Letos jsme si jako každoročně připomenuli 6. července den upálení Mistra Jana Husa v Kostnici, 11. října potom bude oficiální propaganda upozorňovat na 600. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Husitství je již více než sto let uváděno v médiích i v učebnicích dějepisu jak slavná éra českých národních dějin, kdy Čechové statečně povstali proti údajné tyranii Katolické církve, která upálila statečného reformátora a bojovníka za svobodu svědomí Mistra Jana Husa.

Jenže historická pravda je jako obvykle poněkud odlišná. Samozřejmě katolík odmítá a objektivně odsuzuje skutečnost, že Hus byl za své názory upálen, podobně o rok později jeho spolupracovník Jeroným Pražský.

Katolická církev ale upalování kacířů nevymyslela, pouze se přizpůsobila tehdejšímu zákonodárství. Nepřijatelné však je, že tento krutý trest smrti byl udělován za pouhé přesvědčení, byť sebezvrácenější. Jenže u protistrany tady existuje – sine ira et studio – ještě větší „dluh“. Hus sám upalování kacířů (jimi nazýval své myšlenkové odpůrce) v disputaci na Žebráku r. 1409 přímo požadoval, jak uvádí protestant a jeho ctitel František Palacký ve III. dílu svých Dějin národa českého (str. 117 ve vydání z r. 1939). Jeho štvaní na kazatelně proti kněžím, kteří stáli na straně arcibiskupa Zbyňka, vyprovokalo r. 1411 dav k tomu, že upálil nebo utopil několik duchovních, z nichž známe jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík. To mu vytýká Štěpán z Pálče, jak sděluje Jan Sedlák ve své husovské monografii. Oběť kostnického koncilu je tedy sama vinna, alespoň nepřímo, tím, co nakonec postihlo ji: upálením jiných jen pro jejich přesvědčení. A co dělali husité, hlásící se k odboji Jana Husa proti Katolické církvi, i když byli ve svých teologických názorech mnohem radikálnější? Sám Palacký uvádí jejich oběti na katolické straně v řádech desítek tisíc, upálených v chrámech, ubitých palcáty, utopených, shozených z oken na kopí atd.

Umírněný husita Vavřinec z Březové a katolický autor Hilarius Litoměřický uvádějí tato fakta, jež publikuje v celistvosti katolický církevní historik P. Dr. Augustin Neumann ve 30. letech minulého století v knize „Katoličtí mučedníci doby husitské“:

R. 1421 bylo na Velehradě upáleno 7 cisterciáckých mnichů od tzv. moravských táboritů. V Chomutově téhož roku slíbili táborité, když město dobyli, volný odchod katolickým ženám a dívkám. Jakmile však vyšly, vrhli se na ně, obrali je o šperky a peníze, odvedli do stodol a upálili, neušetřili ani těhotné. V Bechyni r. 1422 byli upáleni všichni řeholníci, v Klatovech r. 1419 spálili husité celou čtvrť a obyvatelstvo včetně starých a nemocných lidí vyvraždili palcáty nebo ohněm, protože se nechtělo vzdát své katolické víry. Ve Zlaté Koruně v jižních Čechách r. 1425 byly umučeny desítky cisterciáckých mnichů. Když táborité v letech 1433–4 obléhali Plzeň, tak uprchlíky, kteří utíkali z města ven, upalovali v sudech, mučili k smrti hladem a žízní, uřezávali jim ruce, nos a uši, neušetřili ani žen a dětí. V Sedlci pod Kaňkem r. 1421 pobili husité všechny kartusiány a cisterciáky, kteří tam nalezli azyl. V Jaroměři téhož roku dali zajatým kněžím vybrat: buď přestoupit k husitství, nebo podstoupit smrt. Pouze 3 zradili, 17 bylo upáleno spolu s některými měšťany. V Berouně rytíř Jan Koblih odmítl přijímat pod obojí, proto ho pověsili nad oheň a pomalu spalovali. V Mohelnici r. 1424 složili katolíci přísahu před oltářem, že se raději dají zabít než by zradili Krista. Všech 700 bylo potom včetně žen a dětí upáleno v místním chrámu. V Radkově u Kladska faráře, jenž zůstal věrný katolické víře, zabalili do slámy a zapálili. Ten naříkal a běhal, dokud neklesl mrtev k zemi. Oldřichovi ze Sezimova Ústí usekli nohy a poté ho umlátili cepy. V Prachatici r. 1420 a v Českém Brodě r. 1421 upálili husité desítky místních katolíků v sakristii. V Říčanech r. 1420 slíbili místním katolickým obyvatelům svobodný odchod, pak se však na ně vrhli a všechny upálili. V Německém (dnes Havlíčkově) Brodě r. 1422 pobili husité 1500 katolíků převážně tím, že je shazovali z oken radnice na kopí. Totéž se dělo i v Turnově r. 1424.

To je pouze zlomek hrůz páchaných „božími bojovníky“. Palacký odhaduje počet jejich obětí na 200 tisíc, Bohuslav Balbín na 600 tisíc, reálné odhady dnešních historiků hovoří o desítkách tisíc nevinných katolíků umučených a popravených krutým způsobem pouze proto, poněvadž nechtěli zapřít svoji víru ve zjevenou Boží pravdu, jak ji předkládá Katolická církev. P. Kubeš ve svém díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“ k tomu píše tato krásná slova: „Není země ve střední Evropě, která by se mohla vykázat takovou armádou mučedníků jako naše vlast… Kráčejme neohroženě ve šlépějích těch, kteří se nelekali cepů, palcátů ani ohně ‚božích bojovníků‘…“