„Buď věrný až do smrti, a dám ti věnec života!“ (Ap 2,10). Tato slova řekl náš Pán Ježíš Kristus skrze svého anděla první generaci křesťanů v knize Apokalypsa, tj. Zjevení sv. Jana. Buď věrný, zachovej víru, pravdivou víru, jedinou, katolickou a apoštolskou víru! I. vatikánský koncil oficiálně učil: „Není učení víry, jež Bůh zjevil, předloženo lidem jako nález filozofický, aby svými vlohami je zdokonalovali, nýbrž jako Božský poklad svěřeno Nevěstě Kristově, aby ho věrně střežila a neomylně je vysvětlovala. I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá matka Církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pod jménem vyššího porozumění se odchýliti. Ať tedy roste a hojně a silně se vzmáhá jak jednotlivců, tak veškerenstva, jak člověka každého, tak celé Církve, po stupních dob a věků, poznání, umění, moudrost; ale ve svém arci řádu, v témže totiž dogmatu, v témže smyslu, v témže smýšlení.“ (Vincenc z Lerina, Commonitorium, 28).” (Dei Filius, kap. 4)

Ztráta víry nebo její deformace je největším zlem a nebezpečím pro věčnou spásu, neboť bez víry se nelze líbit Bohu (Źid 11:6). Sv. Tomáš Akvinský napsal: „Ten, kdo vzdoruje víře po jejím přijetí, má větší hřích než ten, kdo ji nikdy nepřijal.” (S. th., II–II, 10, 6, c). Tomáš rovněž říká, že nevěra nebo hereze vychází z pýchy, která vede k tomu, že člověk nechce podrobit svůj intelekt pravidlům víry a zdravé tradici Církve (S. th., II–II, 10, 1, ad 3). Již sv. Augustin řekl: „Pýcha nevede k poznání pravdy. Kdyby nebylo pýchy, nebylo by ani heretiků, ani schizmatiků.“ (De vera religione, 25, 47)

Ztráta víry a její deformace je největším neštěstím pro člověka, neboť má vliv na celý jeho vztah s Bohem v samotném základu, jak vysvětluje sv. Augustin: „Když se zachvěje víra, ochabne i láska. Kdo totiž odpadne od víry, logikou věcí upadne i v lásce, protože nemůže milovat toho, v koho nevěří. Jestliže naopak věří, miluje a koná dobro, tak zachovávání přikázání a dobrých mravů probudí naději na setkání s tím, koho miluje. Veškerá nauka a proroctví se dají shrnout do této trojice: víra, naděje a láska.” (De doctrina christiana, I, 37).

Proč tedy Bůh dopouští herezi ve své církvi? Augustin to vysvětluje následovně: „V Církvi svaté jsou nesčetní mužové poslaní Bohem, ale nedávají o sobě znát tak dlouho, jak dlouho jsme my zatemněni mrakem naší ignorance a svolujeme raději spát, než vidět světlo pravdy. Mnoho z nás potom probudí ze sna heretikové a nabízejí poznání Božího světla a radosti. Buďme proto bdělí a ostražití a utvrzujme se v katolické nauce proti jejich klamům…“ (De vera religione, 8, 15)

Sv. Vincenc z Lerina, kněz v 5. stol., říká:: „Pravdivým katolíkem je ten, kdo miluje Boží pravdu, Církev a Kristovo Tělo, kdo nic neklade nad katolickou víru, ani váženost nějaké osoby, ani výmluvnost, ani myšlení, ani moudrost, kdo tím vším pohrdá v porovnání s katolickou vírou, kdo věří a pevně zastává to, co věří a zastává Katolická církev. Jestliže někdo podvodně proti všem svatým naukám zavádí něco nového, potom to neprospívá zbožnosti, ale je zdrojem pokušení, jak píše sv. apoštol Pavel. Ano, musí být i kacířství, aby ti, kteří jsou osvědčení, se stali mezi vámi zjevnými (1 Kor 11,19). Proto Pán Bůh nevyhlazuje hned tvůrce hereze, neboť chce, aby ti osvědčení a věrní byli viditelnými, aby se ukázalo, kdo je stálým a věrným zastáncem katolické víry.“ (Commonitorium, 20).

