Známý americký publicista, autor bestsellerů a youtuber Taylor Marshall, mj. autor knihy „Infiltrace. Spiknutí ke zničení Církve“ (2020) s předmluvou biskupa mons. Athanasia Schneidera, zveřejnil první velký rozhovor s bývalým apoštolským nunciem v USA arcibiskupem Carlem Maria Viganem po jeho exkomunikaci. Týká se především pontifikátu papeže Františka. Zveřejňujeme ho ve zkráceném znění překladem z německého textu, zájemcům o plné znění nabízíme v závěru video rozhovoru v angličtině.

Taylor Marshall: Věříte, že III. tajemství z Fatimy, jež bylo r. 2000 zveřejněno, je pravé?

Arcibiskup Carlo Maria Viganò: Text III. fatimského tajemství byl r. 1944 předán sestrou Lucií biskupovi v Leirii. Týká se vidění tří dětí-pastýřů r. 1917, které podle vůle Panny Marie se mělo zveřejnit r. 1960. Tento text byl r. 1957 za pontifikátu Pia XII. předán do Říma Sv. officiu (nyní Dikasterium pro nauku víry, pozn. překl.), Jan XXIII. ho r. 1959 četl a rozhodl se jej nepublikovat. Pavel VI. se zachoval r. 1967 stejně, podobně i Jan Pavel II, jenž ho četl buď r. 1978, nebo 1981. R. 2000, který byl prohlášen Svatým rokem, došlo při té příležitosti k jeho zveřejnění a bylo dovoleno katolíkům věřit, že se jedná o úplný text obsahující vidění zastřeleného papeže, což se mělo vztahovat na atentát spáchaný 13. května r. 1981 na Svatopetrském náměstí v Římě na Jana Pavla II. Nicméně podezření, že s textem bylo manipulováno, je více než důvodné. I když odhlédneme od technických nesrovnalostí, např. formátu použitého papíru a obálky sestry Lucie, tak se mi jeví jasné, že „odhalený“ obsah byl cenzurován, aby se nepotvrdila pravá předpověď Matky Boží toho, co bylo již pro všechny viditelné: ničení Katolické církve zevnitř a velký odpad od ní, jehož příčinou se staly „špatný koncil“ a „špatná mše“. Papež Roncalli (Jan XXIII., pozn. překl.) právě proto, aby někdo na základě III. tajemství nepředvídal důsledky revoluce koncilu a liturgické reformy, se rozhodl autentický text III. tajemství nezveřejnit. Papež Montini (Pavel VI., pozn. překl.) jednal stejně. Vůbec nepřekvapuje, že hierarchie se dopustila této falzifikace. Když falšuje i Písmo sv. a výroky Učitelského úřadu, proč by nezfalšovala nebo nezcenzurovala i slova Svaté Panny v církevně uznaném zjevení?

TM: Ve své knize „Infiltrace…“ dokumentuji Vaši investigativní práci za pontifikátu Benedikta XVI. jakožto generálního sekretáře správy Vatikánského státu od července r. 2009 do září r. 2011. Co jste ještě objevil?

Arcb. Viganò: Dříve než jsem byl povolán do správy Státu Vatikán, pověřil mne Jan Pavel II. úkolem delegáta v první sekci Státního sekretariátu, mými představenými byli přímo substitut a státní sekretář, kteří měli jako jediní přímý přístup ke Sv. Otci. Mým úkolem bylo vyřizovat všechny záležitosti týkající se personálu římské kurie a apoštolských nunciatur, jakož i důvěrných kauz týkajících se členů římských dikasterií a kardinálského sboru.

Moje práce spočívala v prověřování jednotlivých osob, v jejich hodnocení a formulaci rozhodnutí v jejich záležitostech. To jsem předával substitutovi. Záleželo na něm a státním sekretáři – byl to nejprve Sodano a poté Bertone – jestli mé závěry předají papeži nebo ne, tzn. jestli považují za nutné, aby se tím papež zabýval, nebo jestli je lepší zahrabat věc do písku. Co se týká mých představených, tak oni nejenom ve známém případu McCarrick, ale i ve věci arcibiskupa Maradiagy z Hondurasu, o němž jsem taktéž shromáždil adekvátní informace, všechno zatajili. Jak je možné, že Maradiaga byl povýšen mezi kardinály, místo aby byl potrestán za své spáchané zločiny?

