Papež František během své návštěvy Indonézie minulý týden podepsal 5. září 2024 v Istiqlalu společné prohlášení s muslimským velkým imámem Nasaruddinem Umarem. Apeluje proti násilí a zneužívání náboženství k jeho ospravedlnění, hlavně však odsuzuje necitlivost vůči přírodě a její vykořisťování, což údajně vede ke klimatickým změnám. Odezíráme v tomto momentě od názoru pevně zakotveného v tomto prohlášení, že člověk je hlavním viníkem klimatických změn a katastrof. Náboženství není kompetentní se k tomu vyjadřovat, to přísluší exaktním vědám. A odborníci v otázce, jak klimatické změny ovlivńuje člověk, zdaleka nejsou jednotni. Reprezentanti katolického křesťanství maximálně mohou – a mají – vyzývat lidstvo k citlivému a ohleduplnému vztahu k přírodě a k obdivu vůči její kráse, neboť jejím původcem je všemohoucí Bůh.

Ve zmíněném prohlášení jde ale o závažnější věc, již třeba odmítnout. Tou je tato pasáž:

„… vyzýváme společně s ostatními zde přítomnými náboženskými představiteli k těmto krokům:

1. Účinně se mají prosazovat hodnoty, které naše náboženské tradice sdílejí, aby bylo možné porazit kulturu násilí a lhostejnosti postihující náš svět. Náboženské hodnoty by totiž měly směřovat k podpoře prostředí kultury úcty, důstojnosti, soucitu, smíření a bratrské solidarity, aby tak bylo možné překonat odlidštění i ničení životního prostředí.

2. Zejména náboženští představitelé, inspirováni svými duchovními narativy a tradicemi, by měli při reakcích na výše uvedené krize spolupracovat, pojmenovávat jejich příčiny a přijímat náležitá opatření.

3. Vzhledem k tomu, že existuje jediná celosvětová lidská rodina, měl by se za účinný nástroj řešení místních, regionálních a mezinárodních konfliktů, zejména těch, které rozdmýchává zneužívání náboženství, uznat mezináboženský dialog. Naše náboženská víra a její rituály mají navíc zvláštní schopnost promlouvat k lidskému srdci, a tak podporovat hlubší úctu k lidské důstojnosti…“

O jakých „náboženských hodnotách a tradicích“ je tady řeč? Společný podpis viditelné hlavy Katolické církve a nejvyššího imáma Indonézie napovídá, že se jedná o stejné hodnoty křesťanství a islámu, jakoby obě tato náboženství byla na té samé úrovni. Přitom ale kulturu „úcty, důstojnosti, soucitu, smíření a bratrské solidarity“ chápou křesťané a muslimové zcela rozdílně, mohamedánský „zákon šária“ vyzývá k válce proti „nevěřícím“ a k jejich násilnému ovládnutí. Toto rozhodně nejsou „naše“, tj. katolické náboženské tradice, jak se o nich píše v bodě 1). Tím spíše potom nelze hovořit o islámu jako o „naší“ náboženské víře a jejich rituálech, jak o tom mluví b. 3). Je snad „naší“ náboženskou vírou i tvrzení koránu, že „Bůh nemá syna“ a nauka o Trojici je „rouháním“, nebo že Ježíš Kristus není vtěleným Bohem, ale pouze jedním z proroků na nižší úrovni než Mohamed, nebyl ukřižován a nevstal z mrtvých? Jestliže papež podepisuje deklaraci, že islám a křesťanství jsou stejnou měrou „naší“ vírou, tak jak tomu máme rozumět? Je snad Kristus současně Božím Synem, Spasitelem a Vykupitelem, Ukřižovaným a Zmrtvýchvstalým, jak učí Písmo sv. a posvátná Tradice, a zároveň i pouhým prorokem, předchůdcem Mohamedovým, jenž nebyl ukřižován a vzkříšen z hrobu, jak hlásají muslimové?

Je snad obojí „naší vírou“, i když si diametrálně odporuje? Nebo to snad všechno srovná a vyřeší mávnutím kouzleného proutku „mezináboženský dialog“, nabízený v b. 3)? Buď jak buď, toto rozlišení a stanovení, kde je pravda, ztratilo už nejen ve světě, ale i v současné neomodernistické Bergogliově církvi svůj význam. Koneckonců náš český „mediální mág“ Tomáš Halík, vydávající se za katolického kněze, to v několika kázáních, jež jsem měl možnost na internetu slyšet, vyjádřil naprosto jasně: Katolická církev by měla skoncovat s věroučnými dogmaty a ponechat věřícím svobodu věřit tomu, co jim samotným odpovídá a pro co se svobodně rozhodnou.

Přesně tento duch vane ze společné deklarace Františka a imáma Umara. Nejdůležitější je ekologie, věrouka patří až na vedlejší kolej, ne-li přímo do „starého železa“. Jedná se o přímý důsledek předchozího společného prohlášení Františka s vrchním imámem Tayyebem v r. 2019 z Abú Zabí, kde se praví, že rozdílnost náboženství je Boží vůlí. Jenže nejnovější indonézská deklarace postoupila opět o krůček dál. Nezáleží již na tom, jestli pravda je v Kristu nebo v Mohamedovi, potažmo v Buddhovi, v Rámakrišnovi, v bohyních Gaji nebo Pachamamě, záleží pouze na jakémsi blíže nedefinovaném „lidském bratrství“ zahrnujícím i stvořenou planetu Zemi a její přírodu. To je nové náboženství Františkovy církve, přesně řečeno nikoli nové, hlásá je už dlouhá desetiletí celosvětová sekta a zároveň hnutí New Age, poslední stadium svobodného zednářství.

Jenže skvostná pravda, kterou přinesl Božský Spasitel z nebe, nadále existuje a žije v prostředí katolické Tradice a my se jí budeme přímo křečovitě držet, neboť ona jediná vede ke spáse a k záchraně člověka. Kéž nám Pán na přímluvu Panny Marie dá svou milost, abychom vytrvali!