Pius XII. byl jed­ním z ve­li­ká­nů 20. sto­le­tí na pa­pež­ském stol­ci. Pa­t­řil k nej­vý­znam­něj­ším pa­pe­žům všech dob. Snad žádný papež v dě­ji­nách Ka­to­lic­ké církve ne­pře­bí­ral svůj úřad v tak těžké době jako Pius XII., zvo­len za hlavu Ka­to­lic­ké církve dne 2. břez­na 1939, tedy čtyři de­se­ti­le­tí po jeho kněž­ském svě­ce­ní. A při­tom se snad žád­né­mu ji­né­mu pa­pe­ži ne­do­sta­lo tolik ne­za­slou­že­né kri­ti­ky, jako právě to­mu­to pa­pe­ži. Bo­hu­žel, nejen od ne­přá­tel Ka­to­lic­ké církve, ale i od ka­to­lí­ků. Vy­tý­ka­jí mu, že ne­vy­stu­po­val s bo­jov­nou kri­ti­kou na­cis­tic­ké­ho re­ži­mu v Ně­mec­ku, že se údaj­ně ne­za­stá­val pro­ná­sle­do­va­né ži­dov­ské po­pu­la­ce, atp. I v pří­pa­dě to­ho­to pa­pe­že však platí vše­o­bec­ně známá prav­da, že ne­zna­lost pro­ble­ma­ti­ky a ne­do­sta­tek věc­ných faktů za­pří­čiňují zby­teč­né do­ha­dy a vášně.

Pius XII., na­ro­zen jako Eu­ge­nio Maria Giusep­pe Gi­o­van­ni Pa­cel­li, spat­řil svět­lo světa 2. břez­na 1876 v Římě v aris­to­kra­tic­ké ro­di­ně, která byla svá­zá­na s Va­ti­ká­nem dávno před­tím, než se bu­dou­cí papež Pius XII. na­ro­dil. Jeho děd Mar­ca­n­to­nio Pa­cel­li byl za­kla­da­te­lem va­ti­kán­ské­ho de­ní­ku L’Os­serva­to­re Ro­ma­no, jeho otec Fi­lip­po Pa­cel­li byl před­ním va­ti­kán­ským práv­ní­kem a jeho strýc (podle ně­kte­rých his­to­ric­kých pra­me­nů bra­tra­nec) Er­nesto Pa­cel­li byl fi­nanč­ním po­rad­cem pa­pe­žů Lva XIII., Pia X. a Be­ne­dik­ta XV. Ne­pře­kva­pu­je proto, že už v roku 1901 vstou­pil do slu­žeb pa­pe­že ve funk­ci mi­nu­tan­ta Kon­gre­ga­ce pro mi­mo­řád­né cír­kev­ní zá­le­ži­tos­ti i mladý Eu­ge­nio Pa­cel­li, vy­svě­cen na kněze dva roky před­tím. Kromě te­o­lo­gie stu­do­val bu­dou­cí papež Pius XII. i práva a to jej před­ur­či­lo stát se poz­dě­ji hlav­ním va­ti­kán­ským práv­ní­kem i di­plo­ma­tem v jedné osobě. Jako bri­lant­ní práv­ník po­má­hal v le­tech 1904–1916 kar­di­ná­lu Gasparri­mu s ko­di­fi­ka­cí ka­no­nic­ké­ho práva. Ke zvi­di­tel­ně­ní osob­nos­ti Eu­ge­nia Pa­cel­li­ho vý­znam­ně při­spě­lo jeho jme­no­vá­ní se­kre­tá­řem Kon­gre­ga­ce pro mi­mo­řád­né cír­kev­ní zá­le­ži­tos­ti v roce 1914. To mu umožňovalo být v kaž­do­den­ním styku s pa­pe­žem. V roce 1917 byl pa­pe­žem Be­ne­dik­tem XV. jme­no­ván nun­ci­em v Ba­vor­sku se síd­lem v ba­vor­ské me­t­ro­po­li Mni­chov a v témže roce byl vy­svě­cen na bis­ku­pa. Pro­to­že „v celé Prus­ké říši nebyl ofi­ci­ál­ní pa­pež­ský vy­sla­nec, úkol zpro­střed­ko­vat vzta­hy mezi ně­mec­kou vlá­dou a řím­skou pa­pež­skou kurií při­pa­dl právě Pa­cel­li­mu. Nový nun­cius dělal vše pro to, aby po­mohl ukon­čit stále zu­ří­cí I. svě­to­vou válku. V květ­nu 1917 se mu do­kon­ce po­da­ři­lo vy­ba­vit au­di­en­ci u sa­mot­né­ho cí­sa­ře Wilhel­ma II. a ná­sled­ně i kanc­lé­ře Be­thmann-Hollwega. Jeho zá­mě­ry mu ale ne­vy­šly, pro­to­že ke konci války už ne­mě­li ně­meč­tí po­li­tič­tí před­sta­vi­te­lé v pod­sta­tě žád­nou moc a všech­ny stát­ní zá­le­ži­tos­ti ří­di­la ar­má­da v čele s vrch­ním ve­le­ním. Sna­žil se tedy ale­spoň ape­lo­vat na ně­mec­ké před­sta­vi­te­le, aby vá­leč­ným za­jat­cům ve svých tá­bo­rech po­skyt­li hu­mán­ní pod­mín­ky a ne­do­pouš­tě­li se na nich zby­teč­ných ná­sil­nos­tí.“ ¹

