„subjektivní zážitky, charakterizované libostí nebo nelibostí (radost, hněv aj.), provázené fyziologickými změnami (svalového napětí, krevního tlaku, srdečního tepu apod.) a projevující se v chování, zejména mimikou a pantomimikou. Vznikají v souvislosti s uspokojováním potřeb, podněcují k akci (vzdalování či přibližování se zdroji libosti nebo nelibosti). Jsou charakterizovány intenzitou (cit, nálada, afekt, vášeň) nebo trváním (afekt proti náladě). Bývají vázány na objekt (citový vztah) nebo jsou neurčité (citový stav). Rozlišují se emoce vyšší (láska, soustrast), emoce nižší (afekt, vztek), podle toho, k čemu se vztahují, se dělí na emoce intelektuální (radost z poznání), estetické (z uměleckého díla), etické (z pomoci druhému) apod.“

Tolik encyklopedie. A z pohledu psychiatra? Emoce jsou důležitou složkou lidského života. Člověk přece není stroj bez citu. Přesto k nim často zaujímáme špatný postoj. Lidé jsou nezřídka zvyklí své emoce popírat, potlačovat, nedávat je najevo. Mnozí jsou přímo vychováni k tomu, aby své emoce nedávali najevo. Pro někoho je přijatelné dávat najevo jen ty emoce, které jsou pozitivní a tudíž akceptovatelné. A někdy ani ty pozitivní nejsou akceptovatelné – z mnoha důvodů, které probereme níže.

V letech vědeckotechnického rozvoje vidíme zajímavý paradox: moderní stroje jsou vybaveny řadou kontrolek, „šestých smyslů“, ukazatelů a pojistek a zároveň se tolik potlačuje emoční život člověka. Přitom emoce jsou stejně důležité jako ty kontrolky ve světových vynálezech. Namátkou jmenujme: je to hluboký citový vztah, který matce umožňuje snést dítě i s jeho exkrementy, vysilujícím nočním pláčem a nepředvídatelným chováním. Je to vztek, který nám v kritických situacích dodává energii a napomáhá jednat (třeba při napadení agresorem). Je to pláč, který nám pomáhá odplavit bolest nad ztrátou někoho blízkého. Je to strach, který nás varuje před nebezpečím. Je to hluboký soucit, který umožní misionářům pomáhat těm nejubožejším, třeba v zapadlém koutě Afriky či Indie.

Ale jsou také záchvaty zuřivosti, které ničí dobré vztahy v rodině. Je to citové vydírání, které vztahům nikterak neprospívá. Je to morální otupělost, která vede lidi k bestiálnímu vraždění. Je to lhostejnost, se kterou lidé pozorují rvačku na ulici a oběti nepomohou.

Jak je vidno, emoce mohou prospívat i škodit. Záleží jen na tom, jak jsou rozvinuté a jakým způsobem a v jaké míře jsou používané.

A jak je tomu u křesťanů? Někteří jsou přímo naučeni své emoce nedávat najevo. Buď jsou prezentovány jako projev slabosti nebo existuje kult plnění povinností, daných náboženstvím. Někteří berou náboženství jako smrtelně vážnou záležitost a podle toho se chovají. Jiní (zejména mladší generace) zase zdůrazňují emoční projevy a mládežnické akce jsou pak plné „kolektivního šílení.“ Atmosféra takových setkání může být vřelá a přátelská, ale svěřilo se mi pár lidí, že jim to nedělá dobře.

