V červnu, jenž byl ohlášen subkulturou LGBT „měsícem hrdosti“, visely i v katolických svatyních prapory homohereze. V mnoha italských diecézích byly dokonce organizovány náboženské oslavy k uctění této „nové světské tradice“. Pro zbožné křesťany byly a stále jsou tyto a podobné události šokujícím zděšením – koneckonců k realitě polské farnosti se hodí propagátoři lobby LGBT v Církvi, jako např. neslavný jezuita James Martin, stále asi tak, jako pěst do nosu. Nevíme ale, jak gigantický vliv mají na Západě síly stojící za ním, proto se nelze oddávat uklidňující, ale nebezpečné ignoranci, že „nás se to netýká“. Právě v Římě jsme svědky kulminace druhého pokusu progresistů o devastaci morální nauky Církve. Před desetiletími podobné snahy radikálů v USA dosáhly již úspěchu v celonárodním rozsahu…

Psal se rok 1974. Na titulní straně vydání magazínu „Gay Liberator” se octla podobizna papeže Pavla VI. Pozornost ale nepřitahovala tolik tvář papeže na tomto místě, nýbrž nadpis článku. „Gejovská hrdost udeřila na Církev“ – hlásalo toto číslo plátku bojujícího s přirozeným právem. Klíčovou záležitostí se stala již tenkrát infiltrace různých křesťanských konfesí hlasateli progejovské propagandy. Revolucionáři podávali zprávy z fronty…

Zprávy, které tenkrát vycházely z Katolické církve v USA, nebyly nijak potěšující. Tak např. Brian McNaught, novinář časopisu Michigan Catholic, se začal veřejně chlubit svojí homosexualitou. Otevřeně také opovrhoval naukou Církve o hříšné podstatně homoerotismu. Byl sice z redakce zmíněného katolického listu propuštěn, nicméně neobešlo se to bez komplikací.

Na první pohled se zdálo, že v 70. letech, dlouho před všeobecným akceptováním homosexualismu, propuštění otevřeného propagátora tohoto chování z katolického média se obejde bez senzací. Vyhodit z redakce katolického časopisu, jenž se má držet pravdy Zjevení, pracovníka, jenž tomu odporuje – to je přece rutina! A přece… rozhodnutí redakce magazínu vyvolalo bouři. Na stránkách „Gay Liberator” samotný postižený vyhlásil pouliční manifestace na svoji obranu. Těm ale měly předcházet – mše (!) na úmysl obrany propuštěného novináře…

Zástup neslušných

Před 50 lety by se ještě nalezlo jen velmi málo kněží ochotných sloužit tuto agitační progejovskou liturgii. Redaktoři The Gay Liberator se značně zmýlili, když psali o „střetnutí gejovské hrdosti s Církví“. Homohereze se tenkrát ještě nevalila do kostelních dveří, ale s tím větší rychlostí se šířila uvnitř – a získávala pro sebe stále výhodnější a vlivnější pozice.

Již před pěti lety v roce erupce „sexuální revoluce“ 1968 augustinián P. Patrick Nidorf zahájil v diecézi San Diego první „pastoraci homosexuálů“. Všechno započalo organizováním tajných setkáním pro katolíky geje. Nidorf se angažoval ve „službě“ gejům, byl přesvědčen, že Církev se vůči nim dopustila chyb. Tím, že kategoricky klasifikovala praktikovanou homosexualitu jako hřích, vyvolala prý u nich „přehnaný“ pocit viny, zveličovaný poté u mřížky zpovědnice. Na principu těchto názorů vznikla poté první organizace katolíků gejů pod názvem Dignity. V následujících letech bez překážek rozšiřovala své vlivy v americké církvi. V co věřili účastníci Nidorfova hnutí?

Zakladatel se nejprve snažil uchovat to v tajnosti. Když ale r. 1970 otevřel pro pastoraci homosexuálů augustiniánský kostel sv. Bernarda v Los Angeles, jeho svěřenci se již cítili natolik bezpečně, že začali na svého lidera naléhat, aby seznámil nadřízené s jejich názory. Augustinián Nidorf se tomu nejprve bránil, nakonec však podlehl. Dopis jednoho z nich přímo vyžadoval změnu církevní nauky o homosexualitě, potažmo likvidaci veškerého morálního učení Církve, které prý je příčinou komplexu méněcennosti gejů v Církvi.

