Nejprve obecně o utrpení

Součástí lidských dějin jsou neustálé stížnosti na Boha: Proč dopouští přírodní katastrofy, zákeřné nemoci doprovázené velkým utrpením, smrt malých dětí atd. Písmo sv. zná odpověď, starozákonní kniha Job je v tomto signifikantní, v Novém zákoně se tohoto tématu několikrát dotýká sám Spasitel. Zjevená pravda obsažená v Písmu i v katolickém katechismu říká, že veškeré toto fyzické zlo je důsledkem dědičného hříchu, stavu, do něhož nás naši prarodiče svojí pýchou a revoltou zlákáni mámením zlého ducha přivedli, Bůh sám je nechtěl a neustanovil. Osvobozeni od něj budeme až na věčnosti v nebi. Ani Boží Syn nebyl tohoto fyzického zla ušetřen, sám je z lásky k nám dobrovolně přijal jako prostředek našeho vykoupení, tj. možnosti dostat se do nebe.

Bůh tedy může ve své nekonečné dobrotě využít každé naše utrpení v náš prospěch a způsobit, aby právě ono nám pomohlo dosáhnout věčného života. Za stigmatizovaným sv. Otcem Piem přišel jednou slepý mládenec a ptal se, jestli ho může uzdravit, aby viděl. P. Pio odpověděl: „Mohu to udělat, ale varuji tě. Když budeš vidět, neubráníš se pokušení ďábla a skončíš v pekle. Jako slepý budeš toho ušetřen a přijdeš do nebe.“ Muž řekl: „Tak to raději chci zůstat slepý.“ „Dobře sis vybral,“ odpověděl světec. Mnoho lidí si stěžuje: „Modlil jsem se za uzdravení – a nic. V jiných případech Pán udělal zázrak, proč u mě ne?“ Utrpení konkrétního člověka je obrovské tajemství, na něž neznáme odpověď, jedním si ale můžeme být jisti: Bůh ve své vševědoucnosti velmi dobře ví, jestli je pro věčnou spásu této osoby lepší trpět nějakou formou fyzického zla nebo naopak být od toho osvobozen, buď přirozeně, nebo zázračně. Pán během svého pobytu v Palestině mnoho lidí uzdravil, ale zdaleka ne všechny. Když později sv. Pavel Ho prosil ve vidění, aby jej uzdravil, On mu to odmítl se slovy: Máš moji milost, a to ti stačí. Proto Bůh fyzické zlo v lidském životě dopouští s tím, abychom ho přijali jako pomoc pro dosažení věčného života u Něj, kde žádné utrpení již neexistuje. My se díváme na věci pohledem ryze pozemským, tzn. hodnotíme je podle toho, jak nám prospívají nebo škodí v tomto časném životě, Bůh ale má na zřeteli náš věčný život a z tohoto zorného úhlu vše hodnotí.

Často lidé vyčítají Bohu i to, co si zavinili sami. Války a utrpení, které přinášejí, jsou vynálezem lidským a nikoli Božím. Když opilý řidič srazí a usmrtí malé dítě, je viníkem on a nikoli Bůh, který přikazuje být ohleduplný k druhým a respektovat dané předpisy. Když silný kuřák nebo drogově závislý člověk onemocní chorobami, jež jsou důsledkem toho, pak ať dává vinu sobě a Boha vynechá, neboť On nadměrné holdování alkoholu a tabáku a konzumaci drog klasifikuje jako těžký hřích – a ten má vždycky následky. Když někdo střídá sexuální partnery a přivodí si různé pohlavní choroby (AIDS, syfilis atd.), pak je přímo rouháním stížnost „Bože, proč jsi dopustil…“.

Hřích vždycky nese s sebou trest. Ten někdy – jak je uvedeno v odstavci výše – plyne ze hříchu přímo podle fyzikálních zákonů, jindy zase Bůh lidstvo za hromadné do nebe volající hříchy sám přímo trestá, jako učinil v případě potopy v době Noemově nebo Sodomy a Gomory ve Starém zákoně, v Novém zákoně potom dopuštěním zničení Jeruzaléma r. 70 po Kr. Tyto tresty nejsou, jak argumentují ateisté, projevem krutosti Boha. On – jak čteme v Písmu sv. – nejprve posílal proroky, aby varovali, že když se lidé nepolepší, přijde trest. V evangeliích sám Ježíš Kristus předpovídá zkázu Jeruzaléma jako trest za odmítnutí Židů přijmout Ho jako Spasitele, kdy Ho ukřižovali a vraždili Jeho vyznavače. Nicméně ani tyto tresty nejsou likvidační, nýbrž záchranné pro věčnost, jak dokazuje 3. kap. 1. listu Petrova, kde apoštol píše o Kristu, jenž přišel po smrti na kříži do podsvětí sdělit zprávu o vykoupení i duším mnohých z těch, kteří zahynuli při potopě za časů Noemových.

Potrestá Bůh i dnešní svět?

Určitě ano, nedělejme si iluze. Jestliže Bůh trestal lidstvo za rouhání a pohrdání Jeho zákonem vždycky, proč by dnešní doba měla být výjimkou, pokud se samo neobrátí a nedá se na pokání jako starozákonní Ninive po kázání Jonášově? Jenže reálně nejsou vidět ani náznaky něčeho takového. Potraty přesahující miliardu nevinných dětských životů, eutanazie, homosexualismus, transsexualismus a vůbec veškerá genderová ideologie, pornografie, ničení rodiny, duševní prznění dětí od nejútlejšího věku satanskou sexuální výchovou… to všechno jsou hříchy volající do nebe o Boží zákrok.

A k tomu ještě přistupuje příšerné rouhání Bohu, Panně Marii a svatým. V USA i v jiných zemích se staví pomníky satanovi, zřizují se jeho svatyně, ve výtvarném umění, jakož i v divadelní a hudební produkci přibývá geometrickou řadou urážlivých projevů vůči Kristu a křesťanství vůbec. Nejnovějším a obzvlášť odporným zjevem rouhání se staly letošní olympijské hry v Paříži. Při jejich nedávné inauguraci se tzv. drag queens (herci muži převlečeni za ženy) vysmívali Poslední večeři Páně různými scénkami, kde si dělali legraci z této události a z křesťanství vůbec. Měli mezi sebou i malé dítě. Vše bylo organizováno levicovými organizacemi. Francouzský episkopát protestoval, ozvali se též američtí biskupové Robert Barron a Joseph Strickland, brzy k nim přibudou určitě ještě další, ale z Vatikánu ani slovo, jen samá chvála olympiád jako takových.

Tato událost je závažnější než jiná předchozí rouhání nejrůznějšího typu. Ta se totiž odehrála v různých jednotlivých zemích, kdežto pařížská parodie Poslední večeře proběhla při zahájení olympiády, celosvětové akce, jíž se účastní téměř všechny státy světa. Žádnou delegaci sportovců nenapadlo protestovat, ačkoliv věrnost Bohu by si vyžadovala okamžitý odjezd ze země a nemít tak podíl na tomto rouhání, které bylo učiněno jakoby jménem celého světa. Současný svět sám jako celek hodil takto vtělenému Bohu Ježíši Kristu rukavici. Nepochybujme ani na vteřinu, že On ji zvedne – a potom nikomu do smíchu nebude.

Panna Maria ve svém zjevení v La Salette r. 1846 řekla, že „ruka mého Syna je už tak těžká, že ji téměř nemohu udržet“. Varovala, že když se lidstvo nepolepší, přijde na ně od Boha strašlivý trest. Podobně mluvila Matka Boží i v portugalské Fatimě r. 1917, v japonské Akitě r. 1973 a v dalších církevně uznaných zjeveních. I když tato tzv. soukromá zjevení nezavazují k víře a nejsou přímou součástí Božího zjevení (to bylo ukončeno smrtí apoštola sv. Jana cca kolem r. 100), bylo by pošetilé nebrat tyto výstrahy nebe vážně, zejména když všechna fakta ukazují na jejich pravost.

Nevíme přesně, jakou formu tento trest bude mít. Panna Maria v Akitě mluví o ohni z nebe, jeden irský kněz exorcista P. Pat Collins měl vidění třetí světové války… konkrétní podoba může být i taková, o níž netušíme. To není strašení, nýbrž realita vycházející z Božího zjevení, z Písma sv. a posvátné Tradice: kdykoliv lidstvo páchalo do nebe volající hříchy a dokonce je vydávalo za ctnosti, jak se dnes děje v případě tzv. „lidského práva ženy na potrat“, a když k tomu připojilo dokonce ještě příšerné rouhání Bohu, vždycky následoval trest ve formě přírodní katastrofy, války nebo jiného utrpení.

Z Písma sv. ale víme – a v tom je i naše naděje – že Bůh své věrné uchránil od trestu jako Noema s rodinou před potopou a Lota ze Sodomy. Proto kdo zůstane věrný pravé katolické víře a bude v milosti posvěcující, může doufat, že Pán mu nějakým způsobem ukáže, jak případné katastrofě uniknout. Sám Ježíš Kristus řekl svým věrným, že až vypukne židovsko-římská válka, mají utéct z Jeruzaléma pryč do hor. Oni poslechli a uchýlili se do horského městečka Pelly, tudíž při masakru v Jeruzalémě let 68–70 nezahynul žádný křesťan.

Jenže připusťme i další možnost, že Pán bude chtít, abychom zemřeli spolu s ostatními a tím si získali větší zásluhy pro věčnost. Nepropadejme tedy pesimismu, vždyť nežijeme pro tento svět, nýbrž pro nebe. Naší hlavní starostí má tedy být neustálý život v milosti posvěcující, život modlitby, přijímání svátostí a dobrovolných kajících skutků za odčinění hříchů současného světa. Tím můžeme i zmírnit Boží tresty, jež mají dopadnout na lidstvo.

Milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský rád hrával kulečník. Jednou se ptal svých kanovníků: „Pánové, co byste dělali, kdyby vám náhle anděl oznámil, že za hodinu přijde přírodní pohroma a poslední soud?“ Všichni se předháněli v líčení, jak by okamžitě všeho nechali a modlili se. Pak se ale světce zeptali, co by dělal on. Ke svému překvapení slyšeli jeho odpověď: „Klidně bych dohrál svůj kulečník.“

Co tím chtěl říci? Nic víc a nic méně než to, že život katolického křesťana má být orientován výhradně k tomu, aby si zachoval posvěcující milost, k trvalému přátelství s Kristem, a ne k tomu, jak se uchránit před nadcházejícím trestem. Pokud náležím k Jeho věrným, On mi sám ukáže, jak mám v dané situaci jednat. Když dojde k očištění světa nějakou formou Božího trestu, tak pro mne je to skvělá příležitost více se přimknout k Ježíši nebo dokonce se přímo s Ním setkat – a to je mimo jiné i důvod k radosti.

Proč tady selhalo magisterium Církve?

Tradiční věřící přijímají, že Bůh může dopouštět různé katastrofy a pohromy jako tresty nebo jako zkoušky. Mnozí se ale ptají: Jak to ale, že dopustil i totální věroučný a mravoučný rozvrat v Církvi? Podle čeho se má katolík orientovat, když se hlásají bludy i z nejvyšších míst?

Opět se tady skrytě ozývá výčitka Pánu za to, zač může člověk. Církev až do II. vatikánského koncilu hlásala pravou nauku zjevenou samotným Pánem. Tatáž Církev, která byla v novověku za tuto zvěst pronásledována již protestanty, poté v 18. stol. ji napadali osvícenci a zednáři, kteří jí připravili krvavou lázeň ve Francouzské revoluci, na niž navazovaly ještě horší perzekuce nacistická a komunistická. Mnoho katolíků vydalo svědectví věrnosti Kristu a zemřelo na popravištích, další podstoupili věznění nebo administrativní pronásledování. Jenže mnozí další katolíci – a bylo jich od 18. stol. čím dál víc – nechtěli přijmout tuto Církev, již tento svět pronásledoval. Usilovali o lacinou církev, která se v rozporu s naukou sv. Pavla „Nepřizpůsobujte se tomuto světu…“ (Řím 12,2) naopak přizpůsobuje těžkým hříchům své doby. Ono je to pohodlnější, Bůh přece nikdy netrestá, ale všechno odpouští, aniž by požadoval ode mne lítost a nápravu, já si nemusím dělat těžkou hlavu ze smilstva, cizoložství, homosexuálních a transsexuálních perverzit, potratů, eutanazie atd. Je to pohodlnější a hlavně – nevede to k žádnému konfliktu s ostatní společností a nepůsobí pronásledování. Tento limonádový katolicismus stále více katolíků chtělo a požadovalo a vyvíjelo tlak na učitelský úřad Církve.

Bůh tedy řekl: Dobře, ať je po vašem. Přesně jako to udělal v případě izraelského národa, když odmítl přímo Boží vládu a dožadoval se krále. Ano, ale až králové začali Izraelity utiskovat a někteří i týrat, Hospodin dal najevo: Máte, co jste chtěli, nestěžujte si proto na mne, sami jste si takto vybrali.

Zpohodlnělý katolický lid se choval úplně stejně. Kolik to bylo již v 19. stol. žádostí, aby se katolíci mohli tak jako nekatolíci rozvádět, mít sexuální styky mimo manželství – a přesto přistupovat ke svátostem, aniž by museli ve zpovědi litovat a hříchu se zřeknout! Jak časté byly nářky, že nechtějí vypadat před „učenci“ jako hlupáci, když budou věřit ve stvoření světa a člověka Bohem a ne ve vývojovou teorii podle Darwina, nebo v početí Panny Marie z Ducha Svatého a v panenské zrození Krista! Bůh proto řekl: Dobře, ať je po vašem. Odmítáte Církev hlásající pravou nauku, kterou jsem vám přinesl z nebe, bojíte se konfliktu a pronásledování, vytvořte si tedy jinou, svoji církev, která bude hlásat bludy a přizpůsobovat se učení mých nepřátel. Odmítáte Krista a chcete Barabáše, budete ho tedy mít, ale pak si nestěžujte na zmatek, který to vyvolá, na to, že se nebudete ve víře moci opřít o žádné tvrzení, neboť se stane úplně neznámým, co je vlastně pravda.

Proto Bůh dopustil, aby zednáři, modernističtí heretikové a příslušníci tzv. levandulové mafie (homosexuální duchovní) postupně pronikali až do nejvyšších pater v Církvi a na II. vatikánském koncilu pevně uchopili kormidlo. „Aggiornamento“, tj. proces přizpůsobování se bezbožeckým nebo satanistickým ideologiím od té doby rychle postupuje. Bůh dopustil, neboť katolický lid, klérus i věřící, v hojném počtu právě toto chtěl.

Jenže nepropadejme ani tady pesimismu. Když pod Sinají si Izraelité zhotovili zlatého býčka místo Boha, zůstalo pár věrných, kteří věděli, že se mohou opřít o autority, jež zůstaly věrnými Hospodinu. Tak je tomu i dnes, Bůh nedopustil a nedopustí, aby se nedostávalo těch kněží a biskupů, hlasatelů pravého magisteria, kteří zvěstují a vždy budou zvěstovat to učení víry a mravů, které Pán zjevil a jež Církev hlásala po dva tisíce let. Kdo chce takové najít, vždycky najde a opře se o ně v těchto dobách zmatků.

Pod Sinají Mojžíš po rouhání svého lidu zavelel: Kdo je pro Hospodina, ke mně! Ty církevní autority, které „nesklonily kolena před Bálem“, na nás volají podobně. Čím více budeme poslušni jejich hlasu, tím spíše se dočkáme obnovy Církve, obnovy ne pouze „v hlavě a údech“, jak hlásali středověcí reformátoři, ale obnovy „ve víře a v mravech“. Prosme Pána, aby se tak stalo na přímluvu Panny Marie a svatých co nejdříve.