Pius XII. byl jedním z velikánů 20. století na papežském stolci. Patřil k nejvýznamnějším papežům všech dob. Snad žádný papež v dějinách Katolické církve nepřebíral svůj úřad v tak těžké době jako Pius XII., zvolen za hlavu Katolické církve dne 2. března 1939, tedy čtyři desetiletí po jeho kněžském svěcení. A přitom se snad žádnému jinému papeži nedostalo tolik nezasloužené kritiky, jako právě tomuto papeži. Bohužel, nejen od nepřátel Katolické církve, ale i od katolíků. Vytýkají mu, že nevystupoval s bojovnou kritikou nacistického režimu v Německu, že se údajně nezastával pronásledované židovské populace, atp. I v případě tohoto papeže však platí všeobecně známá pravda, že neznalost problematiky a nedostatek věcných faktů zapříčiňují zbytečné dohady a vášně.

Pius XII., narozen jako Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli, spatřil světlo světa 2. března 1876 v Římě v aristokratické rodině, která byla svázána s Vatikánem dávno předtím, než se budoucí papež Pius XII. narodil. Jeho děd Marcantonio Pacelli byl zakladatelem vatikánského deníku L’Osservatore Romano, jeho otec Filippo Pacelli byl předním vatikánským právníkem a jeho strýc (podle některých historických pramenů bratranec) Ernesto Pacelli byl finančním poradcem papežů Lva XIII., Pia X. a Benedikta XV. Nepřekvapuje proto, že už v roku 1901 vstoupil do služeb papeže ve funkci minutanta Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti i mladý Eugenio Pacelli, vysvěcen na kněze dva roky předtím. Kromě teologie studoval budoucí papež Pius XII. i práva a to jej předurčilo stát se později hlavním vatikánským právníkem i diplomatem v jedné osobě. Jako brilantní právník pomáhal v letech 1904–1916 kardinálu Gasparrimu s kodifikací kanonického práva. Ke zviditelnění osobnosti Eugenia Pacelliho významně přispělo jeho jmenování sekretářem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti v roce 1914. To mu umožňovalo být v každodenním styku s papežem. V roce 1917 byl papežem Benediktem XV. jmenován nunciem v Bavorsku se sídlem v bavorské metropoli Mnichov a v témže roce byl vysvěcen na biskupa. Protože „v celé Pruské říši nebyl oficiální papežský vyslanec, úkol zprostředkovat vztahy mezi německou vládou a římskou papežskou kurií připadl právě Pacellimu. Nový nuncius dělal vše pro to, aby pomohl ukončit stále zuřící I. světovou válku. V květnu 1917 se mu dokonce podařilo vybavit audienci u samotného císaře Wilhelma II. a následně i kancléře Bethmann-Hollwega. Jeho záměry mu ale nevyšly, protože ke konci války už neměli němečtí političtí představitelé v podstatě žádnou moc a všechny státní záležitosti řídila armáda v čele s vrchním velením. Snažil se tedy alespoň apelovat na německé představitele, aby válečným zajatcům ve svých táborech poskytli humánní podmínky a nedopouštěli se na nich zbytečných násilností.“ ¹

Versailleská smlouva byla prvním z osudných selhání vítězných západních mocností po první světové válce, které v konečném důsledku vedly ke druhé světové válce. Potupení národní cti rezonovalo v německém obyvatelstvu a do značné míry usnadnilo pozdější cestu Adolfa Hitlera k moci. Tvrdé podmínky Versaillské smlouvy, především splácení astronomických válečných reparací, uvrhly Německo do vleklých hospodářských obtíží, které vytvářely živnou půdu pro extrémní síly v německé společnosti, síly krajní levice i krajní pravice. Tyto síly nakonec povalily demokracii v Německu a otevřely cestu totalitnímu režimu, který později vyvolal zpustošení světa.

Výmarská republika, která vznikla v roce 1919 po pádu monarchie v Německu, se od začátku zmítala v obrovských problémech. Její moc byla natolik oslabena, že v Bavorsku byla v dubnu 1919 tamními komunisty vyhlášena Bavorská republika rad (označovaná také jako Bavorská sovětská republika, či Mnichovská republika rad).

