Petr byl prvním papežem Církve, její první viditelnou hlavou po odchodu Spasitele do nebe. Zemřel za Neronova pronásledování r. 64 mučednickou smrtí ukřižováním hlavou dolů. Pavel se stal největším teologem apoštolské církve a nejvýznamnějším mezi jejími biskupy. I on podstoupil mučednickou smrt pro Krista r. 67 stětím.

Nebudeme líčit životopisy obou apoštolských knížat, neboť jsou známy z mnoha jiných zdrojů. Oba poznali Krista osobně, Petr patřil k jeho průvodcům od počátku Pánova veřejného působení, Pavlovi se Ježíš zjevil před Damaškem a poté se mu zjevoval pravidelně, jak apoštol sám o tom ve svých listech píše. Samozřejmě si také vše ověřil přímo na místě v Jeruzalémě, čerpal z osobního svědectví ostatních apoštolů a dalších očitých svědků Pánova života.

Kristus se stal pro oba první a nejdůležitější hodnotou. Tak závažnou, že za vyznání Jeho Božství a za pravdu nauky, kterou hlásal, raději podstoupili smrt, než by zapřeli. Byli mučedníky rané církve. České slovo mučedník je volným překladem řeckého martyr, tj. svědek. Martyr (mučedník) vydává svědectví, že život zde na zemi není nejvyšší hodnotou. Tu představuje až věčný život v nebi. Mučedník raději obětuje svůj život, než by popřel to, o čem se sám přesvědčil, subjektivně i objektivně, i když světská autorita po něm žádá buď odvolání, nebo smrt.

Ptejme se, co vadilo římské státní moci na tom, že prvotní křesťané uctívali jakéhosi židovského rabiho jako Boha? Vždyť přece v pohanské Římské říši mohl každý uctívat jakékoliv bohy, v římském ústředním chrámu Pantheonu mohl dokonce kdokoliv si postavit (samozřejmě za příslušný poplatek) oltář svému bohu, dosud veřejnosti neznámému! Nikdo za své náboženské přesvědčení nebyl pronásledován, ani ateisté ne, první velebitel ateismu Titus Lucretius Carus se veřejně bohům vysmíval – a to beztrestně, podobně řecký filozof Epikuros. Ani židé, kteří odmítali všechny státní bohy včetně císařů, z nichž mnozí si také nárokovali božskou poctu, nebyli pro vyznávání jediného Boha pronásledováni. Proč se tedy křesťané stali v jinak tolerantní Římské říši jedinou pronásledovanou skupinou obyvatelstva včetně poprav strašlivým způsobem?

První křesťané se odmítali „přizpůsobit“

Římská státní moc tolerovala každé náboženské přesvědčení a filozofický názor včetně ateismu, pokud ho jejich zastánci prezentovali pouze jako „jeden z mnoha“ na stejné úrovni. Křesťané však hlásali, že pravda je pouze v Ježíši Kristu, jenž jako Boží Syn se stal člověkem, zatímco pohanští bohové jsou falešnými bohy, dle sv. Pavla démony (1 Kor 10. kap.), a názory antických filozofů pouze výplodem lidského rozumu a v mnoha ohledech odporující jediné a věčné pravdě, kterou hlásal vtělený Bůh Ježíš Kristus. Právě tento přístup byl pro myšlení antického světa nepřijatelný. Celsos, antický spisovatel a filozofický odpůrce křesťanství, nedovedl pochopit, jak mohou křesťané uznávat jako Spasitele pouze Krista a nikoho jiného.

Antickou společnost dráždilo, že zatímco jejich „tolerance“ a „relativismus pravdy“ vedly ve svých důsledcích k mučivé životní skepsi, křesťanská jistota pravdy naopak byla důvodem k radosti, již nedokázala odejmout ani smrt. To dokazují zcela rozdílné nápisy na pohanských a křesťanských náhrobcích, jak upozorňuje italský spisovatel Igino Giordani v knize „Znamení odporu“. Zatímco ty první se vyznačují depresivními formulacemi typu „Proč jsi odešel?“, „Proč už nejsi?“, ty druhé překypují naprosto odlišnými epitafy: „Přimlouvej se za nás u Krista!“, „Tvůj druhý život ti nikdo nevezme…“ apod.

Ještě větší pohoršení však vyvolávaly v tehdejším pohanském světě mravní zásady, jimiž se křesťané řídili. Již Tacitus píše ve svých Análech, že „lid opovrhoval jimi pro jejich nectnosti“. O jaké „nectnosti“ se jednalo, podává zprávu Plinius ml. ve svém dopise císaři Trajánovi: v jejich společenství neplatí žádní stavovské rozdíly, všichni se milují a říkají si „bratři a sestry“ bez ohledu na to, je-li kdo pán nebo otrok. Rovnost lidí před Bohem a stejná důstojnost pro všechny bez ohledu postavení byly tou hlavní „nectností“, již nemohl římský stát tolerovat. Pavlova slova „zde už není Žid nebo Řek, otrok nebo člověk svobodný…“ (Gal 3,28), byla brána prvotními křesťanskými obcemi nadmíru vážně. Antická společnost zažila mnoho krvavých povstání otroků, proto se bála každého uvolnění vazby otrok a pán. I když pod vlivem židovství a křesťanství se postavení otroků postupně zlepšovalo (nařízení císaře Hadriána ve 2. stol.), starověká pohanská společnost nikdy nedospěla k názoru, že otrok je člověk mající tatáž základní lidská práva jako svobodný, především právo na život. Majitel ho mohl kdykoliv zabít, čemuž křesťanství striktně a hlasitě odporovalo, proto nemohlo být tolerováno.

Dalším „kamenem úrazu“ bylo 6. a 9. přikázání. Smilstvo a manželskou nevěru křesťané považovali za jeden ze tří hlavních (tzv. kapitálních) hříchů spolu s vraždou a odpadlictvím. Antická společnost však pokládala promiskuitu, incest a homosexualitu za normální součást života, za „zábavu“. Rodina, kterou představovali otec a matka žijící ve vzájemné doživotní lásce a děti jakožto její plody, byla principem, na němž spočíval život křesťanské komunity. Každý hřích proti tomuto základnímu pilíři křesťanského života byl chápán jako jedno z největších nebezpečí pro harmonii celé obce. Křesťané se proto se svojí sexuální morálkou jevili pohanům jako nepřátelé lidské „radosti“.

Vyznavači Krista odmítali i další z pilířů antické „zábavy“: gladiátorské zápasy a divadelní hry plné krve a smilstva prezentované v amfiteátrech. Pohané nemohli také pochopit křesťanskou charitu a skutky milosrdenství. Tělesně postižený nebo i jen chudý člověk bez prostředků k existenci byl pro ně maximálně předmětem soucitu a nikoli výzvou k obětavé péči. Sebevražda těchto „lidí na obtíž druhým“ byla pokládána za hrdinství. Křesťanské rodiny, starající se obětavě o své postižené, jakož i charitativní instituce k tomu určené, se tak staly výčitkou svědomí celé antické společnosti. Proto křesťané museli být odstraněni jako hlavní nepřátelé lidského rodu.

Velké rozhořčení antické společnosti vyvolávalo též odmítání křesťanů zabíjet nenarozené i narozené děti. V Římské říši byla uzákoněna zásada „suscipe pater“ (v překl. „přijmi otče“), která legalizovala právo otce na život čerstvě narozeného dítěte. To mu bylo položeno k nohám. Když je zvedl, znamenalo to jeho přijetí do rodiny, když ne, přišlo o život. V Římě byla taková nemluvňátka, zvláště s tělesným postižením, shazována z Tarpejské skály, v řecké Spartě měli dokonce zákon, že všechny děti narozené s fyzickou vadou musí být zabity. Též umělý potrat požitím různých lektvarů byl naprosto legální záležitostí. Křesťané, jak dokazuje literatura z tohoto období, takové praktiky považovali za jedny z nejtěžších hříchů, čímž dráždili pohany k nepříčetnosti. Po milánském ediktu císaře Konstantina r. 313 byly tyto zločinné a barbarské praktiky zakázány.

Nápadná podobnost s dnešní dobou

Důvody, proč tehdejší pohanská státní moc v době sv. Petra a Pavla krvavě křesťany pronásledovala, se nápadně podobají dnešním důvodům, proč jsou pravověrní katolíci předmětem útoků a dnes už i otevřeného pronásledování ze strany tzv. demokratické společnosti. Dostávají nálepky „extrémistů“, „ hlasatelů nenávisti“, „bigotních fanatiků“ nebo dokonce „klerofašistů“. Kdyby si počínali jako Židé rozptýleni po celé starověké Římské říši, kteří uctívali v soukromí svého Jahveho, žili dle jeho přikázání a zvrhlého jednání ostatní společnosti si nevšímali – měli by klid a pokoj jako oni, klid a pokoj jako dnešní amiši nebo menonité, což jsou protestantské komunity v USA, které se sice vyznačují vzorným životem podle křesťanských zásad, ale izolují se a nevystupují veřejně proti zločinům a hříchům, jakými jsou legitimní potraty a eutanazie, homosexuální „manželství“ a možnost „změny pohlaví“.

To ale není to, co požaduje Boží Syn Ježíš. Jeho následovníci mají pod vlivem Ducha Svatého usvědčovat svět „ze hříchu, spravedlnosti a soudu“ (Jan 16,12–15). Prvotní křesťané to dělali, proto zakusili krvavé pronásledování. Příklad jim dal sám Božský Spasitel, odvážný a neúprosný kritik pokřivené víry a morálky židů i pohanů, a krátce před Ním sv. Jan Křtitel, jehož svátek jsme oslavili 24. června, popravený proto, poněvadž měl odvahu smilníkovi Herodovi Antipovi připomenout jeho těžký hřích.

Velký obhájce víry Tertullian na konci 2. stol. píše ve své Apologii: „Jaká v tom pro vás urážka, když se neúčastníme vašich zábav, cirků, divadel atd., když máme radosti své… Pohané sami… říkají: ‚Pohleďte, jak se milují‘ – kdežto oni sami se vzájemně nenávidí – a ‚jak jsou ochotni druh pro druha zemřít‘ – kdežto oni sami jsou daleko ochotnější jeden druhého zabít. Říkáme si bratři, a vy se smějete; snad proto, že nejsme pokládáni za pravé bratry, poněvadž o našem bratrství žádná tragédie hlučně nemluví, poněvadž u nás nejsou vraždy, jichž jsou vaše tragédie plné… Všechno je nám společné kromě žen – zde u nás společenství přestává, kde ostatní je pěstují… Komu jsou křesťané neužiteční? Špatným domům, objednaným zákeřníkům, věštcům…“

Tak ostrou a tvrdou kritiku hříšné a nemravné společnosti můžeme číst u všech křesťanských apologetů starověku. A nejen u nich, už v evangeliích takto mluví sám Pán – a sv. Pavel v 1. kapitole listu Římanům popisuje mravní zkaženost pohanů i židů. To má být i postoj Kristova následovníka dnes: ne izolace od tohoto světa a žít si své zásady v ústraní, ale účastnit se veřejného života a dle svého postavení a možnosti se snažit prosazovat Kristovu pravdu ve společnosti. To samozřejmě vyžaduje nazývat věci pravými jmény: potrat a eutanazii vraždou, praktikovanou homosexualitu a genderové praktiky zvrácenostmi, mimomanželský poměr smilstvem a cizoložstvím. Svatí Petr a Pavel jako nejvyšší představitelé tehdejší církve to tak dle příkladu Krista a sv. Jana Křtitele dělali – a skončili na popravišti.

Dnešní reprezentace Katolické církve žel takto nepostupuje. Dialog, smír, neodsuzování, porozumění – tyto jinak ušlechtilé vlastnosti a správné jednání jsou zneužívány pro kolaboraci s mocnými, kteří pronásledují, i když nikoli krvavě, ale vyhazováním z práce a vězením katolíky, kteří jednají dle příkladu Krista, apoštolů a prvotní církve, tzn. nemlčí k mravním zvrhlostem současnosti. Nositelé moci, kteří je pronásledují, jsou lidmi zvrácenými a nemorálními, jinak to ze samotné logiky věcí ani není možné. Tertullian píše: „První, jenž křesťany pronásledoval, byl Nero. Že však takový muž začal voj pronásledovatelů, tím se honosíme. Kdo ho totiž zná, může nahlédnout, že od Nerona mohla být odsouzena jen věc dobrá. Takoví byli vždy naši pronásledovatelé: nespravedliví, nečistí, takoví, které jste později obyčejně sami odsoudili… Najděte mi ze všech vládců, kteří pronásledovali křesťany, člověka moudrého!“

Tato Tertullianova slova jsou nadčasová. Všichni pronásledovatelé katolických křesťanů v dějinách do jednoho byli podlými zločineckými ničemy – a nejinak je tomu i dnes. Jestliže navzdory tomu papež jednoho z takových nejmocnějších darebáků, vrahů nenarozených dětí, prezidenta USA Bidena, prohlašuje za „dobrého katolíka“, na čí stranu se vlastně staví? Na stranu Kristovu nebo Jeho katů? Na stranu sv. Petra, jehož úřad zastává, nebo císaře Nerona, jenž ho dal přibít na kříž?

Tady je rozdíl proti prvotní církvi. Zatímco tenkrát její reprezentanti, sv. Petr a Pavel a téměř všichni následovníci sv. Petra až do r. 313 zemřeli mučednickou smrtí pro Krista a Jeho spásnou nauku a morálku, sami šli tedy ostatním křesťanům příkladem, současní nositelé moci v Církvi se spojují s jejími nepřáteli a spolu s nimi se podílejí na pronásledování těch, kdo zůstali věrni Božskému Spasiteli, Písmu sv. a posvátné Tradici.

Nicméně toto nemůže být naší omluvou pro rezignaci na aktivní obranu principů katolické víry. Našimi pronásledovateli nejsou dnes již pouze nositelé liberální a neomarxistické státní moci, nýbrž i církevní představitelé, kteří hlásají jejich zásady a s nimi kolaborují. Proto zakazují tradiční mše sv., proto zbavují úřadu duchovní, co mají odvahu hájit pravou nauku (biskupové D. Fernandéz a J. Strickland, kardinálové Burke a Mueller, Františkáni Neposkvrněné atd.).

Jenže – dle slov sv. Pavla – „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31). Nejsme sami, existují stateční a věrní kardinálové, biskupové, kněží i laici, o něž se můžeme opřít. Prosme Pána na přímluvu svatých Petra a Pavla, abychom měli odvahu být mučedníky (svěkdy, martyry) pro Krista v současném světě, i když na rozdíl od nich nekrvavými. Svatí Petře a Pavle, orodujte za nás a vyproste nám pravé pastýře, kteří půjdou vaším příkladem! Amen.