Kardinál Bertone, který měl papeže Benedikta pod kontrolou, se postaral, abych byl ze svého postu odstraněn, poněvadž jsem si stěžoval na jeho postupy a snažil se jim čelit. Přesunul mne do úřadu generálního sekretáře ve správní radě Státu Vatikán. Jednalo se o degradaci oproti mému předchozímu postavení, nicméně Bertone mi slíbil, že po odchodu z úřadu kardinála Lajola, který měl krátce před penzí, se stanu právě já po něm prezidentem úřadu pro správu Vatikánského státu, čili jeho šéfem, a budu jmenován kardinálem.

Hned toho dne 16. července 2009, kdy jsem nastupoval do nového úřadu, mi bylo jasné, že správa Vatikánského státu je prolezlá nepořádky a korupcí. Odhalil jsem ilegální a ve statutech správy státu neuvedenou tzv. Finanční a správní komisi, která sestávala z prominentních italských bankéřů a byla těsně spjata s finanční správou Vatikánu. Tato komise, jež byla představena jako čistě poradní grémium, měla ve skutečnosti rozhodující úlohu a spekulovala s investicemi Vatikánu ve svůj prospěch s Investmenfondem – jinak také BlackRock – s nímž byly uzavřeny smlouvy, jejichž náklady byly vyšší než vlastní zisky Vatikánu.

Pustil jsem se tedy ihned do práce a během pár měsíců jsem za rok 2009 zjistil deficit ve výši přesahující 10 milionů dolarů, ve skutečnosti byl ale ještě vyšší, až 44 miliony dolarů, když do toho započítáme ilegální transakce prelátů i laiků. Záchranná akce musela tudíž započít odstraněním hlavních protagonistů této zpronevěry počínaje kardinálem Lajolem a správním ředitelem vatikánských muzeí mons. Paolem Nicolinim.

Lajolo, jehož mnozí podezírají z členství v zednářské lóži, vděčí za svou kariéru kardinálu Silvestrinimu, ten zase státnímu sekretáři Agostinovi Casarolimu, muži vatikánské Ostpolitik ve vztahu ke komunistickým zemím, klíčové figuře pontifikátu Jana Pavla II. Silvestrini, zodpovědný za vztahy Vatikánu k jednotlivým státům, byl prominentním členem mafie ze St. Gallen (preláti, kteří se tam scházeli za účelem prosazení heterodoxní nauky v Církvi, pozn. překl.) a vedoucím univerzitního kolegia Villa Nazareth, jakési církevní podoby globálního ekonomického fóra z Davosu. Bývalý italský premiér Giuseppe Conte, obskurní postava, který Italy během nedávného pandemického šílenství zavřel do domácího vězení, vyšel právě z této dílny na pomezí „hluboké církve“ a „hlubokého státu“.

Mons. Paolo Nicolini náleží k tzv. levandulové mafii, tj. vatikánské homolobby. Jako správní ředitel vatikánských muzeí a kulturních pokladů Vatikánu nese hlavní odpovědnost za příjmy Vatikánského státu. K nejzávažnějším pochybením Nicoliniho, jimiž jsem se musel okamžitě zabývat, byla smlouva, kterou on se souhlasem kardinála Lajola a mého předchůdce mons. Renata Boccarda uzavřel pro restaurování Berniniho kolonády a obou studen na náměstí sv., Petra v hodnotě 15 milionů euro. Správní rada Vatikánu byla přitom záměrně opomenuta jako smluvní partner smlouvy. Nicolini bez výběrového řízení zadal restaurování jedné firmě, která mu za to potom platila pravidelný měsíční honorář… Byl jsem nucen intervenovat, což mělo za následek, že kardinál Lajolo se postaral, abych byl zbaven své funkce.

Tomu předcházela pomlouvačná kampaň v tisku, kterou organizoval mons. Nicolini a mocný mladý Marco Simeon, známý homosexuální svobodný zednář, dále též bývalý italský sekretář ministerstva kultury Urbani a osoby kolem Investmentbanky a kardinála Bertoneho.

Moje práce byla zmařena, tým spolupracovníků, který jsem vytvořil, rozpuštěn, a všichni protagonisté korupce, které jsem odhalil, byli ve svých úřadech potvrzeni. Nicolini byl jmenován správcem papežské vily v Castel Gandolfo, kde spravoval obrovské území, mnohem větší než Vatikánský stát… Krátce před nástupem Bergoglia byl mons. Nicolini jmenován ředitelem vysokoškolského centra Laudato si‘, které se zabývalo podle vzoru Světového hospodářského fóra v Davosu „zelenými projekty“. Nejnovější z těchto projektů zveřejněný před několika týdny spočíval ve fotovoltaice na teritoriu Santa Maria di Galeria. Tento projekt byl navržen již za Benedikta XVI. kardinálem Lajolem – a já to byl, kdo jeho uskutečnění zabránil.

Kvůli výše zmíněným mediálním útokům na mou osobu zřídil Benedikt XVI. vyšetřovací komisi sestávající ze tří kardinálů: byli to Heranz, Burke a Lajolo, ačkoliv poslední z nich patřil sám mezi mnou obviněné. Bertonemu se ale podařilo přimět Heranze, aby tato komise byla nahrazena disciplinární komisí správy Státu Vatikán. I když tato komise byla pod Bertoneho kontrolou, přesto nařídila propuštění Nicoliniho a uvalila sankce na správce papežské vily. Bertone a Lajolo však tato opatření zmařili.

Ačkoliv papež Benedikt dvakrát projevil své přání, abych se stal prezidentem prefektury pro hospodářské záležitosti Sv. stolce místo kardinála Velasia de Paolis – tj. na pozici, jak mi osobně řekl, „kde budete moci Sv. stolci nejlépe sloužit“ – dosáhl Bertone nakonec toho, že jsem byl vytlačen z římské kurie a odeslán jako nuncius do Washingtonu, pryč od těch, které jsem svým bojem proti korupci „rušil“.

Když jsem 23. června 2013 již jako nuncius v USA byl přijat Bergogliem, prosil mne, poté co se mne ptal na McCarricka a jezuity v USA se záměrem sondovat mé stanovisko, abych mu předal výsledky vyšetřování, které byly původně určeny třem kardinálům jmenovaným ještě Benediktem. Tento papež předal všechno Bergogliovi v bílé krabici, přesto papež to chtěl ještě specielně ode mne. Učinil jsem tak, předal mu písemnosti, a on mi řekl: „V mé ložnici mám jeden malý trezor. Tam to dám a ještě dnes večer budu číst.“

Je zřejmé, že Bergoglio měl zájem vědět, kdo je korumpován, aby ho mohl využívat, kontrolovat a vydírat. Nicolini patřil k jeho chráněncům, kterého on nejen potvrdil v jeho postavení, ale též potrestal každého, kdo se postavil proti němu. Ptám se, co se stalo s tou bílou krabicí od Benedikta a proč oba dosud žijící kardinálové – Heranz a De Giorgi – k ututlání výsledků šetření stále mlčí.

TM: Kardinál Fernández vyhlásil, že vy jste exkomunikován latae sententiae za své provinění schizmatu. Dopadá na vás kanonický trest? Proč, nebo proč ne?

Arcb. Viganò: 11. června tohoto roku jsem byl upozorněn emailem bez jakéhokoliv oficiálního údaje, abych se dostavil v termínu od 20. do 28. června do Říma, kde jsem se měl obhájit proti obviněním vzneseným proti mé osobě, a připravil si svoji obranu. Nevěřím, že tak krátký čas na to stačí, vždyť ani tomu, kdo dostal jenom cedulku na auto za špatné parkování, nestačí k přípravě obhajoby pouhý týden.

Obvinění vznesená proti mně jsou zcela průhledná: Schizma, protože já zpochybňuji Bergogliovu legitimitu a odmítám II. vatikánský koncil. Přitom zákon uznává nepoužitelnost obvinění ze schizmatu v případě tvrzení někoho, že ten, který sedí na papežském stolci, není právoplatným papežem, a ten, kdo to tvrdí, je ochoten, když se jeho podezření ukáže jako bezdůvodné, se podrobit autoritě tohoto papeže. Já považuji Jorgeho Maria Bergoglia za antipapeže, nebo lépe za vzdoropapeže, uzurpátora, vyslance antikatolické lobby, která Církev podkopává již desítky let. Jsou zcela evidentní jeho vnitřní odcizenost papežskému úřadu, četné hereze a zřejmá podvratná správní i učitelská opatření, jež nemohou být chápána jinak, než jako závažné elementy urážející majestát stolce sv. Petra.

Odezíraje od vlastní metody mimořádného opatření Sv. stolce již ale samotná sedisvakance a uzurpace Petrova trůnu falešným papežem činí všechna opatření římských dikasterií neplatnými a neúčinnými, tudíž exkomunikace vůči mně je neplatná a nulitní.

Máme co do činění se stručným kanonickým závěrem: Ten, kdo má v Církvi nejvyšší pozemskou autoritu, odpovídá v momentě, kdy je třeba pranýřovat hereze, tím, že místo toho obviňuje ze schizmatu a exkomunikuje toho, kdo na hereze upozorňuje. Tato instrumentalizace práva typická pro diktatury odporuje zdravé soudnosti a spadá pod odsouzení, stanovené již Pavlem IV. v 16. stol.: setrvávání v herezi vede k vyloučení heretika z Církve a činí jeho autoritu, i kdyby byl v papežském úřadě, neplatnou a nulitní.

TM: Kdo jsou v této chvíli nejnebezpečnější mužové ve Vatikánu?

Arcb. Viganò: Po Bergogliovi to jsou Fernàndez, Hollerich, Roche, Peña Parra… Tito mužové spolu se státním sekretářem Parolinem mají významný podíl na katastrofální správě Vatikánu a celé církve. Vzpomínám si, že Parolin náležel k té sekci Státního sekretariátu, která byla řízena svobodným zednářem Silvestrinim, prominentním členem mafie ze St. Gallen, jíž vděčí za svou kariéru.

TM: Co by měli dělat katolíci v případě zákazu tradiční mše?

Arcb. Viganò: Tridentská mše je nezměřitelný poklad Církve sv. Je kanonizována svým užíváním po staletí. Když hierarchie svoji moc zneužije a slavení staré mše v rozporu s cílem, který jí dal sám Pán, znemožní, potom se skutečně jedná o zneužití a tento zákaz je nulitní a neplatný.

Kněží a biskupové by měli mít více odvahy nadále tradiční ritus celebrovat a odmítnout slavit Novus Ordo. Museli by samozřejmě počítat se sankcemi ze strany Vatikánu, ale spíše by se měli ptát, jaké sankce mohou očekávat, až se octnou před Božím soudem, když nebudou plnit svoji povinnost a raději poslechnou mocné než Boha.

Laici by se měli organizovat v malých společenstvích, která jsou připravena kostely a kaple připravené k prodeji odkoupit a vyhledat kněze, co jsou ochotni slavit tradiční mši sv. a udělovat svátosti podle tradičního ritu, a pomáhat jim též materiálně při jejich službě.

TM: Jakou úlohu hrál McCarrick u čínsko-vatikánské dohody?

Arcb. Viganò: Navzdory všem obviněním proti McCarrickovi ze skandálů sexuálního zneužívání, které byly již známé a ačkoliv papež Benedikt na něj naložil disciplinární opatření, pověřil Bergoglio tohoto kardinála, aby zprostředkoval kontakt s vládou v Pekingu. McCarrick měl kontakty až do Bílého domu k demokratickému establishmentu – a jeho prostřednictvím až k čínské diktatuře.

McCarrickova schopnost „zobchodnit“ spolupráci Církve s určitými vládami vedla k podpisu tajné dohody, která podle pověsti – již nejsem schopen potvrdit – má vynést Vatikánu ročně miliony výměnou za mlčení k pronásledování těch čínských katolíků, kteří zůstali věrni Sv. stolci.

TM: Pokud je Bergoglio antipapež, nejsou potom také jím jmenovaní kardinálové antikardinály a tudíž neplatní? Jak by potom probíhalo konkláve?

Arcb. Viganò: Kardinálské kolegium tvoří v současnosti převážně kompromitované a zkorumpované osobnosti… Koncilní revoluce, jejímž neúprosným průkopníkem je Bergoglio, má za cíl zrušení římského katolicismu a nahradit jej zednáři inspirovaným falešným náboženstvím bez dogmatu a parlamentarizací Církve podle vzoru civilních konstitucí. S tím souvisí také umenšení role papežství, popření apoštolské posloupnosti a radikální přehodnocení kněžského úřadu… Je však nutno říci i s ohledem na tyto teorie sedisvakantismu apod., že je nemožné, aby Pán dopustil setrvávání své Církve více než 60 let (od II. vat. koncilu, pozn. překl.) v temnotě a oloupenou o řádné prostředky milosti, o svátostí, s neplatně vysvěcenými biskupy a kněžími a tudíž s neplatnými mšemi a svátostmi. Současné Mysterium iniquitatis (tajemství nepravosti, pozn. překl.) nemůže znamenat ztrátu slibu Krista své Církvi: Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa (Mt 28,19). Ale z naší strany je naléhavě nutné integritu Deposita fidei (Lex credendi, tj. zákon víry) a jeho modlitební vyjádření (Lex orandi, zákon modlitby) stále obnovovat a udržovat, aby pekelné brány nezvítězily.

+ Carlo Maria Viganò