Proberme si teď nejčastější emoční projevy:

Pláč je snad nejméně tolerovaným projevem. Ještě se připouští u malých dětí, ale i tam vidíme snahy dítě co nejdříve utišit. Ještě se toleruje v opravdu kritických situacích (závažná diagnóza, úmrtí blízké osoby). Ale i tam je někdy považován za projev slabosti. Zopakujme si nejčastější výroky o pláči, které už od dětství slýcháme:
  „pláčem nic nespravíš“
  „neplač“
  „brečí se jenom, když někdo umře“
  „nechci se dívat na nataženou hubu“
a na závěr výčtu opravdu příšerná věta: „jestli toho hned nenecháš, dám ti pár facek, ať máš proč brečet.“

Ať se nám to líbí nebo ne, slzné žlázy také vymyslel a stvořil Hospodin. A určitě je člověku nedal proto, aby nečinně zahálely. Jejich hlavní funkcí je neustále omývat a zvlhčovat oči, ale také mají svou funkci v emoční sféře. Snad každý, kdo někdy plakal, zažil pocit úlevy či „odplavení“ bolesti. A přesně o tohle tady jde. Šťastný člověk, který se má u koho vyplakat. Který za to není ostouzen, posmíván a kritizován.

Vraťme se ještě k výše uvedeným výrokům: pláčem se skutečně moc nespraví. Zesnulý člověk neobživne. Každou rakovinu nelze vyléčit. Dům odplavený povodní se také sám znovu nepostaví. K tomuto účelu skutečně pláč není. Je emočním projevem a jako takový se musí brát.

A proč lidi irituje pohled na plačící osobu? Mnohdy je to pocit bezmoci. Někdo by třeba rád pomohl, ale neví, jak. Nebo to v jeho silách vůbec není. Ale asi nejčastějším důvodem odmítání pláče je konfrontace s naším vlastním smutkem, pocitem ztráty a bezmoci. Všichni máme důvody k pláči. Každému se někdy něco nepovede, někdo mu umře a něco ho bolí. Ale raději na to nechceme myslet. Nechceme se tím zabývat. A také – přiznejme si to – se trochu bojíme. Co když dám najevo svou slabost? Co když se také rozpláču? A já k tomu dodávám: no a co? Myslím, že největším štěstím v neštěstí je, když s námi někdo sdílí naši bolest. Když tiše sedí vedle nás, sevře nás do náručí a někdy i pláče s námi. Vždyť i Kristus říkal: „plačte s plačícími, radujte se s radujícími.“ Jenže to je právě to, co mnohdy neumíme.

Pláč psychiatrických pacientů je dost běžným jevem, ale zarážející je, kolik lidí se za něj omlouvá a snaží se jej přemáhat. A kolika lidem se uleví, když je jim umožněno nechat pláči volný průběh. A další bod pro pláč: pokud není smutek adekvátně projeven, někde v těle se hromadí. Často v podobě psychosomatických nemocí. Krásně to vystihuje heslo: „kde nepláčou oči, tam pláčou vnitřní orgány.“

Je samozřejmě více druhů pláče: může být projevem smutku, ale i hluboké radosti. Dojetím při narození dítěte, při svatbě, při vítězství hokejového družstva. Může ale být také nástrojem manipulace druhými. „Než snášet ženské slzy, to jí raději vyhovím“, řekne naštvaně některý muž. A jsou ženy, které toho vychytrale využívají. Hrozba bouřlivých emočních projevů také motivuje rodiče, aby v obchodě zakoupili požadovanou věc. Některé děti si řadu věcí vymáhají pláčem. Tak to úplně v pořádku není. Zde je nutno zopakovat, že děti nejsou ještě zralé osobnosti, takže ani jejich projevy nemohou být zcela zralé. Ale přesto je nutné je vychovávat. Je třeba umět rozlišit, kdy jde o pláč ze zoufalství, kdy se dítě snaží obměkčit tvrdé rodiče a kdy jde o chytrou manipulaci. V druhém případě doporučuji být ve výchově pevnější a učit dítě, že takovým způsobem si nic vymáhat nesmí. A počítat s bojem. Ale tento boj se vyplatí. Nechceme přece, aby dětem tento způsob chování přetrval do dospělosti.

Vztek (emoce, způsobená zpravidla frustrací) je o něco více tolerovaným emočním projevem. Vzpomeňme na muže při různých hospodských debatách na téma politika: kritizují politiky a jejich činnost, předkládají svá, „naprosto jasná, jednoduchá a rozumná stanoviska“, přičemž do sebe lijí jedno pivo za druhým. A ani ženy nejsou pozadu: nadávají na své muže, na děti, na tchyni, na finanční poměry. Vztek se nevyhýbá ani dětem – od bouřlivých projevů batolat až po kritiku rodičů, učitelů a poměrů obecně. Čili „planout spravedlivým hněvem“ je do jisté míry společensky přijatelné. Horší už je, když se vztek stává podkladem destruktivních jevů (týrání, ničení věcí, hlučné a agresívní demonstrace).

Vztek bývá často zaměňován s nenávistí, není to však jedno a totéž. Vztek je krátce trvající emocí a často bývá pociťován i vůči těm, které milujeme. Oproti tomu nenávist je dlouhotrvajícím afektem, při němž dominuje přání poškodit nebo zničit nenáviděný objekt.

A jak se k hněvu a vzteku staví křesťanství? Bůh neřekl: nesmíš se nikdy vztekat, nikdy se nehněvej. Ale dává vzteku určitá pravidla: „hněváte-li se, nehřešte,“ „nad vaším hněvem ať nezapadne slunce.“ I sám Kristus párkrát vzplanul hněvem, jak je patrno třeba při vyhánění kupců z chrámu.

Jak chápat větu: „hněváte-li se, nehřešte?“ Je mnoho příležitostí k vzplanutí spravedlivého hněvu. Když se dozvíme ve zprávách o rodičích, kteří týrají své děti (mnohdy za vytrvalého mlčení okolí), když vidíme politiky, jak neplní své předvolební sliby, když nám někdo ukradne auto, když nás citově vydírají příbuzní… výčet by byl dlouhý. A přiměřený vztek v takových situacích nám napomůže mobilizovat síly. Pomůže nám vymezit hranice. Jasně ukázat druhým, co si k nám už nemohou dovolit. V zátěžových situacích nám napomůže rychle a účelně jednat. Vztek tedy má i pozitivní roli. A jak se tedy hněvat a nehřešit? Když nás vztek žene k jednání, a mnohdy nepříjemnému, měli bychom situaci řešit konstruktivně. Např. říct bližním: „tohle jsi přehnal, takhle se ke mně chovat nebudeš…“ ale správné už v této situaci není říct „jsi strašný gauner a vždycky jsi byl, nemáš žádnou cenu… a já ti ještě ukážu“ a v rámci odvety mu třeba zdemolovat byt. Nebo vyrazit zuby.

A když nad naším hněvem nemá zapadnout slunce – to znamená, že se máme usmířit, je-li to možné. Nebo alespoň odpustit. Křesťané mají usilovat o dobré vztahy, o dobro a pokoj, a smíření v tom hraje velkou roli.

Křesťané mají často problém s vyjadřováním emocí, a zvláště takových, jako je vztek. Vztek je někdy dokonce prezentován jako hřích! Mnoho lidí se jej proto naučilo potlačovat. Věřím, že právě proto jsou křesťané často považováni za „bezpáteřní, servilní a kluzké hady“ (ano, takové výroky občas slýcháme). Za to ale nemůže „dusivý systém morálních hodnot“, jak kritikové křesťanství rádi říkají, ale spíše nesprávná interpretace některých doporučení. V duchovní literatuře se občas dočteme o nutnosti sebeovládání. To ale neznamená, že máme popřít své emoce a žít jaksi pokřiveně a napůl. Správné je nedovolit emocím, aby nás ovládaly.

Důležitá je také přiměřenost emočních projevů. Tedy aby jejich míra a vnější projevy zhruba odpovídaly vyvolávajícímu podnětu. Je těžké stanovit kritéria přiměřenosti. Je to často dáno kulturními zvyky. Jiné jsou projevy u Italů, jiné u Švédů. Jiné u mužů, jiné u žen. A aby to nebylo tak jednoduché, ještě navíc je každý člověk originál. Každý má jiné spektrum emočních projevů v dané situaci. A je třeba se umět přijmout i s těmito svými projevy.

Emoce není možné zcela ovládat. A je to tak dobře, protože jinak bychom žili v jakémsi pokřiveném, falešném světě a náš život by se podobal divadelnímu představení. Ovládat však můžeme chování, které s emocemi souvisí. Mohu se rozčílit, ale také se mohu naučit pod vlivem hněvu hned impulzívně nereagovat. Mohu plakat, ale také se později vzchopit a začít jednat, hledat řešení.

Radost patří mezi příjemné prožitky a také je v Bibli často citována. Oproti veselí, které může být o něco povrchnější, je radost hlubší. Mnohdy jde o niternou záležitost. A stejně jako jiné emoce, i radost bývá někdy nepochopena a potlačována. Jsou křesťané, kteří svou víru považují za smrtelně vážnou záležitost, poctivě a úzkostlivě plní své povinnosti a radost spolubratrů ve víře považují přinejmenším za podezřelou. A běda vám, když se při mši ocitnete v jejich blízkosti s malým dítětem.

Úzkost a strach patří mezi méně příjemné emoce, které ale také mají svou funkci. Jaký je mezi nimi rozdíl? Strach je emoce vyvolaná hrozícím nebezpečím a doprovázená přáním utéci nebo se skrýt na bezpečném místě. Oproti tomu úzkost je iracionální strach bez zjevného vyvolávajícího podnětu.

Tyto emoce jsou samozřejmě důležité, protože nás varují před nebezpečím. Z hlediska normality a patologie záleží na míře strachu a úzkosti a také na typu a síle vyvolávajícího podnětu. Je normální polekat se medvěda v lese, ale normální už není, když někoho k smrti vyděsí malý pavouček. V takovém případě mluvíme o fobii. Fobie je chorobný strach z některých konkrétních osob, věcí či situací. Známe např. fobie z lidí, ostrých předmětů, z hadů, z uzavřených či otevřených prostor a podobně.

V Písmu často nacházíme větu: „neměj strach“. A přesto jej mnozí křesťané mají. Někteří mají obavy z věčného zavržení, z Božích trestů. Někteří se tak bojí, že by zhřešili, že je to vede až k pasivitě pod heslem „raději nic nedělat, ať nic nepokazím.“

Je důležité také říct, že strach není hříchem. Najdou se lidé, zpravidla dost silní a zdraví jedinci, kteří suverénně prohlašují, že Kristus už jednou provždy zvítězil, tak už se nemáme čeho bát a vše je v pohodě. Je to trochu jednostranné chápání, i když by křesťané v duchu Kristova vítězství žít měli.

I sám Ježíš smutek spolu s úzkostí zažil. Při modlitbě v Getsemanské zahradě. Evangelium sv. Marka píše „přepadla ho hrůza a úzkost.“ Sv. Lukáš se zmiňuje, že „jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.“

Láska je silný pozitivní citový vztah k osobám, věcem, idejím či k sobě samému. Když někoho milujeme, chceme s ním být nablízku, sdílet s ním dobro, radost, pečovat o něj, chránit ho a poznávat. Láska má rozmanité podoby, může být pohlavní, smyslová, estetická, duševní, duchovní, vášnivá. Z hlediska vztahu k druhé osobě může být závislá, podmíněná či nepodmíněná. Jednostranná či opětovaná.

V křesťanství se ještě setkáváme s pojmem agapé, což je výraz pro lásku sloužící a dávající bez ohledu na sympatie a zásluhy. V latině tomu zhruba odpovídá caritas, základ slova charita. (Pro upřesnění: pojmem agapé se také označuje hostina-stolování ze společných prostředků.)

Existuje ještě další označení pro lásku: erós. To je ale téma, které si vyžaduje samostatný článek.

A jaké mají být konkrétní projevy lásky? Krásně to shrnuje list sv. apoštola Pavla Korintským: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1.Kor. 13, 4–7). K tomu téměř nemám co dodat, snad jen, že láska nesvazuje druhého člověka, nechává mu svobodu a respektuje ho. Projevem opravdové lásky není nezdravá závislost, která brání dítěti dozrát v dospělého a samostatného jedince. K lásce také nepatří manipulace a citové vydírání. Kristus také říká: „miluj bližního svého jako sám sebe.“ Křesťanství a sobectví dost dobře nejde dohromady, ale to neznamená, že nesmíme mít rádi sami sebe. Opět jde o přiměřenost takové lásky. Známe pojem narcismus a používáme jej téměř výhradně k označení člověka, který je nadměrně zahleděn do sebe. (A často se o takovém člověku mluví s despektem). Ale každý člověk má své narcistické potřeby a dělá mu dobře, když jsou v rozumné míře naplněny. Už malé dítě má potřebu úcty, ohlasu, porozumění, sdílení a zrcadlení. To je normální, stejně jako je normální, že občas prožije zklamání, závist, hněv, strach, pocit úzkosti a opuštěnosti a nutně potřebuje blízkou osobu, která tohle vše s ním bude sdílet. A – přiznejme si to – i jako dospělí toužíme po uznání, když něco uděláme dobře, koupíme si nové oblečení, dosáhneme úspěchu. Jde jen o přiměřenost těchto potřeb a jejich přiměřené uspokojení.

Láska bývá velmi často špatně pochopena a špatně interpretována. Uveďme si typické příklady: domy, kde se provozuje prostituce, jsou někdy lidově nazývány domy lásky. A často na nich září kýčovité neonové srdce. To, co se tam provozuje, nemá s láskou nic společného. Sex za peníze není láskyplným projevem.

„Láska je cit“. Částečně tomu tak je, ale samotný cit nestačí. Projevem lásky je také čin. Nestačí jen plakat nad neštěstím bližních, ale také jim účinně pomoci. A nemusí jít jen o neštěstí. Projevem lásky je i určitý sebezápor. Lidé žijící ve šťastných rodinách o tom dobře vědí. Nejen citové projevy, dárky a sex tvoří šťastné vztahy. Je to i čas strávený spolu, noční vstávání k dětem, trpělivé naslouchání jeden druhému, vzájemná úcta, oběť a porozumění.

Dal by se napsat celý výčet toho, co je prezentováno jako projev lásky, jímž ve skutečnosti není: nerespektování soukromí, otvírání dopisů, odposlouchávání telefonních hovorů, neustálé vnucování jídla, péče a kontroly již dávno dospělým dětem, nepřiměřené tresty dětí, žárlivost, manipulace a citové vydírání.

Také se hodně mluví o bezpodmínečné lásce. Jde o lásku projevovanou bez ohledu na zásluhy, vlastnosti a schopnosti. Potřebují ji hlavně děti, ale i manželský pár a vlastně po ní touží všichni lidé. Ale ne vždy je tato potřeba naplněna. A někdy je to i dost obtížné. Je snadné milovat toho, kdo opravdově miluje nás, ale už je obtížnější milovat člena rodiny, který nám „leze na nervy“. Milovat takové dítě, které vůbec není podle našich představ. Milovat své nepřátele, jak nás učil Kristus. V takto obtížných situacích to neznamená, že máme lakovat skutečnost na růžovo, předstírat hluboké city a potlačovat své emoční reakce. Někdy i zdravý hněv či potrestání je projevem lásky. Máme být opravdoví a ne si na něco hrát. V případě nepřátel může být projevem lásky i to, že se nebudeme mstít, nebudeme jim zbytečně ubližovat. „Minimem lásky je spravedlnost“.

Bezpodmínečná láska také neznamená, že pro druhé uděláme vždy to, co si přejí. V mnoha případech by to bylo i škodlivé. Mnozí rodiče, kteří zažili totalitní výchovu, se rozhodli, že tohle nikdy svým dětem neudělají. A tak je rozmazlují, všemožně hýčkají a není to dobré.

Nenávist je silný negativní cit, který je zaměřen proti osobě (někdy i proti sobě samému) nebo proti skupině lidí, proti věci či ideji s touhou poškodit nebo zničit nenáviděný objekt. Je opakem lásky a vzhledem k současně přítomné agresivitě, negativnímu smýšlení a jednání může škodit i svému nositeli. Z hlediska duševního zdraví je třeba odlišit nenávistné pocity od nenávistného jednání. Pocity nelze zcela ovládat, a jakkoli to vypadá nekřesťansky, z hlediska lidské přirozenosti jsou tyto pocity normální. Co jiného má člověk prožívat, když mu někdo zavraždí blízkého člověka? Zapálí dům? Odvleče blízké do koncentračního tábora a tam je umučí? Tohle jsou drastické příklady, ale nenávist člověk často prožije i v méně traumatizujících situacích. Jsou známé různé sousedské spory, které začaly úplnou maličkostí, a pak už se kupí jeden naschvál za druhým. A naschvály si dělají i příbuzní. A existuje i „nenávistná láska“, která se nejlépe charakterizuje jako nadměrná péče a zájem jednoho o druhého, velmi silný vztah se současným nerespektováním odlišností a soukromí. Často se v takových vztazích pocity popírají a přicházejí ke slovu psychosomatické nemoci.

Každá mince má svůj rub i líc. I nenávist. Nenávistné pocity něco prozrazují o nás samotných, o našem smýšlení, o našich vztazích. Signalizují, že je něco v nepořádku. Mnozí lidé (i nevěřící) se děsí nenávistných pocitů a raději je ukrývají (tento děj probíhá zpravidla nevědomě). Teď to možná vypadá, jako by nenávist byla správná a měl by se jí nechat volný průběh. Tak to ale není. Z hlediska psychoterapie je důležité se k mnohdy hluboce ukrytým pocitům nenávisti probojovat. Jednak nám to umožní lepší sebepoznání, jednak určitou katarzi (projevení potlačených pocitů), ale hlavně – napomůže řešit situaci více konstruktivně (třeba se zdravě bránit manipulaci a vydírání, odpoutat se od rodičů, podpořit neziskovou organizaci, která pomáhá týraným dětem).

Jestliže pocity jsou přirozené a normální, normální (hlavně z křesťanského hlediska) už není nenávistné jednání. Hlavně mám na mysli destruktivní jednání-ubližování druhým, týrání, vraždy, vydírání, ničení věcí, urážky a pomlouvání. Nenávist se však může obrátit i proti sobě samému. Pokud ji člověk neumí zdravě prožít a zpracovat, stejně zůstane skryta v jeho duši. Odmítání potravy, jakékoliv péče, darů i lásky, nadměrná péče o blaho druhých při současném zanedbávání sebe a svých potřeb, sebepoškozování (tolik „populární“u dnešní mladé generace) až sebevraždy – tohle je jen vrchol ledovce nazývaného neláska a násilí.

A jaký postoj by k nenávisti měl zaujmout křesťan? Absolutní láska, jakou projevil Ježíš Kristus i vůči svým katům, je pro člověka téměř nedostižný ideál. Přesto bychom se měli snažit se mu alespoň přiblížit. Sami to nedokážeme, bez pomoci Boží je to těžké. Známe příklady svatých, kteří šli dobrovolně i na smrt, a to z lásky, mnohdy se k tomuto láskyplnému postoji celou řadu let probojovávali. Často obdrželi velkou milost, která jim pomohla všechna strádání vydržet a odpustit těm, kteří jim tolik ublížili.