Papež Pius XII. během svého pontifikátu, trvajícího téměř dvě desetiletí, udělal mnoho užitečného pro Katolickou církev. Ne všechno se mu však podařilo tak, jako by si sám přál. Uvažoval například o svolání koncilu, avšak Druhý vatikánský koncil se podařilo svolat až jeho nástupci Janu XXIII.

Významný je přínos Pia XII. na liturgickém poli. Vedle liturgické reformy bojoval podobně jako jeho předchůdci počínaje Piem X., proti liturgickým nešvarům, se kterými Katolická církev neúspěšně zápasila po celá staletí. K největším z těchto nešvarů patřila nedostatečná soustředěnost věřících na liturgii a absence častého přistupování laiků ke svatému přijímání.

Výraznou změnu k lepšímu přineslo 20. století. Papež Pius X. začal podnikat kroky, směřující k zajištění větší koncentrace věřících během mše svaté. Vadilo mu, že věřící se během mší svatých běžně modlili růženec, nebo jiné modlitby, ale přitom zanedbávali mší samotnou. Záměrem Pia X. bylo, „aby se lidé nemodlili na mši, ale aby se modlili mši“. ¹

Papež Pius X. usiloval dosáhnout větší koncentraci věřících na liturgii především zpěvem lidu. Mimo jiné doporučoval, aby i věřící zpívali gregoriánský chorál. ² Papež Pius XII. povolil opakování biblických čtení v jazyce lidu a překlady textů při udělování svátostí. Podle zvykového práva v Německu bylo povoleno čtení epištoly a evangelia latinsky a pak opakovaně i v německém překladu a díky udělení privilegia „v roce 1959 během Velkého týdne dokonce jen německy.“ ³ Díky tomu se na mších ozýval nejen latinský jazyk, ale stále více i národní jazyky, přičemž postavení latinského jazyka nebylo ohroženo.

Určitě největším liturgickým nešvarem v Římskokatolické církvi však bylo zcela nedostatečné přistupování věřících ke svatému přijímání, které bylo charakteristické pro Katolickou církev již od začátku křesťanského středověku. Z apoštolských dob máme zprávy o slavení Eucharistie pod názvy Pánova večeře nebo Lámání chleba po Seslání Ducha Svatého. Ve Skutcích apoštolů o tom nacházíme četné zmínky, například: „Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem.“ (Sk 2, 46)

V prvotní Církvi „od prvního do pátého století se považovalo za normální přistupování k Eucharistii během každé mše.“ ⁴ Postupem času, kdy byly mše slavené nejen jednou týdně, ale každodenně, stalo se každodenní přijímání Eucharistie u křesťanů běžnou praxí. Píše o tom Tertulián i svatý Cyprián. ⁵ Každodenní přijímání Eucharistie bylo považováno ve čtvrtém a pátém století za běžnou součást prožívání víry. Jak dosvědčuje svatý Jeroným, tato praxe se stala běžnou i v Římě. Svatý Ambrož přesvědčoval věřící v Miláně, aby každodenně přijímali Eucharistii. Svatý Augustin naléhavě doporučoval svým posluchačům v Africe svaté přijímání, ale jen v tom případě, že jejich duše nejsou zatíženy těžkým hříchem. Podobná situace byla i na východě, o čemž nám zanechali svědectví Origenes, svatý Cyril Alexandrijský i svatý Jan Chryzostom, který podněcoval křesťany k dennodennímu přijímání Eucharistie. ⁶

S přílivem pohanů do Církve a jejich setrváváním na pověrečných praktikách a na mnohoženství Církev, aby zabránila svatokrádežím, trvala na předchozí zpovědi a zřeknutí se hříšného života. To ale vedlo k tomu, že se stalo zvykem nepřijímat vůbec, proto IV. Lateránský koncil r. 1215 nařídil pod těžkým hříchem povinnost zpovídat se a přijímat Tělo Páně minimálně jednou za rok.

Našly se však i významné osobnosti Církve, vybízející k častějšímu svatému přijímání, především svatá Markéta Marie Alacoque (+ 1690), která na základě žádostí samého Krista během soukromých zjevení vřele doporučovala svaté přijímání na první pátky v měsíci. Ke snahám o zvýšení frekvence přistupování ke svatému přijímání přispěl i papež Pius IX. ustanovením svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v roce 1856 a papež Lev XIII. v roce 1899 zasvěcením celého světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. ⁷

Navzdory všem snahám zvýšit frekvenci přijímání věřících se však situace výrazně nezlepšila a věřící přijímali jen několikrát v roce. V těchto dnech se svaté přijímání neúměrně prodlužovalo, proto se z praktických důvodů začalo rozdávat svaté přijímání mimo mši. ⁸ Situace se začala pomalu měnit až od pontifikátu svatého Pia X., který prostřednictvím dekretu Sacra Tridentina Synodus ze dne 20. prosince 1905 požadoval časté, ba dokonce každodenní svaté přijímání věřících.

V jeho úsilí pokračoval papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei z roku 1947, ve které nabádal věřící k časté svaté zpovědi i přijímání Kristova Těla. V encyklice papež zdůrazňuje, že Matka Církev majíce zájem na tom, abychom účinněji cítili v sobě ustavičný užitek vykoupení, „opakuje všem svým synům pozvání Krista Pána: ‚Vezměte a jezte … To čiňte na mou památku‘ (1 Kor 11, 24) Proto také Tridentský sněm jako ozvěna přání Ježíše Krista a jeho neposkvrněné Snoubenky důrazně vybízí, aby ‚při každé mši přítomni věřící přijímali Eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vzešel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.‘ (Sess. XXII, c. 6) Ba i Náš nesmrtelný předchůdce Benedikt XIV., aby se lépe a jasněji projevila účast věřících na téže božské oběti přijetím Eucharistie, chválí zbožnost těch, kteří nejen touží sytit se nebeským chlebem, když jsou přítomni na mešní oběti, nýbrž raději chtějí požívat hostie konsekrované v téže oběti, ačkoliv, jak sám prohlašuje, se účastníme opravdové a skutečné oběti, i když se jedná o eucharistický chléb již předtím řádně konsekrovaný.“ ⁹

Přitom, jak uvedl papež Pius XII. v téže encyklice, věřící mají přijímáním Těla a Krve Páně v Eucharistii účast na samotné Božské Oběti. ¹⁰ Eucharistický pápež Pius XII. udělal všechno proto, aby věřící mohli přistupovat k svatému příjímání co nejčastěji. Z tohoto hlediska mají velký význam jím zavedené změny času bohoslužeb a možnosti udělování přijímání v odpoledních a večerních hodinách.

Pius XII. se snažil o co největší akomodaci Katolické církve na průmyslovou dobu při zachování katolického učení v plném rozsahu. Rozvoj lidské společnosti přinesl potřebu zavedení nepřetržitého provozu v mnoha odvětvích hospodářského života společnosti. Často se stávalo, že věřící, kteří byli v neděli nebo ve svátek ráno nuceni jít do zaměstnání, nemohli být účastni na mši svaté. Neměli sice hřích, protože tak učinili ne z vlastní viny, ale to nic nemění na skutečnosti, že byli tím pádem zkráceni o nesmírné dobrodiní účasti na mši svaté a na svatém přijímání. Tento nedostatek odstranil až Pius XII. zavedením bohoslužeb a možnosti udělování svatého přijímání v odpoledních a večerních hodinách.

Pius XII. se v maximální možné míře snažil zajistit věřícím možnosti co nejčastější účasti na mši svaté a co nejčastějšího přistupování ke svatému přijímání. V tomto ohledu je jeho přínos nezpochybnitelný. Vždyť bez Eucharistie by se společenství katolíků světa ani nemohlo nazvat Katolickou církví v pravém slova smyslu. Bylo by na úrovni protestantských společenství, která sice v Krista věří, ale jsou ochuzena o to nejcennější, možnost sjednotit se se Spasitelem přijímáním jeho pravého těla a krve. Kodex kanonického práva v kán. 897 uvádí:

„Nejvznešenější svátostí je Eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí Církev stále žije a roste.“ (CIC, kán. 897)

K ustanovení Eucharistie došlo při Poslední večeři, tedy vůbec první mši svaté v dějinách křesťanství. Ale Spasitel již dříve připravoval lidi na tento zlomový okamžik v dějinách spásy. Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jn 6, 35) A pak dodal: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (Jn 6, 53–59)

Katolíci nemají nic vzácnějšího, hodnotnějšího a světějšího, než je Eucharistie, neboli Nejsvětější oltářní svátost. Eucharistie se rodí kněžskou konsekrací během každé mše svaté při Proměňování, kdy Kristus, věčný velekněz nové smlouvy, sám sebe obětuje Bohu pod způsoby chleba a vína prostřednictvím kněze, který jedná in persona Christi (v osobě Krista). Proto je mše svatá (eucharistická liturgie) vrcholem a středem celého liturgického života Katolické církve. Mše svatá je ustavičná oběť Nové smlouvy, stanovená Spasitelem při Poslední večeři. Při ní Pán Ježíš sám sebe obětoval Bohu nekrvavým způsobem, ale tutéž oběť vykonal i krvavým způsobem na kříži.

V současné době však vidíme rozporuplnou situaci v Katolické církvi. Na jedné straně máme věřící katolíky, kteří z pohodlnosti, bez vážnějších příčin, ignorují potřebu častého přistupování ke svátosti smíření a Nejsvětější oltářní svátosti. Na druhé straně se svatého přijímání dožadují lidé, kterým je udělování této svátosti zapovězeno. Jsou to lidé se smrtelným hříchem na duši, ale také rozvedení lidé, kteří žijí ve druhém, nábožensky neplatném civilním manželství. Jeden i druhý extrém je nežádoucí. Toto si musíme uvědomit při rozboru životního díla papeže Pia XII., ale i všech jeho předchůdců.

Z mnoha encyklik papeže Pia XII. je žádoucí alespoň stručně zmínit ještě nádhernou encykliku Haurietis aquas z 15. května 1956 O úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. K vydání této encykliky došlo sto let od zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na celou Katolickou církev papežem Piem IX. v roce 1856. Na tuto skutečnost poukazuje Pius XII. v úvodu encykliky. V dalších větách encykliky Pius XII. s potěšením kvituje rozšíření kultu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jenže vzápětí s bolestí reaguje na výhrady, které mají mnozí katolíci vůči tomuto kultu. Na základě Bible a Tradice, jakož i rozborem díla světců, ekumenických koncilů i papežů podává Pius XII. teologické zdůvodnění kultu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a zdůrazňuje jeho nenahraditelnost. Autor encykliky varuje před naturalismem a sentimentalismem, které brání pochopení úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Naturalismus ohrožuje správné vnímání kultu tím, že se dívá na Ježíšovo srdce z medicínského hlediska, tedy jen jako na biologický orgán. Jenže srdce v Ježíšově hrudi sice plní biologickou funkci lidského orgánu, ale zároveň je nevyčerpatelným zdrojem Boží, ale i té nejčistší lidské lásky, kterou si Kristus zamiloval lidstvo a obětoval se za něj. Nebezpečí sentimentalismu spočívá v redukci náboženství na sentimentální dojem. V kultu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova vidí autor encykliky pevný úmysl naší člověčenské lásky obohacovat se těmi vlastnostmi, kterými disponuje Boží láska. Toto snažení nepřestává být aktuální i v současné době, poznačené deformacemi obsahu i pojmu lásky.

Papež Pius XII. vykonal gigantické dílo v zájmu rozkvětu Katolické církve. Dalo by se o něm psát ještě hodně dlouho, ale komplexní hodnocení života tohoto génia na papežském stolci by si vyžadovalo rozsáhlejší text a toto není možné v rámci tohoto článku. Musíme se tedy omezit na toto částečné hodnocení jeho díla, které mělo za cíl vyjmenovat alespoň ty nejznámější a nejdůležitější kroky v životě papeže Pia XII. Dá Bůh, že se jednou dožijeme zasloužené beatifikace a kanonizace toho velikána dějin Katolické církve. Modleme se na tento úmysl!

• (→ Pius XII - 1. část)
• (→ Pius XII - 2. část)

Pozn.redakce: Pius XII. rovněž odsoudil tehdy aktuální neomodernistické hereze tzv. nové teologie v encyklice „Humani Generis“ r. 1950. Ta by si ale vyžadovala samostatný článek, který budeme publikovat na apologii někdy jindy.

Poznámky: