Asi je zbytečné se ptát, zda znáte sv. Terezii z Lisieux, zvanou také lidově Terezička. Představovat její rovněž svatořečené rodiče také nemusím, stejně jako sestry Marii, Pavlínu a Celinu. Ale kolik je známo o Leonii?

Proč se zabývat problémovou sestrou naší známé světice? Z dostupných zdrojů víme, že byla „ošklivé káčátko“, „chudák Leonie“, neukázněná, neposlušná a obtížně vzdělavatelná. Rodičům i učitelkám působila mnoho starostí a trápení.

Překvapivé však je, že do kláštera řádu Navštívení Panny Marie v Caen přichází ze všech končin světa mnoho dopisů žádajících o přímluvu. Nechybí však ani dopisy s poděkováním a svědectví o uzdravení či milostech přijatých na přímluvu Leonie. A krypta, v níž je pohřbena, musela být upravena a otevřena pro veřejnost. Prosebníci často přicházejí i z veliké dálky.

Čím si Leonie zasloužila tolik pozornosti? Díky pomoci rodiny, přátel a řeholních sester, ale hlavně z milosti Boží, dostala sílu překonat svou vzpurnou povahu a kráčet mílovými kroky cestou duchovního dětství, jak ji vytyčila její slavná sestra Terezie.

Nabízí se však také otázka: proč dobrý Bůh nechá lidi takto se trápit a působit utrpení i jejich blízkým? Co prožívali její rodiče? Ocitujme si něco z jejich korespondence:

Její maminka píše své švagrové tip na dárek: „hlavně žádné vzácné knihy… Leonii zničí jeden katechismus za měsíc a stejně z něj nic neví.“

Její teta vizitantka Marie Dozitea (učitelka) psala svému bratrovi: „mám tady tu hroznou holčičku Leonii a věřte mi, že mi dává pořádně zabrat. Vedu s ní ustavičný boj… a ona se nebojí nikoho jiného než mě!“

„Leonii mám u sebe zatím jen krátce, ale do budoucnosti hledím s nadějí… Před Bohem ani ta nejvzpurnější povaha nic neznamená, z vlků se milostí Boží stávají beránci a beránci jsou jako neohrožení lvi, všechno lze zdolat. Je to hodně náročná práce, ale s milostí Boží je to možné.“

I přes veškeré snahy Leonie byla ze školy vyloučena, sestra vizitantka však již v té době věřila, že z ní jednou bude světice. Krátce před smrtí ji navštívila její sestra Zélie a s jistým humorem ji pověřila vyřízením vzkazů v nebi: „Hned, jak přijdeš do Ráje, zajdi za svatou Pannou a řekni jí: „Matičko Boží, ty jsi provedla mé sestře pěkný kousek, když jsi jí dala tu chudinku Leonii. O takové dítě tě neprosila, musíš to napravit.“

Svůj vzkaz do nebe ovšem po tetě poslala i sama Leonie:
„Milá teto, pořád mám jako relikvii schovaný ten obrázek, který jste mi dala. Každý den se na něj dívám, jak jste mi řekla, abych byla poslušná. Marie mi ho zarámovala. Milá teto, až budete v Nebi, požádejte, prosím, Pána Boha, aby mi dal milost obrácení a také abych se mohla stát opravdovou řeholnicí, protože na to myslím každý den. Moc Vás prosím, nezapomeňte na můj vzkaz. Jsem si jista, že Vás Pán Bůh vyslyší. Na shledanou, milá této, z celého srdce Vás objímám.

Vaše oddaná neteř Leonie“

Maminku i starší sestru Marii udivil výraz „opravdovou řeholnicí.“ Když se jí ptaly, co tím myslí, dočkaly se obdivuhodného vysvětlení: „To znamená, že chci být naprosto skvělou řeholnicí a nakonec se stát světicí.“

I svatí měli a mají své chyby, slabosti… a i tak svatí rodiče, jako byli Martinovi, si prostě nevšimli, že jejich dceru týrá služka, tajně ji bila a nutila, aby poslouchala jen ji a Leonie se jí hrozně bála. Rodičům si postěžovat nemohla, krutá služka jí „patřičně“ zpracovala, aby ani necekla…

Když konečně pravda vyšla najevo a rodiče se velmi razantně postavili na stranu své dcery, Leonie byla proměněná. Nešťastná maminka, která už byla na pokraji zoufalství, konečně nalezla lásku a důvěru své zatvrzelé dcery, která se ostatních stranila a k jejímuž srdci neměl nikdo přístup. Krátce před smrtí dokonce píše: „Leonie bude velmi milovat Pána Boha a bude ke všem milá.“ To se sice později naplnilo, ale její cesta k vysněnému řeholnímu života byla plná trní…

Opakovaně se Leonie pokoušela o řeholní život, a podařilo se to až napočtvrté! Nicméně i v těchto obdobích, kdy se zklamaná vracela z klášterů, dokázala projevovat velkou lásku. Například v předtuše Terezčiny brzké smrti píše sestře Celině: „Tu, která byla zde na zemi naší radostí, brzy ztratíme. Neoplakávejme ji, sestřičko, ale radujme se spolu s ní, bude to další anděl, který nám bude pomáhat do Nebe. Závidím jí její štěstí a nedokážu Boha prosit, aby ji uzdravil. Myslím, že by to znamenalo, že miluji svou sestřičku kvůli sobě a že se stavím do cesty Boží vůli, ano, on si zcela jistě pospíší a brzy utrhne tuto čistou lilii, která patří především jemu, protože nám ji pouze propůjčil.“

Terezka pronesla prorocká slova: „Kvůli Leoniiným neúspěšným pokusům o řeholní život si není nutné dělat starosti. Po mé smrti vstoupí k vizitantkám, setrvá tam a přijme mé jméno a jméno svatého Františka Saleského.“ A tak se také stalo, Leoniin čtvrtý pokus o život v klášteře se už podařil. Nebyla to cesta bez kříže. Její pomalost při práci, nepraktičnost i puntičkářství – to vše jí komplikuje život. Nadále bývá často slabá a nemocná. Přes to všechno ale uskutečňuje cestu duchovního dětství, jak ji to naučila Terezka. Je ke všem milá a ochotná a její odevzdanost do Boží vůle je obdivuhodná.

Její spolusestry vzpomínaly na laskavost, prostotu a skromnost, kterou se vyznačovala. Svým nemalým úsilím, ale hlavně s pomocí Boží, se z ní stala ta „opravdová řeholnice.“

Doporučená literatura:

• BAUDOUIN-CROIX, Marie. Leonie Martinová: starší sestra Terezie z Lisieux. Osudy. V Praze: Karmelitánské nakladatelství, 2018. ISBN 978-80-7195-979-3.
• MONGIN, Hélène. Rodiče Terezie z Lisieux. Druhé vydání. Osudy. V Kostelním Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-7195-895-6.