Nynější krize Církve od dob II. vatikánského koncilu (dále jen DVK) je charakterizována doktrinální a liturgickou dvojznačností, nejasností a soužitím vzájemně si odporujících nauk a liturgických praktik, což je právě základní vlastností modernismu, jehož byl DVK částečným katalyzátorem. Otcové DVK i současní pastýři Církve by si měli vzít k srdci další napomenutí sv. Vincence z Lerina: „Jsou tady nová slova, nepobožná. Co to znamená nepobožná? Taková, která nemají nic svatého, nic nábožného a jsou úplně cizí lůnu Církve, jímž je Boží svatyně. Jde o dogmata, mínění a novoty, jež odporují dávnosti a starobylosti: kdyby byly přijaty, víra otců by byla úplně zničena; bylo by také nutno hlásat, že naši předkové ve víře bloudili, nevěděli nebo se dokonce rouhali, všichni ti věrní, čistí, zdrženliví, panny, duchovní, jáhnové i kněží, obrovské zástupy mučedníků ze všech ostrovů a provincií spojené s Kristem.“ (Commonitorium, 24).

Mohou ale vzniknout v Církvi situace všeobecného zmatku, kdy ti dobří, kteří brání víru a posvátnou Tradici, jsou v samotné Církvi pronásledováni a vytlačeni na okraj. Sv. Augustin nám zanechal následující reflexi: „Boží prozřetelnost často dovoluje, aby i dobří lidé byli vyháněni z Kristova shromáždění kvůli bouřlivým vystoupením tělesných lidí v Církvi. Tito dobří, mající na zřeteli pokoj v Církvi, trpělivě snášejí onu křivdu a nepokoušejí se o žádnou novotu, ani nekráčejí cestou hereze nebo schizmatu, nýbrž trpělivě učí lidi, jak náleží sloužit Bohu v pravdivé nauce a s upřímnou láskou. Úmyslem takových lidí je návrat, až zmatek opadne. Ale jestliže bouře trvá dále, drží se tito pevně svého cíle a hledají dokonce i dobro těch, kteří jsou za tuto bouři odpovědní. Netvoří oddělené schizmatické skupiny, ale brání až do smrti a podporují svým svědectvím víru, o níž vědí, že je v Církvi stále hlásána.” (De vera religione, 6, 11)

Bůh dovolil, aby v dobách, kdy hierarchové Církve byli ve víře slabí nebo nakloněni ke kompromisu, věřící laici bránili Církev jednoznačně a energicky. Činili tak s nadpřirozenou milostí, měli dar sensus fidei, sensus fidelium, smyslu víry, který Bůh uděluje věřícím spolu se svátostí křtu a rozmnožuje ho ve svátost biřmování. Jeden z nejjiskřivějších příkladů věrnosti katolických laiků neporušené katolické víře máme ve 4. stol. v době velké ariánské krize, kdy tato hereze, prosazovaná duchovenstvem, zasadila takřka smrtící úder katolické víře, když popřela Božství Ježíše Krista a potažmo Boží Trojici. Sv. John Henry Newman tuto duchovně znepokojivou situaci ve 4. stol. popsal následovně: „V tom čase obrovského zmatku bylo Božské dogma o Božství našeho Pána hlásáno, vymáháno a udržováno mnohem více u ´Ecclesia docta´ (církev slyšící, tj. laikové) než u ´Ecclesia docens´ (církev učící, tj. biskupové); když episkopát jako celek nebyl věrný svému povolání, laikát jako celek zůstal věrný svému křtu; když papež (např. Liberius, který exkomunikoval sv. Athanasia), v jiných případech patriarcha, metropolita nebo jiný vysoký hodnostář, nebo synody (v Rimini i Seleucji r. 359) hlásali to, co nesměli říkat a vystavovali nebezpečí zjevenou pravdu, laikové se ve své většině nezpronevěřili. Tento křesťanský lid díky Boží prozřetelnosti byl motorem a církevní hnací silou Athanasia, Hilaria, Euzebia z Vercellæ a dalších velkých vyznavačů, kteří, kdyby nebylo této podpory ze strany laiků, by prohráli … Říkám tedy, že zde došlo k prozatímnímu přerušení výkonu úřadu ´Ecclesia docens´. Biskupové jako celek (obrovská většina) zklamali ve svém vyznání víry. Vyslovovali se různě, jeden proti druhému. Po koncilu v Nicei neexistovalo žádné zásadní a neměnné stanovisko téměř celých 60 let … To, co mám na mysli formulací ´přerušení výkonu úřadu´ se týká toho, že mezi nicejským koncilem r. 325 a cařihradským r. 381 scházela autoritativní výpověď neomylného hlasu Církve.” (Arianie IV wieku, Dodatek. 5. Ortodoksja wiernych podczas arianizmu, Londyn 1871, s. 465–467)

