„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal Ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si Ho „váží“ včetně T.G.Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v Jeho Božství nevěřil. D.F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit Mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit Ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božstvi Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Božství Kristovo: „Uznáváme vám, že Ježíš je filozof, učitel, největší učitel lidstva…“ Proč? Poněvadž filozof má nejednu upotřebitelnou myšlenku, kterou s radostí a vděčně přijmeme; ale koho napadne prohlašovat každé jeho slovo za neomylnou pravdu, každý jeho požadavek za závazný? Sami filozofové to nežádají, a kdyby, za blázny by je každý prohlásil. Jejich mravní požadavky jsou jen návrhy, pokusy o řešení mravních a sociálních problémů. Činí-li Ježíš Kristus nárok na jméno a autoritu filozofa, rádi mu obojí přiřkneme, dokonce řekneme spolu s ateistou Ernestem Renanem: ´Ježíš nebude nikdy překonán!´; činí-li nárok na důstojnost a autoritu Syna Božího, nemožno – museli bychom uznat každý jeho požadavek za závazný, přiznat mu právo dávat zákony všeobecně závazné a tudíž uznat za svou povinnost je plnit; proti tomu naše vášně protestují.“

„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal Ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si Ho „váží“ včetně T.G.Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v Jeho Božství nevěřil. D.F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit Mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit Ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božstvi Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Božství Kristovo: „Uznáváme vám, že Ježíš je filozof, učitel, největší učitel lidstva…“ Proč? Poněvadž filozof má nejednu upotřebitelnou myšlenku, kterou s radostí a vděčně přijmeme; ale koho napadne prohlašovat každé jeho slovo za neomylnou pravdu, každý jeho požadavek za závazný? Sami filozofové to nežádají, a kdyby, za blázny by je každý prohlásil. Jejich mravní požadavky jsou jen návrhy, pokusy o řešení mravních a sociálních problémů. Činí-li Ježíš Kristus nárok na jméno a autoritu filozofa, rádi mu obojí přiřkneme, dokonce řekneme spolu s ateistou Ernestem Renanem: ´Ježíš nebude nikdy překonán!´; činí-li nárok na důstojnost a autoritu Syna Božího, nemožno – museli bychom uznat každý jeho požadavek za závazný, přiznat mu právo dávat zákony všeobecně závazné a tudíž uznat za svou povinnost je plnit; proti tomu naše vášně protestují.“

Ježíš Kristus je historickou osobností

Co konkrétně víme o historicitě Ježíše Krista? Máme tady křesťanské dokumenty, především evangelia a celý Nový zákon a také svědectví křesťanských spisovatelů prvních staletí. Jenže to nestačí. Abychom mohli spolehlivě konstatovat, že Ježíš Kristus je opravdu historickou osobností, nutno se ptát, jestli máme o něm nějaké zmínky i v mimokřesťanských pramenech.

Odpověď je jednoznačně kladná. Existuje 5 dokladů z literatury a 2 úřední dokumenty Římské říše. Základní informaci čerpáme od největšího římského historika Cornelia Tacita, jenž žil na přelomu 1. a 2. století. Ten líčí ve svých Análech (15,44), jak císař Nero začal pronásledovat křesťany, když na ně svedl zapálení Říma, jehož se pravděpodobně dopustil sám: „Proto aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nerafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval…a nazýval christianos (křesťany). Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tiberius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, aby propukla na novo…“

Tacitus, který byl – jak dokazuje uvedený citát – zavilým nepřítelem křesťanství, přesto potvrzuje jako dějinný fakt základní údaj evangelistů o Ježíši Kristu. Nečinilo mu žádné obtíže zjistit, jestli se jednalo o osobnost reálnou nebo vybájenou. Kdyby šlo o druhou variantu, zajisté by ji neopomenul s veškerou jizlivostí uvést. Nikdo z historiků též nikdy nezpochybnil pravost uvedeného citátu, případný pozdější křesťanský falzifikátor by se totiž nespokojil s pouhým suchým údajem o popravě Ježíšově a doplnil by další data svědčící v jeho prospěch, neboť by šlo o postavu pro něho drahou a posvátnou. Pro Tacita nebylo obtížné zajít jednoduše do římského columbaria, kde se nacházel říšský archiv (srvn. níže) a vše potřebné o Ježíši zjistit.

Z první poloviny 2. století máme zde také doklady o historicitě Ježíše Krista z pera 2 dalších pohanských autorů. Satirik Lukianos ze Samosaty v díle „O Peregrinově smrti“ se vysmívá křesťanům a píše (11. kap.): „…dosud uctívají toho velkého člověka, který byl v Palestině přibit na kříž…přesvědčil je, že si jsou navzájem bratry, jakmile se zapřou a pominou řecké bohy a budou se klanět svému ukřižovanému mudrci a žít dle jeho přikázání…“ Lukianos působil v Sýrii, čili nedaleko Palestiny, mohl si proto historicitu Kristovu na místě „ověřit“.

V Sýrii žil také spisovatel Mara bar Sarapion, neprávem obviněný ze zločinu, jenž v dopise z vězení (uchovaném v Britském muzeu) se srovnává s významnými lidmi stejného osudu: s Pythagorem, Sokratem a Ježíšem, jehož nazývá „moudrým židovským králem“.

Krom těchto pohanských dokladů máme ještě 2 židovské. Dějepisec římsko-židovské války Josephus Flavius, jenž zemřel někdy po r. 100, píše v 18. kapitole svých Židovských starožitností: „V této době žil Ježíš, člověk moudrý, můžeme-li ho vskutku nazvat člověkem, konal totiž neuvěřitelné skutky a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu. Získal si mnoho Židů, též i mnohé z Řeků. On byl ten Kristus. A když ho Pilát odsoudil na smrt…, ti kteří ho od počátku milovali, se ho nevzdali. Zjevil se jim totiž znovu živý třetího dne, jak i toto i tisíce dalších mocných věcí o něm předpovídali Boží proroci. A ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, nevyhynul.“ Odborníci včetně katolických poukazují však na to, že židovský kněz Flavius, podle Origena odpůrce křesťanství, by asi nepsal tak sympaticky o Ježíši a že se tedy jedná o pozdější vsuvku, kdy některý z opisovačů připsal něco na okraji a pozdější opisovač to nejspíš pokládal za součást vlastního textu. Nicméně významný nedávno zemřelý německý protestantský biblista C. P. Thiedde ve svém spise „Jesus“ (Augsburk 2003, str. 33n) předkládá závažné argumenty ve prospěch pravosti inkriminované pasáže. Vychází z Flaviovy věty „On byl ten Kristus…“, což znamená Mesiáš. Pozdější křesťanský interpolátor by nikdy nepsal v minulém čase, neboť víra ve věčné Ježíšovo mesiášství byla a je základem křesťanství. Flavius svým slovíčkem „byl“ vyjadřuje zklamání svého národa nad tím, že tento Ježíš, v něhož spousta lidí uvěřila jako v Mesiáše, se jím nakonec nestal (byl Mesiášem – a dnes už není). Interpolovat do starověkých textů nebylo vůbec snadné, neboť existovalo více opisů a každé závažné porušení textu by se snadno odhalilo. Krom toho izraelský učenec Shlomo Pines publikoval r. 1971 arabský text tohoto Flaviova svědectví, přeložený Agapiem z Hierapole v 10. století, jenž zní: „V té době byl moudrý člověk,který byl nazýván Ježíš. Žil dobrým životem a byl známý svými ctnostmi a měl mnohé z židů a také mnohé z jiných národů za své učedníky. Pilát ho odsoudil na kříž a k smrti.Ale ti, kteří se stali jeho učedníky, se svého učednictví nevzdali a vyprávěli, že se jim zjevil třetího dne po své smrti a že žije. A podle toho že snad je mesiášem, o kterém proroci vyprávěli úžasné věci…“ (P. Pavel Zahradníček: Dějiny, jak je možná neznáte, Olomouc 2016, str. 23n).

Tento text je obsahově naprosto identický se starším známým Flaviovým úryvkem, nevyznívá však v tom smyslu, že by Flavius sympatizoval s křesťany. Odborníci jej proto považují za autentický a nezkreslený citát z Flaviových Starožitností.

Ty ale obsahují ještě další zmínku o Kristu, kterou nikdo nezpochybňuje – a sice ve 20. kapitole: „Velekněz Ananiáš shromáždil soudní radu a předvedl před ni Jakuba, příbuzného Ježíše řečeného Kristus…“

Dalším dokladem historicity Kristovy je Talmud (soubor židovských historických, teologických a právních knih 1.–5. stol.) se svými urážlivými poznámkami o Ježíši jako nemanželském synovi a podvodníkovi. Ty jsou ale cenným argumentem ve prospěch Ježíšovy historicity. Kdyby talmudista měl minimum pochybností o jeho reálné existenci, zajisté by nevynechal příležitost vypořádat se s „pověrou“ ohrožující tradiční židovství.

Potom zde máme ještě zprávy o aktech procesu s Ježíšem Kristem uložených v archivu Římské říše. Dosvědčují to ve 2. století 2 křesťanští spisovatelé: sv. Justin a Tertullian. Justin píše ve své Apologii císaři Antoninu Piovi: „A že se toto stalo (tj. odsouzení Ježíše, pozn. –rm–), můžete se dozvědět z protokolů sepsaných pod Pontským Pilátem…“ (tzv. Acta Pilati). Justin si nemohl vymýšlet nebo jen naslepo hádat, protože každý si mohl ověřit pravdivost jeho sdělení pouhou návštěvou archivu – a to by znamenalo jeho okamžitou popravu ne jako křesťana, nýbrž jako podvodníka. Podobně i Tertullian uvádí ve své Apologii: „To vše o Kristovi Pilát hlásil tehdejšímu císaři Tiberiovi…“ což znamená, že toto písemné hlášení je uloženo v archivu, jinak by se toho Tertullian nedovolával. „Acta Pilati“ se žel nedochovala a byla nejspíš zničena se všemi ostatními dokumenty Římské říše při nájezdech barbarů nebo při některém z častých požárů města, nicméně Justin a Tertullian jsou spolehlivými svědky, že existovala.

Historicita Ježiše Krista byla zpochybňována poprvé osvícenským biblistou D. F. Straussem, který ovlivnil Karla Marxe. To se stalo součástí komunistické propagandy, nicméně i ona sama musela v 60. letech toto stanovisko opustit, neboť by se před světem zesměšnila. Málokterá významná postava starověku je tak historicky doložená jako Ježíš Kristus. Popřít jeho historicitu by bylo na stejné úrovni jako zpochybnit historickou existenci Caesara, Augusta nebo Marka Aurelia. Ježíš z Nazaretu ukřižovaný za vlády císaře Tiberia a správcovství Pontia Pilata je tedy nepopíratelně historickou osobností. Kdo to ale ve skutečnosti byl? Pouhý člověk nebo vtělený Bůh, za něhož se sám vydával?

Bohočlověk

Církev od svého prvopočátku, tj. už od 1. století hlásala a učila, že Ježíš Kristus byl vtělený Bůh, který se narodil z Panny zastíněné Duchem Svatým, vyučoval s Božskou autoritou, zázračně uzdravoval, křísil mrtvé a rozmnožoval chleby, byl ukřižován pro naši věčnou spásu, vstal z mrtvých a po čtyřicet dní se zjevoval nejen svým věrným, ale i velkým zástupům (sv. Pavel v 15. kap. 1 Kor píše o zjevení 500 bratří najednou). To je obsahem tzv. posvátné Tradice, jednoho ze dvou pramenů víry. Tím druhým je Písmo sv., v našem tématu Nový zákon.

Za touto naukou tkví osobní svědectví lidí, kteří na počátku na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli, co Ježíš dělal a mluvil. Byli bezprostředně „u toho“ a pro toto svědectví šli na smrt. Ne pouze pro víru, nýbrž pro osobní očité svědectví: Tak se to seběhlo, tak jsme to viděli a slyšeli, kdybychom tvrdili opak, dopouštíme se lži. Než bychom lhali, raději půjdeme na popraviště. Tak nepochybně smýšleli apoštolé a vůbec křesťané první generace, sestávající převážně z lidí, kteří se nějakým způsobem setkali s Ježíšem buď ještě před jeho ukřižováním, nebo po jeho zmrtvýchvstání.

Mezi ně patří i většina autorů novozákonních spisů. Matouš, Jan, Petr, Jakub a Juda byli přímými účastníky toho, co Ježíš dělal, Marek, Lukáš a Pavel psali pak na základě jejich svědectví a svědectví dalších, kteří stáli přímo „u zdroje“ (Pavel též na základě osobního

zjevení, které mu samotný Spasitel poskytl). 5 autorů Nového zákona patřilo zároveň k apoštolům. Všichni apoštolé šli pro své očité svědectví o Kristu na popraviště, což platí i o Janovi, který sice zemřel přirozenou smrtí, ale pár let předtím jej císař Domicián přikázal v Římě vhodit do kotle s vařícím olejem. Stal se zázrak, apoštol byl vytažen živý. Z prvních křesťanských spisů víme, že krom apoštolů i stovky křesťanů první generace šly na smrt kvůli očitému svědectví, těch, kteří byli osobně přímo „u toho“: viděli Ježíšovy zázraky, Jeho umučení, prázdný hrob, někteří i živého Pána po vzkříšení, zažili seslání Ducha Svatého…

Pak ovšem se nabízí trojí možné vysvětlení: Buďto byli všichni blázni, nebo podvodníci, nebo měli pravdu. První varianta je vyloučena prostou lidskou zkušeností. Může se stát, že duševně nemocný člověk je ochoten podstoupit smrt pro svoji vsugerovanou bludnou představu, jenže tolik najednou? To zhola neodpovídá realitě a nemá v ničem jiném obdobu.