Ver­sailleská smlou­va byla prv­ním z osud­ných se­lhá­ní ví­těz­ných zá­pad­ních moc­nos­tí po první svě­to­vé válce, které v ko­neč­ném dů­sled­ku vedly ke druhé svě­to­vé válce. Po­tu­pe­ní ná­rod­ní cti re­zo­no­va­lo v ně­mec­kém oby­va­tel­stvu a do znač­né míry usnad­ni­lo poz­děj­ší cestu Adol­fa Hit­le­ra k moci. Tvrdé pod­mín­ky Ver­saill­ské smlou­vy, pře­de­vším splá­ce­ní as­t­ro­no­mic­kých vá­leč­ných re­pa­ra­cí, uvrh­ly Ně­mec­ko do vlek­lých hos­po­dář­ských ob­tí­ží, které vy­tvá­ře­ly živ­nou půdu pro ex­trém­ní síly v ně­mec­ké spo­leč­nos­ti, síly kraj­ní le­vi­ce i kraj­ní pra­vi­ce. Tyto síly na­ko­nec po­va­li­ly de­mo­kra­cii v Ně­mec­ku a ote­vře­ly cestu to­ta­lit­ní­mu re­ži­mu, který poz­dě­ji vy­vo­lal zpus­to­še­ní světa.

Vý­mar­ská re­pub­li­ka, která vznik­la v roce 1919 po pádu mo­nar­chie v Ně­mec­ku, se od za­čát­ku zmí­ta­la v ob­rov­ských pro­blé­mech. Její moc byla na­to­lik osla­be­na, že v Ba­vor­sku byla v dubnu 1919 tam­ní­mi ko­mu­nis­ty vy­hlá­še­na Ba­vor­ská re­pub­li­ka rad (ozna­čo­va­ná také jako Ba­vor­ská so­vět­ská re­pub­li­ka, či Mni­chov­ská re­pub­li­ka rad).

Pa­pež­ský vel­vy­sla­nec Eu­ge­nio Pa­cel­li na vlast­ní kůži po­cí­til kru­tost ate­is­tic­ké­ho ko­mu­nis­mu na jaře 1919 v Mni­cho­vě, v ba­vor­ském hlav­ním městě, kdy „do jeho re­zi­den­ce vnik­la sku­pi­na oz­bro­je­ných re­vo­luč­ních gard. I v poz­děj­ším věku vzpo­mí­nal, jak mu mí­ři­li hlav­ně­mi pušek na hlavu. Jeho osob­ní lékař vzpo­mí­nal, že se mu tato hrůzná zku­še­nost vra­ce­la velmi dlou­ho jako noční můry. Tato bez­pro­střed­ní zku­še­nost pak jistě bez­po­chy­by ovliv­ni­la jeho vztah pře­de­vším ke ko­mu­nis­mu.“ ²

Nun­cius ne­u­stá­le čelil vý­hrůž­kám a vý­zvám, aby urych­le­ně opus­til Ba­vor­sko. Ba­vorští ko­mu­nis­té vše­mož­ně ome­zo­va­li a te­ro­ri­zo­va­li nun­cia, „na­pří­klad i tím, že mu za­ba­vi­li slu­žeb­ní vo­zi­dlo.“ ¹