Papežský velvyslanec Eugenio Pacelli na vlastní kůži pocítil krutost ateistického komunismu na jaře 1919 v Mnichově, v bavorském hlavním městě, kdy „do jeho rezidence vnikla skupina ozbrojených revolučních gard. I v pozdějším věku vzpomínal, jak mu mířili hlavněmi pušek na hlavu. Jeho osobní lékař vzpomínal, že se mu tato hrůzná zkušenost vracela velmi dlouho jako noční můry. Tato bezprostřední zkušenost pak jistě bezpochyby ovlivnila jeho vztah především ke komunismu.“ ²

Nuncius neustále čelil výhrůžkám a výzvám, aby urychleně opustil Bavorsko. Bavorští komunisté všemožně omezovali a terorizovali nuncia, „například i tím, že mu zabavili služební vozidlo.“ ¹

Jenže nuncius se nenechal zastrašit a odmítl rezignovat na svůj post. Naštěstí Bavorská republika rad neměla dlouhého trvání a již po několika týdnech své existence byla v květnu 1919 svržena. V červnu 1920 se pak Eugenio Pacelli stal apoštolským nunciem ve Výmarské republice a svůj úřad přestěhoval do Berlína. Postupně se stal „obráncem práv Němců hlavně proti dotěrné Francii na západě…“ ¹

Nejdůležitějším úkolem nuncia v tomto období bylo vyjednání konkordátu, čili dohody mezi papežem a německým státem, vymezující práva Katolické církve na území Německa. V tomto směru byl však Pacelli neúspěšný, avšak podařilo se mu podepsat alespoň určité smlouvy s některými územními částmi, například „s Bavorskem v roce 1924 a Pruskem v roce 1929.“ ³

Eugenio Pacelli působil jako nuncius v Německu do roku 1929. Dne 16. prosince 1929 papež Pius XI. jmenoval Eugenia Pacelliho kardinálem a povolal ho do Říma. 7. února 1930 Pacelli nahradil kardinála Gasparriho v úřadě Státního sekretáře. Během 30. let Pacelli hodně cestoval na papežské mise. Navštívil Jižní (1934) i Severní Ameriku (1936), ale i evropské země. Dvakrát navštívil Francii (1935, 1937) a jednou, už jako camerlengo (od roku 1935), i Maďarsko (1937). Často zastupoval papeže Pia XI. při významných událostech, například eucharistických kongresech. Pacelli se takto do značné míry stával „papežovým predestinovaným, vysněným nástupcem.“ ²

Pacelli se výrazně podílel na konečné podobě konkordátů „s Bádenskem (1932), Rakouskem (1933) a kontroverzně i s Třetí říší Adolfa Hitlera (20. července 1933).“ ³ Posledně uvedený konkordát mnozí odmítali a vytýkali Pacellimu, že konkordát byl nešťastný obchod Vatikánu, který svým způsobem omezil nezávislost Katolické církve na německém státu a podle mnoha historiků a politiků do jisté míry legitimizoval před světovou veřejností nacistický režim v Německu. Tato nařčení však Katolická církev kategoricky odmítá a argumentuje tím, že neměla na vybranou. Jak se vyjádřil historik Regoli, Církev „potřebovala mít ve smlouvě záruky svých práv a svobod v totalitních nebo autoritářských režimech jako Itálie, Německo, Jugoslávie – a ne v demokratických režimech.“ ⁴ Zde je nutno argumentovat, že ani tak jasnozřivý muž jako byl Pacelli, nemohl zcela přesně předvídat mimořádně komplikovaný vývoj událostí v Evropě. V každém případě Pacelli působil na svém postu s tím nejlepším úmyslem chránit lidi před hrozbami totalitních režimů v tehdejším světě. Zajisté ne všechno se mu podařilo realizovat ideálně, ale je nezpochybnitelným faktem, že Pacelli mnoho lidí skutečně zachránil před smrtí.

Jeden z nejdůležitějších momentů v jeho kariéře přišel v roce 1937. Jelikož Eugenio Pacelli plynule ovládal němčinu a důkladně znal Německo, byl na příkaz Pia XI. pověřen úkolem pomoci papeži s vypracováním protinacistické encykliky Mit brenender Sorge (S palčivou starostí), ve které je vyjádřeno znepokojení nad vývojem situace v Evropě. Jsou v ní odsouzeny rasové teorie a zlé zacházení s lidmi kvůli jejich rase nebo národnosti. Postoj římských papežů vůči nacistickému antisemitismu byl jednoznačně odmítavý. Vyjádřil ho již předchůdce Pia XII., papež Pius XI., který 6. září 1938 v proslovu k belgickým poutníkům řekl: „Antisemitismus je odpuzující hnutí, na kterém my křesťané nemůžeme mít žádný podíl. Duchovně jsme všichni semiti.“ ⁵

Ostatně, svět měl dost času zabránit vzniku druhé světové války ještě před jejím vypuknutím. Všechno mohlo být úplně jinak! Dokonce i v samotném Německu! I tam měl Adolf Hitler mnoho silných odpůrců a to dokonce i v armádě. Země v roce 1938 nebyla připravena na velkou válku. Němečtí generálové a vysocí důstojníci realisticky hodnotili situaci a varovali Hitlera před sebevražedným válečným dobrodružstvím. Na rozdíl od Hitlera, omezeného rakouského přivandrovalce, to byli vzdělaní vojenští odborníci. Někteří z nich byli příslušníky nejvýznamnějších německých šlechtických rodin, a proto je uráželo, že musí poslouchat rakouského diletanta, který sice bojoval v první světové válce, ba dokonce během ní utrpěl i zranění, ale moderní vojenské strategii vůbec nerozuměl. Proto byl Hitler trnem v oku špiček wehrmachtu. Jistěže by nebylo správné idealizovat německé generály a oficíry. Byli to přece jen vojáci a ne pacifisté a válka byla jejich řemeslem. Jenže s primitivními Hitlerovými názory nemohli souhlasit, proto se mnozí vysocí důstojníci a generálové wehrmachtu po celá léta neúspěšně pokoušeli odstranit Hitlera. Jak uvádí Marek Meško, v době pohnutých událostí na českém pohraničí v roce 1938 se „generálové Halder a Witzleben a plukovník Oster pokoušeli zatknout Hitlera. Plán však ztroskotal, když západní mocnosti přistoupily v Mnichově na Hitlerovy územní požadavky.“ ⁶

Mezi spiklenci měl v té době významné postavení Wilhelm Canaris, velící německé výzvědné službě Abwehr. Canaris dokonce „sestavil speciální komando, které mělo Hitlera zatknout (ne zabít). Následně by moc v zemi přebrala nová prozatímní vláda. Ta by ale musela být uznána spojenci. Tyto plány však zmařila Mnichovská dohoda, když Chamberlain s Daladierem ustoupili Hitlerovi v jeho požadavcích.“ ¹

Mnichovská dohoda byla druhým tragickým a osudným selháním vítězných západních mocností po první světové válce, které přímo vedly k rozpoutání druhé světové války. Vymlouvat se tedy na papeže Pia XII. za válečné hrůzy, způsobené německým nacistickým režimem, by bylo přinejmenším bezcharakterním pomlouvačstvím. Západní mocnosti měly k dispozici dostatek mocenských prostředků pro boj s nacismem. To ony selhaly. Papež Pius XII. takové prostředky neměl, ale přesto bojoval proti nacismu na tajné frontě omezenými prostředky, které měl k dispozici. Za to si zaslouží plnou úctu a respekt. Nepřátelé Katolické církve často vytýkali a dodnes vytýkají papeži Piu XII. údajnou kolaboraci s nacistickým režimem. Nezvratná historická fakta však nad veškerou pochybnost takové pomluvy vyvracejí. Pro nacisty byl papež Pius XII. nesmiřitelný nepřítel, kterého nezřídka označovali za „židovského válečného štváče a válečného zločince.“ Svědčily o tom mnohé karikatury papeže v nacistickém tisku, pro který byl papež Pius XII. terčem nevybíravých útoků. Nacisté dokonce zcela vážně zvažovali i odvlečení papeže pryč z Vatikánu.

