Není to tak dávno, co jsem na Slovensku poslouchal jeden rozhovor s českým knězem Tomášem Halíkem a znovu jsem se utvrdil v přesvědčení, že i když Tomáš Halík je zatím teolog v Katolické církvi, nelze jej považovat za pravověrného katolického kněze. V tom rozhovoru Halík zůstal věrný sobě a znovu dehonestoval slovenský národ svými ztřeštěnými frázemi o slovenském katolickém fašismu během druhé světové války. Bohužel, ještě pořád, dokonce i 79 let po skončení druhé světové války, straší v hlavách stupidních kvazi historiků nesmyslné mýty o slovenském prezidentovi Dr. Tisovi, katolickém knězi, který údajně rozbil první ČSR, byl antisemita, atd. Halík není jediný, kdo znevažuje památku prvního slovenského prezidenta.

Bohužel i na Slovensku není nouze o nepřátele Katolické církve a slovenského národa, kteří znovu a znovu znevažují památku Dr. Josefa Tisa. Je příznačné, že zatímco v minulosti znevažovali Dr. Jozefa Tisa, prezidenta Slovenské republiky 1939 – 1945, v první řadě bolševici a ateisté různého ražení, po pádu totality jejich štafetu převzali neomarxisté, jejichž prodlouženou rukou je ve slovenských podmínkách mainstream, reprezentován takovými servilními plátky, jako Denník N, SME, či některými soukromými komerčními televizemi. Jaká je však pravda? Jak to opravdu bylo s Dr. Jozefem Tisem?

Nová generace slovenských, českých, a dokonce i německých historiků už dávno vyvrátila politicky zmanipulované hodnocení období Slovenské republiky 1939 – 1945 a morálně rehabilitovala Dr. Tisa, avšak archaické chiméry ještě stále straší v hlavách některých kvazi historiků liberálního zaměření. Takové nesmysly pseudohistoriků by měly být uváděny na pravou míru, protože národ, který deformuje svou vlastní minulost, deformuje také svou budoucnost. V každém případě považuji za povinnost bránit Dr. Tisa i Slovenskou republiku (od 14. března 1939 do 21. července 1939 Slovenský štát), a uvádět fakta, které Dr. Tiso sám již nemůže uvést na svou obranu, protože jeho život byl násilně ukončen justiční vraždou v roce 1947. Uvedu tedy nejrozšířenější mýty o Dr. Tisovi, které podrobím kritice, abych usvědčil z úmyslného ignorování historických faktů lháře na Slovensku i kdekoliv jinde ve světě.

MÝTUS Č. 1: Dr. Tiso svou politickou činností přispěl k rozbití ČSR v roce 1939.

PRAVDA:

Musím kategoricky protestovat proti takovým dezinterpretacím historických faktů. Je nutné jednoznačně zdůraznit, že prioritou Dr. Jozefa Tisa, který se stal po smrti Andreje Hlinky nejvýznamnějším slovenským politikem, nebylo vytvoření samostatného slovenského státu.

Po získání autonomie Slovenské krajiny v rámci Československé republiky, která byla legitimně vyhlášena rozhodnutím Žilinské dohody 6.10.1938, Dr. Tiso usiloval o co nejdelší zachování společného státu Čechů a Slováků na nové federalizované platformě. Ačkoli slovenskou „státní samostatnost jako konečný politický cíl neodmítal, uvědomoval si, že Slovensko na ni, zejména po hospodářské stránce, zatím není připraveno.“ ¹

Dokonce i v roce 1942, tedy několik let po vzniku samostatného státu Slováků, se sám Dr. Tiso vyjádřil: „Nefalšujme historii. Za bývalé Československé republiky nikdy Slováci o státní samostatnosti nemluvili, ani za ni nebojovali. V minulosti byl poctivý Slovák ten, který o samostatný slovenský stát neusiloval, protože každý byl přesvědčen, že by takto národ přišel do neštěstí.“ ²

Nejen slabé slovenské hospodářství, ale i hrozba vojenského útoku ze strany horthyovského Maďarska, které plánovalo obsadit většinu území Slovenska pod záštitou hitlerovského Německa, způsobovaly slovenským politikům velké starosti, proto neuvažovali o rozbití ČSR. Maďarští nacionalisté se totiž nikdy nesmířili s výsledky Trianonu a netrpělivě čekali na příležitost ovládnout Slovensko. Už před rokem 1938 tehdejší maďarský premiér Štefan Csáky prohlásil, že „maďarská vláda, která by se nepřipojila k útoku na Československo, byla by smetena, každý kdo by zaváhal v takovém okamžiku, musel by být odstřelen.“ ³

V roce 1936 správce říše (regent) Maďarska Miklós Horthy při návštěvě Hitlera schvaloval ideu útoku na ČSR v zájmu „odstranění rakovinového nádoru ze srdce Evropy“ … „Jsem přesvědčen, že naše naděje má své opodstatnění, protože dříve–později dojde k zásahu a navíc, za krátký čas bychom obsadili celé území Slovenska“. ⁴

Situace se však v průběhu několika měsíců začala dramaticky měnit a Dr. Tiso musel konat pod tlakem politických událostí v rámci tehdejšího společného státu Čechů a Slováků, ale i bouřlivých událostí v zahraničí, především v hitlerovském Německu. Když se pražská vláda pokusila 9.3.1939 zrušit autonomii Slovenské krajiny v rámci Česko-Slovenské republiky, byl Dr. Tiso donucen jednat. Do poslední chvíle však respektoval platné zákony a nechal prezidentem Háchou svolat Sněm Slovenské krajiny na 14.3.1939. Sněm jednal pod hrozbou zániku politické identity Slovenska. Den předtím byl totiž Tiso pozván Adolfem Hitlerem do Berlína, kde byl postaven před dvě možné alternativy. Buď Slováci vyhlásí svůj samostatný stát, který Německo uzná a bude ho podporovat, nebo tuto možnost nevyužijí a v tom případě bude Slovensko ponecháno napospas sousedním státům. Každému soudnímu člověku muselo být jasné, že druhá možnost znamenala rozdělení slovenského území mezi Maďarsko a Polsko, tedy úplný zánik Slovenska. ⁵

Vyhlášení samostatného Slovenského státu v žádném případě nelze připisovat přímo Dr. Tisovi. Bylo to kolektivní rozhodnutí celého Sněmu Slovenské krajiny, který 14. března 1939 v ovzduší soustředěného nátlaku Němců a hrozby okupace většiny území Slovenska Maďarskem pod německou záštitou jednomyslně vyhlásil samostatný Slovenský štát, přejmenován po přijetí ústavy dne 21. července 1939 na Slovensku republiku. V této souvislosti je však třeba neustále připomínat skutečnost, že slovenští politici konali pod silným nátlakem zvenčí. Hitler je vydíral hrozbou, že pokud neprohlásí samostatný stát, slovenské území bude rozděleno mezi Polsko a Maďarsko, takže Slovensko v daném okamžiku prakticky přestane existovat. Žily zde tři miliony obyvatel, kteří se nemohli vzepřít mnohonásobné německé přesile.

Je nespornou Tisovou zásluhou, že při koncipování ochranné smlouvy v březnu 1939 ve Vídni „odolal německému tlaku a nebyl ochoten souhlasit s umístěním německých posádek na celém území Slovenska, dokonce už chtěl z jednání odejít. Jak by to na Slovensku vypadalo, dá se domyslet. Za armádou by přišlo gestapo a pak Němci zamýšlený říšský protektor. Už Tisův pevný postoj ve Vídni v březnu 1939 uchránil Slovensko od velkých ztrát a to je třeba ocenit.“ ⁶

Dr. Tiso byl 26.10.1939 zvolen prezidentem Slovenské republiky a ze všech sil se snažil pracovat pro blaho všech obyvatel země. Jeho postavení však bylo velmi obtížné. Jakkoli se snažil o nezávislou politiku, nemohl zcela vzdorovat Němcům a při mnoha bolestných rozhodnutích byl vydírán hrozbou represálií nacistů vůči slovenskému obyvatelstvu. Navíc na slovenské politické scéně byli i ochotni přisluhovači nacistů, kteří se angažovali víc, než museli. Šlo především o některé radikály v Hlinkově slovenské lidové straně (dále jen HSLS). Nejnebezpečnějšími oponenty prezidenta na slovenské politické scéně byli Vojtech Tuka a Alexander Mach. O to těžší bylo prezidentu Tisovi prosazovat politiku v rozporu s vůlí Němců.

Je třeba konstatovat, že i současní mladší slovenští historici, příslušníci nové vlny slovenské historiografie, nezatížené totalitní minulostí, jsou v hodnocení představitelů samostatného státu Slováků v letech 1939 až 1945 objektivnější než jejich předchůdci. Jeden z nich, historik Peter Jašek, považuje vznik Slovenského státu 14. března 1939 za nejlepší možné řešení v daném historickém momentě. ⁷ Nebyl to tedy Dr. Tiso ani slovenští politici, kteří připravovali rozbití ČSR. Velmi dobře si totiž uvědomovali, že společný stát Čechů a Slováků jim poskytoval ochranu a bránil okupaci Slovenska Maďarskem pod německou záštitou.

Sypat popel na hlavu by si měli především Angličané či Francouzi, kteří v roce 1938 nechali Hitlerovi volnou ruku ve střední Evropě a doslova mu nabídli možnost rozkouskovat ČSR. To oni selhali, ne Dr. Tiso! Tito politici, především však Arthur Neville Chamberlain, se přičinili o rozbití Československa v roce 1939, vypuknutí druhé světové války a zmasakrování milionů lidí víc, než všichni slovenští politici té doby! Nebýt Chamberlainovy politiky ústupků (appeasementu) vůči hitlerovskému Německu, která vyústila do mnichovské zrady koncem září 1938, nebylo by došlo k rozpadu Československa a dalším událostem, které způsobily nesmírné utrpení lidí na celém světě.

Prezident Dr. Edvard Beneš měl po mobilizaci československé armády v roce 1938 mnohem větší armádu, než Slovenská republika v roce 1939. Počty válečné armády ČSR po ukončení všeobecné mobilizace, vyhlášené 23. září 1938, dosáhly 1 128 000 osob. Přitom se odhaduje (přesné údaje neexistují), že v září 1938 byl početní stav německé armády v mírovém stavu okolo 1 100 000 vojáků, tedy zhruba takový, jaký byl početní stav československé válečné armády. Německá armáda sice převyšovala Československo v počtu zbraní a měla i jiné výhody, ale na druhé straně wehrmacht měl obrovské problémy s nedostatečně vycvičenými vojáky a zoufalým nedostatkem zkušených důstojníků, kterými naopak disponovala československá armáda, opírající se o ostřílený důstojnický zbor z bývalých legionářů.

Wehrmacht roku 1938 byl pouhým stínem pozdějšího wehrmachtu, vítězícího na začátku druhé světové války. Krajina v roku 1938 ještě nebyla připravená na velkou válku. Němečtí generálové a vysocí důstojníci realisticky hodnotili situaci a varovali Hitlera před sebevražedným válečným dobrodružstvím, které přivede německý národ do záhuby. V té době si ještě nemohli být zcela jistí, jak se zachovají Francouzi, kteří mohli využít útoku Německa proti ČSR na to, aby Němcům vpadli do zad. Proto musela být část německých sil vázána na západě Německa na Siegfriedově linii pro případ francouzského a anglického útoku. Bránit se na dvou frontách najednou by Němci v roce 1938 nedokázali. Proto byl Hitler trnem v oku špiček wehrmachtu a mnozí vysocí důstojníci a generálové se po celá léta neúspěšně pokoušeli ho odstranit. Jak uvádí Marek Meško, právě v době pohnutých událostí na českém pohraničí v roce 1938 se „generálové Halder a Witzleben a plukovník Oster pokoušeli zatknout Hitlera. Plán však ztroskotal, když západní mocnosti přistoupily v Mnichově na Hitlerovy územní požadavky.“ ⁸

K nezdaru pokusu špiček wehrmachtu o odstranění Hitlera přispěl i prezident Beneš, který místo toho, aby se postavil na čelo obrany ČSR, zbaběle prchl do Londýna, aby si zachránil kůži, přičemž nechal na pospas miliony krajanů. Po tomto selhání Beneše už nebylo možné zachránit původní ČSR a to ani v tom případě, kdyby Slováci v roce 1939 nevyhlásili svůj vlastní stát. Ve smyslu všech uvedených faktů je jasné, že malý slovenský národ byl poslední, který by se mohl vzepřít Němcům po katastrofálním selhání představitelů velkých evropských národů, především Francouzů a Angličanů.

Mýtus č. 2: Dr. Tiso byl antisemita a jeho vinou zahynulo mnoho Židů.

PRAVDA:

Musím kategoricky protestovat proti takovému zkreslení historických faktů.

Pokud kritici prvního slovenského prezidenta vzpomínají Židy, je třeba uvést několik důležitých skutečností. Dr. Tiso nikdy nepodepsal nařízení č. 198 / 1941 z 9. září 1941 o právním postavení Židů, známé jako „Židovský kodex“. Naopak, „vyhradil si vsunutí § 256, který přiznával prezidentovi republiky právo udělovat výjimky zpod ustanovení tohoto vládního nařízení.“ ⁹

V zájmu vytvoření pravdivého obrazu Dr. Tisa je však nutno přiznat, že Dr. Tiso měl vůči Židům kritický postoj. Ne bezdůvodně. Židé představovali v slovenské společnosti privilegovanou kastu s neúměrně velkým majetkem. Vlastnili například (k 14. 3. 1939) 100% průmyslových lihovarů, 38% pil a v židovských rukou byl obchod se dřevem na 76% a vývoz dřeva na 80%. Tiso na to opakovaně poukazoval, avšak kategoricky odmítal antisemitismus. Sám se vyjádřil: „Jsem za omezení jejich hospodářské moci, neboť je neudržitelné, aby 3,5% občanů vlastnilo téměř 50 % národního majetku, ale nelidskost zamítám! I váš kodex.“ ¹⁰

Tiso od začátku odmítal plány na násilný odsun Židů ze Slovenska. Už 6.12.1938 se kvůli tomu dostal v Praze na zasedání československé vlády do rozporu s místopředsedou Slovákem Karolem Sidorem, který se vyslovil za radikální řešení „židovské otázky“.

Dr. Tiso se snažil zachránit před smrtí co nejvíce Židů, ale velmi dobře si uvědomoval svou bezmocnost prezidenta malého slovanského národa proti mnohem silnějšímu německému národu. Uvědomme si, že po připojení Rakouska k Třetí říši v březnu 1938 žilo ve Velkoněmecké říši 75 milionů obyvatel. Slovensko se svými tři a půl milióny obyvatel a nevelkou armádou bylo jen trpaslíkem v porovnání s Velkoněmeckou říší. Proto Dr. Tiso a někteří umírnění slovenští politici se již před začátkem druhé světové války pokoušeli zachránit co nejvíce Židů tím, že je velmi intenzivně přemlouvali, aby dobrovolně, ve vlastním zájmu, emigrovali ze Slovenska. V roce 1939 podpořili dobrovolné „vystěhování Židů do Palestiny“ (odešlo asi 9 000)… ¹¹

Po zhoršení válečné situace byl oficiální odchod dalších Židů znemožněn.

V roce 1939 newyorský rabín Weiss poslal prostřednictvím Konštantína Čulena odkaz Slovákům, ve kterém vyzýval slovenské vládní kruhy, aby podle možnosti pomáhaly jeho soukmenovcům na Slovensku a neangažovaly se při řešení „židovské otázky“ víc, než to vyžaduje Hitler. Když Čulen tlumočil tuto prosbu Tisovi, ten odpověděl: „I bez jejich žádosti budeme dělat pouze to, co budeme muset. Nikdy nepůjdeme s nadšením za tyto hranice.“ ¹²

Tiso se nikdy nezpronevěřil tomuto svému postoji. Ani on ani HSLS nemohli akceptovat drastické řešení „židovské otázky“ a to vyvolalo turbulence na slovenské politické scéně. Ve vypjaté situaci Alexander Mach podal demisi, čímž poskytl Hitlerovi záminku poprvé osobně zasáhnout do slovenské politiky. Tiso musel 28.7.1940 přijet do Salcburku, kde ho Hitler přinutil odvolat ministra vnitra a zahraničí SR Ferdinanda Ďurčanského a jmenovat dva nové ministry. Ministerstvo vnitra připadlo Machovi a ministerstvo zahraničí Tukovi. Znechucený Tiso byl rozhodnut abdikovat z postu prezidenta SR a stáhnout se do ústraní. Od tohoto kroku ho však odrazovali nejen všichni významní političtí činitelé, ale i jeho církevní představený, biskup Dr. Karol Kmeťko, v obavě, že po jeho abdikaci nebude na slovenské politické scéně osobnost, která by brzdila extremisty a chránila stát i jeho obyvatele od mnohem většího zla. Proto se Dr. Tiso rozhodl nést svůj kříž až do konce. S takovým řešením se však nespokojili Mach a Tuka, kteří usilovali zcela odstavit Dr. Tisa a dosadit Tuku do úřadu slovenského prezidenta.

Proto se pokoušeli od srpna 1940 organizovat komplot proti Tisovi. Tyto záludné přípravy však byly prozrazeny a také toto utvrdilo prezidenta Tisa v přesvědčení, že musí zůstat v úřadě. Jenže jeho pozice byla otřesena a toho využili Tuka s Machem na prosazování radikálního řešení „židovské otázky“. Berlín však dostával opakovaná hlášení německých agentů o neochotě prezidenta Tisa přijímat tvrdá opatření proti slovenským Židům. Situace se vyhrotila až natolik, že německý vyslanec Ludin 4. února 1941 oficiálně intervenoval u Tisa, aby se neprotivil posílení moci a vlivu ministerského předsedy Tuky, prosazujícího na Slovensku požadavky německých nacistů. Na to mu Tiso odpověděl: „Omezení mého vlivu by se mi stalo nesnesitelným v tom okamžiku, kdybych musel bezmocně přihlížet takovému vývinu, jaký nemohu ve svém svědomí zodpovědět před slovenským národem.“ ¹³

Dr. Tiso byl tedy vydírán zvenčí, ze strany Němců, i zevnitř, ze strany radikálních slovenských politiků, a to limitovalo jeho úsilí zachránit co nejvíce Židů. Přesto však prokazatelně zachránil tisíce židovských spoluobčanů před smrtí. Mnoho Židů zachránil Tiso udělováním prezidentských výjimek. Podle dokumentu z 30. června 1942, jehož autorem byl německý „poradce pro otázky Židů“ Dieter Wisliceny, zůstalo na Slovensku díky výjimkám prezidenta Tisa 35 000 Židů. ¹⁴ K tomuto údaji se přibližuje Dr. Karol Murín, osobní tajemník slovenského prezidenta, který ve svých vzpomínkách mimo jiné uvádí: „Od Dr. Antona Neumanna, šéfa prezidentské kanceláře, který připravoval a předestíral prezidentovi žádosti Židů o výjimky, vím, že jich udělil kolem 10 000. Pokud počítáme, že průměrná židovská rodina sestávala ze čtyř členů, to znamená, že asi 40 000 Židů bylo zachráněno prezidentskými výjimkami, neboť tyto se vztahovaly i na členy rodiny.“ ¹⁵

Mnozí Slováci Židy ukrývali a tak jim zachránili život před jistou smrtí. Výjimkou nebyl ani prezident Tiso. Podle tvrzení „německého historika a publicisty Wolfganga Venohra, Dr. Jozef Tiso věděl, že jeho sestra ukrývala židovskou rodinu. Výskyt osob židovského původu v slovenském prezidentském paláci neušel pozornosti německých agentů, kteří o tom posílali informace do Berlína.“ ¹⁶

Toto je celá a skutečná pravda o zacházení se Židy na Slovensku v tomto těžkém období.

Mýtus č. 3: Dr. Tiso má na svědomí transporty Židů do koncentračních táborů.

PRAVDA:

Toto v žádném případě neobstojí jako hodnověrné tvrzení. Dr. Tiso nenese vinu na transpor ech Židů do koncentračních táborů. Nacistické vyhlazovací tábory nevznikly z vůle slovenských politiků. Není žádným tajemstvím, že iniciativa odvážet Židy do koncentračních táborů vzešla ze strany Němců a Slovenská republika jako vazalský stát nacistického Německa nemohla transportům zabránit. Ani mnohem silnější národy, jako například Francouzi, se nedokázali Němcům vzepřít. Navíc nikdo nevěděl, že Židé jsou odváženi do vyhlazovacích táborů. Slovenská vláda byla informována o tom, že Židé jsou vyváženi do pracovních táborů. Dokonce i Národní soud po válce uznal, že ani Mach, který prosazoval transporty Židů, ani nikdo ze slovenských představitelů nemohl vědět, že Židé budou vyvražděni. Vyplývá to z následujících vět, které Mach později napsal: „Pro soud jste měli důkazy i svědky, nóty a smlouvy, z nichž vycházelo, že jsme souhlasili pouze s vysídlováním, že jsme ještě i náklady usídlení zaplatili, že nám ani na mysl nemohlo přijít, co se pak stalo, co už dnes víme, soudu jsme uměli dokázat, že jsme zastavili vyvážení, jakmile jsme se dozvěděli, co se děje, ale dokažte svému svědomí, uspokojte ho, když jednou víte, že to vraždění milionů bylo dílem spojence, o kterého jste se opírali a pomocí něhož jste zachraňovali životy svých, život svého národa.“ ¹⁷

Alexander Mach vždy velmi otevřeně psal, že mu šlo o vysídlení Židů, ale určitě ne o jejich genocidu. Ani samotní Židé nevěděli, že jdou do vyhlazovacích táborů. Já sám jsem svého času takové přesvědčení nabyl během exkurze v bývalém koncentračním táboře Osvětim. V tamním muzeu jsme viděli jednu místnost s množstvím kuchyňských mlýnků a jiných potřeb do domácnosti, které zůstaly po mrtvých Židech. Podle vysvětlení naší průvodkyně Židé věřili tomu, že budou moci v nové vlasti svobodně žít a proto si s sebou vzali nejnutnější pomůcky pro začátek v cizím prostředí. Toto byl pro mě jednoznačný, i když nepřímý důkaz, díky kterému jsem nabyl nezvratné přesvědčení, že Židé opravdu věřili, že budou moci v nové vlasti svobodně žít. Vždyť nač by brali s sebou do Osvětimi kuchyňské potřeby, pokud by věděli, že nebudou moci svobodně existovat v cizím prostředí? Dnes je již spolehlivě prokázáno, že slovenští politici zpočátku vůbec nevěděli o nacistických vyhlazovacích táborech. Bylo by absurdní i jen podezírat Dr. Tisa, že by si on, katolický kněz, vědomě vzal na svědomí smrt tisíců Židů. Dr. Tiso však v tom byl zcela nevinně, protože deportace nařídili pod silným německým nátlakem Tuka a Mach.

Transporty vyvolaly mezi lidem značné rozhořčení a také slovenský episkopát kategoricky odmítal deportace Židů. Odmítavé stanovisko k deportacím zveřejnili slovenští katoličtí biskupové 26. dubna 1942 v Katolických novinách a v pastýřském listě, který se četl v katolických kostelech při všech bohoslužbách na Květnou neděli 21. března 1943. ¹⁸

Narůstající pochybnosti o skutečném zacházení se Židy v pracovních táborech vedly slovenskou vládu k tomu, že „opakovaně žádala německou stranu o možnost vyslání vlastní delegace do těchto táborů, avšak nedostala kladnou odpověď. Na základě této skutečnosti slovenská vláda zastavila transporty Židů od 20. října 1942, a to navzdory německému nátlaku a během pokračování transportů ve všech státech pod vlivem Německa.“¹⁹

Tuto skutečnost využívali i Židé z Maďarska, Polska a jiných států, kteří nacházeli na Slovensku útočiště. Němcům se postoj slovenské vlády nelíbil a důrazně naléhali, aby se v transportech pokračovalo, ale Slováci byli jediným národem v Evropě, který se dokázal vzepřít a odolat jejich nátlaku. Německý velvyslanec v Bratislavě Ludin hlásil do Berlína, že největším nepřítelem říše na Slovensku je slovenský episkopát. Podle židovského historika G. Reitlingera byl rozhodný postoj slovenské vlády první vzpourou proti „konečnému řešení“, a to „v době, kdy z hlediska intenzity německého nátlaku a v období nedostupnosti objektivních informací o skutečné situaci deportovaných Židů, byla situace této skupiny obyvatel stále téměř beznadějná v celé Evropě.“ ²⁰

Mýtus č. 4: Dr. Tiso z vlastní vůle aktivně spolupracoval s německými nacisty. Je známo, že vyznamenával německé vojáky a sloužil „děkovnou“ mši na oslavu potlačení SNP.

PRAVDA:

Pravda je taková, že při té mši po potlačení SNP měl Dr. Tiso podle svědectví přímých účastníků černý ornát, co je důkazem, potvrzujícím, že nešlo o „děkovnou“ mši, ale o rekviem za padlé na obou stranách. Co se týče vyznamenávání německých vojáků, Dr. Tiso to dělal v zájmu zabránění masakrů, hrozících nevinným civilním obyvatelům Slovenska. SNP a odboj partyzánských skupin proti Němcům na Slovensku během druhé světové války se často idealizuje, jenže pravdou je, že partyzáni se na Slovensku dopustili i mnoha zločinů na civilním obyvatelstvu Slovenska.

Nevynechali ani katolické kněze, které považovali za nepřátele navzdory tomu, že se tito kněží věnovali jen svým pastoračním povinnostem. Partyzáni často přepadávali fary a terorizovali faráře. Několik kněží a řeholníků partyzáni dokonce brutálně zavraždili.

Nejznámější obětí partyzánů byl katolický kněz Ján Nemec, farář z obce Lieskovec, jehož partyzáni delší dobu terorizovali, a poté ho 17. listopadu 1944 po krutém mučení usmrtili. Oběťmi partyzánů byli i nevinní civilní obyvatelé Slovenska, kteří měli německou národnost. O život přišly stovky lidí. Partyzáni dokonce zabíjeli i děti, například v obci Vyhne zlikvidovali 30. srpna 1944 „tábor dětí z vybombardovaných rodin Porúří i s vychovatelkami.“ ²¹

Pro tyto zločiny partyzánů hrozily slovenskému obyvatelstvu represálie ze strany Němců. Například když partyzáni 28. srpna 1944 zavraždili více než 20 členů (z toho byly dvě ženy a dvě dívky) německé vojenské mise ve městě Turčiansky Svätý Martin (od roku 1951 Martin), Němci chystali obzvlášť kruté represálie. Měla být zničena a vypálena tři ohniska SNP: Zvolen, Banská Bystrica a Brezno. Němci plánovali zastřelit 300 lidí, které měli v rukou, a dalších 15 000 lidí odtransportovat do Německa.

Prezident Tiso tomuto hroznému masakru zabránil. Podařilo se mu přemluvit německého generála Höfleho, aby od masakru civilního obyvatelstva upustil, ale pod podmínkou, že Dr. Tiso vyznamená jistý počet vybraných německých vojáků. Dr. Tiso s radostí přijal tuto podmínku a nikdy nelitoval toto své rozhodnutí, přestože velmi dobře věděl, že jeho čin nepřátelé Katolické církve a slovenského národa zneužijí na špinavou protislovenskou a protikatolickou propagandu. Sám Dr. Tiso se o tom později vyjádřil:

„Děkuji Bohu, neboť mi těmi pár plíšky umožnil zachránit životy a hodnoty, k jejichž vytvoření se namáhaly generace, a pokud by byly zničeny, na jejich náhradu by se musely namáhat další generace. Mám čisté svědomí a jsem v duši rád, neboť se mi podařilo zachránit od bombardování a zničení města Zvolen, Banskou Bystrici a Brezno, osvobodit 300 lidí od zastřelení a zabránit odtransportování 15 000 povstalců. Kdo ví, co by tam byli s nimi dělali, zda a kolik by se z nich bylo vrátilo domů. Tam by jim byl život visel na vlásku.“ ²²

Dr. Tiso dělal všechno proto, aby zachránil před smrtí a pronásledováním co nejvíce slovenských občanů, včetně židovských obyvatel Slovenska. Jako prezident malého slovanského národa, vystaveného mnohonásobné teutonské přesile, musel často dělat kompromisy. Jisté však je, že zachránil tisíce svých spoluobčanů před smrtí a pronásledováním. Za to mu právem patří úcta a respekt obyvatel Slovenska, kteří nepodlehli neomarxistickým výkladům novodobých dějin Slovenska.

Mýtus č. 5: Na Slovensku byl krutý totalitní režim, který likvidoval své odpůrce.

PRAVDA:

Na základě všech dostupných faktů je nezbytné co nejrozhodněji odmítat všechny pokusy démonizovat toto období slovenských dějin. Slovenská republika byla křesťanským státem, jehož politické zřízení bylo na válečné poměry mimořádně lidumilné. Netvrdí to jen část slovenských historiků, nezatížených totalitní minulostí, ale podobné reference máme dokonce i z Německa. Známý německý odpůrce nacismu, mnichovský kardinál Michael Faulhaber, se před spojeneckou správou veřejně zastal prvního slovenského prezidenta: „Protože Dr. Jozef Tiso ve své zemi navzdory mnoha obtížím udržel živý náboženský život, prosím vás, abyste ho nestavěli na jednu úroveň s jinými politickými vůdci bývalých nepřátel spojeneckých mocností.” ²³

Německý historik a filozof Ernst Nolte, jeden z nejvýznamnějších německých znalců komunismu a fašismu, který sám přežil druhou světovou válku, v nesčetných vydáních svého díla Die faschistischen Bewegungen (Fašistická hnutí), poprvé vydaného v roce 1966 v Mnichově, hodnotil Andreje Hlinku a Jozefa Tisa vcelku pozitivně: „Ani Andrej Hlinka, ani jeho nástupce Jozef Tiso nebyli fašisté. Byly to katoličtí kněží, kteří byli zakořeněni v tisícileté tradici Církve. Pro ně sekularizovaný stát, který byl základem všech fašistických hnutí, byl odmítanou hrozbou. Vzbuzování slovenské národní osobitosti pro ně znamenalo právě zachování a upevňování křesťanského stylu života.“ ²⁴

Zatímco v sousedním Protektorátu se popravovalo jak na běžícím pásu, na Slovensku za Tisova režimu nebyla provedena ani jedna poprava pro politické delikty. Tresty smrti se udělovaly výlučně v nepřítomnosti, takže žádné politicky motivované popravy zde de facto během druhé světové války nebyly provedeny. Byly sice vykonány popravy osob, které byly zapojeny do Slovenského národního povstání, ale tyto popravy měly na svědomí výlučně německé orgány. Jak uvádí Rychlík, počet perzekvovaných osob během druhé světové války v Slovenské republice byl poměrně nízký v porovnání s jinými Němci okupovanými zeměmi či jinými německými satelity (Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), ale i „v porovnání s represáliemi komunistického režimu po roce 1948…“ ²⁵

I když „se na Slovensku během války tresty neustále zpřísňovaly, trest smrti byl stále chápán jako výjimečný, a soudy ho prakticky vynášely jen tehdy, byl-li obžalovaný souzen v nepřítomnosti. Za komunistickou činnost, pokud nebyla spojena s hromaděním zbraní, trest smrti prakticky nehrozil.“ ²⁶ Političtí vězni (například Husák a jiní komunisté) byli odsuzováni na pár měsíců a měli statut politických vězňů, tj. nemuseli pracovat, nikdo je netýral a nemučil. Slovenský historik Anton Hruboň ve svém díle konstatuje, že perzekuce politických vězňů na Slovensku byla během Slovenské republiky 1939–1945 nepoměrně mírnější než v poválečném období, zvláště po únoru 1948. Hruboň ve své knize cituje vyjádření bývalého agrárníka Jana Ursínyho, který s odstupem času porovnával míru perzekuce politických vězňů v období válečného slovenského státu a poválečných období, přičemž přirovnal poměry za válečného slovenského státu k ráji, poměry v období lidové demokracie (1945–1948) k očistci a poměry za totality po únoru 1948 k peklu. ²⁷

Podle autora knihy se s Ursínym ztotožnil i Anton Rašla, který po skončení války nazval „ľudácké vězení“ kamarádským kriminálem. ²⁸ O nebývalé benevolenci vůči odpůrcům režimu svědčí i fakt, že 27. října 1943 německý vyslanec H. E. Ludin varoval slovenského ministra vnitra Alexandra Macha před politikou „měkké ruky“, která by mohla způsobit bezpečnostní rizika pro politický systém na Slovensku. ²⁹

Až do vojenské intervence Německa v srpnu 1944 obyvatelé Slovenska neznali drsný teror německých okupačních úřadů tak, jako v sousedních zemích. Velmi výmluvně o tom svědčí například fakt, že zatímco na Slovensku byl postih za poslech cizího rozhlasu minimální, nebo dokonce žádný, v sousedním Protektorátu nebo v Německu to byl „zločin“, který mohl být „potrestán i smrtí“. ³⁰

Poměry ve Slovenské republice se výrazně zhoršily až po vojenské intervenci Německa v srpnu 1944. Od té doby již nebylo možné zabránit masakrům slovenského obyvatelstva, které se však děly výlučně v německé režii. Nakonec i podle samotného Antona Hruboně, jehož sotva lze „podezřívat“ ze sympatií vůči režimu válečného slovenského státu, patří k zásluhám „slovenské vlády a zvlášť A. Macha …“, že se ze všech sil snažili „oddalovat německou vojenskou intervenci…“ ³¹

Resumé:

Na základě všech uvedených faktů konstatuji, že všechna obvinění na adresu Dr. Tisa jsou absolutně nepravdivá. Proto kategoricky odmítám sebebičování za existenci Slovenské republiky 1939 – 1945 a jejího prezidenta Dr. Tisa! Slováci jen zachraňovali situaci po katastrofálním selhání západních mocností před druhou světovou válkou i na jejím začátku. Naopak, cítím hrdost, že tolik podceňovaný malý slovenský národ vybudoval v těžkých válečných podmínkách životaschopný, vyspělý křesťanský stát, dosahující na tu dobu nebývalého všestranného rozkvětu.

Je nejvyšší čas, aby slovenská historiografie definitivně poslala na smetiště dějin relikty přežité komunistické historiografie totalitního režimu před rokem 1989. Naší nadějí je a musí být nová vlna mladší generace slovenských historiků, nezatížených totalitní minulostí. Je nejvyšší čas očistit dějiny slovenského národa od všech politicky motivovaných nánosů polopravd i vyslovených lží historiografie totalitního režimu před rokem 1989. K tomu ať nám pomáhá Bůh!

Poznámky: