Proč Katolická církev, když měla ve středověku tak obrovský vliv, nebyla schopna zabránit válkám, krvavým masakrům, sociálním nespravedlnostem, křivdám, zločinům apod.? Taková otázka je už tradičně pořád „na talíři“. Argumentují tím všichni odpůrci katolicismu, počínaje osvícenskými zednářskými liberály a konče současnými konzumistickými agnostiky a globalisty. Na to existuje jedna jediná možná odpověď: Církev nikdy neslibovala, že tomu zabrání, a neříkala, že je toho schopna. Ani její Božský zakladatel Ježíš Kristus nic takového nesliboval, naopak zdůrazňoval, že „na tomto světě budete mít soužení…“

Slibovat ráj na zemi je utopie. Realizace utopických vizí vedla pokaždé k nastolení vlády zločinu, jak dokazují nejnověji naše zkušenosti s nacismem a komunismem. Církev byla vždycky poctivá a utopii nikdy nehlásala. Nemohla ani, protože byla povinna tradovat (předávat dále) to, co převzala od Pána: dokonalá spravedlnost bude až v nebi, jedině tam je pravý ráj, zde na zemi nikoliv, protože lidé byli, jsou a budou hříšníky. Co však Církev mohla a vždycky dělala, bylo to, že se snažila alespoň zmírnit existující zlo, když už se nedalo odstranit.

Ihned po roce 313, kdy jí císař Konstantin udělil svobodu, prosazovala zákonodárství, které by bylo v souladu s křesťanskou morálkou nebo se k ní alespoň blížilo. Tak došlo k zákazu zabíjet otroky, když už nebyli schopni práce, k zákazu potratů a také vražd čerstvě narozených dětí, které otec odmítl přijmout, což pohanský zákoník umožňoval. Mučení při výsleších a soudech se omezilo na minimum, monogamní manželství a rodina se staly základní buňkou společnosti a muž nemohl svévolně kvůli jiné ženě vyhodit manželku na dlažbu. Péče o trpící a nemocné byla nařízena zákonem a stala se v rámci křesťanské charity masovou.

V raném středověku Církev zaváděla a legislativně prosazovala právo azylu v chrámech, čímž bránila krevní mstě, převzaté z pohanství, trvala na respektování nedělního a svátečního klidu, což mělo obrovský sociální dopad, protože jinak by mnozí šlechtici sedřeli poddané z kůže, zakazovala popravy domnělých čarodějnic, což byla praxe zejména pohanských Germánů atd. Tato opatření samozřejmě nevykořenila v plném rozsahu konkrétní zlo, nicméně pomocí legislativy je jasně pojmenovala a díky sankcím, jež zákonodárství s sebou neslo, je podstatně zmírnila. Když se Církvi nepodařilo nějaké křiklavé morální zlo vymýtit, pokusila se alespoň o zmírnění jeho dopadu. Tak např. zůstala zcela bez výsledku její středověká výzva k zastavení bojů od adventu až do Velikonoc, známá jako „treuga Dei“ (tj. mír Boží). Světská knížata bojovala dál, aniž dbala na napomenutí Církve. Proto Církev vybízela alespoň k minimalizaci válečných útrap pro civilisty a dosáhla zákazu zabíjet na dobytém území bezbranné obyvatelstvo, zvláště pak v situaci, kdy se obležené město vzdá. Leccos musela Církev trpět a teprve postupnými, pedagogickými kroky, výchovou, jež trvala několik generací, dosáhnout změny. Typickým příkladem jsou ordály, čili Boží soudy, spočívající v tom, že obviněný musel dokázat svou nevinu setrváním na žhavém železe nebo v mrznoucí vodě. U nás se podařilo až teprve za vlády Karla IV. díky pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic definitivně vymýtit tento pověrečný zlořád. Totéž se týká i tortury, čili mučení při výsleších. I když papež sv. Mikuláš I. v 9. stol. prohlásil torturu za nepřípustnou, v praxi se užívala dál, proto se Církev pokusila alespoň vnést do toho jistý řád, který by mučení snížil na nejnižší přípustnou míru. Proto také inkviziční soudy byly podstatně mírnější než světské tribunály a sahaly k mučení jen ve výjimečných, procesním řádem stanovených případech.

Klasickým důkazem snahy Církve mírnit zlo za všech okolností, když není možnost je odstranit, je právě zavedení inkvizice. Evropa 12. a 13. století byla maximálně rozhořčena surovostmi sekty albigenských, jejíž vyznavači vraždili kněze a řeholníky na potkání, v některých případech i bezbranné civilisty, používali také lichvy, kterou přiváděli na mizinu chudáky. Když zavraždili dokonce i papežského legáta sv. Petra z Castelnovy, jenž k nim přijel vyjednávat, vyhlásil papež Innocenc III. proti nim křížovou výpravu. Nastalo dlouhé období albigenských válek, jež skončilo porážkou těchto heretiků. Křižáci však již roku 1209 dobyli jejich města Béziersu a surově vyvraždili tamní obyvatelstvo, nejen albigenské, nýbrž i katolíky, neboť pro vojáky bylo nesnadné rozeznat, kdo je katolík a kdo sektář. Podobně si vojáci počínali i na jiných místech. V atmosféře všeobecného rozhořčení proti albigenským, které bylo v jádru spravedlivé, Církev nemohla tyto bludaře chránit, vždyť se jednalo o bytí a nebytí veškerého křesťanského společenského řádu. Proto se snažila alespoň dosáhnout toho, aby nepřicházeli o život nevinní a aby se neposkytoval prostor bezuzdnému vraždění. Prosadila tedy, že stanovit, kdo je a kdo není kacíř, má právo jen ona, a tudíž bez rozhodnutí řádného církevního soudu nesmí nikdo druhého zabít jako domnělého kacíře. Aby chránila i životy heretiků, dávala jim možnost odvolat bludy, a tím se zachránit. Za tímto účelem vznikla v roce 1229 na synodě v Toulouse inkvizice jako církevní orgán, který měl podstatně mírnit krutosti své doby a protikacířské běsnění obyvatelstva. Tuto skutečnost se běžný občan této republiky ze školních učebnic dějepisu nedozví.

