Pan ThDr. Pavel Černý je pravděpodobně nejznámější osobou českého protestantského prostředí. Tento významný teolog a hodnostář církve bratrské byl mj. v letech 2005–9 předsedou tzv. Ekumenické rady církví, sdružující všechny nekatolické denominace. Při různých příležitostech rád hovoří též o ekumenismu s katolíky. Jak si ho ale v praxi představuje, svědčí jeho článek na magazínu www.christnet.eu 25.6.2024 pod názvem „Evangelium podle vraždících andělů“, kde – jako to udělal v minulosti již několikrát – vystoupil znovu proti mariánskému sloupu v Praze na Staroměstském náměstí. Tentokrát mu vadí, že Společnost pro obnovu mariánského sloupu (SOMS) dovršila velkolepou obnovu tohoto mariánského monumentu, barbarsky zničeného 3. listopadu r. 1918, reinstalací čtyř andělů, kteří stáli po čtyřech stranách sloupu (prozatím byli umístěni tři, čtvrtý dosud ne). Dr. Černý v článku mj. píše:

„Počátkem letošního roku jsme se dozvěděli, že jeřáby spustily na podstavec tři anděly s tím, že k nim v létě přibude ještě ten čtvrtý. Co je na symbolice těchto andělů podivného? Kamenní andělé totiž probodávají kacíře, což jsou samozřejmě protestanté. Taková byla ekumena 17. století po třicetileté válce.“

To je objektivně pustá lež, manipulace a demagogie. Dopustil se jí Pavel Černý záměrně, nebo prostě jenom nevěděl, co tito andělé na sloupu znamenají? Pokusíme se mu to tedy přiblížit na základě informací, které jsou snadno dostupné ve všech publikacích SOMS v tištěné formě i na internetu:

První anděl moudrosti svazuje řetězem ďábla hereze, který je starým „hadem v ráji“, na což ukazuje jeho hadí tělo. Autorem je sochař pan Petr Váňa, jemuž vděčíme za vyhotovení dnešní podoby celého sloupu.

Druhý anděl spravedlnosti je ještě na sloupu neosazen. Sochař pan Vojtěch Adamec podle originálu jej ztvárnil tak, že křížem sráží ďábla představujícího mor.

Třetí anděl mírnosti drtí s plamenným mečem v ruce obludu války, což je vyjádřením radosti nad ukončením války třicetileté (sloup byl postaven r. 1650). Zhotovitelem je sochař pan Jiří Kačer.

Čtvrtý anděl statečnosti šlape s mečem v ruce po drakovi, jenž symbolizuje hladomor, je to dílo sochaře pana prof. Petra Siegla.

Kde tady andělé „probodávají kacíře-protestanty“? Kde jsou ti „vraždící andělé“? To musí pan Černý vysvětlit. Nebo snad jeho zrak je dokonalejší než jiných lidí? Aby tedy bylo jasno, pane doktore Černý! Jestli ti andělé někoho probodávají a po něm šlapou, tak zlé duchy, nikoli lidi. A ty, jak učí i vaše protestantská denominace, pokud v ně ještě věří, což je u dnešních protestantů spíše výjimkou, nelze zabít, zavraždit, pouze porazit a srazit do pekla. Že toto Boží andělé v čele se sv. Michaelem dělají už od vzpoury padlých andělů, učila Církev vždycky, je to zjevená pravda, kterou ona neustále hlásá. Panna Maria je tady hlavní vojevůdkyní, jíž tito dobří duchové slouží. Andělé na mariánském sloupu ztvárňují tedy katechezi Katolické církve. Pokud dr. Černý toto považuje za urážku protestantů, tak ať žádá, aby z mnoha katolických chrámů v Čechách a na Moravě byly odstraněny sochy a obrazy sv. archanděla Michaela, jak probodává ďábla.

Tyto výjevy nejsou proti nikomu z lidí, ani proti protestantům ne. Pouze proti démonům přinášejícím hereze (a těch bylo mnoho od prvopočátku dějin Církve, ne pouze protestantských), mor, války a hlad. Je až obdivuhodné, jak tvůrce sloupu Jan Jiří Bendl se svým týmem se dokázali povznést nad dobovou realitu třicetileté války, která byla do jisté míry i válkou náboženskou mezi katolíky a protestanty, a pojali celou záležitost z nadpřirozeného úhlu pohledu.

Především ale: Z Černého článku lze vyčíst, i když to otevřeně neříká, že mariánský sloup postavený r. 1650 byl postaven k oslavě vítězství habsburské katolické dynastie nad českými protestanty, kteří prohráli na Bílé hoře r. 1620. Nikoliv, tento monument vznikl jako akt poděkování Bohu a Matce Boží za ukončení třicetileté války a za záchranu Prahy před švédským vojskem, které v českých zemích loupilo a vraždilo, a dr. Černý to moc dobře ví. To již bylo v nedávných letech mnohokrát vydiskutováno.

Proč naši vyznavači husitsko-protestantsko-liberální a marxistické národní tradice navzdory jasným dokladům tato fakta totálně ignorují a pořád si „melou svoje“ o mariánském sloupu jako „pomníku vítězství“ krutých katolických Habsburků a Církve nad ubohými protestantskými obětmi rekatolizačního násilí? Proč se neustále uchylují ke lžím o památníku na oslavu násilné rekatolizace, ačkoliv se jednalo o pomník vděčnosti Matce Boží za záchranu Prahy před Švédy a za vytoužený mír po útrapách třicetileté války? Proč se sveřepě snaží naplnit Voltairovu a Goebbelsovu taktiku o stokrát opakované lži, jež se tím nakonec stane „pravdou“?

Odpověď není těžká. Kdyby totiž přijali skutečnou pravdu o mariánském sloupu, zpochybnilo by to jejich ideologické klišé, které se již více než sto let vyskytuje v českých učebnicích dějepisu: narativ o krutých katanech katolících v „době temna“ a nevinných protestantských beráncích jako obětech. To, že mariánský sloup byl postaven jako dík Bohu a Panně Marii za ochranu před Švédy, totiž způsobuje v tomto ideologickém konstruktu povážlivou trhlinu: Nebyli to katolíci, nýbrž protestantští Švédové, kdo obléhal r. 1648 Prahu (a tři roky předtím Brno, kdy se vyznamenal při jeho obraně jezuita ct. P. Martin Středa) a způsobil tím jejím katolickým obyvatelům strádání a utrpení. Švédská soldateska v českých zemích loupila a vraždila, protestanté se neštítili ani spojení s mohamedánskými Turky, kteří na jihovýchodní Moravě ve 20. letech 17. stol. povraždili cca 10 tisíc osob a dalších cca 10 tisíc žen a dětí odvlekli do otroctví a do hampejzů pašů a vezírů. Mariánský sloup tak – ačkoliv to jeho tvůrci nezamýšleli – bezděčně odhaluje skrytou tvář českých dějin po bitvě na Bílé hoře.

Netvrdíme, že k neomluvitelnému násilí při pobělohorské rekatolizaci vůči protestantům nedocházelo. To nehájíme a naopak odsuzujeme. Jenže – a všimneme si toho v některém příštím článku na toto téma – v Evropě probíhala také v řadě zemí násilná protestantizace katolíků. Rekatolizační násilí vůči protestantům u nás je pouhou sennou rýmou ve srovnání s krvavým protikatolickým terorem protestantské královny Alžběty v Anglii v 16. stol. Také u nás bitvě na Bílé hoře předcházela násilná protestantizace českých katolíků, vzpomeňme jen pogrom na katolíky v Praze r. 1611 při vpádu Pasovských, jemuž padlo za oběť mj. 14 známých mučedníků především z řad františkánů a také probošt na Karlově Kašpar Čepl, jehož protestanté zabili sekerou. Obětí násilné protestantizace se stal též mučedník zpovědního tajemství sv. Jan Sarkander, dále též děkan Hájek v Litomyšli se svojí stařičkou matkou, oběma protestantská chátra rozpoltila hlavy. To jsou jen namátkou některé případy. Svatovítská katedrála byla na rozkaz „zimního krále“ Fridricha Falckého totálně zdevastována.

Mariánský sloup bezděčně obrací k této odvrácené straně mince pozornost, proto musel být zlikvidován. Lež o tom, že se jedná o památník vítězství Habsburků na Bílé hoře vypustil do světa pravděpodobně jako první socialistický a poté komunistický poslanec Bohuslav Vrbenský, který na shromáždění lidu 3. listopadu 1918 vyzval ke zničení této „poroby českého národa“.

Oficiální výklad českých dějin již od dob národního obrození je postaven na manipulativním zamlčování faktů, které mu odporují a ukazují, že i protestanté se dopouštěli násilí a krutostí na katolících, ba dokonce oni s tím začali jako první. Mariánský sloup už svojí pouhou existencí a symbolikou jednotlivých výjevů usvědčuje všechny hlasatele teze o „době temna“ a perzekuci protestantů přinejmenším z jednostranného výkladu historie, proto musel pryč – a i po své obnově a reinstalaci r. 2020 je nepohodlný a vyvolává zuřivost všech, kterým záleží na výkladu českých dějin podle Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého. Zuřivost, jež je vede až k jednoznačným lžím o významu a symbolice tohoto vrcholného díla českého barokního umění. Pokud se Pavel Černý a další představitelé českého protestantismu zapojují do tohoto podvodu, tak je jasné, k čemu asi povedou nějaké ekumenické „námluvy“. Zde se opět ukazuje, že ekumenismus po II. vatikánském koncilu je cestou nikoli k návratu nekatolíků k jediné pravé církvi Kristově, ale naopak k rozpuštění katolicismu v mase nejrůznějších často protichůdných protestantských denominací a zednářsko-humanistických projektů.