Letos 19. července uplynulo 100 let od narození velké moravské světice, byť dosud nekanonizované, Anny Marie Zelíkové. Čím vynikala? Navenek ničím zvláštním, chovala se jako normální dívka ze zbožné katolické rodiny. Všemohoucí Pán jí dopřál pouhých 17 let života – a přece to stačí ke konstatování, že jen málokomu se podaří jednotlivé dny a měsíce naplnit podle Boží vůle ve prospěch druhých lidí tak, jako tomuto děvčeti.

Narodila se v rodině malorolníka a tesaře Aloise Zelíka v moravských Napajedlích, matka se jmenovala Anna. Zbožní rodiče ji přihlásili do místní církevní školy vedené sestrami sv. Kříže. Ty měly na její formaci rozhodující vliv, především ss. Milada Bartoňová a Ludmila Tichopádová. Díky jim, inspirována jejich příkladem, trávila Anička jako dívka školou povinná hodně času v klášterní kapli, kde se hodně modlila a meditovala. Za svůj vzor v duchovním životě si vybrala sv. Terezii z Lisieux, velkou úctu měla též ke sv. Janu Boskovi.

Když byla r. 1933 u prvního sv. přijímání, ozvala se v jejím nitru naléhavá touha plně se obětovat Bohu, aby co nejvíce duší bylo zachráněno pro věčný život. Zájem o život sv. Terezie z Lisieux v ní vyvolal přání stát se dle jejího příkladu karmelitánskou řeholnicí.

R. 1937 se v rodném městě účastnila kněžské primice P. Josefa Zavadila, tamního rodáka. Tehdy jako třináctiletá pochopila, kdo je to kněz: alter Christus, ten, který Jeho jménem a jako nástroj v Jeho rukou zprostředkovává kalvarskou oběť kříže pro spásu lidstva. Proto se tenkrát rozhodla obětovat svůj život za kněze.

O rok později, tj. r. 1938 na Zelený čtvrtek, se náhodně dozvěděla o zločinu umělých potratů. To byl pro ni takový šok, že ještě téhož dne při obřadech Zeleného čtvrtku se nabídla jako smírná oběť za tyto do nebe volající hříchy. Tuto svoji ochotu zopakovala příští den po obřadech Velkého pátku při modlitbě u Božího hrobu. Pán jí odpověděl okamžitě. Ihned se rozkašlala a následovalo chrlení krve z plic. Aničku, jak píše ve svém duchovním deníku, naplnila obrovská radost, že může přinést tuto oběť za nevinné děti. Vážně onemocněla, propukla u ní těžká tuberkulóza. R. 1939 se lékaři vzdali veškeré naděje na její uzdravení. Navázala písemný kontakt s profesorem teologické fakulty v Olomouci mons. ThDr. Josefem Hlouchem (po válce biskupem v Českých Budějovicích), jenž se stal jejím zpovědníkem a duchovním vůdcem, několikrát ji též v Napajedlích navštívil.

I když již byla vážně nemocná, přesto se účastnila 8. září r. 1938 na svátek Narození Panny Marie poutě na Sv. Hostýn, kde zasvětila své panenství Matce Boží. Kontaktovala klášter karmelitek v Praze se žádostí o přijetí, ty ale ji odmítly pro její nemoc a doporučily jí, aby se stala jejich terciářkou, což se také stalo 7. února 1941. Anička přijala řeholní jméno Marie od svátostného Srdce Ježíšova a složila řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. 2. června r. 1941 obdržela škapulíř Panny Marie Karmelské.

Její odchod z tohoto světa se ale rychle blížil. V letních měsících r. 1941 již byla trvale upoutána na lůžko, 11. září potom zemřela v rodných Napajedlích právě ve chvíli, kdy zvonilo na ranni modlitbu Anděl Páně. Její poslední slova zněla: „Všechno je tak krásné. Nechtěla bych s nikým měnit. Miluji Ježíše, mám ho tolik ráda“.

Biskup Josef Hlouch, mučedník komunistického režimu, jenž trávil 50. léta minulého století v nucené internaci mimo diecézi, sepsal právě tam první životopis této světice na základě korespondence, kterou s ní vedl. Předkládala mu také své duchovní deníky, které si psala.

Od r. 1985 probíhá v olomoucké arcidiecézi proces blahořečení, ke konečnému aktu chybí ještě pouze zázrak na její přímluvu.

Anna Marie Zelíková je plodem, který vzešel z hluboké zbožnosti moravského lidu, založené na pravé víře Kristově. Brněnský rodák, jezuita P. Josef Koláček, napsal v exilu v 70. letech biografii této světice pod názvem „Moravské Exultet!“ Toto latinské slovo znamená „Jásejte!“ Ano, jásejte moravští katolíci, že nefalšovaná víra vašich předků vydala takový poklad! Dnes je tendence pohrdat touto tzv. „předkoncilní“ zbožností – jenže ať zastánci té „pokoncilní“ se pochlubí osobností na téže duchovní úrovni, jako Anička Zelíková. Český a moravský katolicismus se nemá za co stydět v době před II. vatikánským koncilem, za epochu arcibiskupů Kordače, Podlahy a Stojana, za zástup mučedníků nacistické a komunistické éry, a za omilostněné duše typu Aničky Zelíkové nebo Aničky Bohuslavy Tomanové z východních Čech (o ní někdy jindy).

Ale nestačí pouze jásat. Tato radost by byla falešná, kdybychom neprojevili snahu vrátit se k hodnotám, za něž se právě Anička Zelíková obětovala. Na prvním místě je to svátost kněžství a s ní spojená úloha kněze jako obětníka, zprostředkujícího skrze konsekrační slova reálnou přítomnost samotného Spasitele na oltáři, což se v současném převládajícím neomodernismu odsouvá stranou ve prospěch kněze jako „předsedy“ bohoslužebného shromáždění.

Dále jde o hřích a zločin umělého potratu, chápaného dnes cynicky jako jedno ze „základních lidských práv ženy“. Právě za nenarozené děti se Anička nabídla jako oběť smíru.

Návratem k těmto dnes opomíjeným a pohrdaným postojům nejlépe realizujeme odkaz Aničky Zelíkové, proto k modlitbě o její blahořečení přidejme i tu za pevnost a stálost ve víře, zejména za tyto dvě hodnoty, jež světice učinila ústředními ve svém životě.

Modlitba za vyslyšení

(pro soukromou pobožnost)

Všemohoucí věčný Bože, oslav milostivě zázraky Aničku Zelíkovou, svou věrnou služebnici, vzor odevzdanosti do tvé vůle, pokornou oběť lásky a smíru za duše. Vyslyš dobrotivě naše prosby i prosby všech, kdo se k ní s důvěrou o pomoc utíkají, aby tím jistěji za jejím příkladem spěli k Tobě, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.