Často slyšíme i z úst vysokých církevních hodnostářů, že jde o monoteistické mírumilovné náboženství. Teror páchaný ve jménu Alláha (tímto arabským slovem nazývají Boha) organizacemi Boko Haram v Nigérii, al Kajdá a al Nusrá v Sýrii nebo Islámský stát na Blízkém východě a v Evropě, kdy jsou zajatcům odmítajícím konvertovat k islámu uřezávány hlavy a lidé hromadně stříleni nebo roztrháni výbušninami v rámci tzv. sebevražedných atentátů, je prý pouze dílem fundamentalistických extrémistů. Islám sám o sobě je prý „mírumilovným náboženstvím“. Různí fundamentalisté jsou údajně v každém náboženství, i v katolickém.

To má ale háček. Tzv. „katoličtí fundamentalisté“, samozřejmě nijak blíže nedefinovaní, na rozdíl od těch muslimských nikoho ve jménu víry nepřepadávají, nebijí a nevraždí. Potom zcela logicky musí být přímo u islámu něco špatně.

Korán a Hadith

Zakladatel islámu, samozvaný prorok Mohamed žil v 7. století po Kr. Byl obchodníkem ve městě Mekka na Arabském poloostrově a při jedné cestě se mu prý zjevil archanděl Gabriel a nadiktoval mu posvátnou knihu Korán. Jsou to teologické a mravoučné teze. Nebudeme popírat, že se mu mohl nějaký archanděl zjevit, v tom případě se ale nejednalo o Gabriela, nýbrž jiného anděla, nikoli nebeského ducha, ale toho padlého. Kdyby šlo skutečně o archanděla Gabriela, tak ten zvěstoval Panně Marii, že bude Matkou Syna Božího. Jak mohl tentýž Gabriel potom o 6 století později sdělit Mohamedovi něco jiného, totiž že Bůh nemá žádného Syna? Jak by si mohl posel z nebe, potažmo Bůh sám, takto zásadně odporovat?

Korán je rozdělen na jednotlivé kapitoly zvané súry, ty potom obsahují jednotlivé verše. Při četbě Koránu je zřejmé, že jde o komplex prvků z pohanství, židovství a z části také křesťanství. Tato náboženství obchodník Mohamed znal, neboť jejich vyznavači na Arabském poloostrově žili.

Nauka Koránu spočívá na 5 základních principech, které je každý muslim zavázán dodržovat: a) vyznávat víru, že „není Boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok“; b) 5krát denně se modlit a bít přitom hlavou o zem; c) postit se v měsíci zvaném ramadán (každoročně připadá na jiné období) od východu do západu slunce (během té doby nesmí muslim polknout ani slinu), po západu slunce je však možno pořádat hody; d) poskytovat almužny chudým a potřebným, avšak pouze souvěrcům; e) minimálně jednou za život podniknout pouť do Mekky, místa spjatého s životem a smrtí Mohameda;

Součástí nauky Koránu je také tzv. džihád, tj. svatá válka za účelem buď přinucení „nevěřících“ k přijetí islámu, nebo jejich vyhubení. Islám je poněkud shovívější k židům a křesťanům na rozdíl od pohanů, protože je považuje za „vyznavače náboženství knihy“, tj. Bible, jejíž některé části uznává. Ježíše nazývá jménem „Iša“ a pokládá ho za židovského proroka a předchůdce Mohameda, jediného pravého proroka. Muslimové též věří v Kristovo panenské zrození. Jinak ale islám odmítá, že Ježíš byl ukřižován a vstal z mrtvých, učí, že prý odešel do Indie a tam zemřel přirozenou smrtí.

Korán požaduje nekompromisní vyvraždění všech pohanů, kteří odmítnou přijmout islám. U židů a křesťanů to ponechává na vůli jednotlivých mohamedánských vládců. Mají svobodu buď je vyhubit, nebo prodat do otroctví, nebo ponechat žít jako občany druhé kategorie s tím, že budou platit daň zvanou „džizja“. V zásadě ale islám pokládá křesťanskou nauku o Boží Trojici za rouhání a někteří muslimští teologové nevidí tady rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím.

Korán obsahuje řadu veršů vyzývajících k vražednému násilí: „Zabíjejte nevěřící všude, kde je dostihnete…“ (2,5), „ty, kdo neuvěří v naše znamení, sežehneme v ohni…“ (4,56), „až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete….“ (9,5), „…říkají křesťané: Kristus je Syn Boží! Nechť Bůh proti nim bojuje! Do jaké lži to upadli….“ (9,30), „…jsou vskutku nevěřící ti, kdož prohlašují: Bůh je třetí z trojice. Nepřestanou-li s tím, čeká je trest bolestný…“ (5,73), „…neberte si židy a křesťany jako přátele…“ (5,72), „…jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá…“ (9,39).

Tyto a ještě mnohé další podobné verše Koránu omlouvají dnešní hlasatelé „dialogu“ tím, že prý posvátné knihy všech náboženství obsahují výzvy k vraždám a násilí. Pozor! Nový zákon jako jediný ne, marně bychom je tam hledali. Starý zákon ano, jenže Kristus je ruší svým „novým přikázáním“, jímž je láska. Surovosti SZ jsou ale historicky podmíněné, vysvětlitelné dobovými okolnostmi a nedokonalým smýšlením Izraelitů před příchodem Krista. Ani dnešní židé je nepokládají za trvale platné Hospodinovy příkazy pro všechny generace, muslimové však vražedné verše Koránu ano. Dosud žádná muslimská teologická autorita nevydala prohlášení, že tyto výzvy odpovídají určité dějinné situaci a dnes už nemají žádnou platnost.

Korán také schvaluje bití žen (4,34) a sex mužů s otrokyněmi (2,21). Otroctví považují muslimové dodnes za Bohem přikázaný řád. Věčnou blaženost líčí Korán hrubě smyslným způsobem jako krásnou zahradu s hojností vybraných jídel a pití a sexuálních radovánek s mladými krasavicemi. Největší blaženost podle Koránu čeká bojovníky džihádu, kteří padnou ve válce.

Kromě Koránu je posvátnou knihou islámu také Hadith, tj. sbírka pozdějších výkladů jednotlivých koránských veršů, jejich aplikace a doplnění. Také to dostal prý Mohamed ve zvláštním zjevení. Hadith např. požaduje bezpodmínečné ukamenování nevěrné ženy nebo lež vůči „nevěřícím“ za účelem jejich oklamání s cílem podrobit si je.

Islám nezná striktní rozlišení mezi profánní a duchovní sférou, jako je tomu v křesťanství. Politika a náboženství jsou jedno a totéž, zákon šária, jenž předepisuje muslimům život do nejmenších detailů, např. i v oblékání (burka, džiháb), má bezpodmínečnou platnost nejen v oblasti náboženské, ale i světské.

Život Mohamedův

Nejzávažnějším argumentem proti islámu však není Korán ani Hadith, nýbrž život samotného Mohameda. Islám učí, že věřící ho mají ve svém životě následovat. Nejstarší oficiální prorokův životopis sepsal více než sto let po jeho smrti Ibn Išak. Kdo byl podle něj Mohamed?

1. R. 622, když obyvatelé Mekky odmítli jeho nauku, uprchl do sousední Mediny, kde shromáždil vojsko, zaútočil na Mekku, již dobyl a povraždil všechny, kdo nechtěli přijmout Korán, především židy a křesťany s jejich rodinami. Stal se neomezeným vládcem, který popravoval své konkurenty, mj. i vlastního synovce a zetě Alího. Podnikal útočné války proti okolním kmenům, které – když odmítli přijmout islám – bezohledně vyvražďoval.
2. Ve vyhnanství v Medině potřeboval peníze na vojsko, opatřoval si je tedy loupežným přepadáním obchodních karavan.
3. Byl nejprve ženat s Chadídžou, ženou o generaci starší, po její smrti mu prý Alláh „dovolil“ 16 žen, ačkoliv svým souvěrcům povolil mít pouze 4.
4. Jeho nejmladší ženě Ajše bylo 6 let, když si ji „bral“, v 9 letech s ní měl první sex.

Srovnávat tohoto samozvaného „proroka“ s Božím Synem Ježíšem Kristem nejenže nelze, nýbrž bylo by to přímo rouhání!

Džihád v praxi

Muslimové ještě za života Mohamedova vojensky dobývali cizí území, zřizovali tam samostatné státy zvané chalifáty a vraždili nebo brali do otroctví všechny, kteří nechtěli přijmout islám. Tento osud postihl i křesťany. V severní Africe, kde ještě v době sv. Augustina v 5. století existovaly kvetoucí křesťanské obce, bylo křesťanství zcela vyhlazeno. V syrském Damašku byly v 7. století stovky arménských křesťanů upáleny v chrámech, v Toledu v 8. století postavili muslimové hradbu z usekaných lidských hlav, podle tehdejších kronikářů tak velkou, že ani jezdec na koni neviděl na druhou stranu. V 9. stol. obsadili na nějaký čas muslimští dobyvatelé také Sicílii a jižní Itálii, r. 846 se dostali dokonce až do Říma, kde vyplenili kostely. Po dobytí Soluně a jejím zpustošení r. 903 odvlekli mohamedáni 22 tisíc křesťanů do otroctví. V polovině 10. stol. pronikli až do švýcarského Churu a okolí, kde mnichy a jeptišky z tamních klášterů prodávali veřejně na trzích jako otroky.

Je pravdou, že někteří chalifové byli relativně tolerantní a ponechali křesťanům svobodu, nicméně vymáhali tvrdě stanovenou džizju (srvn. výše). To se týká zejména Pyrenejského poloostrova a později i některých oblastí Blízkého východu. Ale i tady tekla křesťanská krev. R. 851 bylo ve španělské Cordobě popraveno přes 50 katolíků, protože se prý „rouhali proroku Mohamedovi“. Mučednickou smrtí zemřel i arcibiskup Eulogius.

Na území Palestiny poměrně tolerantní vládu tamních chalifů vystřídali v 11. století Seldžučtí Turci, kteří místní křesťany vraždili nebo prodávali do otroctví, křesťanským poutníkům na místa spjatá s působením Spasitele usekávali končetiny, vypichovali oči apod. Turci svými výboji proti Byzantské říši se stali vážnou hrozbou pro Evropu, proto papežové vyhlašovali křížové výpravy, které byly obrannými a nikoli útočnými a dobyvatelskými válkami.

R. 1453 dobyli Turci Cařihrad a zlikvidovali Byzantskou říši. Poté podnikli výboje do Evropy, které ztroskotaly na odhodlání našich předků bránit své křesťanské dědictví. Katolická vojska zvítězila nad mnohonásobnou tureckou přesilou u Bělehradu r.1456 (zásluhou sv. Jana Kapistrána), u Lepanta r. 1571 (zásluhou papeže sv. Pia V.) a u Vídně r. 1683 (zásluhou bl. Marka z Aviana).

Turci museli ustupovat, v 19. století však došlo k masakrům katolických maronitů v Libanonu a za I. světové války turecká vláda uskutečnila krvavou genocidu křesťanů, především Arménů, na Blízkém východě v počtu cca 2 milionů lidí včetně žen a dětí. Turecko se dodnes za to neomluvilo a naopak stíhá represemi každého občana země, který se odváží o tom kriticky hovořit.

Ve 20. století posílil vliv velkých muslimských států, především Saudské Arábie a Iránu. Mnohé britské a francouzské kolonie v Asii a v Africe, obývané mohamedánským obyvatelstvem, získaly samostatnost a islám se tam stal státním náboženstvím. V některých muslimských zemích je křesťanství postaveno zcela mimo zákon, v Saudské Arábii za pouhé vlastnictví Bible nebo růžence může padnout rozsudek smrti, což se již několikrát v posledních letech stalo. V jiných mohamedánských státech sice křesťané mají formálně svobodu, jenže zákony je nechrání před útoky zfanatizovaných muslimů. Typickým příkladem je Pákistán, kde došlo v posledních letech k několika vraždám křesťanů, aniž byli pachatelé potrestáni. Pákistánské úřady obzvlášť krutě zacházely s venkovskou praktikující katoličkou a matkou 5 dětí Asií Bibi, odsouzenou k trestu smrti jen proto, poněvadž v diskusi se svými muslimskými sousedkami u studny obhajovala víru v Ježíše Krista jako jediného Spasitele. Nejvyšší soud sice rozsudek zrušil, ale vrátil případ zpět soudům nižší instance, které vynesly původní verdikt. Až po mnoha protestech z celého světa umožnily pákistánské úřady Asii Bibi odjezd do Kanady, kde s manželem a rodinou žije dodnes.

V posledních letech proběhly v těch mohamedánských státech, kde se vlády chovaly ke křesťanům tolerantně (Irák, Libye, Sýrie) tzv. muslimské revoluce, jež přinesly tam žijícím křesťanům krvavé pronásledování. Proto jsou nuceni emigrovat a opouštět země, kde žili po staletí. Nikde tam, kde je islám státním náboženstvím, není také dovoleno křesťanům stavět kostely, zatímco v Evropě se staví stovky mešit i s pomocí katolických biskupství.

Evropské státy organizovaly v 60. letech přistěhovalectví z muslimských zemí, neboť potřebovaly pracovní síly. Počítaly s jejich integrací. Imigranti však místo toho vytvořili ghetta, kde uplatňují zákon šária (srvn. výše). Dnes již žije v těchto čtvrtích, kam se bojí policie vstoupit i za bílého dne a kde kvetou obchody s drogami a prostituce, druhá nebo třetí generace, narozená v Evropě. Tito lidé se nejenom vůbec neintegrovali, nýbrž poskytují podhoubí zločincům z organizace Islámský stát. Teroristé mající na svědomí poslední atentáty ve Francii a v Německu se narodili už v Evropě s občanstvím těchto zemí.

Zbývá ještě otázka, jaký zaujmout postoj k záplavě muslimských imigrantů v Evropě. Samozřejmě křesťan má morální povinnost dle svých možností pomáhat každému, kdo je v nouzi, bez ohledu na náboženské smýšlení a vyznání. Jenže jsou tito běženci opravdu těmi, kdo pomoc potřebují? Téměř ve 100 procentech přicházejí do Evropy ilegálně, buď bez dokladů nebo s falešnými dokumenty. Předtím většinou pobývali v uprchlických táborech v Libanonu, v Jordánsku nebo v Turecku. Jsou-li ohroženi válkou, jež zuří v Sýrii, nebo hmotnou bídou, proč se jich neujme Saudská Arábie jako svých souvěrců? Její životní úroveň díky ropě je zcela srovnatelná s evropskou. Proč se tito migranti zbavují svých dokladů? Už toto musí vyvolat oprávněné podezření, že tady jde o nekalou hru. Běženci se často odvolávají na to, že nedokážou v zemích svého původu uživit rodinu, ale odkud potom vzali desítky tisíc euro na zaplacení pašerákům za převoz přes moře?

Něco tady nehraje. Odpověď poskytuje opět Hadith, který nabádá muslimy, aby na územích, která jejich chalífové zamýšlejí dobýt, se nejprve usazovali jako obchodníci a řemeslníci, vnitřně rozvraceli tamní státní systém a aby, až dojde k válečnému konfliktu, sehráli rozhodující roli. To se nazývá termínem hidžra a je součástí džihádu. Hadith rovněž vyzývá mohamedány k účelové lži vůči „nevěřícím psům“, k předstírání mírumilovných úmyslů za účelem oklamání protivníka. Násilí, jehož se značná část běženců, již by měli být spíše nazváni invazisty, v Německu, ve Švédsku nebo ve Francii dopouští, potvrzuje tuto dedukci.

Samozřejmě nebagatelizujeme zoufalou situaci některých migrantů. Důvody, proč se dali přemluvit k riskantní cestě přes moře do Evropy a nechali si namluvit, že tam „létají pečení holubi do huby“, jsou různé. Umíme si vážit práce různých charitativních organizací i jednotlivců, kteří zejména rodinám s malými dětmi poskytují základní humanitární pomoc. Jenže nelze být naivní. Tito lidé v Evropě zůstat nemohou, pokud tento kontinent nemá podlehnout rozpínavému islámu. Kapitulantská politika Německa a Francie vůči této řízené migraci ukazuje na to, že někdo, kdo řídí ze zákulisí světovou politiku, právě toto chce, má zájem, aby Evropa se stala mohamedánskou a zbavila se tak posledních zbytků křesťanství. Zednářské lóže působící ve skrytu vsadily na muslimskou kartu, aby s pomocí mohamedánů zničily to, co ještě v Evropě zbývá z křesťanství.

Co z toho plyne pro nás? Máme hledět na každého muslima jako na potenciálního teroristu? Zajisté většina muslimů žijících v Evropě včetně naší republiky nevraždí a neloupí. Nepopíráme, že mnozí jsou slušnými lidmi, neboť přirozený mravní zákon je skrze svědomí pro každého člověka poznatelný. Jenže bude to platit i poté, až imám jim vydá rozkaz k vraždám „nevěřících psů“ nebo k poskytování úkrytů teroristům? Někteří možná dají přednost hlasu svědomí a smyslu pro spravedlnost před náboženským fanatismem, jiní ale ne. Jistotu nemáme. Muslim je vyzván, aby ve svém životě následoval Mohameda právě tak, jako křesťan je vyzván, aby ve svém životě následoval Krista. U křesťana, když tuto výzvu vezme důsledně, je jistota, že nikdy nebude teroristou. U mohamedána však platí pravý opak, neboť Mohamed teroristou a zločincem skutečně byl (srvn. výše).

Proto azyl ilegálním muslimským uprchlíkům nelze poskytnout a je nutno odeslat je do země, odkud přišli, a pokud se tam cítí ohroženi, tak do jiného muslimského státu. Na tom není nic nehumánního, to lze provést lidsky a citlivě. Katolík se vůči muslimům, které zná a s nimiž se stýká pracovně, společensky nebo obchodně, bude vždycky chovat slušně a zdvořile a budou-li potřebovat jeho pomoc, neodmítne ji. Nikdy však nesmí zapomenout, že islám je falešným náboženstvím, ba co více, je spíše ideologií než náboženstvím, zaměřenou k ovládnutí světa a likvidaci všech, kdo se nepodrobí.

Literatura:

• Kubalík Josef: Dějiny náboženství, Praha 1976
• Kulczárová Zsuzsy a kol.: Světové mytologie, Praha 1972
• přednáška prof. Wallnera z USA na Filozofické fakultě MU v Brně
• dále zprávy organizace Open Doors sledující náboženskou svobodu ve světě