„Viděl jsem zázrak, a přece nevěřím, prohlásil francouzský spisovatel Emil Zola po návštěvě Lurd. Jiný jeho krajan, Huysmans, je zase autorem zcela jiných slov, také v souvislosti s lurdskými událostmi: „Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“ Dosvědčených a věrohodných zázraků je v dějinách Církve takové množství, že se dá velmi těžko mluvit o podvodech, halucinacích, sugesci a pod. A nejsou to jen zázračná uzdravení v Lurdech, Fatimě, či kdekoliv jinde. Mnohem větší cenu mají uzdravení duchovní, často mimořádnější a působivější než uzdravení tělesná.

Já jsem zažil jeden takový před lety. Marně jsem bojoval s jedním hříchem, do něhož mne satan a má slabost stále a stále strhávali. Na jednom mariánském poutním místě na Slovensku mi však řekl jeden kněz: „Panna Maria vám dnes dá zcela zvláštní a mimořádný dárek.“ Byl jsem zvědav, co to bude. Již jsem přijal svoji slabost a opakovaný hřích jako „Pavlův osten, abych se pro své přednosti příliš nevyvyšoval“, proto mne nenapadlo, že by se to mohlo týkat této věci. Tím větší bylo moje překvapení, když najednou hřích byl pryč. Od okamžiku této pouti.

Kdyby všichni duchovně žijící lidé si nenechávali takové a podobné zážitky pro sebe, svět by jistě užasl nad silou a mocí Boží lásky. Někdo by padl na kolena, jiný by reagoval jako Zola. Mnoho je dnes pokusů vysvětlit zázraky „vědecky“, „přirozenou cestou“ a pod. Když už se nemohou popřít, nalézají se všechny možné argumenty pro „dosud neprozkoumanou oblast vědy“ atd., jen aby se nemusela vyvodit z této skutečnosti logická pravda o existenci Boží a Jeho působení ve světě. A také – což je nejdůležitější – o pravosti a pravdivosti zázraků Kristových, které jsou pro věřícího katolíka závazné.

Není náhodou, že právě zázraky vyvolávají největší kontraverze, neboť u nich končí veškerá logika ateismu. Církev samozřejmě musí být opatrná, než některý zázrak oficiálně uzná, ale většina zázračných projevů Boží moci, zejména na přímluvu Panny Marie, je tak subjektivní a ryze osobní, že církevní autorita zde těžko může zaujmout nějaké stanovisko. Církev je velkorysá a ponechává dostatek prostoru pro čistě osobní kontakt člověka s Bohem, pro mimořádné milosti vyprošené na kolenou před svatostánkem, krucifixem či před obrazem nebo sochou Přesvaté Panny. Věřím, že se snad ani nedá spočítat to úžasné kvantum takto vymodlených milostí v dějinách Církve. Tyto zázraky nejsou určeny pro senzaci, nýbrž pro duchovní růst jednotlivce i společenství. Tím více je nepochopitelné, proč někteří katolíci, zdůrazňující svůj progresismus a modernost, se stavějí k těmto projevům mimořádného Božího působení skepticky, nebo dokonce přímo odmítavě. Proč ustupují před duchem tohoto světa? Domnívají se, že tím učiní křesťanství pro ateisty přitažlivějším?

Zázraky existují. Čím více je bude nevěřící svět kolem nás zpochybňovat a zlehčovat, tím více v ně budeme jako katolíci věřit. Víme, proč je svět popírá. Je si vědom, že kdyby je uznal, musel by uvěřit v Boha a Toho, kterého poslal: Ježíše Krista. Musel by vzít vážně slova Matky Boží Panny Marie z míst jejího zjevení, obrátit se a přestat hřešit. To udělat nechce, tady je ten pravý kámen úrazu, ne „vědecké poznatky“, „psychologie“ a pod.

Poděkujme na kolenou Pánu i Přesvaté Matce za zázraky. Za to, že tím On dokazuje pravost a pravdivost Evangelia a nauky Církve, což posiluje a upevňuje naši víru. Za to, že tím On ukazuje na Pannu Marii jako na svoji skutečnou Matku, která má moc vyprosit nám maximum milostí. A konečně za to, že On, náš Bůh, je tak nekonečně dobrý, že na každého jednotlivce myslí a dělá vše pro to, aby mu pomáhal, posiloval ho a povzbuzoval. Děkujme stále a nejen děkujme! Odvážně vydávejme svědectví, jak On nám projevil, zejména na přímluvu Panny Marie, svoji lásku a moc.