„Jsme přesvědčeni, že homosexualismus je přirozenou formou zacházení se svou pohlavností. Není to ani nemoc, ani nemravnost. Lidé s takovou orientací mají přirozené právo užívat svých erotických sil zodpovědným a zároveň naplňujícím způsobem… a užívat jich s pocitem hrdosti [angl. pride]”, prezentovali své přesvědčení ordináři Los Angeles členové Dignity.

Dopis se dostal r. 1971 do rukou arcibiskupa Los Angeles Timotheje Manninga – a jeho autoři se dočkali náležité odpovědi. Heterodoxní kněz spolu s augustiniánským provinciálem byli předvoláni na arcibiskupskou kurii. Nidorf dostal okamžitý zákaz vést hnutí, které založil. Dignity se muselo změnit na čistě laické hnutí.

Zakladatel, když ztratil možnost liberální agitace ve prospěch homosexuálních katolíků, opustil kněžskou službu a r. 1973 si našel romantickou náhradu za Krista, jemuž sliboval bezženství: oženil se s jistou Dacií St. Johnovou. Změnil si též jméno a začal se titulovat „Pax”.

Navzdory mylným názorům a pohoršujícímu příkladu zakladatele Dignity svobodně působilo dále v následujících letech v americké církvi. K podobným opatřením jako arcibiskup Manning sáhlo jen velmi málo jeho spolubratří v episkopátu. „Kněží nabízeli svoji službu jako lídři a nabízeli pastorační poradenství pro homosexuály. Řeholnice a kněží vstupovali do řad Dignity – někdy otevřeně, někdy incognito. Kostely, kaple a pastorační centra sloužily jako místa setkání. Biskupové spolupracovali – stanovili kněze nebo podporovali to, co se tehdy nazývalo pastorací gejů a lesbiček. Někteří biskupové dokonce celebrovali alespoň jednou ročně, spíše však častěji, liturgii pro Dignity”. Tak vzpomíná na svobodnou infiltraci mystického Těla Kristova homoheretickou „kapkou kyseliny“ Marianne Duddy-Burkeová, současná předsedkyně Nidorfem založeného „pastoračního centra“.

R. 2009 hnutí New Ways Ministry agitující pro změnu nauky Církve udělilo „Cenu budování mostů“ P. Johnu McNeilovi, později vyloučenému z jezuitského řádu. Tento kněz je dnes pastoračním centrem vedeným P. Jamesem Martinem nazýván „svatým patronem“ gejovsko-katolického hnutí…

Tento údajný hrdina víry nejzřetelněji vyjádřil očekávání duhových pastoračních center, když publikoval r. 1976 knihu „Církev a homosexualita“, jež se jim stala takřka biblí. V ní agituje za odmítnutí katolické sexuální morálky. Přesto tato kniha aktivního geje v sutaně obdržela souhlas vedení řádu. Teprve o rok později, kdy jeho revoluční teze se dostaly do Vatikánu, Kongregace pro nauku víry uložila McNeilovi zákaz vystupování v médiích, jinak ale nic víc. Dalších plných devět let tento prohomosexuální agitátor vyhlašoval referáty, vedl setkání a rekolekce pro členy Dignity. Jenom v blesku kamer se nemohl objevit…

Přitom teze, které propagoval, jsou nepřijatelné i dnes, kdy homohereze získala stabilní místo v Církvi. McNeilovi posluchači od něho slyšeli např. „díkůvzdání za omylnost Církve“. Ve vystoupení r. 2009 přesvědčoval, že nejvyšší náboženský rozvoj lze dosáhnout odpojením se od magisteria Církve a rozhodováním se v morálních dilematech ve „svobodě svého svědomí“. S odvoláním se na freudovskou psychoanalýzu přirovnal McNeil Církev k rodiči, který prý musí napřed zklamat své dítě, aby se mohlo vyvíjet k nezávislosti…

