30. srpna uplynulo 70 let od smrti blahoslaveného kardinála Ildefonsa Schustera, benediktinského mnicha a posléze milánského arcibiskupa. Narodil se 18. ledna r. 1880 v Římě jako syn Johanna Schustera, přistěhovalce z Bavorska, který zde pracoval jako papežský krejčí a v 60. letech 19. stol. patřil k tzv. zuávům, tj. dobrovolným obráncům Papežského státu proti agresi Italského království, ovládaného zednáři. Rodiče budoucího kardinála byli zbožnými praktikujícími katolíky.

Mladý Alfredo Lodovico, tak znělo původně jeho jméno, po vychození základní školy vstoupil v Římě k benediktinům, kde získal skvělou duchovní formaci od rektora opatství Farfa bl. Placida Riccardiho. Již v mládí prokázal své velké znalosti v oborech historie, archeologie, liturgie a sakrální hudby. Jako novic přijal jméno Ildefonso, r. 1899 složil věčné sliby a r. 1904 byl vysvěcen na kněze po absolvování filozofického studia v koleji sv. Anzelma v Římě.

Vyznačoval se velikou zbožností a důsledným zachováváním klášterní disciplíny. V březnu r. 1918 byl zvolen ve věku pouhých 38 let opatem benediktinského kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě. Tento úřad zastával až do svého jmenování milánským arcibiskupem r. 1929 papežem Piem XI. Téhož roku ho papež také poctil udělením kardinálského klobouku.

Kardinál Schuster bránil odvážnými slovy Církev před administrativními snahami fašistické vlády omezit její působení – a později velmi nelibě nesl sbližování se Mussoliniho fašistického režimu v Itálii s nacistickým v Německu. R. 1931 napsal velmi tvrdý dopis vládě, v němž pranýřoval útoky režimu na Katolickou akci (laický apoštolát pod vedením biskupa, pozn. překl.) a na protest proti tomu odmítl slavnostně požehnat nově otevřenému hlavnímu nádraží v Miláně. V roce 1938 veřejně odsoudil rasové zákony, vyhlášené Itálií pod nátlakem Německa. 13. listopadu pronesl v katedrále tato slova: „V cizině se narodilo jedno kacířství, které se všude šíří, i u nás. Je to takzvaný rasismus.“ V téže homilii varoval před árijskými ideologiemi a růstem německého válečného průmyslu, což podle něj brzy vyvolá válku. V roce 1939 pronesl projev, který se nikdo neodvážil zveřejnit. Kardinál řekl: „Mezi křesťanstvím založeným na Desateru a vyznání víry, božského původu, a tímto novým hegelovským totalitním státem existuje totální antagonismus“.

Během 2. světové války se stal posledním záchranným lanem pro ty, kteří byli pronásledováni nacismem. Udělal vše, co mohl, aby zachránil odsouzené k smrti: aktivní katolíky, nekřesťanské intelektuály a Židy. Když 10. srpna 1944 německá vojska zastřelila patnáct partyzánů a nechala je na zemi pro výstrahu obyvatelstvu, kardinál protestoval u německého velvyslanectví. Odpoledne, když viděl, že jeho protest je marný, pohrozil, že si mrtvé půjde osobně vyzvednout, aby je důstojně pohřbil. Němci tedy jejich těla odstranili, ale velitel pohrozil kardinálovi zatčením.

V dubnu r. 1945, kdy se na severu Itálie zhroutila tzv. Italská sociální republika v čele s Mussolinim, která byla pouhou loutkou v rukou Hitlerova Německa, vystoupil kard. Schuster ve snaze ukončit prolévání krve s návrhem na jednání mezi zástupci partyzánů a zástupci Mussoliniho vlády. Ani jedna strana tuto propozici nepřijala. Mussolini se pokusil uprchnout do Švýcarska, byl ale partyzány přepaden a zastřelen. Když jeho mrtvolu pověsili v Miláně k veřejné podívané na náměstí Piazzale Loreto, odsoudil kard. Schuster toto zhanobení a požehnal mrtvé tělo s tím, že každému zesnulému, ať byl jakýkoliv, přísluší respekt.