Jenže nun­cius se ne­ne­chal za­stra­šit a od­mí­tl re­zig­no­vat na svůj post. Na­štěs­tí Ba­vor­ská re­pub­li­ka rad ne­mě­la dlou­hé­ho tr­vá­ní a již po ně­ko­li­ka týd­nech své exis­ten­ce byla v květ­nu 1919 svr­že­na. V červ­nu 1920 se pak Eu­ge­nio Pa­cel­li stal apoš­tolským nun­ci­em ve Vý­mar­ské re­pub­li­ce a svůj úřad pře­stě­ho­val do Ber­lí­na. Po­stup­ně se stal „obrán­cem práv Němců hlav­ně proti do­těr­né Fran­cii na zá­pa­dě…“ ¹

Nej­dů­le­ži­těj­ším úko­lem nun­cia v tomto ob­do­bí bylo vy­jed­ná­ní kon­kor­dá­tu, čili do­ho­dy mezi pa­pe­žem a ně­mec­kým stá­tem, vy­me­zu­jí­cí práva Ka­to­lic­ké církve na území Ně­mec­ka. V tomto směru byl však Pa­cel­li ne­ú­spěš­ný, avšak po­da­ři­lo se mu po­de­psat ale­spoň ur­či­té smlou­vy s ně­kte­rý­mi územ­ní­mi část­mi, na­pří­klad „s Ba­vor­skem v roce 1924 a Prus­kem v roce 1929.“ ³

Eu­ge­nio Pa­cel­li pů­so­bil jako nun­cius v Ně­mec­ku do roku 1929. Dne 16. pro­sin­ce 1929 papež Pius XI. jme­no­val Eu­ge­nia Pa­cel­li­ho kar­di­ná­lem a po­vo­lal ho do Říma. 7. února 1930 Pa­cel­li na­hra­dil kar­di­ná­la Gasparri­ho v úřadě Stát­ní­ho se­kre­tá­ře. Během 30. let Pa­cel­li hodně ces­to­val na pa­pež­ské mise. Na­vští­vil Jižní (1934) i Se­ver­ní Ame­ri­ku (1936), ale i ev­rop­ské země. Dva­krát na­vští­vil Fran­cii (1935, 1937) a jed­nou, už jako ca­mer­len­go (od roku 1935), i Ma­ďar­sko (1937). Často za­stu­po­val pa­pe­že Pia XI. při vý­znam­ných udá­los­tech, na­pří­klad eu­cha­ris­tic­kých kon­gre­sech. Pa­cel­li se takto do znač­né míry stá­val „pa­pe­žo­vým pre­desti­no­va­ným, vysně­ným ná­stup­cem.“ ²

Pa­cel­li se vý­raz­ně po­dí­lel na ko­neč­né po­do­bě kon­kor­dá­tů „s Bá­den­skem (1932), Ra­kous­kem (1933) a kon­tro­verz­ně i s Třetí říší Adol­fa Hit­le­ra (20. čer­ven­ce 1933).“ ³ Po­sled­ně uve­de­ný kon­kor­dát mnozí od­mí­ta­li a vy­tý­ka­li Pa­cel­li­mu, že kon­kor­dát byl ne­šťast­ný ob­chod Va­ti­ká­nu, který svým způ­so­bem ome­zil ne­zá­vis­lost Ka­to­lic­ké církve na ně­mec­kém státu a podle mnoha his­to­ri­ků a po­li­ti­ků do jisté míry le­gi­ti­mi­zo­val před svě­to­vou ve­řej­nos­tí na­cis­tic­ký režim v Ně­mec­ku. Tato nař­če­ní však Ka­to­lic­ká cír­kev ka­te­go­ric­ky od­mí­tá a ar­gu­men­tu­je tím, že ne­mě­la na vy­bra­nou. Jak se vy­já­d­řil his­to­rik Re­go­li, Cír­kev „po­tře­bo­va­la mít ve smlou­vě zá­ru­ky svých práv a svo­bod v to­ta­lit­ních nebo au­to­ri­tář­ských re­ži­mech jako Itá­lie, Ně­mec­ko, Ju­go­slá­vie – a ne v de­mo­kra­tic­kých re­ži­mech.“ ⁴ Zde je nutno ar­gu­men­to­vat, že ani tak jas­no­zři­vý muž jako byl Pa­cel­li, ne­mohl zcela přes­ně před­ví­dat mi­mo­řád­ně kom­pli­ko­va­ný vývoj udá­los­tí v Ev­ro­pě. V kaž­dém pří­pa­dě Pa­cel­li pů­so­bil na svém postu s tím nej­lep­ším úmys­lem chrá­nit lidi před hroz­ba­mi to­ta­lit­ních re­ži­mů v teh­dej­ším světě. Za­jis­té ne všech­no se mu po­da­ři­lo re­a­li­zo­vat ide­ál­ně, ale je ne­zpo­chyb­ni­tel­ným fak­tem, že Pa­cel­li mnoho lidí sku­teč­ně za­chrá­nil před smrtí.

Jeden z nej­dů­le­ži­těj­ších mo­men­tů v jeho ka­ri­é­ře při­šel v roce 1937. Je­li­kož Eu­ge­nio Pa­cel­li ply­nu­le ovlá­dal něm­či­nu a dů­klad­ně znal Ně­mec­ko, byl na pří­kaz Pia XI. po­vě­řen úko­lem po­mo­ci pa­pe­ži s vy­pra­co­vá­ním pro­ti­na­cis­tic­ké en­cykli­ky Mit bre­nen­der Sorge (S pal­či­vou sta­ros­tí), ve které je vy­já­d­ře­no zne­po­ko­je­ní nad vý­vo­jem si­tu­a­ce v Ev­ro­pě. Jsou v ní od­sou­ze­ny ra­so­vé te­o­rie a zlé za­chá­ze­ní s lidmi kvůli je­jich rase nebo ná­rod­nos­ti. Po­stoj řím­ských pa­pe­žů vůči na­cis­tic­ké­mu an­ti­se­mi­tis­mu byl jed­no­znač­ně od­mí­ta­vý. Vy­já­d­řil ho již před­chůd­ce Pia XII., papež Pius XI., který 6. září 1938 v pro­slo­vu k bel­gic­kým pout­ní­kům řekl: „An­ti­se­mi­tis­mus je od­pu­zu­jí­cí hnutí, na kte­rém my křes­ťa­né ne­mů­že­me mít žádný podíl. Du­chov­ně jsme všich­ni se­mi­ti.“ ⁵

Ostat­ně, svět měl dost času za­brá­nit vzni­ku druhé svě­to­vé války ještě před jejím vy­puk­nu­tím. Všech­no mohlo být úplně jinak! Do­kon­ce i v sa­mot­ném Ně­mec­ku! I tam měl Adolf Hit­ler mnoho sil­ných od­půr­ců a to do­kon­ce i v ar­má­dě. Země v roce 1938 ne­by­la při­pra­ve­na na vel­kou válku. Ně­meč­tí ge­ne­rá­lo­vé a vy­so­cí dů­stoj­ní­ci re­a­lis­tic­ky hod­no­ti­li si­tu­a­ci a va­ro­va­li Hit­le­ra před se­be­vra­žed­ným vá­leč­ným dob­ro­druž­stvím. Na roz­díl od Hit­le­ra, ome­ze­né­ho ra­kous­ké­ho při­van­dro­val­ce, to byli vzdě­la­ní vo­jen­ští od­bor­ní­ci. Ně­kte­ří z nich byli pří­sluš­ní­ky nej­vý­znam­něj­ších ně­mec­kých šlech­tic­kých rodin, a proto je urá­že­lo, že musí po­slou­chat ra­kous­ké­ho di­le­tan­ta, který sice bo­jo­val v první svě­to­vé válce, ba do­kon­ce během ní utr­pěl i zra­ně­ní, ale mo­der­ní vo­jen­ské stra­te­gii vůbec ne­ro­zu­měl. Proto byl Hit­ler trnem v oku špi­ček wehr­mach­tu. Jistě­že by ne­by­lo správ­né ide­a­li­zo­vat ně­mec­ké ge­ne­rá­ly a ofi­cí­ry. Byli to přece jen vo­já­ci a ne pa­ci­fis­té a válka byla je­jich ře­mes­lem. Jenže s pri­mi­tiv­ní­mi Hit­le­ro­vý­mi ná­zo­ry ne­moh­li sou­hla­sit, proto se mnozí vy­so­cí dů­stoj­ní­ci a ge­ne­rá­lo­vé wehr­mach­tu po celá léta ne­ú­spěš­ně po­kou­še­li od­stra­nit Hit­le­ra. Jak uvádí Marek Meško, v době po­hnu­tých udá­los­tí na čes­kém po­hra­ni­čí v roce 1938 se „ge­ne­rá­lo­vé Hal­der a Wi­tzle­ben a plu­kov­ník Oster po­kou­še­li za­tknout Hit­le­ra. Plán však ztros­ko­tal, když zá­pad­ní moc­nos­ti při­stou­pi­ly v Mni­cho­vě na Hit­le­ro­vy územ­ní po­ža­dav­ky.“ ⁶

Mezi spik­len­ci měl v té době vý­znam­né po­sta­ve­ní Wilhelm Ca­na­ris, ve­lí­cí ně­mec­ké vý­zvěd­né služ­bě Abwehr. Ca­na­ris do­kon­ce „se­sta­vil spe­ci­ál­ní ko­man­do, které mělo Hit­le­ra za­tknout (ne zabít). Ná­sled­ně by moc v zemi pře­bra­la nová pro­za­tím­ní vláda. Ta by ale mu­se­la být uzná­na spo­jen­ci. Tyto plány však zma­ři­la Mni­chov­ská do­ho­da, když Cham­ber­la­in s Da­la­die­rem ustou­pi­li Hit­le­ro­vi v jeho po­ža­dav­cích.“ ¹

Mni­chov­ská do­ho­da byla dru­hým tra­gic­kým a osud­ným se­lhá­ním ví­těz­ných zá­pad­ních moc­nos­tí po první svě­to­vé válce, které přímo vedly k roz­pou­tá­ní druhé svě­to­vé války. Vy­mlou­vat se tedy na pa­pe­že Pia XII. za vá­leč­né hrůzy, způ­so­be­né ně­mec­kým na­cis­tic­kým re­ži­mem, by bylo při­nejmen­ším bez­cha­rak­ter­ním po­mlou­vač­stvím. Zá­pad­ní moc­nos­ti měly k dis­po­zi­ci do­sta­tek mo­cen­ských pro­střed­ků pro boj s na­cis­mem. To ony se­lha­ly. Papež Pius XII. ta­ko­vé pro­střed­ky neměl, ale přes­to bo­jo­val proti na­cis­mu na tajné fron­tě ome­ze­ný­mi pro­střed­ky, které měl k dis­po­zi­ci. Za to si za­slou­ží plnou úctu a re­spekt. Ne­přá­te­lé Ka­to­lic­ké církve často vy­tý­ka­li a dodnes vy­tý­ka­jí pa­pe­ži Piu XII. údaj­nou ko­la­bo­ra­ci s na­cis­tic­kým re­ži­mem. Ne­zvrat­ná his­to­ric­ká fakta však nad veš­ke­rou po­chyb­nost ta­ko­vé po­mlu­vy vy­vra­ce­jí. Pro na­cis­ty byl papež Pius XII. ne­smi­ři­tel­ný ne­pří­tel, kte­ré­ho ne­zříd­ka ozna­čo­va­li za „ži­dov­ské­ho vá­leč­né­ho štvá­če a vá­leč­né­ho zlo­čin­ce.“ Svěd­či­ly o tom mnohé ka­ri­ka­tu­ry pa­pe­že v na­cis­tic­kém tisku, pro který byl papež Pius XII. ter­čem ne­vy­bí­ra­vých útoků. Na­cis­té do­kon­ce zcela vážně zva­žo­va­li i od­vle­če­ní pa­pe­že pryč z Va­ti­ká­nu.

I ve své en­cyk­li­ce Summi pon­ti­fi­ca­tus⁷ vy­da­né 20. října 1939, papež Pius XII. va­ro­val před uplatňová­ním te­o­rií ra­sis­mu a zbožš­ťo­vá­ním státu. Navíc od­mí­tl i útoky na ži­dov­ství. Pius XII. vy­ví­jel mi­mo­řád­nou ak­ti­vi­tu ve snaze pře­de­jít druhé svě­to­vé válce ještě před jejím vy­puk­nu­tím. Vždyť měl pa­pež­ské heslo: „Mír je dílem spra­ve­dl­nos­ti.“ Proto „již krát­ce po své ko­ru­no­va­ci 12. břez­na pro­hlá­sil za svůj hlav­ní úkol zá­chra­nu ohro­že­né­ho míru. Nun­cius v Ně­mec­ku Or­se­ni­go pře­dal 5. květ­na Hit­le­ro­vi nótu, ma­jí­cí za cíl udr­že­ní míru. Na ni ná­sle­do­va­la od­po­věď, že v tomto oka­mži­ku vá­leč­né ne­bez­pe­čí ne­hro­zí. Ne­ú­spěš­ná byla i pros­ba ad­re­so­va­ná Mus­so­li­ni­mu, aby se u Hit­le­ra za­sa­dil o udr­že­ní míru. 24. srpna 1939 se ob­rá­til papež k ná­ro­dům s na­lé­ha­vou vý­zvou k míru… Také během války vy­bí­zel papež stále znovu k míru a zdů­razňoval práv­ní a ná­bo­žen­ské zá­kla­dy tr­va­lé­ho míru, to­mu­to cíli slou­ži­ly i jeho vá­noč­ní pro­mlu­vy.“ ⁸

Je nutné zdů­raz­nit, že papež Pius XII. byl do jisté doby ote­vře­ným kri­ti­kem na­cis­tic­ké­ho re­ži­mu a ve­řej­ně pra­ný­řo­val na­cis­tic­ké zlo­či­ny. Os­serva­to­re Ro­ma­no a Radio Va­ti­kán od za­čát­ku pra­vi­del­ně in­for­mo­va­ly o ně­mec­kých a so­vět­ských ma­sa­krech v Pol­sku. Když v září 1939 ně­meč­tí na­cis­té po­pra­vi­li 214 pol­ských kněží, dal­ších 1000 za­tkli, vy­hna­li kar­di­ná­la Hlon­da a ně­ko­lik bis­ku­pů a za­vře­li celou řadu kos­te­lů, in­for­mo­va­lo Radio Va­ti­kan a Os­serva­to­re Ro­ma­no o těch­to udá­los­tech celý svět. Když však na zá­kla­dě těch­to od­ha­le­ní došlo k re­pre­sá­li­ím, které si­tu­a­ci Ka­to­lic­ké církve v Pol­sku ještě zhor­ši­ly, pol­ští bis­ku­po­vé úpěn­li­vě pro­si­li Řím, aby pře­ru­šil roz­hla­so­vá vy­sí­lá­ní o udá­los­tech v Pol­sku, pro­to­že po kaž­dém ná­sle­do­va­ly nové re­pre­sá­lie.

19.1.1940 papež vydal na­ří­ze­ní dát k dis­po­zi­ci ně­mec­ké­mu vy­sí­lá­ní va­ti­kán­ské­ho rádia údaje o si­tu­a­ci Církve v Pol­sku. Tyto údaje pře­bí­ra­ly mnohé svo­bod­né, mezi ji­ný­mi i an­g­lic­ké vy­sí­la­če. Jenže po masiv­ní ná­rod­ně so­ci­a­lis­tic­ké hroz­bě se papež, vy­sta­ve­ný vy­dí­rá­ní na­cis­tů, musel do­čas­ně vzdát vy­sí­lá­ní zpráv o těch­to hrůzách. Exis­tu­je mnoho dů­ka­zů o tom, že papež Pius XII., který pů­vod­ně ne­o­hro­že­ně pra­ný­řo­val bes­ti­a­li­tu na­cis­tic­ké­ho re­ži­mu v Ně­mec­ku, poz­dě­ji upus­til od mi­li­tant­ní­ho od­bo­je proti na­cis­mu, pro­to­že jeho kri­ti­ka vy­vo­lá­va­la re­pre­sá­lie ze stra­ny na­cis­tů proti všem od­půr­cům na­cis­mu. Na­pří­klad během au­di­en­ce pro ital­ské­ho vel­vy­slan­ce dne 13.5.1940 se Pius XII. vy­já­d­řil, že vzhle­dem k ně­mec­ké in­va­zi do Pol­ska by musel vrh­nout „slova ohně“, ale pouze vě­do­mí, že „Naše řeč by jen zhor­ši­la si­tu­a­ci ne­šťast­ní­ků, Nám v tom brání.“ ⁹

Jeden z dů­ka­zů po­sky­tl i sa­mot­ný papež Pius XII., který na­psal v roce 1942 ital­ské­mu vo­jen­ské­mu kap­la­no­vi Sca­viz­zi­mu: „Řek­ně­te všem, že jsem mno­ho­krát zva­žo­val vy­řknout klet­bu nad na­cis­mem, abych pra­ný­řo­val před ci­vi­li­zo­va­ným svě­tem bes­ti­a­li­tu vy­hla­zo­vá­ní Židů. Ale po mnoha sl­zách a mod­lit­bách jsem do­spěl k ná­zo­ru, že můj pro­test by nejen­že ni­ko­mu ne­pro­spěl, ale navíc by roz­pou­tal nejdi­vo­čej­ší hněv proti Židům a roz­mno­žil by akty ukrut­nos­ti, pro­to­že tito lidé jsou na­pros­to bez­moc­ní.“ ¹⁰

Známá je i jiná sku­teč­nost, která do­ku­men­tu­je těž­kou si­tu­a­ci pa­pe­že při roz­ho­do­vá­ní o po­stu­pu proti na­cis­tic­ké hroz­bě. Na jaře roku 1942 pře­dal ital­ský kněz Qui­ri­no Pa­pa­nuz­zi kra­kov­ské­mu ar­ci­bis­ku­po­vi Sa­pie­ho­vi pol­sky psaný pa­pe­žův ru­ko­pis, jehož hlav­ním té­ma­tem byly svě­to­ná­zo­ro­vé roz­po­ry a pro­ti­ře­če­ní na­cis­mu. Ar­ci­bis­kup začal ru­ko­pis číst. Očitý svě­dek poz­dě­ji vy­po­vě­děl, že ar­ci­bis­kup se při čtení do­ku­men­tu na­jed­nou s hrů­zou chy­til za hlavu a vy­kři­kl, že pokud by se ta­ko­vý okruž­ní list do­stal do rukou SD (Si­cherhe­it­sdi­enst – na­cis­tic­ká bez­peč­nost­ní služ­ba), hlavy pol­ských du­chov­ních by po­pa­da­li a Ka­to­lic­ká cír­kev v Pol­sku by byla ztra­ce­na. Vzá­pě­tí ar­ci­bis­kup hodil pa­pe­žův ru­ko­pis do ohně. ⁹

Jisté je, že kar­di­nál Sa­pie­ha, kra­kov­ský ar­ci­bis­kup, opa­ko­va­ně pro­sil pa­pe­že, aby ne­zve­řejňoval další pro­tes­ty proti na­cis­tic­ké­mu re­ži­mu, které by ztí­ži­ly po­sta­ve­ní pol­ských ka­to­lic­kých du­chov­ních.

Ve svět­le těch­to faktů za­jis­té každý ra­ci­o­nál­ně uva­žu­jí­cí člo­věk uzná, že Pius XII. měl při­nejmen­ším pádné dů­vo­dy pro svou zdr­žen­li­vost vůči na­cis­tic­ké­mu re­ži­mu. Věz­ně­ní a pro­ná­sle­do­va­ní du­chov­ní byli ru­kojmí­mi na­cis­tů, kteří takto mohli držet pa­pe­že v šachu.

Po­u­čen trp­ký­mi zku­še­nost­mi se Pius XII. vzdal ote­vře­né­ho boje proti ně­mec­ké­mu na­cis­tic­ké­mu re­ži­mu, ale o to ener­gič­tě­ji se an­ga­žo­val v tajné válce proti Hit­le­ro­vi. Pius XII. měl osob­ní kon­tak­ty s ně­mec­kým hnu­tím od­po­ru, které se po­kou­še­lo aten­tá­tem od­stra­nit Hit­le­ra. V pře­svěd­če­ní, „že na­cis­tic­ký režim splňuje ne­zbyt­né pod­mín­ky pro ty­ra­ni­ci­du, uve­de­né v cír­kev­ním učení, do­vo­lil Pius je­zu­i­tům a do­mi­ni­ká­nům, kteří byli pod­ří­ze­ní přímo jemu, po­má­hat při taj­ných ak­cích. Jeho klí­čo­vým agen­tem – gesta­po ho na­zý­va­lo ‘nej­lep­ším agen­tem va­ti­kán­ské roz­věd­ky’ – byl Josef Müller, práv­ník a hr­di­na z první svě­to­vé války.“ ¹¹

Zbož­ný ka­to­lík Müller vy­tvo­řil síť po­dob­ně smýš­le­jí­cích přá­tel, kteří měli pří­stup k na­cis­tic­kým úřed­ní­kům, pra­cu­jí­cím v no­vi­nách, ban­kách, do­kon­ce i v SS. Díky tomu do­ká­zal zá­so­bo­vat Va­ti­kán velmi cen­ný­mi in­for­ma­ce­mi včet­ně bo­jo­vých plánů na­cis­tů, které Va­ti­kán pře­dá­val spo­jen­cům. Papež se tak stal sku­teč­nou spoj­kou mezi Zá­pa­dem a ně­mec­kým hnu­tím od­po­ru, po­kou­še­jí­cím se od­stra­nit Hit­le­ra.

Všech­ny po­ku­sy o aten­tát na Hit­le­ra však se­lha­ly a po ne­ú­spěš­ném spik­nu­tí Val­ký­ra v roce 1944 byl Müller za­tčen. Pro­šel kon­cen­t­rač­ní­mi tá­bo­ry v Bu­che­nwal­du, Flos­senbur­gu a Da­chau, poz­dě­ji byl ode­slán do Ra­kous­ka a na­ko­nec do se­ver­ní Itá­lie, kde jej osvo­bo­di­la ame­ric­ká ar­má­da. Spolu s ame­ric­ký­mi zpra­vo­daj­ský­mi dů­stoj­ní­ky se Müller do­stal k pa­pe­ži, který ho objal a řekl, že se cítil „jako kdyby se jeho vlast­ní syn vrá­til ze straš­né­ho ne­bez­pe­čí“. ¹¹

Všech­na uve­de­ná fakta jed­no­znač­ně vy­vra­ce­jí ab­surd­ní vy­já­d­ře­ní o údaj­né ko­la­bo­ra­ci pa­pe­že s Hit­le­rem. Na zá­kla­dě ne­zvrat­ných dů­ka­zů lze kon­sta­to­vat, že Pius XII. byl úhlav­ním ne­pří­te­lem Hit­le­ra. Mnoho his­to­ri­ků si již kladlo otáz­ku, proč papež Pius XII. ne­vy­stu­po­val s bo­jov­nou kri­ti­kou na­cis­mu během celé druhé svě­to­vé války. Méně známé jsou však sku­teč­nos­ti, které pa­pe­že nu­ti­ly ke zdr­žen­li­vos­ti. Ještě méně se ví o tom, že Pius XII. byl přímo za­po­jen do uta­jo­va­ných pří­prav aten­tá­tu na Hit­le­ra, který při­pra­vo­va­lo ně­mec­ké hnutí od­po­ru. Navíc za­chrá­nil před jis­tou smrtí sta­ti­sí­ce Židů během druhé svě­to­vé války. Ži­dov­ský te­o­log a his­to­rik Pin­chas La­pi­de od­ha­du­je, že „Pius XII. za­chrá­nil před usmr­ce­ním na­cis­ty mi­ni­mál­ně 700 000, ale prav­dě­po­dob­ně do­kon­ce až 860 000 Židů.“ ¹²

Papež Pius XII. skrý­val ži­dov­ské uprch­lí­ky, kde jen mohl. Jen v sa­mot­né pa­pež­ské re­zi­den­ci Cas­tel Gan­dol­fo našlo úto­čiš­tě kolem 8 000 uprch­lí­ků. Ovšem nejen tam. Na pa­pe­žův pří­kaz skrý­va­ly ži­dov­ské uprch­lí­ky všech­ny ka­to­lic­ké in­sti­tu­ce v Římě. Cel­kem více než 150 kláš­te­rů a cír­kev­ních za­ří­ze­ní jim po­sky­to­va­lo stře­chu nad hla­vou. Za své po­čí­ná­ní si papež Pius XII. vy­slou­žil pře­zdív­ku „tichý za­chrán­ce“. V den úmrtí pa­pe­že za­zně­lo mnoho po­chval­ných slov na jeho ad­re­su ze stra­ny mno­hých ži­dov­ských před­sta­vi­te­lů. Pa­t­ři­la k nim na­pří­klad iz­ra­el­ská mi­nis­ter­ská před­sed­ky­ně Golda Me­i­ro­vá, řím­ský ve­le­ra­bín Elio Toaff a jiní. Úcta ži­dov­ských osob­nos­tí k pa­pe­ži Piu XII. byla tak velká, že „řím­ský vrch­ní rabín Isra­el Zolli spolu se svou man­žel­kou přestou­pil v roce 1945 na ka­to­lic­kou víru a zvo­lil si křest­ní jméno Eu­ge­nio v úctě k pa­pe­ži Eu­ge­niu Pa­cel­li­mu.“ ¹³ Papež však během druhé svě­to­vé války po­má­hal všem ohro­že­ným lidem. Po­kou­šel se, „pokud mu to jeho síly do­vo­lo­va­ly, zmír­nit hrůzy války: oka­mži­tě zří­dil zpra­vo­daj­skou a vy­hle­dá­va­cí služ­bu pro vá­leč­né za­jat­ce a zra­ně­né, která v prů­bě­hu let zpro­střed­ko­va­la přes 11 miliónů od­po­vě­dí. Po válce vy­vsta­lo do po­pře­dí za­sí­lá­ní ‘darů lásky’, aby se po­moh­la od­stra­nit nouze v nej­bliž­ších po­vá­leč­ných le­tech.“ ¹⁴

• (→ Pius XII - 2. část)
• (→ Pius XII - 3. část)

Po­znám­ky: