory a dozíraly na jáhenky. Později se ustálil obřad ordinování jáhenek vzkládáním rukou a vložením štóly podobně jako tomu bylo u jáhnů, jak nám dosvědčují per extensum Apoštolské konstituce. Kandidátky se musily zavázat k zachování celibátu. Původně byly jáhenky na Východě pověřovány péčí o chudé a nemocné, hlavně ženy, s ohledem na místní zvyklosti, které tuto péči o ženy mužům zakazovaly.“ ²

Ve třetím století došlo k rozšíření služby jáhenek o asistenci při křtu žen, „o donášení Eucharistie, o podávání kalicha ženám, katechetickou výuku, přítomnost při rozhovorech biskupů, kněží a jáhnů se ženami a dozor na pořádek v ženské části kostelů a oratoří (ostiaria).“ ²

Dalším úkolem jáhenek bylo zavést ženy k těm místům v kostele, která byla pro ně vyhrazena. V té době seděli v bohoslužebním shromáždění odděleně nejen muži a ženy, ale rozdílná místa v kostele měla „i odlišné stavy a věkové kategorie (děti, mládež, svobodné ženy, vdané ženy, stařeny) a také panicky žijící muži a ženy (eremité, asketové, panny a vdovy).“ ³

Liturgická praxe na křesťanském Západě a Východě se však v některých detailech lišila. Například zatímco na Západě jáhenky přinášely Eucharistii do domů, především k nemocným, na Východě bylo podávání Eucharistie jáhenkami považováno za zlozvyk. ⁴

Jáhenky zmiňovali různí křesťanští autoři, především Tertulián⁵, sv. Klement Alexandrijský a také Origenes. Spory o tom, zda jáhenky patří do klerického stavu nebo ne, definitivně vyřešil již Nicejský koncil v roce 325 ve svém třetím kánonu, ve smyslu jehož jáhenky jsou laičkami a nepatří mezi kleriky. ⁶

Počty jáhenek závisely na velikosti církevního společenství. Důležité místo v Církvi měly již v 6. století zejména na Východě. Například „v cařihradském katedrálním chrámu Hagia Sofia bylo kolem roku 535 šedesát kněží, sto jáhnů, devadesát podjáhnů, sto deset lektorů, padesát pět zpěvaček a čtyřicet jáhenek. V Antiochii kolem roku 1070 přestaly jáhenky co do speciálních úkolů fakticky existovat, neboť tamní patriarcha Balsamon jmenoval jáhenkami pouze titulárně některé řeholnice, ačkoli státní zákonodárství jáhenky uznávalo a zařazovalo je mezi duchovenstvo (PG 119, 1272). Tímto způsobem jáhenky upadly v zapomenutí a postupně i na Východě zanikly.“ ⁷

Jenže v celé historii Církve nebylo jáhenkám dovoleno vykonávat služby obsahově totožné se službami svěcených jáhnů podle tridentského chápání. Charakter jejich služby nebyl nikdy svátostný, „jako je tomu u mužské služby jáhna.“ ³

Před Druhým vatikánským koncilem byla účast žen v liturgickém životě Katolické církve omezena na minimum. Ženy nikdy neměly nahrazovat muže ve službě u oltáře. Druhý vatikánsky koncil se v tomto ohledu nezpronevěřil dvoutisíciletému učení Katolické církve a nezavedl žádné novoty ohledně služby žen v liturgickém životě Církve, avšak po koncilu se začala situace měnit. Laičky začaly postupně nahrazovat muže i ve službě u oltáře a to je naprosto nevyhovující liturgický vývoj, který škodí Katolické církvi.

Nebylo by správné diskriminovat ženy, avšak existují hranice, které nelze překročit. A jaké jsou hranice v případě jáhenek? Jáhenky mohou být pro Katolickou církev skutečným požehnáním jenom při splnění těchto podmínek:

1. Jáhenkám nikdy nemůže být udělováno svátostné svěcení jako svátostním jáhnům.
2. Služba jáhenek nikdy nesmí mít svátostní charakter, jako je tomu u mužské služby svátostních jáhnů.
3. Jáhenky mohou v Katolické církvi působit jenom jako laičky, které nepatří mezi kleriky.

Pokud jáhenky zůstanou navždy jen laičkami, mohou být pro Katolickou církev velkým požehnáním. V takovém, a jedině v takovém případě, by mohly Katolické církvi prospět jejich služby. Zařazení jáhenek mezi kleriky by však zničilo Katolickou církev v takové podobě, v jaké jsme ji znali dosavadní dvě tisíciletí. Kněžské svěcení žen je v Katolické církvi nepřípustné. To si musíme ujasnit jednou provždy.

Pozn. redakce:

Autor správně dle nauky Církve prohlašuje jáhenské svěcení žen za nepřípustné jednou provždy, nikoli pouze pro tuto dobu s tím, že v budoucím čase se to může změnit, jak slyšíme od některých hierarchů přítomných na nedávné synodě. Rovněž tak kategoricky odmítá vývoj po koncilu, kdy ženy pronikaly i do liturgického prostoru a nahrazovaly u oltáře funkce vyhrazené dosud jen mužům (ministrantky, vrcholem hrůzy jsou potom pastorační asistentky v ornátě “celebrující” spolu s knězem u obětního stolu, jak se děje často na Západě). Jáhenky, jak vyplývá z článku K. Dučáka, mají v Církvi především poslání charitativní a jiné podobné. Pak je ovšem otázka, proč by se měly nazývat právě jáhenkami? Víme, že tomu tak bylo v prvních staletích Církve, jak autor dokumentuje, nicméně dnes by mohl tento termín být zavádějící navzdory tomu, že p. Dučák výslovně odmítá svátostné svěcení pro ženy. Proto by bylo lépe tento termín raději nepoužívat.

Dále autor píše, že jáhenky v prvotní církvi mj. také roznášely Eucharistii nemocným. Jednalo se o extrémní situaci pronásledování (např. viatikum pro mučené křesťany čekající na popravu) a také dnes platí, že v takových případech krajní nouze může podat Tělo Páně i laik. Jenže v dnešní novocírkvi se toto masově zneužívá. Za “krajní nouzi” je pokládáno např. i to, že “mše by se protáhla”, nebo v nemocnici “kněz by ztratil hodně času, kdyby všechny chtějící přijmout Eucharistii měl obejít”, proto tam tedy pošle s Tělem Páně pastorační asistentku. Toto rozhodně extrémní situace opravňující k takovému řešení není.

Poznámky: