„Vysychal mi morek jako v letním žáru“ (Ž 32,4), „jako laň dychtí po bystré vodě“ (Ž 42,2), „byl jsi útočištěm před přívalem i stínem v horku“ (Iz 25,4) – tyto i jiné biblické věty týkající se spalující sluneční výhně, touhy po stínu, dešti či doušku vody dostaly v letošním mimořádně suchém a parném létě širší rozměr. Hlavně asi pro ty, co žijí v nejvíce takto postižených oblastech.

Ale všechny nás mohlo letošní léto zase jednou přiblížit k Pánu, mohlo nás při modlitbách o déšť přimět k uvědomění si naší plné závislosti na Něm. Svěží chládek či kapky deště nejsou až takovou samozřejmostí, jak jsme si možná až dosud mysleli. Již sv. Jakub připomíná, že za časů proroka Eliáše v zemi nepršelo 3,5 roku! (Jk 5,17)

Není to však jen o úmorném vedru a nesnesitelném dusnu, nedostatek vláhy se odráží ve sklizni. V dřívějších dobách, kdy lidé byli živi z toho, co si vypěstovali, moc dobře věděli, komu mají za déšť a dobrou úrodu vděčit. My, zajatci doby dnešní, si to ale nejsme vždy s to plně uvědomit. Neúroda nás příliš netíží, vždyť je-li v našem regionu, zachrání to bohatá sklizeň v regionech jiných, a nebude-li valná ani tam, regály v supermarketech se stejně budou prohýbat pod tíží rozmanitých poživatin, snad jen dražších. Moderní doba skýtající schopnost dovozu všeho možného i z nejvzdálenějších koutů světa přece tento problém vyřeší, žádný stres. Bereme to jako samozřejmost a v anonymní potravinové řetězce máme více důvěry než v živého Boha. Vůbec přitom nebereme v potaz, že ony „Eliášovy“ 3,5 roky sucha se mohou zopakovat, stejně jako „Josefových“ 7 let chudých. „Pokus dnešního světa: obejít se bez Boha. Děti, hrajte si, než se vrátí tatínek,“ píše kdesi Jakub Deml.

„Neměl bys […] žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry,“ řekl Ježíš Pilátovi. Vše, co máme, jsme dostali shůry, od Pána, nejen moc, nýbrž i život, zdraví, víru, své blízké, dary, schopnosti, charismata, déšť, stín, slunce, jídlo… Nepomohou pravidelné srážky, nadité sýpky, resp. supermarkety, plné žaludky. „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20) varuje nás sám Ježíš.

Vkládejme svou důvěru a naději v Hospodina – jen a pouze v Něj, dychtěme po Něm jako po stínu v horku, jako laň po bystré vodě, vnímejme Ho jako Původce všeho, co je, a děkujme Mu za to vše, co nám dává, třeba „jen“ za ten déšť nebo za úrodu, nejsou v žádném případě tak samozřejmé. A pamatujme, že i v největším pařáku na nás bude vanout mrazivý chlad z pustých prostor, když nebudou zaplněny Bohem.