Je smutnou skutečností, že v současné mánii falešného ekumenismu i vedení Katolické církve akceptuje Martina Luthera jako „velkého reformátora a teologa“. Německý kardinál Karl Lehmann již v 90. letech hlásal, že prý Luther by měl být zařazen mezi významné církevní učitele po bok sv. Augustina a sv. Tomáše Akvinského. A kardinál Walter Kasper, rovněž Němec, napsal r. 2016 obsáhlý Lutherův životopis, kde tvrdí, že on prý vlastně nechtěl žádný rozkol v Církvi, vše údajně zavinila zkostnatělá a reformě nepřející církevní autorita. Podobných názorů na Luthera je žel v Katolické církvi jako hub po dešti. V Německu katolická hierarchie šíří knihu pro děti pod názvem „Svatý (!!!) Martin Luther“, v italské Modeně se konal v katolickém chrámu na popud místního biskupa koncert na Lutherovu počest. I ve Vatikáně byly r. 2017 u příležitosti 500. výročí Lutherova veřejného vystoupení proti odpustkům vydány známky s jeho portrétem, papež František osobně přijal od jedné protestantské delegace Lutherovu sochu.

Málo lidí si ovšem klade zásadní otázku: Jaký byl vlastně život Martina Luthera? Má právo na označení „Boží muž“, jak ho titulovali ještě donedávna protestanté? Žil skutečně jinak než ti, které kritizoval a jež chtěl „reformovat“?

Lutherův život a formace

Narodil se r. 1483 v saském Eislebenu v rodině podnikatele v hornictví a kamenictví. Byl vychováván skrupulózně, za sebemenší prohřešek bit, rodiče mu často hrozili peklem. Studoval nejprve v Eisenachu a v Erfurtu, kde podle svých vlastních slov se oddával se spolužáky neřestnému životu. Zároveň ho ale neustále pronásledoval strach z pekla a zoufalství z toho, že se nedokáže sám změnit k lepšímu.

Doufal, že jeho traumata přestanou, když vstoupí do kláštera. Stal se mnichem augustiniánského řádu ve Wittenbergu. Je ale otázkou, jestli jeho vstup do řehole nebyl motivován snahou vyhnout se trestu, protože v souboji zabil svého soka. Světský soud neměl totiž nad duchovními osobami žádnou pravomoc. Luther sám ale byl za tento čin pronásledován těžkými výčitkami svědomí, ve spise “Tischreden“ (Stolní řeči) píše: „Stále víc jsem propadal neřestem. Stal se ze mne ničema a vrah. Můj život se čím dál víc blížil peklu.“ Ani řeholní stav nezušlechtil jeho mravy.

R. 1507 přijal kněžské svěcení. S celibátem si ale nedělal těžkou hlavu, téhož roku začal chodit do domu přítele Spalatina pod záminkou opakování učiva. Agrikola, jeho přítel a poté nepřítel, píše: „Spalatin bydlil u vdovy, která měla sličnou dceru. Vedle ní Luther sedával. Nakonec se k ní choval tak, že r. 1508 mu matka k ní zakázala přístup.“

R. 1508 se stal ve Wittenbergu profesorem. V Římě žádal dispens od řeholních slibů a možnost studovat v Itálii v civilním a nikoli řeholním či kněžském oděvu. Papež odmítl a v tom vidí historikové zárodek jeho pozdější fanatické nenávisti vůči papežství. Příteli Spalatinovi napsal r. 1539: „Nemohu se papeži dost pomstít. Popravoval císaře (kdy a kde???, pozn. autora) jako darebáky, což by se dalo ještě snést; ale že mé krásné mládí tak zbědoval!“

R. 1512 je promován doktorem teologie, poté začal studovat spisy středověkých heretiků Wickliffa a Occama, které mu učarovaly. Jeho bludařská dráha nezačala tedy až r. 1517, ale podstatně dřív.

Nebyl v tomto nijak osamocen. Tehdejší renezanční církev prožívala dobu hlubokého úpadku. Na stolci sv. Petra se střídali papežové nízkých mravních kvalit, zejména Innocenc VIII. a Alexander VI. Teologie se ocitla v troskách, nauka sv. Tomáše Akvinského byla zatlačena do pozadí ve prospěch rozplizlé renezanční filozofie, opírající se o antiku. Kanovník z německé Gotty Mutianus kladl dokonce katolické svátosti na stejnou úroveň se starořeckými pohanskými mystérii a nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou mezi klérem.

V této atmosféře byl Luther rovněž typickým dítětem své doby. Začíná si budovat nový životní názor, vyjádřený v jednom dopise Spalatinovi: „Jako není v mé moci nebýt mužem nebo ukousnout si nos… tak není v mé moci být bez ženy. Jak blaze zvířeti, že může hovět všem chtíčům bez bázně před soudem! Za to štěstí vděčí tomu, že nemá svobodnou vůli. Učiňme tedy člověka a jeho konání výslednicí neodolatelných pudů! Žádná odpovědnost, žádný trest! Rozum je největší děvka, kterou ďábel má.“

Tím ale jenom ohlušoval své svědomí, které mu vyčítalo jeho způsob života. Z tohoto zdroje se zrodily nakonec jeho hereze, už 26. prosince r. 1515 kázal před akademickou obcí ve Wittenbergu své bludy o víře, milosti a Písmu sv. Nikdo neprotestoval, hlásat hereze v uvolněné renezanční atmosféře se pokládalo za normální, pokud někdo na sebe neupozornil příliš hlasitě. R. 1517 vydává Luther spis o desateru, v němž píše doslova: „Čím ohavnější nečistota, tím líbeznější čistota v ní skryta… Přikázání Boží nutno ze svědomí vyhodit. Na šibenici s Mojžíšem (desaterem)! Kdyby někdo zůstávaje věřícím spáchal cizoložství, nic mu to neuškodí. Já se nikdy nezpovídal z toho, co jsem měl s ženami (čili svatokrádežné zpovědi, pozn. autora). Zákon o zlodějství si vykládáš, že neváže, máš-li hlad; tak si smíš vyložit i slib čistoty, že neváže, je-li příliš těžký.“

Luther bludař

Luther právě v té době rozvíjel svoji heretickou teologii. Prý byl „osvícen“ při četbě listu sv. Pavla Římanům jeho větou „Spravedlivý žije z víry“. Tehdy prý poznal, že ke spáse stačí jenom přijmout jako pravdu, že Kristus za mne trpěl a zemřel na kříži, aniž bych se sám musel snažit změnit svůj život a zanechat hříchu, protože lidská přirozenost není prý schopná nic jiného než hřešit. Jenom tato víra (sola fides) mne spasí, nejsou zapotřebí žádné skutky sebezáporu, zbožnosti nebo lásky k bližnímu. Luther ve svých spisech často opakuje známou větu „Statně hřeš, pevněji věř…“ (Fortiter pecca, fortius crede). Stejně tak učil, že spásu si nelze získat vlastním úsilím, ta je nám dána jako nezasloužená milost (sola gratia). To je sice pravdivé a autenticky katolické, jenže s milostí je třeba spolupracovat, což Luther odmítal. Popřel také 2 prameny víry (Písmo sv. a posvátnou Tradici) a ponechal pouze Písmo (sola Scriptura). Přitom ale samozvaně a svévolně z něj škrtl všechny pasáže, které odporovaly jeho bludům, např. 7 deuterokanonických knih Starého zákona (2 kn. Makabejské, Tobiáš, Judith, Ester, kn. Moudrosti a Sirachovcova). Z Nového zákona „vyřadil“ epištolu sv. Jakuba, která právě zdůrazňuje potřebu dobrých skutků a prohlašuje, že víra bez nich je mrtvá. Luther ji proto odmítl a nazval „slaměnou epištolou“ (něm. Strohepistel).

R. 1517 papež Lev X. nechal v Německu hlásat odpustky na dostavbu chrámu sv. Petra v Římě. Luther v duchu své bludné teorie vystoupil veřejně ne pouze proti způsobu nabízení odpustků (kramářské prodávání odpustkových modliteb), nýbrž proti odpustkům jako takovým vůbec (podobně již dříve Wickliff a Hus), jedná se o formy zbožnosti, které ke spáse vůbec nejsou zapotřebí, stačí prý pouhá víra. Svých 95 tezí proti odpustkům rozeslal nejprve biskupům, poté je 31. října přibil na vrata wittenberského zámeckého kostela.

Lutherovy protiodpustkové teze jsou formulovány poměrně umírněně, autor zde projevuje svou úctu vůči hlavě Církve. Když se ale hlasatel odpustků dominikán Johann Tetzel postaral, aby Luther byl povolán do Říma, kde měl svoji nauku obhájit v diskusi, obrátil doktor Martin o 180 stupňů. Začal kázat neurvale proti papeži, jehož nazval „Antikristem“, „mužem hříchu“, „synem opovržení“, „oslem“, „blbcem“ apod. Přitom ale mu na druhé straně píše dopisy, kde jej nazývá „nejsvětějším a nejmilostivějším otcem“ a ujišťuje ho o své oddanosti.

Luther svým vystoupením vyprovokoval ve Wittenbergu studentské bouře. Jeho žáci fyzicky napadali a bili všechny „papežence“, tj. ty, kdo nesouhlasili s Lutherovými tezemi. Na ulicích ho dokonce provolávali za „druhého Mesiáše“!

Staupitz, Lutherův současník a jeho velký odpůrce, napsal r. 1519: „Jeho záležitost je hlučně velebena návštěvníky bordelů.“ Jakkoliv můžeme toto tvrzení pokládat za nadsazené, je zajímavé, že zhruba od tohoto roku je Lutherovo vyjadřování skutečně důstojné pouze klientů těchto a podobných podniků. Nad kanálovou žumpou, která plynula z jeho pera, se pozastavil dokonce i takový odpůrce Katolické církve, jakým byl T. G. Masaryk. 20. února r. 1519 píše Luther Spalatinovi: „Jsem člověk zapletený v ožralství, nečistotu, všelijaké společnosti a jiné obtíže.“ Svému odpůrci Storchovi, který r. 1522 po něm žádal, aby mu dokázal, že je „poslán od Boha“, odpověděl: „Věz, že jsi pitomý osel, vzteklý pes, čertovo prase.“

Na wittenberské univerzitě se od r. 1519 stal neomezeným pánem. 9. prosince r. 1519 odstranil z její výuky tomistickou logiku i fyziku a místo ní zavedl Ovidiovy Metamorfosy. Profesory, kteří mu oponovali, bez milosti vyhodil a dosadil na jejich posty své žáky, málo vzdělané mladíky.

Politická situace byla Lutherovi příznivá. Na nedůstojné kramaření s odpustky se všeobecně reptalo, proto mnich a univerzitní profesor si vystoupením proti nim zjednal rázem popularitu. Saský kurfiřt Friedrich mu ihned poskytl svoji ochranu, i když Luther jím za zády pohrdal a nazýval ho „idiotem“. Prosadil, že Luther se směl r. 1518 v Augsburgu hájit před kardinálem Kajetánem. Ten mu dokázal bludy, odvolal se proto nejprve k papeži, potom ke koncilu.

R. 1519 byla církevními autoritami nařízena veřejná disputace v Lipsku, kde proti němu stál významný teolog z bavorského Ingolstadtu Johann Eck. Luther odtud vyšel poražen, na Eckovy věroučné argumenty nedokázal vůbec odpovědět, nakonec se uchýlil ke sprostým nadávkám a urážkám oponenta. Papež Lev X. jej volal do Říma, aby odvolal své hereze, Luther však odmítl. Proto přistoupil r. 1521 ke klatbě na jeho osobu.

Lutherovi to ale nejenže neuškodilo, nýbrž naopak prospělo. Nahrálo mu napětí, které panovalo mezi kurfiřty a věrně katolickým císařem Karlem V., mezi německými biskupy a papežem a konečně i mezi císařem Karlem a Římem. Kurfiřti Friedrich Saský a Filip Hesenský se postavili nekompromisně na Lutherovu stranu a přijali jeho učení. To mělo své ryze pragmatické důvody. Luther totiž vystupoval ostře proti klášterům, řeholní život prohlašoval za „dílo ďáblovo“ a dožadoval se jeho zrušení. Protože kláštery měly často velké majetky, němečtí velmožové se těšili, jak snadno si tady „namastí vlastní kapsu“. U Filipa Hesenského nahrávala pro Luthera ještě další okolnost: Byl to smilník, jenž chtěl legalizovat svůj hříšný poměr tak, aby se nemusel vzdát ani manželky, ani milenky. Luther, jenž se samozvaně prohlásil za nejvyšší autoritu církve v Německu, Filipovi oficálně povolil dvě ženy, tj. život v bigamii s odůvodněním, že „starozákonní patriarchové také měli více žen…“

Posléze byl Luther předvolán r. 1521 na říšský sněm do Wormsu. Vydal se tam až po ujištění od císaře, že mu nebude zkřiven ani vlas. Zásluhou šlechty, která byla Lutherovi nakloněna, se obhájil. Nicméně hrabě Hoier z Mansfeldu, jenž se s Lutherem ve Wormsu osobně setkal, vydává toto svědectví: „Byl jsem dosud při Lutherovi, ale poznal jsem, že je darebák, každou chvíli se opije, má rád u sebe hezké ženské a vede lehký život …“ Luther sám píše v Tischreden: „Kdo nemiluje víno, zpěv a ženy, zůstane blázen celý život.“ A tamtéž: „Pivo je zde dobré, lituji, že nemohu být stále se studenty při pitkách a pletkách se sklepnicemi.“

Poté se pod ochranou svého protektora kurfiřta Friedricha uchýlil na hrad Wartburg, kde překládal Písmo sv. do němčiny. Tento překlad je přizpůsoben jeho bludným naukám, proto Katolická církev zakazovala věřícím, aby ho používali. Signifikantní pro Luthera je též dopis, který píše Spalatinovi: „Už 8 dní jsem se ani nemodlil, ani nestudoval…“

Jeho nauka odvázala z řetězu kdekterou vášeň. Jeho věrný posluchač Wicel uvádí: „Ó to bylo skvostné kázání! Nemodlit se, nepostit se, nechodit k zpovědi!“ Lid viděl zástupy světáckých prelátů vyjídajících bezstarostně obročí, lid musil platit jim i do Říma velké sumy. Luther v kázání uměl právě na tuto velice citlivou záležitost poukázat, byl schopný řečník, dovedl strhnout dav. Výtky byly oprávněné, proto měl úspěch. Jeho revolucionářství lidu imponovalo. Prostý mnich se vrhl na to, co dosud bylo pokládáno za nedotknutelné, pod jeho pádnými ranami se bortila stavba, pokládaná celá staletí za nerozbitnou: Církev, papežství. Poslední papežův poddaný, jemu přísahou zavázaný k poslušnosti, tupí nejsurovějšími výrazy hlavu Církve a podrývá autoritu toho, ke kterému dosud vzhlíželi na kolenou, a nemá strach! Velcí páni, knížata mu nebránili, dokonce souhlasili a plně ho podporovali! Dánský historik Hansen napsal: „Co se stalo na poč. 16. stol, je neméně revoluce než to, co se stalo na konci stol 18. Luther byl v pravém slova smyslu otec veškeré revoluce. Jako všichni revolucionáři, i on provozoval nad dušemi tyranii, tutéž, jako byla ta, proti které se vzepřel.“ A německý historik Kirchmann říká: „Nemohu dát Lutherovi jméno reformátor, nýbrž devastátor (ničitel).“ Podobně analyzuje Lutherovu myšlenkovou a náboženskou revoluci známý francouzský katolický filozof Jacques Maritain v knize „Tři reformátoři“.

Dokud se zdálo, že Lutherovi jde o nápravu neudržitelných církevních poměrů v Německu, podporovali ho i intelektuálové typu Erasma Rotterdamského. Když se ukázalo jeho revoluční štvaní a stala se obecně známou jeho nemravnost, opustili ho. Kdo zbyl? Znemravnělí renezanční pseudovzdělanci, kteří se dávno s vírou rozešli; cizoložní kněží; zběhlí mniši a jeptišky; deklasovaná luza; vládci, kteří šilhali po církevním majetku a měli moc vehnat do Lutherova tábora všecky poddané, což i učinili.

R. 1525 se Luther ostentativně oženil (samozřejmě neplatně) s odpadlou jeptiškou Kateřinou Boryovou, s níž měl údajně 6 dětí. Nebyl jí ale vůbec věrný, k čemuž se osobně sám ve své korespondenci a ve svém spisu Tischreden mnohokrát hrdě přiznává. Se zvláštní zálibou vyhledával mladé odpadlé jeptišky. Měl nemanželské děti, dokonce i se služebnou Rosinou.

Zároveň v této době dále rozpracovával svou heretickou teologii. Popřel katolickou nauku o svátostech, ponechal pouze křest a eucharistii. Tu ale vykládal tím způsobem, že popřel transsubstanciaci, Kristus je prý přítomen pouze „uvnitř“ konsekrovaného chleba a vína a tato přítomnost trvá pouze po dobu liturgie. V luteranismu se tak vytratila adorace Nejsvětější svátosti. Nota bene Luther ale popřel i svátost kněžství, takže luterští duchovní nemají žádné svěcení, jsou to pouzí ordinovaní úředníci-laici, kteří z toho důvodu nemohou proměňovat chléb a víno na Tělo a Krev Kristovu (proto je nepřípustná jakákoliv účast katolíků na přijímání při luterské a vůbec protestantské tzv. večeři Páně, jakož i obráceně účast protestantů na přijímání při katolické mši sv.).

Přesto ještě si Lutherův tábor nechával otevřenou cestu k eventuální dohodě s Římem. Na ni tlačil zejména Lutherův blízký spolupracovník Filip Melanchton. Ten vypracoval r. 1530 tzv. Augsburskou konfesi, kterou předložil ke schválení katolickému císaři Karlovi V. Ta se blížila svojí naukou o ospravedlnění Katolické církvi. Katoličtí teologové z císařského tábora vznesli připomínky, Melanchton je chtěl zohlednit, Luther však kategoricky odmítl. Knížata, která ho podporovala, vytvořila tzv. Šmalkaldský spolek, který se brzy začal nazývat „protestantským“ (protestují proti Katolické církvi).

Rozkol byl dokonán. Luther poté ve 30. letech definitivně popřel papežství jako „vynález satanův“ a označil viditelnou hlavu Církve za „Antikrista“, což byla u něj ta nejmírnější nadávka papeži. Církví Kristovou prý není viditelná instituce, která si říká „katolická“, nýbrž tajemné neviditelné společenství vykoupených lidí (jak učili už Wickliff a Hus). Luther ale tím sám sebe usvědčuje z pokrytectví, neboť navzdory tezi o „neviditelné církvi“ vytvářel s pomocí světských vládců pevně zorganizovanou náboženskou společnost „až příliš viditelnou“, která nesnesla žádnou konkurenci a pronásledovala nejen katolíky, ale i protestanty kalvínské orientace a odpadlíky od Lutherova učení. Bullinger, hlasatel kalvinismu ve Švýcarsku, o Lutherovi napsal: „Platí-li Lutherův důvod, pak stojí papežství ještě pevně; papeženci se dovolávají Církve a dlouhé doby. Tím je všecka nauka Lutherova sražena k zemi, poněvadž učí jinak, než římská církev dlouhá léta učila. Luther nechce proti nám bojovat Písmem, nýbrž mečem; volá císaře a knížata, by nás pobili. Zda to je dle ducha Božího, ať soudí věřící sami, a nepobíjejí na Lutherovo vyzvání lidi, kteří nemohou věřit, co věří on.“

Násilí luteránů proti katolíkům vyprovokovalo r. 1545 krvavou náboženskou válku v Německu, jež byla ukončena až po 10 letech tzv. augsburským mírem. To už ale Martin Luther nežil, zemřel r. 1546. Poslední léta života znamenala pro něho dle jeho životopisců strašlivá duševní muka, která „léčil“ zvýšenými dávkami alkoholu. Byl trýzněn výčitkami svědomí za celoevropský rozkol, který způsobil a podle svého životopisce Cochlause měl krátce před smrtí prohlásit: „V protestantské víře se lépe žije, ale v katolické lépe umírá.“

Luther sám o sobě

O Lutherovi si není třeba nic domýšlet. Za něho mluví jeho korespondence a zejména spis „Tischreden“. Trpěl buď duševními poruchami, nebo snad i přímo démonickou posedlostí, neboť neustále píše, jak se mu prý zjevoval ďábel, na hradě Wartburgu dokonce ukazují na stěně skvrnu od inkoustu, která tam zůstala poté, co hodil po „čertovi“ kalamářem.

Fixace na ďábla vedla Luthera k výzvám upalovat čarodějnice. Napsal Melanchtonovi: „Čarodějnice bych nejraději sám upaloval, žádné milosrdenství s nimi.“ Protestantská reformace proto popravy domnělých čarodějnic a čarodějů ještě zintenzívnila.

Na hradě Wartburgu ukazují také zubní párátko, jež si kladl Luther pod polštář jako amulet „pro štěstí“, byl tedy pověrčivý na nejvyšší míru. Když se kdesi narodilo tele se dvěma hlavami, Luher věřil spolu s Melanchtonem, že prý „toto je znamení konce papežství“.

Nejstrašlivější jsou ale Lutherovy výroky o vlastním morálním životě. V Tischreden uvádí: „Od přirozenosti jsem měl sklon ke všem neřestem, krom lakoty, nejvíc k tělesnosti.“ Tamtéž také říká: „I když jsem páchal zlo, na tom nezáleží. Kristus za mne trpěl. V tom spočívá křesťanství. Musíme vždy cítit, že hřích nemáme, i když hřích máme.“ A Melanchtonovi r. 1521 napsal: „Buď hříšníkem a hřeš silně… během pozemského života máme hřešit.“ Spalatina potom nabádá: „Musíš hodně pít, hrát, bavit se a také udělat nějaký hřích….Celé Desatero se před zrakem duše musí vytratit.“ Dále mu napsal: „Bůh tě zavazuje jen k tomu, abys věřil, ve všem ostatním ti ponechává svobodu dělat, co chceš, bez nebezpečí nějakého svědomí. On se o to nestará, ani když bys opustil svou manželku a nebyl věrný v žádném závazku.“

Sám jeho přítel Melanchton o něm napsal: „Luther je člověk extrémně zvrácený. Sestry, které vytáhl z klášterů, ho sváděly a měl s nimi časté tělesné styky.“ Spalatinovi se poté Luther přiznává: „Jsem člověk evidentně zvrhlý. Mám tolik styků se ženami, že jsem se od nějaké doby stal záletníkem… Měl jsem najednou až 3 manželky.“ V Tischreden sděluje: „Trávím čas v zahálce a pití.“

Aby sám před svým svědomím obhájil život, jaký vedl, rouhavě a opovážlivě přisoudil hříšnost i samotnému Bohu a Ježíši Kristu. V Tischreden napsal: „Bůh je jistě velký a mocný, milosrdný a dobrý, ale je také hloupý. Je strašlivý tyran…“ A dále: „Kristus se dopustil poprvé cizoložství s ženou u studnice… Pak měl sexuální styky s Marií Magdalenou, tedy s cizoložnou ženou. A tak Kristus, tak zbožný, musel také před smrtí smilnit.“

Luther bytostně nenáviděl katolickou mši sv. a papežství. Napsal v Tischreden: „… všichni vrazi, ničemové, zloději a smilníci jsou méně zavrženíhodní, než ošklivost jediné papistické mše…“ A r. 1520 se svěřuje Spalatinovi: „Soudím, že k podvedení papeže je nám vše dovoleno.“ Když vypuklo r. 1535 pronásledování katolíků v Anglii za Jindřicha VIII., Luther píše Melanchtonovi: „Proč nepochytáme papeže, kardinály a celou tu římskou Sodomu a neumyjeme si ruce v jejich krvi?… Je třeba kláštery srovnat se zemí a papežství obrátit v popel.“

Taková je tedy pravda o Martinu Lutherovi. Může tento smilník, alkoholik a hulvát být kladen současným křesťanům za vzor? Chápeme, že na protestantském rozkolu nenese vinu pouze on, ale také renezanční papežové, biskupové a preláti, kteří žili nemravným způsobem života. Luther toto právem kritizoval. Byl ale jeho vlastní život lepší? Výše publikované řádky odhalují jednoznačně, že nikoli, možná i ještě horší. Staré české přísloví říká: „Zloděj křičí ´chyťte zloděje!´“

K reformě Církve, kterou Luther vehementně požadoval, skutečně došlo. Neuskutečnil ji ale ani on, ani další protestantští reformátoři, nýbrž významní katoličtí světci 16. století, jakými byli zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly a jeho řádoví spolubratři sv. František Xaverský a sv. Petr Canisius, milánský kardinál sv. Karel Boromejský, papež sv. Pius V., velcí španělští mystikové sv. Terezie z Avily a sv. Jan od Kříže, sv. Filip Neri, sv. Jan z Boha, biskup sv. František Sáleský aj. Všechny tyto osoby realizovaly ve svém životě větu sv. Ignáce: „Chceš-li reformovat Církev, počni reformu napřed sám u sebe, potom teprve se vydej na reformování bližních.“

Postupovaly zcela opačnou cestou než Luther. Ten reformu sama sebe úplně ignoroval, žil nemravně, ale přitom žádal po katolické hierarchii, aby žila mravně. Taková „reforma“ je vždycky ďábelského původu a nese otrávené plody. Luher způsobil náboženské rozdělení celé tehdejší Evropy s výjimkou Řecka a Ruska (ty byly pravoslavné) a krvavé války katolíků s protestanty. Koneckonců ani protestanté nezůstali jednotni mezi sebou, rozpadli se na řadu denominací, jež často vedly mezi sebou krvavé války.

Ovoce katolických reformátorů, o nichž hovoříme pár řádků výše, bylo ovšem úplně jiné. Tito mužové žili přísně asketicky, konali pokání a prosluli mnoha skutky lásky k bližnímu, Karel Boromejský např. v Miláně pomáhal bez obav z nákazy při morové epidemii nejen jako zpovědník nemocných, ale i jako jejich ošetřovatel, když se k tomu nedostávalo lidí, většina zdravých totiž odjela ve strachu před infekcí. Pravou reformu Katolické církve uskutečnil tridentský koncil (1545–63), na němž právě tito světci měli lví podíl. Církev se zaskvěla v nové duchovní a mravní kráse, renezanční zlořády byly odstraněny a přísně trestány. Za papeže sv. Pia V. (1566–72), hlavního aktéra reforem tridentského koncilu, se v Itálii s nadsázkou říkalo: „Do Říma nechoď, tam si teď neužiješ žádné rozkoše, tam se teď jenom modlí a postí.“ Když s tím srovnáme Řím ještě v době Lutherova vystoupení r. 1517, tak vidíme obrovskou radikální změnu během pouhých pár desetiletí. To dokážou pouze světci plní Ducha sv., kteří se jím nechají vést. Luther mezi takové rozhodně nepatří.

A Luther jako „velký teolog“, za něhož je i některými dnešními katolickými hodnostáři vydáván? Vynikající současný biskup kazašské Astany mons. Athanasius Schneider se vyjádřil trefně a jasně: „My máme jednoznačnou odpověď na Lutherovy bludy: Tridentský koncil, který je odsoudil. Ten je dogmatický a proto neomylný. Pochvalné výroky o Lutherovi, které pronesl papež František na tiskové konferenci v letadle, nejsou neomylné.“

Literatura:

• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959, str. 4-54
• Denifle H.: Luther und Luthertum, Rom 1904-6
• Grisar H.: M. Luthers Leben, Rom 1924
• Mynarek Hubertus: Luther ohne Mytos – Das Böse im Reformator, www.kath.net 22.4.2012
• Walter J.: Die Theologie Luthers, Berlin 1940
• Weiss Adalbert: Lutherpsychologie, Rom 1906