Byl vzorným pastýřem věřících. Milánská arcidiecéze čítala kolem jednoho tisíce farností a měla 2 tisíce kněží. Kardinál Schuster konal časté pastorační vizitace, vysvětil 280 nových kostelů a nikdy nevynechal nedělní a sváteční veřejnou mši sv. v katedrále. Spolu s florentským arcibiskupem kardinálem Eliou Dalla Costou a terstským arcibiskupem Antoniem Santinem náležel k nejstatečnějším obráncům Církve a křesťanských hodnot.

Po válce byl zvolen předsedou italské biskupské konference. Když r. 1954 vážně onemocněl, stáhl se do kněžského semináře ve Venogonu, který sám postavil. Tam také 30. srpna r. 1954 zemřel. Je pohřben v milánské katedrále a k jeho hrobu neustále putují davy poutníků. Papež Jan Pavel II. jej prohlásil r. 1996 blahoslaveným. Kard. Schuster byl vždycky a ve všem duchovním synem sv. Benedikta, jehož řeholní pravidlo Ora et labora se snažil realizovat za všech okolností. Byl přesvědčen o tom, že modlitba a práce spojené v jeden harmonicky vyvážený celek patří nejenom k životu mnicha, ale všech katolíků.

Vzorem kard. Schusterovi byl jeho svatý předchůdce Karel Boromejský, jakož i mnozí další světci, především z jeho benediktinského řádu. Kromě svých pastoračních aktivit byl známý také jako autor odborných knih z oboru liturgiky a církevní hudby. Napsal mimo jiné ještě před svojí nominací milánským arcibiskupem devítisvazkový Liber Sacramentorum, historicko-liturgický komentář k římskému misálu sv. Pia V. (dnešní tradiční ritus). Považuje ho za neocenitelný poklad a dar nebes, o němž cokoliv psát a mluvit je nutno „pouze na kolenou“.

Středobodem duchovního života kard. Schustera byl sám Ježíš Kristus, Slovo, které se stalo Tělem, a Pán dějin. Na toto téma měl mnoho přednášek pro seminaristy, pro kněze i pro veřejnost. Seminaristům ve Venegono řekl krátce před svou smrtí: „Nemohu vám dát žádné jiné napomenutí než pozvání ke svatosti. Lidi dnes již nepřesvědčí naše kázání, ale když jsou konfrontováni se svatostí, to má ještě svoji moc, na základě toho ještě jsou schopni uvěřít, kleknout a modlit se. Lidé, jak se zdá, jsou již lhostejní k nadpřirozeným reáliím a k otázce spásy, ale když k nim přijde někdo svatý, ať už živý nebo mrtvý, proudí všichni k němu.

Živý nebo mrtvý. Toto rozlišení je důležité. Když světec umírá, tak ne vždycky proudí k němu zástupy. Mnozí umírají neznámí a nepochopeni svým okolím. Ale po uplynutí nějaké doby, zvláště když Církev upozorní na jeho ctnosti, začnou k němu přicházet davy, aby ho uctily. Přesně toto se dnes děje v případě bl. kardinála Schustera, o jehož přímluvu prosíme.

Zdroj: Článek „Der selige Kardinal I. Schuster“, in www.katholisches.info 6. 9. 2024

Pozn. překl.: Prof. Roberto de Mattei, rok narození 1948, otec 5 dětí, je profesorem moderních dějin a dějin křesťanství na Evropské univerzitě v Římě, tradičním katolíkem a prezidentem Nadace Lepanto. Napsal řadu knih z oboru historie a na obranu katolické Tradice, nejznámější je jeho studie „Druhý vatikánský koncil, dosud nenapsané dějiny“.