„Věřím, že Ježíš vyjádřil základní právo týkající se lidského růstu k duchovní zralosti. Jako lidé musíme odrůstat ze závislosti na vnějších autoritách ve směru spolehnutí se na autoritu, která je uvnitř nás. Abychom toho dosáhli, potřebujeme nejprve autority, které zklamou… Díky Bohu, že církevní autority se ukázaly takovými v obrovské míře. Výsledkem bylo dozrávání Božího lidu. Začalo to tehdy, kdy Vatikán se odhodlal mluvit do kontroly porodnosti, čímž přinutil miliony katolíků, aby odmítly jeho direktivy a rozhodly se chovat se podle svobody svědomí a převzít zodpovědnost za sebe samotné. Jedním z největších pozitivních plodů zklamání věřících církevními autoritami je katolické společenství LGBT. Již dříve jsme si vyjasnili, že nemůžeme přijmout nauku Církve na téma homosexuality, aniž bychom se fyzicky, psychicky i duchovně ničili. Byla to otázka přežití. Museli jsme se distancovat od učení Církve, rozvinout naši svobodu svědomí a poslouchat, co Duch Boží nám říká skrze naše zkušenosti. Komunita LGBT je tak vůdkyní na cestě přeměny Katolické církve na církev Ducha Svatého,“ – říkal McNeil, když přijímal Cenu budování mostů.

Abnormalita krůček od úspěchu

Pekelná přeměna, o níž snil tento jezuita, se v 70. letech setkala v americké církvi téměř s úspěchem. V poslední chvíli tomu zabránila reakce několika biskupů, především ale… pontifikáty Jana Pavła II. a Benedikta XVI. To právě tehdy větry dosud příznivé homoheretikům začaly vát na opačnou stranu. V 80. letech se objevily vatikánské deklarace potvrzující pravověrnou nauku na téma homosexualismu a na hlavní autory infiltračního hnutí dopadly důsledky.

Vrcholným bodem doby, na niž aktivisté duhového lobby vzpomínají s opravdovou vzteklostí, bylo publikování listu katolickým biskupům v záležitosti pastorační péče o homosexuální osoby. Tento dokument Kongregace pro nauku víry r. 1986 připomínal, že homosexuální sklony nemohou být pokládány za správné a sexuální kontakty osob téhož pohlaví jsou „vnitřně morálně špatné“.

„I když samotná homosexuální náklonnost není hříchem, zůstává tady přece jenom slabší nebo silnější tendence směřující k vnitřnímu morálnímu zlu. Proto už tato samotná náklonnost musí být uznána za objektivní poruchu,“ referuje text anglického překladu této deklarace portál LGBT Outreach.

Obrana magisteria měla i svůj praktický dopad. R. 1988 McNeil obdržel přímo od kardinála Ratzingera zákaz činnosti. Pro tohoto homosexuála v sutaně to už bylo příliš. Nepodřídil se, za což byl vyloučen z jezuitského řádu. Až do konce života žil se svým partnerem Charlesem Chiarellim, s nímž se dal oddat „na úřadě“ r. 2008. Zákazy vedení jimi založeného New Ways Ministry dostali rovněž za pontifikátu Jana Pavla II. P. Robert Nugent i sestra Jeannine Gramicková – ta poslední se odmítla podřídit. Porušila slib poslušnosti, neboť prý vatikánské restrikce porušují její „práva člověka“. Skupiny Dignity se konečně dočkaly vypovězení z míst, kde se setkávaly, jejich spolupráce s církevní hierarchií slábla.

Progresisté přecházejí k odplatě. A jsou úspěšní

Homosexuální infiltrátoři vzpomínají na pontifikát Karola Wojtyły s rozhořčením – a to nejen kvůli obraně víry Apoštolským stolcem. Jejich zklamání je plodem rozčarování… Progresisté v 70. letech měli obrovské naděje na úplné proniknutí do Církve v USA – a téměř se jim to splnilo.

