Absolutně negativní postoj současného papeže Františka k otázce trestu smrti je dostatečně známý. Tím se ale ocitá v totálním rozporu s naukou Církve, která trest smrti udělený zákonnou mocí těžkým zločincům v mezích stanovených požadavky spravedlnosti vždycky uznávala. Nejnověji papež Bergoglio napsal předmluvu k právě vydané knize amerického právníka Dalea Recinelly „Křesťan v cele smrti“, v níž říká: „Trest smrti není spravedlností, je jedem pro společnost…“ (www.vaticannews.va 18. 7. 2024).

To jsou silná slova, která nutno z hlediska katolické víry kategoricky odmítnout. František si patrně neuvědomuje, že první rozsudek smrti vynesl sám všemohoucí Bůh – a to nad lidmi v ráji za jejich těžkou vzpouru proti Němu, jak konstatuje biskup mons. Athanasius Schneider v rozhovoru s Pawlem Lisickým v knize „Wiosna Kościola, która nie nadeszla“. Říká mj. (str. 228): „Poprvé uvalil trest smrti na člověka – na Adama a Evu – sám Pán Bůh. On první vynesl rozsudek odsuzující k smrti poté, co člověk v ráji zhřešil a ukázal se být neposlušným. V důsledku toho každý člověk, každý z nás, je odsouzen k smrti. Každý musí zemřít. Tento trest se týká všech lidí, neboť všichni jsme potomky Adama, já i vy. Když tedy někdo říká, že princip, na němž spočívá trest smrti, je falešný, fakticky obviňuje Boha. Když odmítá trest smrti, říká tím Bohu, že jednal nespravedlivě. Podle mne odmítání zásady přípustnosti trestu smrti vede k rouhání, k popření Boží spravedlnosti.“

Prvotní člověk byl tělesně nesmrtelný, Bůh jej ale této nesmrtelnosti zbavil, tudíž odsoudil k smrti pro závažný delikt, když se rozhodl pro vzpouru a odboj vůči svému Stvořiteli. Boží láska však, jež šla až na kříž, umožnila člověku ztracenou nesmrtelnost těla na posledním soudu opět získat.

Starý a Nový zákon

Ve Starém zákoně (SZ) Bůh přímo nebo prostřednictvím Mojžíše přikazuje trest smrti za těžká provinění. Odpůrci trestu smrti však poukazují na Nový zákon (NZ), jenže neprávem. Nikde tady nenajdeme odmítnutí tohoto právního opatření k zajištění bezpečnosti jednotlivců i společnosti, naopak sám Božský Spasitel výslovně schvaluje tuto zásadu. V evangeliu sv. Matouše např. říká: „Kdo by však pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu bylo by lépe, aby byl mlýnský kámen zavěšen na jeho hrdlo a aby byl pohroužen do hlubiny mořské…“ (Mat 18,6). Oponenti nejspíš namítnou, že se jedná o řečnickou nadsázku, těžko ale budou takto argumentovat u Kristova podobenství o zlých vinařích, kteří zavraždili majitelovy služebníky a nakonec i jeho syna. Spasitel plně souhlasí se svými spoludiskutujícími, že majitel po návratu tyto „zlosyny zahubí…“ (Mat 21,33–44; Mar 12,1–12; Luk 20,9–19). A Jeho podobenství o hřivnách a vzpouře občanů proti legitimnímu králi končí rozsudkem smrti nad vzbouřenci (Luk 19,27). To jsou dostačující důkazy, že Ježíš Kristus považoval trest smrti pro těžké zločince za oprávněný.

Je ale pravdou, že v některých případech jej za některé delikty ruší. Ve Starém zákoně Mojžíš nebo někdy přímo sám Bůh přikazuje trest smrti za nejrůznější provinění. Dodnes odpůrci pravé víry poukazují na „antihumánnost“ Boha, který nařídil Izraelitům vyhubit celé některé národy jako „klaté“. Bylo to v době cca 1 500 let před Kristem, kdy morálka, kultura a civilizace byly na velice nízké úrovni, kdyby Bůh nepřikázal nepřátelské kmeny úplně zlikvidovat, Izraelité by mu vůbec nerozuměli. Kdyby Izraelité nesáhli k tak drastickému řešení, vyhladily by je tímto způsobem okolní pohanské národy, které nota bene přinášely svým modlám lidské oběti, zejména malých dětí, a provozovaly rituální prostituci. Izraelité, jimž toto Bůh výslovně zakázal, byli v neustálém pokušení řídit se příkladem těchto národů a provádět tato zvěrstva také, proto z přirozeného hlediska neexistovalo jiné řešení. Izraelský národ mravně vynikal nad okolní pohanské národy tím, že tyto zločiny neprovozoval, krom toho i jejich vztah k otrokům byl jiný (majitel je nesměl zabít a týrat a po sedmi letech jim musel nabídnout svobodu).

Příkazy k usmrcení, které se nám právem jeví jako kruté, byly časově podmíněné pouze pro konkrétní dobu a události, neměly trvalou platnost právě tak jako všechna starozákonní nařízení. Byly součástí starozákonního Božího zjevení, které bylo dovršeno a překonáno novozákonním zjevením v Božím Synu Ježíši Kristu. Ten některé starozákonní příkazy zrušil, jiné ale potvrdil – a ty mají trvalou platnost až do druhého příchodu Pána, např. Desatero. Křesťan proto nebude světit sobotu, jak předpisoval SZ, ale neděli, neboť Bůh tím, že vstal tento den z mrtvých, nahradil jím sobotu.

Taktéž Bůh v novozákonním zjevení ruší tvrdost starozákonních ustanovení ohledně jednání s národy nevyznávajícími pravou nauku. Když se apoštolé vrátili z misijní cesty a ptali se, jestli mají na Samaritány, kteří je nepřijali, svolat oheň z nebe, Kristus je „přísně pokáral slovy: Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale spasit“ (Luk 9,53n). Tím je jasně vyjádřena Boží vůle neaplikovat trest smrti, když někdo odmítá přijmout správnou nauku. Podobně Spasitel ruší trest smrti za cizoložství, jak ukazuje příběh s ženou, již chtějí farizeové ukamenovat (Jan 8. kap.), což samozřejmě neznamená, že tím tento hřích přestává být těžkým a závažným, Pánova slova této ženě „Jdi a nehřeš více“ to jasně dokazují.

Křesťanská praxe v dějinách

Vtělený Bůh Ježíš Kristus tedy ruší starozákonní trest smrti za vyznávání nepravého náboženství a za cizoložství, ale uznává jej v případě těžkých kriminálních zločinů ohrožujících jednotlivce i společnost. Toto na rozdíl od starozákonních příkazů platí trvale a nemůže být zrušeno. Bůh by tak sice mohl učinit novým zjevením, podobně jako zrušil novozákonním zjevením některá dobově podmíněná nařízení starozákonního zjevení, jenže NZ jasně říká, že další Boží zjevení již nebude.

Katolická církev se snažila, aby křesťanské státy ve starověku a středověku se těmito zásadami řídily. Ne vždy byla úspěšná, ne vždy také církevní hierarchie byla v tomto důsledná, ale to by vydalo na jiný článek. Legislativní zakotvení trestu smrti pro těžké kriminální delikty má svůj věroučný rozměr, neboť papež Innocenc III. r. 1209 požadoval po hereticích zvaných valdenští, kteří se chtěli navrátit do Katolické církve, mj. i vyznání víry v právo světské moci trestat zločince smrtí.

Legitimita trestu smrti je tedy autentickou naukou Katolické církve, proto ani papež nemá právo ji měnit. Samozřejmě příslušný soud nemusí rozsudek smrti nad zločincem nutně vynést (polehčující okolnosti), hlava státu může také udělit milost, v minulosti mnohokrát se církevní hodnostáři v konkrétních případech za udělení milosti přimlouvali, nicméně právo světské autority trestat smrtí za těžké kriminální delikty nikdy nebylo v Církvi až do současnosti zpochybněno.

Samozřejmě uplatnění trestu smrti musí mít náležitý právní rámec odpovídající požadavkům striktní spravedlnosti, jinak se octneme v totalitních systémech francouzského jakobinismu, německého nacismu a internacionálního komunismu, které vynášely rozsudky smrti vůči slušným a zcela nevinným lidem na základě pouhého podezření, mučením vynuceného falešného doznání nebo příslušnosti k nepřátelské rase, národnosti nebo třídě. To ovšem není řádná aplikace trestu smrti na ochranu jednotlivce a společnosti, to jsou zločinné justiční vraždy.

Až v novověku v 19. stol. utopičtí socialisté, anglická tzv. Fabiánská společnost a další organizace vznášeli stále mohutněji postulát zrušení trestu smrti. Katolická církev ho nikdy neakceptovala. Vývoj zašel tak daleko, že dnes legislativní neexistence trestu smrti je podmínkou pro členství v Evropské unii. Je zrušení trestu smrti skutečně – když použijeme slovníku současného světa – humánnější než jeho kodifikace?

Pokrytectví odpůrců trestu smrti

Trest smrti má dvě roviny: přirozenou a nadpřirozenou.

Zastavme se nejprve u té přirozené. Pokud několikanásobný vrah dostane doživotí místo smrti, je zde nebezpečí, že z vězení uprchne – a stane se opět hrozbou pro druhé. V dnešních technicky vyspělých podmínkách prý ale je v kriminálech všechno perfektně zabezpečeno. Možná, ale zůstává tady jiné nebezpečí. Hlava státu může tomuto zločinci udělit amnestii, v jejímž pozadí je korupce, vydírání apod. Z ryze přirozeného hlediska tedy trest smrti skutečně lépe chrání občany.

Důležitější je ale rovina nadpřirozená. Bergoglio spolu s dalšími odpůrci trestu smrti tvrdí, že ten je nástrojem pomsty. Jenže kdyby tomu tak bylo, proč by potom ve středověku požadovali, aby se odsouzenec před smrtí vyzpovídal a přijal Tělo Páně? Kdyby šlo o akt pomsty, tak by mu přáli nejen časnou, ale i věčnou smrt v pekle. Trestanec, když přijal své odsouzení jako akt pokání za své zločiny, mohl tím uniknout peklu a zmírnit své očistcové trápení. Není snad toto opravdově „humánní“ přístup? To ovšem ti, kdo nevěří v posmrtný život duše, nikdy nepochopí.

Ale dejme opět slovo biskupu Schneiderovi: „Časově omezený život se stal nyní nejdůležitějším, důležitějším než život duše. To, co je smrtelné a pomíjivé, se ukazuje závažnější než to, co je věčné. Když je přece zločinec odsouzený k smrti, Bůh se ukazuje tak milosrdným, že přijímá tuto smrt jako pokání, jímž lze vykoupit hříchy. Ve světle věčnosti je přece tento život tak krátký. Když je tedy odsouzenec omilostněn a bude žít dalších 20 nebo 30 let, stejně nakonec musí umřít. Buď jak buď, je přece odsouzen k smrti – a to Bohem! Trest smrti není přece vynesen za drobnosti, ale za nejtěžší zločiny: za kruté úmyslné vraždy, týrání druhých, za nejpodlejší zabíjení. Za to se bude dotyčný zodpovídat před Bohem. Když je ale odsouzen k smrti, Bůh mu tento trest, pokud ho kajícně přijme, započítá jako pokání, které jej může zachránit před peklem…“ (Lisicki… srvn. výše, str. 229–30). Dodejme jen krásný příklad sv. Dismase, lotra po Kristově pravici, jemuž Pán na kříži slíbil ráj právě na základě pokorného přiznání svých zločinů a kajícného přijetí trestu smrti jako pokání.

Dnešní bezbožecká tzv. „demokratická“ civilizace, která odmítá trest smrti, se však ukazuje jako maximálně pokrytecká. Na jedné straně odmítá trest smrti pro těžké kriminální zločince za jejich odporné činy, na druhé straně však legalizuje zabíjení nenarozených dětí, které se vůbec ničím neprovinily. A nejen to, nýbrž v rámci programu eutanazie se zabíjejí i staří a nevyléčitelně nemocní, nikoli už pouze na „vlastní žádost“, nýbrž na základě rozhodnutí příslušného lékařského consilia. A tady už se otevírá cesta ke skrytému rozsudku smrti vůči ideologicky nebo politicky nepohodlným osobám, kdy příslušný orgán vydá tajný pokyn k jejich fyzické likvidaci v rámci eutanazie, jejich život bude lékařským grémiem prohlášen za „neplnohodnotný“, a jejich smrt potom ospravedlněna „humánními důvody“. To vše v situaci, kdy se bude příslušný stát honosit svým odmítáním trestu smrti. Těžko si představit odpornější pokrytectví. A může to dojít ještě dále – WHO (Světová zdravotnická organizace) již požaduje vyvíjení dalších účinných vakcín proti novým epidemiím, v zájmu „ochrany společnosti před nákazou“ jako v době covidové lžipandemie se tak bude moci současný bezbožný establishment zbavovat nepohodlných osob tím, že jím vnutí s očkovacím preparátem i smrtící prostředek – a kdo dokáže tento zločin?

Jestliže tedy papež František mluví o legitimním trestu smrti jako o „jedu“, pak se ptám, proč nepoužívá stejný výraz vůči potratům, eutanazii a povinnému očkování, které – jak vyplývají na povrch stále nové důkazy – již usmrtilo řadu lidí? Proč se ztotožňuje s tímto hnusným pokrytectvím bezbožecké civilizace? My, věrní katolíci, naopak tvrdíme, že jedem je odstranění trestu smrti z legislativy spolu s uzákoněním potratů, eutanazie a povinného očkování pochybnými vakcínami.