Katolický křesťan má být radostným. K tomu vybízí sv. Pavel v 5. kapitole listu Galaťanům: „Plody Ducha však jsou láska, radost, pokoj…“ Co je to ale radost v křesťanském pojetí? Znamená to, že se budu vesele smát a vtipkovat nad tím, když mi tragicky zemře dítě, když mi voda při povodni zatopí dům nebo když nenadále ztratím zaměstnání? Nikoliv, taková „radost“ by byla něčím absurdním a nelogickým, co není v souladu s přirozeným řádem. To Kristus nechce. Zármutek, lítost, obavy, spravedlivý hněv, pocity úzkosti … to vše k lidskému životu patří a Pán Ježíš sám tím vším prošel, neboť byl nejen plně Bůh, ale také plně Člověk. Radost nemůže být nikdy „na povel“. Bezděčně lze vzpomenout na filmové zpracování Švandrlíkových „Černých baronů“, kde svobodník Halík při tréninku mužstva křičí na nováčky, s nimiž nacvičuje plížení: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“ Být radostný a pouze se „radostně tvářit“ je ovšem něco naprosto odlišného.

Radost, která plyne z katolické víry, je především záležitostí lidského nitra. V tom tkví podstatný rozdíl mezi tím, jak radost chápe Písmo sv. a církevní nauka a jak ji vnímá současná konzumně materialistická mentalita. Nynější mediální propaganda představuje jako „radostného“ takového člověka, který je bohatý a úspěšný, maximálně vychutnává světské požitky včetně hříchů proti 6. a 9. přikázání, ve společnosti srší vtipem a – většinou pod vlivem alkoholu nebo drog – baví všechny kolem sebe tak, až se mohou potrhat smíchy, i když jsou to často vulgarity nejhrubšího zrna. „Radostný“ je ve smyslu tohoto vymývání mozků především takový člověk, který nemá žádné skrupule s morálními zásadami a jejich respektováním. Ano, lidé tohoto typu se mohou jevit navenek radostnými. Skutečnost bývá ale velice často úplně jiná. Psychiatři a psychologové by mohli podat spoustu svědectví, kolik lidské beznaděje a zoufalství se skrývá pod pozlátkem vnějškové úspěšnosti, bohatství, bujarého veselí a furiantství, které se nezastaví ani před těžkým hříchem.

Cesta ctnosti

Antický hrdina Herakles jednou viděl přicházet k sobě dvě dámy: jednu v růžovém, druhou v bílém. Ta první se mu představila jako „Rozkoš“ a nabízela život plný světských radovánek. Druhá o sobě řekla, že se jmenuje „Ctnost“ a neslibovala nic z toho, co ta předchozí. Naopak Herakla vybízela k životu podle morálních principů, stanovených Bohem, což sice je namáhavé a často plné odříkání, ale vede k trvalé, nikoli pouze přechodné a chvilkové radosti. I antické pohanství obsahovalo podle sv. Tomáše Akvinského některá „semena Pravdy“ – a toto je jedno z nich. Dnešní člověk se ocitá v Heraklově pozici: také má volit mezi Rozkoší a Ctností. Katolická víra je tím, kdo v plnosti reprezentuje ctnost. Katolický katechismus ji definuje jako „trvalou a pevnou dispozici konat dobro…“ (KKC par. 1803).

Konáním dobra se člověk přibližuje Bohu, konání dobra mu umožňuje vstup do nebe. Stojí to samozřejmě námahu a odříkání, ale odměnou za to je už na tomto světě radostné očekávání osobního setkání s milujícím a milovaným Pánem. K němu tajemně dochází už v pozemském životě, když se s Kristem spojuji v modlitbě a ve svátostech a nechám se jím duchovně vést, k čemuž mi on sesílá svého Svatého Ducha. To je ta pravá radost z víry, jíž nedokážou otřást ani vnější neúspěchy a zklamání, nemoci, nezdary, ba dokonce ani osobní tragédie a neštěstí. Není na nich závislá. Je to přesně ta radost, kterou měl na mysli sv. František, když uváděl jako příklad, že řeholníci přijdou hladoví a promočení ke klášteru, kde hledají útočiště, ale vrátný je vyhodí zpátky do deště – ani za těchto okolností křesťan tuto vnitřní radost neztrácí. Podobně uvažoval i sv. Ignác z Loyoly, zakladatel Tovaryšstva Ježíšova, když napsal, že i kdyby mu papež zakázal jeho řeholi, jíž věnoval celý život, stačila by mu půlhodina před svatostánkem, aby opět získal svou vnitřní radost. Tu radost, která se nemusí projevovat neustálým smíchem a jásáním, která není žádnou pojistkou proti smutku, starostem a úzkostem, jež jsou důsledkem nepříznivé životní situace – ale která je spolehlivou zárukou, že tyto negativní jevy mne nepřemohou a „nepoloží na lopatky“, protože mým cílem není tento svět, nýbrž nebe, kde nic z toho nebude existovat.

Cesta rozkoše

Radost, kterou nabízí Rozkoš, radost tohoto světa, naproti tomu vykazuje absolutní závislost na úspěchu, bohatství, zdraví a dalších hodnotách „tohoto světa“. Když se jich nedostává, veškerá radost končí. Proto mnoho navenek úspěšných lidí, když přijde nevyléčitelná choroba, ekonomický krach nebo náhlé zneuznání, si sahá na život, jak dokazují moderní statistiky. Sebevraždy jsou jen logickým vyústěním jejich postoje. Představte si bohatého mafiána, jenž náhle dostane rakovinu, nemoc mu znemožní věnovat se dále pochybným kšeftům, vidina smrti se blíží. On ví, že všechno, co si nakradl, bude muset opustit – a jestli existuje Bůh, tak jak obstojí před ním se všemi těmi zlodějnami, s hříchy proti 6. a 9. přikázání, s finančními podporami potratových klinik a s tím, že přinutil své milenky podstoupit „zákrok“? Možná něco ví o Božím milosrdenství, jenže to předpokládá zřeknout se dosavadního způsobu života, uznat, že jednal nemravně. Jenže právě to je to těžké, vždyť tyto hříchy byly hlavní příčinou jeho radosti! Vzdát se jich jako něčeho špatného – tím by přece popřel sám sebe. Zoufalství, beznaděj a v konečném důsledku sebevražda se mu v tu chvíli proto jeví jako jediné smysluplné řešení.

Zloděj radosti - hřích

Radost katolického křesťana, radost z víry, je naopak trvalá a věčná. Je tu pouze jeden problém, který výstižně formuloval už v 19. století francouzský katolický spisovatel Léon Bloy: „Zármutek nás, křesťanů, může být pouze jeden jediný: to, že nejsme svatí.“ Naše osobní hříchy tuto vnitřní radost kalí. Jenže Bůh ve své lásce nabízí i tady každému dostupné východisko: svátost smíření, lítost a předsevzetí, opravdovou vůli nehřešit. S plně vědomými a plně dobrovolnými těžkými hříchy nutno skoncovat okamžitě a hned, ty mne vzdalují od Pána, ničí posvěcující milost, berou radost z víry a činí ze mne občana nikoli Božího, nýbrž toho druhého království, satanova.

Co ale s polodobrovolnými lehkými hříchy? Jak to, že se mi nedaří s nimi účinně bojovat? Pán Bůh naštěstí není počítač, který mechanicky provádí bodové hodnocení a podle toho stanoví „známku“. On je laskavým učitelem, který dovede ocenit snahu a dobrou vůli i tehdy, když se třeba okamžitý výsledek nedostaví. Je více než učitel, je přímo milující Otec, který má radost především z obrácení srdce než z toho, jestli se mi podařilo nebo ne neklesnout znovu do hříchu. On zná moje dědičná zatížení a svázanosti mnohem lépe než já a ví, že osvobodit se často není záležitost okamžiku, ale dlouholetého a vytrvalého boje, kdy je nutno spoléhat daleko více na jeho milost než na sebe. Kdo takto smýšlí, u toho se pozitivní výsledek po čase určitě dostaví.

Bůh - naše radost

Bůh milosrdný a odpouštějící je proto další příčinou naší radosti z víry. Jiná náboženství takového Boha neznají. Trojjediného Boha, který všechny své ovečky chce mít u sebe v ráji a pro ně se skrze druhou Božskou Osobu obětoval na Kalvárii. Kdo vytrvá v tomto postoji až do konce – a je nezbytné neustále prosit o milost tohoto vytrvání – ten potom odchází z tohoto světa podobně jako mladý jezuita sv. Alois, který umřel na mor, když se nakazil při dobrovolném ošetřování nemocných, a jehož poslední slova zněla: „Půjdeme do nebe.“ Odchází podobně jako sv. Maxmilián Kolbe, který i v osvětimském bunkru smrti hladem zpíval radostné mariánské písně. Odchází podobně jako tisíce svatých mučedníků pro Krista v dobách prvotního pronásledování křesťanů nebo v dobách krvavých genocid Francouzské revoluce, bolševismu a nacismu, dnes také islamismu. Ti všichni umírali a umírají s radostí v srdci, že dobrý Pán je tam na věčnosti čeká.

A nemusí jít pouze o krvavé mučednictví. Mnoho kněží-vězňů minulého režimu se netajilo svou radostí, že mohou pro Krista obětovat svá nejplodnější léta a své zdraví. Řada katolických laiků obětovala s radostí kvůli vyznání víry svou profesi pedagogů nebo kulturních pracovníků. Dnes tak činí v zemích zednářského demoliberalismu katoličtí zdravotníci a farmaceuti, odmítající provádět potraty nebo prodávat antikoncepci, činí tak katoličtí učitelé, odmítající učit nemravnou sexuální výchovu, činí tak sociální pracovnice, které nabízejí svým klientkám, že se za ně pomodlí, činí tak letušky, jež nosí na krku křížek, nebo řidiči kamionů, mající ve své kabině svatý obrázek. Ano, toto všechno bylo už mnohokrát za poslední léta v zemích, honosících se demokracií, svobodou a lidskými právy, příčinou vyhazovu ze zaměstnání. Radost z víry je však u těchto postižených silnější než těžkosti spojené se ztrátou místa. Prosme tedy Pána právě o tuto radost, kterou dává katolická víra. Radost, jež se neopírá o hodnoty tohoto světa, ale o jistotu Božího příslibu spásy a věčného života pro každého, kdo vytrvá až do konce.