V posledních týdnech jsou stále více slyšet – a to právem – vzrušené prominentní hlasy o tom, že vůdce jednoho náboženského společenství, konkrétně sám papež, pravdu a především jedinečnost spásy v jeho vlastním katolickém náboženství popřel. Všechna náboženství jako taková jsou chtěná Bohem, všechna jsou dobrá, žádné z nich více nebo méně pravdivé, jsou jako rozdílné jazyky na téma té samé věci, všechna náboženství vedou k jednomu Bohu. Zůstává jenom otevřená otázka, jaký Bůh tím „jedním Bohem“ je míněn, jaká je jeho vůle pro nás lidi, kdo to je a co o něm vlastně víme.

Srovnání s tradiční církevní naukou je tady nepříjemné. Proti době před 50 nebo 100 lety se jeví situace tak, že jde o úplně jiné náboženství, které co do obsahu a slovníku se nápadně kryje s tím, co hlásají svobodní zednáři a co Katolická církev vždy odsuzovala jako neslučitelné s katolickou vírou a podléhající exkomunikaci: v CIC (kodex církevního práva) z r. 1917 zjevně, v CIC z r. 1983, přepracovaném podle pokoncilní teologie, skrytě, nicméně poznámka tehdejšího prefekta pro nauku víry kardinála Ratzingera exkomunikaci fakticky potvrzuje. Nyní je to ale náhle sám papež, který vehementně hájí tezi a přesvědčuje o ní i druhé, jež popírá absolutní pravdivost katolické víry a nezbytnost spásy pouze skrze ni – a to zcela v rozporu se slovy Spasitele. Budí to dojem, že on jim vůbec nevěří.

Ale i když prozatím se ještě o „jednom“ Bohu mluví alespoň jako o minimální variantě, o níž panuje mylná domněnka, že se většina na ní shodne, tak se musí dodat, že takový rozplizlý a nekonkrétní pojem Boha je ve skutečnosti pouhým fíkovým listem, který má zakrýt fakt, že tady jde o ateismus. Takový prázdný pojem Boha totiž nemá nic do činění s pravým Bohem Zjevení, jedná se o náboženský indiferentismus, který je v reálu praktickým ateismem, neboť „Bůh“ zde slouží jen jako souhrnný pojem pro cosi blíže neurčitého, kde každý si může libovolně dosadit, co se mu zlíbí. Taková představa Boha nevychází z žádné reality, nepopisuje žádnou skutečnost, je obsahově prázdná.

Co však mnohým kritikům při všech jejich oprávněných námitkám uniká, je skutečnost, že tyto výroky, které oni právem považují za skandální, jsou přímým logickým důsledkem a plodem II. vatikánského koncilu (DVK) a celé pokoncilní praxe Církve. Lze odhalit červenou niť mezi církevními reformami 20. stol. a vývojem v Římě posledních let. To nás nesmí udivovat, neboť dnešní výroky papeže a dalších představitelů spočívají právě na těchto filozofických a teologických základech koncilu, nejde o nic jiného než o o prosazení reforem, které z nich vyrůstají. Čím dříve toto poznáme a uznáme, tím dříve budeme také moci zavést potřebná protiopatření – jinak víra kompletně vymizí. Sledujme nyní alespoň hrubou linii vývoje, která v posledních pár letech vedla ke „katolickému ateismu“.

Začněme u nového ocenění ekumenismu. Tento pojem už přestal znamenat ekumenismus návratu odloučených do pravé církve Kristovy, nově se požadovalo právě zamlčení toho, co je bytostně katolické. Nebylo tomu tak, že by se katolická nauka popřela, pouze se přestalo s ohledem na protestanty mluvit o tom, co je bytostně katolické, např. o Panně Marii (koncil se dokonce zřekl z ekumenických důvodů vypracování vlastního dokumentu o Matce Boží). Změnilo se i katolické chápání Církve. Katolická oběť mše sv. se zprotestantizovala, „obřad“ ustoupil do pozadí ve prospěch „slova“. Mše svatá se tak připodobnila protestantské tzv. večeři Páně, kdy její obětní charakter se zatemnil. Nově se definovala role věřících v protestantském smyslu. Ti se změnili z původních příjemců milosti na „spoluslavící“, všeobecné kněžství věřících na základě křtu tak prošlo radikální změnou významu. Dosavadní projevy katolické lidové zbožnosti byly masivně odbourávány, poněvadž se už nehodily novému protestantizujícímu pojetí. Kněz se stal nyní jako u protestantů „předsedou“, který řídí bohoslužbu, z jazykového užívání zmizely pojmy „kněz, který slouží mši“, „který čte mši“ nebo „který přináší mešní oběť“. Daly by se připojit ještě mnohé další příklady výprodeje všeho katolického ve prospěch protestantské náboženské praxe a nauky.

Každopádně se zavedlo, aby všechno katolické splynulo s tím, co je „obecně křesťanské“ a přijatelné i protestantům. To, co nás rozděluje, se stalo méně důležité nebo prý nepotřebné ke spáse. To sloužilo k dosažení jednoho jediného cíle: vytvořit čistě lidskou jednotu, jíž muselo být obětováno i to, co je Boží.

Existovaly ještě tři další rozhodující zvraty v novém chápání ekumeny, které všechny byly shrnuty do jednoho bodu: Jiné křesťanské denominace od DVK byly náhle nazývány církvemi, které sice jsou odloučené, ale přesto prý jsou církvemi. Dále byl popřen absolutní nárok Božské zjevené katolické víry, a posléze byly tyto odloučené denominace nahlíženy jako řádné cesty ke spáse. Tak to doslova stojí v dekretu o ekumenismu DVK Unitatis redintegratio v bodu č. 3: „… tyto odloučené církve a komunity navzdory nedostatkům, které jim dle naší víry přičítáme, mají svůj význam a důležitost v tajemství spásy, neboť sám Duch Boží je ocenil, aby byly použity jako prostředek spásy.“

Proč by potom bylo nutné být katolíkem, když existují také jiné, možná méně náročné cesty ke spáse, na jejichž konci mne očekává ten samý cíl? Je už bez významu, jestli jsem katolíkem nebo ne – spása už na tom nezávisí. Kristus sice zůstal jako všemi akceptovaný základ, nicméně v konkrétním chápání podlehl ekumenickému zploštění jako ostatně celý zbytek nauky.

V praktické rovině to znamenalo, že na vypracování nové mše se podílelo šest protestantských pastorů, rovněž tak mnohé biblické překlady pro liturgii do národních jazyků byly pořízeny ve spolupráci s protestanty. To katolické již není důležité. Má to snad ještě jakousi kulturní váhu, ale žádnou vnitřní pravdu. Není třeba být katolíkem, stačí pouze být obecně křesťanem.

Brzy nato však nastoupil tlak mimokřesťanských náboženství, např. islámu nebo ezoterických a buddhistických směrů. Ty už popřely nejen to, co je katolické, ale i to, co je obecně křesťanské. Nyní už se stal překážkou jednoty mezi lidmi nejen katolicismus, nýbrž i samotný Kristus. Akceptovalo se, že existuje cosi božského, ale Kristus už přestal být úhelným kamenem tohoto přesvědčení, ba co více, stal se rozdělujícím elementem právě tak, jako v předchozí fázi katolicismus: Kříže mizely z veřejných prostor, při katastrofách se konaly společné mezináboženské modlitby, muslimové byli zváni k modlitbám a kázání v katolických chrámech, jesličky musely pryč ze škol a s nimi také vánoční slavnosti, nesmělo se mluvit o Jezulátku, pouze o svátku zimy a stromu světla. Vykonavatelům povolání televizní hlasatel, učitel nebo steward se zakazovalo nosit viditelné znamení kříže, křesťanská jména se dětem dávala stále méně. Zmizelo nejen to explicitně katolické, ale i explicitně křesťanské za podpory samotné Církve, v jejichž rozhodčích pozicích se usadily osoby, jež nebyly o pravdivosti zjevené pravdy přesvědčeny a jejichž názory vykazovaly podobnost s principy svobodného zednářství.

Vývoj šel ale ještě dál. Pro domnělou jednotu lidstva se nakonec stalo překážkou nejen to katolické a posléze obecně křesťanské, ale i samotný trojjediný Bůh křesťanství, Bůh, který se stal člověkem, aby nás navěky spasil, který zůstává s námi reálně přítomen na oltáři, který jako Duch Svatý je dárcem veškerého života, zvláště toho duchovního. Musel být nahrazen jakýmsi bezprofilovým bohem, který není osobní, nebo alespoň ne zcela osobní, jenž by byl přijatelný jak pro mohamedány, tak pro sikhy nebo pro ezoteriky nejrůznějšího druhu, který je spojován s jakousi božskou energií univerza. Na konci tohoto procesu sebelikvidace stojí papež, který je ochoten zřeknout se i udělování klasického požehnání a nahradit je posíláním „dobrých vibrací“ a říká, že žádné náboženství není pravé, všechna byla Bohem chtěná a vedou rovnocenně ke spáse, jsou něco jako různé jazyky, jimiž se jiným způsobem říká totéž.

Jenže domnělé jednotě lidstva vadí dnes už i samotný Bůh ve svém nekonkrétním pojetí. Tento mlhavý pojem jakéhosi neosobního jsoucna nám lidem nemůže nic říct, proto je snadné a logické zpochybnit jeho existenci jako takovou a prohlásit jej za pouhý produkt lidské fantazie. Máme zde dvě oficiální verze. Na jedné straně radikální ateistický materialismus, který s jakýmkoliv nadpřirozenem kategoricky skoncoval. Na druhé straně ale existují lidé, kteří přece jen cítí jakousi potřebu nadpřirozena, bez něho se cítí duchovně podvyživeni. Aby zde nedošlo k nežádoucímu konfliktu, bylo tedy vymyšleno následující řešení: Není vůbec důležité, jestli existuje pouze hmota, nebo jestli zde máme také co do činění s nějakým neosobním duchovnem. To vše jsou prý jenom naše lidská nedokonalá vyjádření něčeho, o čem téměř nic nevíme. Tím rozhodující je ale naše lidství. K němu se obracejme, to je to jediné, čemu se můžeme klanět a co uspokojí náboženskou potřebu jak ateisty, tak i toho, kdo se ještě nevzdal víry v nějakou nadpřirozenou skutečnost. Klaňme se lidství jako takovému, které je v nás samotných. Vidíme tedy, že prázdný nic neříkající pojem Boha je v principu ateistický a k ateismu ve svých důsledcích vede.

Žel tento druh myšlení, který se zříká věčného, nezměnitelného a dobrého Boha a staví na jeho místo jako pramen, prostředek a vrchol všeho bytí člověka, pronikl již dávno do Katolické církve. Vidíme to v pastorální konstituci Gaudium et spes DVK, která říká v b. 12: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“ Člověk je potom první a nejvyšší cíl, stává se vlastní nejvyšší instancí. V takovém systému není místo pro objektivní pravdu, co je a není pravdou, je předmětem kolektivní volby. Tím se ale člověk stává sám sobě nebezpečným, protože už to není pravý, dobrý a nezměnitelný Stvořitel, který určuje, co je pravé a správné, nýbrž teď je to homo politicus, politický, ambivalentní a osobními zájmy vedený člověk, jenž nic absolutního a vnitřně naplňujícího v sobě nenese, jenž pouze to své, co mu vyhovuje, vnucuje a ukládá druhým. Neplatí už žádná spravedlnost a Boží pravda, které mají vést naše jednání a rozhodování, ale náhodné, subjektivní přesvědčení těch, kteří právě drží v rukou výhybku médií a tím také moc nad „všeobecným veřejným míněním“. Toto přesvědčení vnucované druhým může být právě tak dobré jako zlé, i když je chváleno jako opravdu dobré.

Tento relativismus pronikl i do Církve. Ukazuje to údajný „respekt“ vůči jiným náboženstvím, jímž se DVK tolik „proslavil“. Jeho zdvořilostní formule poslala vyznavačům mimokřesťanských kultů vzkaz, že nepravdivost jejich víry nebere vážně, nahlíží ji pouze v kulturním slova smyslu jako něco hodného respektu, co lze v případě, když by se stalo překážkou vlastnímu (politickému) cíli člověka, kdykoliv změnit. Každé náboženství dle tohoto pojetí je pouhým vyjádřením dané kultury.

Veškeré náboženství je podle tohoto receptu, který byl přijat i v Církvi, užitečné potud, pokud se dokáže ve svém jádru osvobodit od svého základu a jádra, jímž je právě to božské, a přijme na prvém místě to čistě lidské a tím také to politické. Jen tak může obhájit v tomto moderním světě svou existenci: jako božství zbavené ateistické náboženství užitečné v tom, že podporuje momentální politické ideje, jimiž jsou dnes výměna obyvatelstva, klimatická hysterie, globalizace a hospodářské změny. O témata jako jsou úcta k Bohu a spása duší teď už vůbec nejde a jít nemůže, poněvadž se na to již delší dobu nevěří.

Tak tedy na konci ekumeny, jak ji prosazoval DVK, nyní stojí reálný „katolický“ ateismus, který sice ještě stále používá katolických církevních struktur, aby se s církevním požehnáním mohl šířit, jenž ale už s katolickou vírou nemá vůbec nic do činění.

Mag. Don Michael Gurtner je z Rakouska pocházející katolický diecézní kněz, který v čase proticovidové hysterie se vzepřel zákazu mší sv. a získal si obrovské zásluhy o přístup věřících ke svátostem.

Zdroj: Ćlánek „Das Zweite Vatikanum und der katholische Atheismus“ in www.katholisches.info 15. 10. 2024