Jiný příklad odvahy a věrnosti věřících laiků integritě katolické víry máme v 7. století v době hereze monoteletismu (pozn. překl.: nauka, že Kristus má pouze Božskou vůli, nikoli Božskou i lidskou současně, jak učí Církev). V r. 654 byl zvolen nový papež Evžen I., který vyslal legáty k heretickému císaři v Cařihradu. Legáti se vrátili od císaře s prosbou, aby nový papež vyhlásil, že je v jednotě s heretickým patriarchou Cařihradu a potvrdil teologicky pochybný list tohoto patriarchy. Ten byl přečten v římské bazilice Panny Marie Sněžné. Shromáždění duchovní a věřící byli tak pobouřeni dvojznačností tohoto listu, že dovolili papeži Evženovi sloužit mši sv. teprve tehdy, až papež veřejně odsoudil heretického patriarchu Cařihradu a jeho pochybný list. (srvn. Żywoty świętych Butlera. Wydanie kompletne. Zredagowane, poprawione i uzupełnione przez Herberta J. Thurstona, S.J. i Donalda Attwatera, Londyn 1956, tom 2, s. 458) Co by se asi stalo, kdyby duchovní a laikové poprosili papeže Františka o podobný postoj vůči nejzávažnějším herezím a nejasnostem v doktríně i v praxi Církve? Byla by to opravdu autentická synodální metoda! Papež není ve skutečnosti pánem a autorem víry, nýbrž pouze jejím věrným a skrupulantním strážcem, obráncem a stoupencem.

V naší době jsme svědky poslední bitvy o katolickou víru. Sv. John Henry Newman již v 19. stol. téměř prorocky napomínal, příkladem budiž jeho proslulá řeč zvaná „Biglietto” speech, v níž prohlásil: „Ještě nikdy Církev nepotřebovala tak mnoho modliteb proti duchu liberalismu v náboženství, jako právě nyní, kdy se, ó hrůza, tento blud roztahuje po celé zemi. Mám k tomuto apelu zvláštní důvod jako ten, kdo pozoruje svět a Církev a vidí ho takovým, jakým skutečně je. Dívám se s obavou na budoucnost Církve a proto považuji za vhodné znovu protestovat proti duchu liberalismu v náboženství, jako jsem činil vícekrát.“ Liberalismus v náboženství je doktrínou, že v náboženství neexistuje pozitivní pravda, že jedno vyznání je stejně dobré jako jiné. Tato nauka každým dnem nabírá na síle a moci. Odporuje to jakémukoliv uznání nějakého náboženství za pravdivé. Tvrdí se, že „zjevené náboženství není pravdou, pouze věcí pocitu a záliby; není objektivním faktem, není zázrakem; každý jednotlivec má právo projevovat se nábožensky tak, jak se mu líbí. Zbožnost se neopírá nutně o víru. Lidé mohou chodit do protestantských i katolických kostelů, čerpat z obou a přitom nenáležet k žádnému vyznání.”

V době mimořádné krize v Církvi se katolík nesmí dát znechutit, ale aktivně vytrvat ve své věrnosti a obraně víry. Sv. John Henry Newman řekl: „Křesťanství se příliš často nacházelo v situaci, která se zdála být smrtelným nebezpečím. Proč bychom se tedy měli obávat, když se octne před novou zkouškou? … Náš nepřítel se někdy mění v přítele, zdá se být zbaven té zvláštní jedovatosti zla, která předtím byla tak hrozná. Církev tady nemůže dělat nic jiného, než pokračovat v plnění svého poslání v důvěře a v pokoji. Vytrvat v klidu a očekávat Boží spásu.“

John Henry Newman varoval před nebezpečím přeměny Církve na diskusní klub skrze tak zvané synodální metody. Píše: „Nemohu uvěřit, že biskupové, kněží a rady (synody) byli nadpřirozeným způsobem posláni na svět pouze nebo hlavně proto, aby šířili různé názory, diskutovali o teoriích, vedli rozhovory o literatuře a prezentovali výsledky vlastních spekulací na téma textu Písma sv. a vytvářeli tak vzletnou, stále se měnící teologii, a říkali jedné generaci to, co bude odvolané, až nastoupí ta další. Bůh určitě nestvořil viditelnou církev na ochranu něčího soukromého mínění…“ (Pewne trudności odczuwane przez anglikanów w nauczaniu katolickim, tom 1, Londyn 1850, s. 212)

Nejdůležitějším posláním Církve a každého křesťana je spása duší. Sv. Jan Maria Vianney zformuloval tuto pravdu následujícími vzrušujícími a prostými slovy: „Bože můj, proč jsi mne poslal na tento svět?“ „Abys spasil svou duši.“ „A proč mám být spasený?“ „Protože tě miluji.“ Abychom byli spaseni, musíme znát Boha, milovat Ho a Jemu sloužit! Nemáme nic jiného na práci na tomto světě. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Musíme pracovat pouze pro Boha a svěřovat všechny naše činy do Jeho rukou. (Instrukcje dotyczące Katechizmu, kap. 1). John Henry Newman řekl, že Bůh se stal člověkem „ne proto, aby přeměnil celou zemi v nebe, ale aby přivedl nebe na zemi“. (Kazania parafialne i zwykłe, sv. 4. Kazanie 10. Widoczny Kościół dla dobra wybranych, wyd. Londyn 1909, str. 156). „Katolíci mají svůj vlastní morální život, jako ho měli první křesťané. Tentýž život jako oni. Naše nauky a životní praxe z toho vycházejí. Jsme a vždycky budeme bojovníky proti světu a jeho duchu bez ohledu na to, jestli tento svět se bude nacházet uvnitř Církve nebo mimo ni”. (Listy i dzienniki Johna Henry’ego Newmana, sv. 27. Pięć listów kardynała Newmana, List z 3 grudnia 1875 r., s. 370) Podle sv. Johna Henryho Newmana pravdiví katolíci jsou ti, o nichž lze říci: „Jsme těmi, kdo poměřují dnešek minulostí… působíme ve shodě s naším označením katolický čili obecný. Katolíci jsou u sebe v každé době a na každém místě, v každém stavu společnosti, v každé společenské třídě, na každém stupni vývoje.“ (Nauki dla zgromadzeń mieszanych. Dyskurs 12. Perspektywy katolickiego misjonarza. Nowe wydanie. Londyn 1906, s. 243ff.)

Opravdový katolík se nesmí nechat zastrašit útoky tohoto světa. Má být vždycky plný naděje, protože nosí vizi nadpřirozeného vítězství Krista. Pro opravdového katolíka je otázkou cti trpět ve jménu pravdy, poněvadž ví, jak řekl. sv. Athanasius, že není dobré sloužit časům, ale musíme sloužit Pánu (srvn. Ep. Ad Dracontium).

+ Athanasius Schneider
pomocný biskup
arcidiecéze Svaté Marie v Astaně

Tuto přednášku pronesl mons. Schneider v Krakově 13.10. na Konzervativním kongresu u příležitosti převzetí Ceny P. Piotra Skargy.

Zdroj: Článek „P. Athanasius Schneider: Znaczenie dawania świadectwa wiary katolickiej przez wiernych świeckich“ in www.pch24.pl 14. 10. 2024