Všechno započalo r. 1971, kdy proběhla předehra dnešního synodálního procesu. Biskupská konference USA tehdy vyhlásila celostátní program Call to Action. Jeho cílem mělo být zapojení Církve do boje o „sociální spravedlnost“. V rámci tohoto programu zahájili biskupové konzultace s věřícími, ptali se jich, jaké změny očekávají. Dalším bodem byla biskupská synoda USA r. 1976 v Detroitu, jejíž dokumenty jsou mediálně hodnoceny jako projekt „beztřídní církve pro všechny“.

„Účastníci shromáždění uznali tuto událost jako zásadní zlom, jenž uvolní v Církvi novou sílu. Delegáti se chovali energicky, ochotně se účastnili dlouhých zasedání a vykazovali málo animozity i v tak horkých debatách, jakými byly ty o kontrole porodnosti. To byl závan demokratického procesu v širokém rozsahu… Obraz autokratické, hierarchické církve se rozplynul,“ popisoval New York Times toto setkání, jehož se účastnilo přes 100 biskupů, 1200 laických delegátů i 1500 pozorovatelů…

Na tomto revolučním zasedání se našlo místo i pro zástupce Dignity. Představitel pseudopastorace vystupoval na tomto fóru, aby postuloval požadavky gejovsko-katolického prostředí. Nebyl to nikdo jiný než … Brian McNaught – novinář, jehož propuštění z katolické redakce sotva před dvěma lety ostře napadl Gay Liberator…

Delegáti schválili připuštění rozvedených žijících v neregulérních vztazích ke sv. přijímání, možnost kněžské ordinace žen, změnu církevní nauky o antikoncepci a smíření Církve s marxismem. V otázce gejů přijali dokument „Personhood” s výzvou k vykořenění ze struktury Církve diskriminace homosexuálů. Brian McNaught, bývalý novinář „Michigan Catholic” mohl tak pozorovat, jak se americká církev mění ve směru vysněném Johnem McNeilem…

Naštěstí Církev se r. 1976 ještě dokázala probudit z této hrůzy. Nedlouho po této konferenci se objevili biskupové, kteří uznali, že Call to Action bylo schváleno revolucionáři. Arcibiskup Joseph L. Bernardin prohlásil, že přijatá usnesení z Detroitu neodrážejí názory všech katolíků v zemi. Nejradikálněji se ale projevil ordinář diecéze Lincoln bp. Bruskewitz, který uvalil exkomunikaci na všechny, kdo se shromáždění v Detroitu účastnili. Hřebíkem do rakve těmto pseudoreformátorům byl potom o dva roky později pontifikát Jana Pavla II. Bylo jasné, že revoluční změny narazí nejen na odpor konzervativních biskupů v USA, ale nebudou přijaty ani v Římě.

Dnes – po 48 letech – homoheretici a progresisté jsou připraveni na odvetu. Na synodě o synodalitě trvá svého druhu Call to Action číslo 2. Ne už ale v Detroitu, nýbrž v Římě. To je znamením, že rozvratníci navzdory neúspěchu v posledních dekádách posílili. I když jim Vatikán znesnadňoval činnost, nedělo se to důsledně, reakce magisteria nebyla adekvátní. Navzdory opovážlivým postojům a skandální činnosti osoby typu McNeila nebo sestry Gramickové nikdy nebyly exkomunikovány…

Po dekádách skrývání přišel r. 2013 s nástupem papeže Františka opět jejich čas. V minulém roce navštívila zakladatelka New Ways Ministry s celým svým výborem papeže v Lorettu. Vůdčí kněz tohoto hnutí – James Martin – zastává úřad ve Vatikánu a první zasedání synody o synodalitě zavázalo Církev k boji s homofobií… Vyrazí jim ale přesto Kristus vítězství z rukou, i když se zdá, že progresisté jsou blízcí svému úspěchu?

Zdroj: Filip Adamus: „U korzenia homo-herezji. Czyli skąd wzięli się „katolicy LGBT” i synodalność“, in www.pch24.pl 29. 6. 2024