Umírňující vliv Církev byl patrný i v novověku. Když nebylo možné na latinskoamerickém kontinentě odstranit otroctví Indiánů a černochů, Církev nabádala otrokáře pod hříchem, aby zacházeli s otroky lidsky a sama nabízela otrokům svoji pomoc. Otroctví Indiánů bylo ve španělských koloniích zakázáno již ve 30. letech 16. stol. zásluhou dominikána bl. Bartolomého de Las Casase, otroctví černochů až v 19. stol., v Brazílii až v 80. letech 19. stol. zásluhou papeže Lva XIII.

Umírňující vliv Církve byl zřejmý také za druhé světové války. Slovensko a Chorvatsko byly spojenci nacistického Německa. To Církev nemohla změnit, to nebylo v její moci. Proto se pokusila alespoň zmírnit represe vůči tzv. nepřátelům režimu, což v její částečné moci bylo, neboť režimy obou zemí se ostentativně hlásily ke katolické tradici svých národů. Na Slovensku se podařilo katolickému episkopátu dosáhnout toho, že až do Slovenského národního povstání roku 1944 tam nebyl z politických důvodů nikdo popraven a neexistovaly tam vyhlazovací koncentrační tábory jako v nacistickém Německu, političtí vězni měli svůj zvláštní statut, nemuseli pracovat a mohli volně přijímat návštěvy. Právě kvůli tomu označují agenti gestapa slovenský episkopát za největšího nepřítele III. říše na Slovensku, jak publikuje ve své dokumentární knize Milan Ďurica. Když získali biskupové spolehlivé informace, že slovenští Židé nejedou do Německa na práci, jak hlásala oficiální propaganda, ale na smrt do plynových komor, byl to opět slovenský episkopát spolu s papežem Piem XII., kdo dosáhl zákazu dalších deportací. Podobně i v Chorvatsku, kde se dostaly ke slovu nacionalistické emoce a docházelo k masovým vraždám Židů a Srbů, se dožadoval chorvatský episkopát spolu s Vatikánem zmírňujících opatření. Záhřebský arcibiskup a kardinál bl. Alois Stěpinac vyhlásil exkomunikaci duchovních, kteří se účastnili masakrů a nařídil poskytovat ohroženým Židům a Srbům pomoc, za což se jemu i dalším chorvatským biskupům dostalo po válce oficiálního poděkování od reprezentantů obou národních komunit (jiný názor měl ale komunistický režim, který kardinála Stěpinace uvěznil).

Tato strategie Církve v dějinách je inspirující a závazná pro každého katolíka. Když nemohu zlo změnit, je mojí povinností postarat se o to, abych je v mezích svých možností a kompetencí alespoň zmírnil. Pro ilustraci si uveďme potratový zákon. Když katolický poslanec předloží návrh na zákaz těchto zločinů a zjistí, že je to neprůchodné, pak má možnost pokusit se alespoň podat návrh na zmírnění potratové praxe, jak správně učinil před lety tehdejší poslanec a praktikující katolík dr. ing. Jiří Karas. Pokud se toto podaří, tak lze po nějaké době, až si lidé na to „zvyknou“, předložit návrh na další zmírnění, a tak směřovat ke konečnému cíli: definitivnímu a bezvýjimečnému zákazu potratů.

To se však netýká pouze politiky. Každodenní život přináší situace, kdy je katolík konfrontován s mravním zlem, které nemůže změnit. Pak ale je ve svědomí zavázán položit si otázku: Mohu to aspoň zmírnit? Konkrétní příklad: Erotika a pornografie dnes dominují v médiích. To nejsem schopen změnit. Mluvit s trafikantem je zbytečné, kdyby noviny a časopisy s nahými slečnami a sexuálně dráždivými obrázky odstranil, tak toho moc na prodej mít nebude. Zákon to bohužel umožňuje. Co však mohu jako občan této země dělat, je to, že nebudu takové noviny kupovat a číst, neboť přece jen ještě existuje jakýsi výběr a možnost koupit si deník či časopis, kde tyto sprosťárny nejsou. Stejné je to s internetem: nebudu prostě a jednoduše navštěvovat stránky s erotickým a pornografickým obsahem.

Další příklad: Vím, že v hypermarketu, kam chodím nakupovat, musí prodavačky pracovat bez odpočinku dvanáct hodin i více, včetně nedělí a svátků. Jde o nelidské vykořisťování. To nemohu změnit, neboť výklad zákona je v tomto směru velmi široký. Mohu však toto zlo aspoň trochu zmírnit tím, že dám najevo obětem tohoto asociálního jednání svoji spoluúčast vlídným a přívětivým chováním, laskavostí, vtipem apod. To všechno má svůj význam a také společného jmenovatele: snahu být v každém ohledu lidským ve smyslu Božího přikázání lásky. Tomu Církev vždycky učila, to se snažila také ve společnosti praktikovat a k tomu vedla věřící. Tak má katolík za všech okolností jednat: vystupovat aktivně proti mravnímu zlu kolem a když je nemůže změnit, tak se pokusit v mezích svých možností a kompetencí je alespoň zmírnit. Kéž nám Pán dá k tomu správné poznání v konkrétních situacích!