I ve své encyklice Summi pontificatus⁷ vydané 20. října 1939, papež Pius XII. varoval před uplatňováním teorií rasismu a zbožšťováním státu. Navíc odmítl i útoky na židovství. Pius XII. vyvíjel mimořádnou aktivitu ve snaze předejít druhé světové válce ještě před jejím vypuknutím. Vždyť měl papežské heslo: „Mír je dílem spravedlnosti.“ Proto „již krátce po své korunovaci 12. března prohlásil za svůj hlavní úkol záchranu ohroženého míru. Nuncius v Německu Orsenigo předal 5. května Hitlerovi nótu, mající za cíl udržení míru. Na ni následovala odpověď, že v tomto okamžiku válečné nebezpečí nehrozí. Neúspěšná byla i prosba adresovaná Mussolinimu, aby se u Hitlera zasadil o udržení míru. 24. srpna 1939 se obrátil papež k národům s naléhavou výzvou k míru… Také během války vybízel papež stále znovu k míru a zdůrazňoval právní a náboženské základy trvalého míru, tomuto cíli sloužily i jeho vánoční promluvy.“ ⁸

Je nutné zdůraznit, že papež Pius XII. byl do jisté doby otevřeným kritikem nacistického režimu a veřejně pranýřoval nacistické zločiny. Osservatore Romano a Radio Vatikán od začátku pravidelně informovaly o německých a sovětských masakrech v Polsku. Když v září 1939 němečtí nacisté popravili 214 polských kněží, dalších 1000 zatkli, vyhnali kardinála Hlonda a několik biskupů a zavřeli celou řadu kostelů, informovalo Radio Vatikan a Osservatore Romano o těchto událostech celý svět. Když však na základě těchto odhalení došlo k represáliím, které situaci Katolické církve v Polsku ještě zhoršily, polští biskupové úpěnlivě prosili Řím, aby přerušil rozhlasová vysílání o událostech v Polsku, protože po každém následovaly nové represálie.

19.1.1940 papež vydal nařízení dát k dispozici německému vysílání vatikánského rádia údaje o situaci Církve v Polsku. Tyto údaje přebíraly mnohé svobodné, mezi jinými i anglické vysílače. Jenže po masivní národně socialistické hrozbě se papež, vystavený vydírání nacistů, musel dočasně vzdát vysílání zpráv o těchto hrůzách. Existuje mnoho důkazů o tom, že papež Pius XII., který původně neohroženě pranýřoval bestialitu nacistického režimu v Německu, později upustil od militantního odboje proti nacismu, protože jeho kritika vyvolávala represálie ze strany nacistů proti všem odpůrcům nacismu. Například během audience pro italského velvyslance dne 13.5.1940 se Pius XII. vyjádřil, že vzhledem k německé invazi do Polska by musel vrhnout „slova ohně“, ale pouze vědomí, že „Naše řeč by jen zhoršila situaci nešťastníků, Nám v tom brání.“ ⁹

Jeden z důkazů poskytl i samotný papež Pius XII., který napsal v roce 1942 italskému vojenskému kaplanovi Scavizzimu: „Řekněte všem, že jsem mnohokrát zvažoval vyřknout kletbu nad nacismem, abych pranýřoval před civilizovaným světem bestialitu vyhlazování Židů. Ale po mnoha slzách a modlitbách jsem dospěl k názoru, že můj protest by nejenže nikomu neprospěl, ale navíc by rozpoutal nejdivočejší hněv proti Židům a rozmnožil by akty ukrutnosti, protože tito lidé jsou naprosto bezmocní.“ ¹⁰

Známá je i jiná skutečnost, která dokumentuje těžkou situaci papeže při rozhodování o postupu proti nacistické hrozbě. Na jaře roku 1942 předal italský kněz Quirino Papanuzzi krakovskému arcibiskupovi Sapiehovi polsky psaný papežův rukopis, jehož hlavním tématem byly světonázorové rozpory a protiřečení nacismu. Arcibiskup začal rukopis číst. Očitý svědek později vypověděl, že arcibiskup se při čtení dokumentu najednou s hrůzou chytil za hlavu a vykřikl, že pokud by se takový okružní list dostal do rukou SD (Sicherheitsdienst – nacistická bezpečnostní služba), hlavy polských duchovních by popadali a Katolická církev v Polsku by byla ztracena. Vzápětí arcibiskup hodil papežův rukopis do ohně. ⁹

Jisté je, že kardinál Sapieha, krakovský arcibiskup, opakovaně prosil papeže, aby nezveřejňoval další protesty proti nacistickému režimu, které by ztížily postavení polských katolických duchovních.

Ve světle těchto faktů zajisté každý racionálně uvažující člověk uzná, že Pius XII. měl přinejmenším pádné důvody pro svou zdrženlivost vůči nacistickému režimu. Věznění a pronásledovaní duchovní byli rukojmími nacistů, kteří takto mohli držet papeže v šachu.

Poučen trpkými zkušenostmi se Pius XII. vzdal otevřeného boje proti německému nacistickému režimu, ale o to energičtěji se angažoval v tajné válce proti Hitlerovi. Pius XII. měl osobní kontakty s německým hnutím odporu, které se pokoušelo atentátem odstranit Hitlera. V přesvědčení, „že nacistický režim splňuje nezbytné podmínky pro tyranicidu, uvedené v církevním učení, dovolil Pius jezuitům a dominikánům, kteří byli podřízení přímo jemu, pomáhat při tajných akcích. Jeho klíčovým agentem – gestapo ho nazývalo ‘nejlepším agentem vatikánské rozvědky’ – byl Josef Müller, právník a hrdina z první světové války.“ ¹¹

Zbožný katolík Müller vytvořil síť podobně smýšlejících přátel, kteří měli přístup k nacistickým úředníkům, pracujícím v novinách, bankách, dokonce i v SS. Díky tomu dokázal zásobovat Vatikán velmi cennými informacemi včetně bojových plánů nacistů, které Vatikán předával spojencům. Papež se tak stal skutečnou spojkou mezi Západem a německým hnutím odporu, pokoušejícím se odstranit Hitlera.

Všechny pokusy o atentát na Hitlera však selhaly a po neúspěšném spiknutí Valkýra v roce 1944 byl Müller zatčen. Prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenburgu a Dachau, později byl odeslán do Rakouska a nakonec do severní Itálie, kde jej osvobodila americká armáda. Spolu s americkými zpravodajskými důstojníky se Müller dostal k papeži, který ho objal a řekl, že se cítil „jako kdyby se jeho vlastní syn vrátil ze strašného nebezpečí“. ¹¹

Všechna uvedená fakta jednoznačně vyvracejí absurdní vyjádření o údajné kolaboraci papeže s Hitlerem. Na základě nezvratných důkazů lze konstatovat, že Pius XII. byl úhlavním nepřítelem Hitlera. Mnoho historiků si již kladlo otázku, proč papež Pius XII. nevystupoval s bojovnou kritikou nacismu během celé druhé světové války. Méně známé jsou však skutečnosti, které papeže nutily ke zdrženlivosti. Ještě méně se ví o tom, že Pius XII. byl přímo zapojen do utajovaných příprav atentátu na Hitlera, který připravovalo německé hnutí odporu. Navíc zachránil před jistou smrtí statisíce Židů během druhé světové války. Židovský teolog a historik Pinchas Lapide odhaduje, že „Pius XII. zachránil před usmrcením nacisty minimálně 700 000, ale pravděpodobně dokonce až 860 000 Židů.“ ¹²

Papež Pius XII. skrýval židovské uprchlíky, kde jen mohl. Jen v samotné papežské rezidenci Castel Gandolfo našlo útočiště kolem 8 000 uprchlíků. Ovšem nejen tam. Na papežův příkaz skrývaly židovské uprchlíky všechny katolické instituce v Římě. Celkem více než 150 klášterů a církevních zařízení jim poskytovalo střechu nad hlavou. Za své počínání si papež Pius XII. vysloužil přezdívku „tichý zachránce“. V den úmrtí papeže zaznělo mnoho pochvalných slov na jeho adresu ze strany mnohých židovských představitelů. Patřila k nim například izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, římský velerabín Elio Toaff a jiní. Úcta židovských osobností k papeži Piu XII. byla tak velká, že „římský vrchní rabín Israel Zolli spolu se svou manželkou přestoupil v roce 1945 na katolickou víru a zvolil si křestní jméno Eugenio v úctě k papeži Eugeniu Pacellimu.“ ¹³ Papež však během druhé světové války pomáhal všem ohroženým lidem. Pokoušel se, „pokud mu to jeho síly dovolovaly, zmírnit hrůzy války: okamžitě zřídil zpravodajskou a vyhledávací službu pro válečné zajatce a zraněné, která v průběhu let zprostředkovala přes 11 miliónů odpovědí. Po válce vyvstalo do popředí zasílání ‘darů lásky’, aby se pomohla odstranit nouze v nejbližších poválečných letech.“ ¹⁴

• (→ Pius XII - 2. část)
• (→ Pius XII - 3. část)

Poznámky: