„Vy­sy­chal mi morek jako v let­ním žáru“ (Ž 32,4), „jako laň dych­tí po bys­tré vodě“ (Ž 42,2), „byl jsi úto­čiš­těm před pří­va­lem i stí­nem v horku“ (Iz 25,4) – tyto i jiné bib­lic­ké věty tý­ka­jí­cí se spa­lu­jí­cí slu­neč­ní výhně, touhy po stínu, dešti či douš­ku vody do­sta­ly v le­toš­ním mi­mo­řád­ně su­chém a par­ném létě širší roz­měr. Hlav­ně asi pro ty, co žijí v nej­ví­ce takto po­sti­že­ných ob­las­tech.

Ale všech­ny nás mohlo le­toš­ní léto zase jed­nou při­blí­žit k Pánu, mohlo nás při mod­lit­bách o déšť při­mět k uvě­do­mě­ní si naší plné zá­vis­los­ti na Něm. Svěží chlá­dek či kapky deště nejsou až ta­ko­vou sa­mo­zřej­mos­tí, jak jsme si možná až dosud mys­le­li. Již sv. Jakub při­po­mí­ná, že za časů pro­ro­ka Eli­á­še v zemi ne­pr­še­lo 3,5 roku! (Jk 5,17)

Není to však jen o úmor­ném vedru a ne­sne­si­tel­ném dusnu, ne­do­sta­tek vláhy se od­rá­ží ve sklizni. V dří­věj­ších do­bách, kdy lidé byli živi z toho, co si vy­pěs­to­va­li, moc dobře vě­dě­li, komu mají za déšť a dobrou úrodu vdě­čit. My, za­jat­ci doby dneš­ní, si to ale nejsme vždy s to plně uvě­do­mit. Ne­ú­ro­da nás pří­liš ne­tí­ží, vždyť je-li v našem re­gi­o­nu, za­chrá­ní to bo­ha­tá skli­zeň v re­gi­o­nech ji­ných, a ne­bu­de-li valná ani tam, re­gá­ly v su­per­mar­ke­tech se stej­ně budou pro­hý­bat pod tíží roz­ma­ni­tých po­ži­va­tin, snad jen draž­ších. Mo­der­ní doba ský­ta­jí­cí schop­nost do­vo­zu všeho mož­né­ho i z nej­vzdá­le­něj­ších koutů světa přece tento pro­blém vy­ře­ší, žádný stres. Be­re­me to jako sa­mo­zřej­most a v ano­nym­ní po­tra­vi­no­vé ře­těz­ce máme více dů­vě­ry než v ži­vé­ho Boha. Vůbec při­tom ne­be­re­me v potaz, že ony „Eli­ášo­vy“ 3,5 roky sucha se mohou zo­pa­ko­vat, stej­ně jako „Jo­se­fo­vých“ 7 let chudých. „Pokus dneš­ní­ho světa: obe­jít se bez Boha. Děti, hraj­te si, než se vrátí ta­tí­nek,“ píše kdesi Jakub Deml.

„Neměl bys […] žád­nou moc, kdyby ti ne­by­la dána shůry,“ řekl Ježíš Pi­lá­to­vi. Vše, co máme, jsme do­sta­li shůry, od Pána, nejen moc, nýbrž i život, zdra­ví, víru, své blíz­ké, dary, schop­nos­ti, cha­risma­ta, déšť, stín, slun­ce, jídlo… Ne­po­mo­hou pra­vi­del­né sráž­ky, na­di­té sýpky, resp. su­per­mar­ke­ty, plné ža­lud­ky. „Bláz­ne! Ještě této noci si vy­žá­da­jí tvou duši, a čí bude to, co jsi na­shro­máž­dil?“ (Lk 12,20) va­ru­je nás sám Ježíš.

Vklá­dej­me svou dů­vě­ru a na­dě­ji v Hos­po­di­na – jen a pouze v Něj, dychtě­me po Něm jako po stínu v horku, jako laň po bys­tré vodě, vní­mej­me Ho jako Pů­vod­ce všeho, co je, a dě­kuj­me Mu za to vše, co nám dává, třeba „jen“ za ten déšť nebo za úrodu, nejsou v žád­ném pří­pa­dě tak sa­mo­zřej­mé. A pa­ma­tuj­me, že i v nej­vět­ším pa­řá­ku na nás bude va­nout mra­zi­vý chlad z pustých pro­stor, když ne­bu­dou za­pl­ně­ny Bohem.