Druhá varianta je pak ještě nesmyslnější. Že by tolik lidí vědomě podvádělo a hlásalo jako pravdu něco, o čem dobře věděli, že je to lež, která jim nepřinese žádný prospěch, nýbrž jen pronásledování a smrt – takoví blázni se opravdu v dějinách nikdy nevyskytli! Francouzský protestantský biblista Goguel správně napsal: „Lidé snad mohou trpět a jít na smrt pro iluzi, ale ne pro podvod.“

Zbývá proto jen ta třetí, naprosto racionální a logická eventualita: Apoštolé a všichni ostatní, kteří podstoupili smrt pro pravdivost svědectví o životě a skutcích Ježíše Krista, jichž byli očitými svědky, psali a mluvili pravdu. Blaise Pascal to vyjádřil lapidárně: „Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím.“ Sám osvícenec Jean Jacques Rousseau (Émile IV, str. 390) byl nucen přiznat: „Evangelia měla by býti smyšlenkou? Příteli můj, tak se nevymýšlí! Činy Sokratovy, o nichž nikdo nepochybuje, nejsou tak prokázány, jako činy Ježíšovy. Evangelium nese na sobě pečeť pravdy tak veliké, tak překvapující a tak nenapodobitelné, že vynálezce byl by tu větší než hrdina.“

Argument o očitém svědectví mnoha lidí, kteří byli ochotni jít pro ně na smrt, je neprůstřelný. Proto se nepřátelé Církve už od osvícenství snažili dokazovat, že evangelia nejsou svědectvím o životě Ježíše Krista, nýbrž vznikla až ve 3.–4. století a jsou typickou snůškou orientálních legend, jak tvrdil výše zmíněný Strauss. Tento názor ale vyvrátili filologové, kteří poukázali na helénistickou řečtinu, v níž je celý Nový zákon napsán. Dialekt tohoto typu se užíval naposledy v 1. století, potom už ne. Největší pochybnosti byly vznášeny na adresu Janova evangelia, ty ale dokonale vyvrátil nález papyrového zlomku v Egyptě ve 30. letech 20. století, který odborníci datovali do 1. poloviny 2. století. Obsahuje úryvky z Janova evangelia, z čehož jasně vyplývá, že v té době už bylo známo a rozšířeno.

Když nepřátelé Církve nemohli popřít vznik Nového zákona už v 1. století, tedy ještě za života očitých svědků působení Krista, přišli s novou teorií, žel hlásanou dnes i na katolických učilištích: Evangelia prý nejsou dílem těch, jejichž jména nesou, ale produktem jakýchsi pro nás anonymních prvokřesťanských komunit, v nichž postupně vznikala v závislosti na tom, jak se prý „utvářela“ víra v Ježíše Spasitele. Teprve pozdější tradice je prý „připsala“ čtyřem evangelistům. Záměr je jasný: Nelze považovat evangelia za pravdivá, neboť k původnímu hlásání apoštolů přidávaly prvokřesťanské komunity další údaje legendárního charakteru. Papež sv. Pius X. tyto hereze odsoudil v dekretu „Lamentabili“ r. 1907, podobně se několikrát vyjádřila i Papežská biblická komise v letech 1899–1950. Současní neomodernisté však na to vůbec nedbají.

Dnešní solidní bibličtí badatelé (Tresmontant, Jarosch, Thiedde, Hesemann aj.) shromáždili řadu dokladů, že evangelia vznikla ve skutečnosti dříve, než se dosud myslelo. Španělský jezuita José Callagan nalezl po II. světové válce v jeskyních Kumránu papyrový svitek s nečitelným textem. Podařilo se mu identifikovat některá slova jako úryvky z evangelia sv. Marka, což je důkazem, že muselo vzniknout před r. 68, neboť toho roku vypukla římsko-židovská válka a sekta esénů zavalila jeskyni kamenem. Objevena byla až r. 1948. C. P. Thiedde objevil v knihovně v Oxfordu starý papyrus pocházející prokazatelně z doby krátce po r. 50, jenž obsahuje úryvky evangelia sv. Matouše. Evangelium sv. Lukáše taktéž muselo být hotovo nejpozději r. 60. Kdyby bylo sepsáno až kolem r. 80, jak učí dnešní neomodernisté, jak je potom možné, že Skutky, následující až po něm (srvn. Lukášův úvod ke Skutkům), končí Pavlovou římskou vazbou, datovanou do let 61–3? Jak to, že Lukáš se ani slůvkem nezmiňuje o mučednické smrti Pavla, jehož byl nejbližším spolupracovníkem? Jestliže tedy Skutky vznikly ještě před popravou sv. Pavla, tj. před r. 67, pak Lukášovo evangelium muselo být napsáno ještě dřív. Ani o Janově evangeliu nelze konstatovat jednoznačně, že vzniklo až na konci 1. století, i když samotná křesťanská tradice toto říká. Nejspíš odpovídá skutečnosti, že stařičký Jan v té době s pomocí spolupracovníků zredigoval své starší a útržkovité texty, snad kázání, a spojil je v jeden celek. Většina pasáží Janova evangelia musela být sepsána ještě před zánikem Jeruzaléma r. 70, neboť podává detailní informace o podobě města před tímto datem, aniž se o jeho zkáze zmiňuje, což by Jan logicky musel udělat, kdyby psal až poté. Nejnovější archeologické nálezy potvrzují pravdivost jeho údajů (rybník Bethesda u hradeb opravdu existoval, rovněž i rybník na nádvoří chrámu).

Katolická víra závazně učí, že evangelia jsou skutečně napsána těmi, jejichž jména nesou. Tomu neodporuje, že se na utváření textu mohli podílet i jiní, např. písaři, korektoři textu apod. Proti katolické víře není ani názor, že před evangelii existoval nějaký soupis Ježíšových výroků a skutků, a evangelista jej použil. V každém případě je však herezí tvrdit, že autory evangelií nejsou 4 evangelisté, ale anonymní prvokřesťanské komunity. Nesmyslnost tohoto bludu je snadno vyvratitelná i logicky. Máme doklady, že už na přelomu 1. a 2. století uváděli křesťanští spisovatelé (zvl. Papias z Hierapole) jména autorů evangelií. Kdyby prvokřesťanské obce chtěly teprve někomu „připsat“ autorství, určitě by si nevybraly téměř neznámé postavy Marka a Lukáše, kteří ani nebyli apoštoly, nýbrž Petra nebo Jakuba, sloupy uprostřed apoštolů.

Zároveň tyto teze jsou hrubou urážkou prvotních křesťanů, neboť je viní ze lži. Označit vědomě za autora spisu někoho, kdo jím není, je přece lež právě tak jako vymýšlet si Kristovy zázraky a výroky, což je prý „utváření“ víry v Ježíše Mesiáše. Současní neomodernisté, kteří toto učí, se tak dostávají na stejnou rovinu s bezbožeckými nepřáteli Církve.

Německý evangelický myslitel Friedrich Förster napsal: „Je-li postava Ježíše Krista v evangeliu výmysl, pak ten, kdo tehdy takový charakter zbájil, ať pohan nebo žid, je větší div než ten, jejž vykreslil.“ Tato slova můžeme plně podepsat. Katolická církev závazně a neomylně hlásá, že všechno, co je napsáno o Ježíši v evangeliích a vůbec v celém Novém zákoně, je stoprocentně pravdivé včetně zázraků. Katolík, který zpochybňuje jakýkoliv údaj o Ježíšově životě v evangeliu, se dopouští hereze. Zprávy Nového zákona jsou potvrzeny také Tradicí, tj. ústním hlásáním, jež předcházelo vzniku evangelií a bylo zcela identické s tím, co psali evangelisté a sv. Pavel.

Ježíš Kristus je tedy Bohočlověk, Bůh, jenž se vtělil z Ducha Svatého do lůna Panny Marie, žil v Nazaretě jako tesař až do svých cca 30 let, kdy veřejně vystoupil, učil lid a prohlašoval se za Syna Božího, za identického s Bohem, což potvrzoval zázraky. Židovští předáci jej vydali římskému prokurátorovi Pontiovi Pilatovi, aby byl ukřižován. Po svém umučení však vykonal největší zázrak tím, že vstal z mrtvých. 40 dní se zjevoval apoštolům i jiným lidem, poté vstoupil do nebe a seslal na apoštoly Ducha Svatého. Své Božství dokazoval nejen zázraky, ale celým životem. Jen On mohl vyzvat své odpůrce: „Kdo z vás mne může vinit z hříchu?“ Byl totiž na rozdíl od kteréhokoliv jiného člověka s výjimkou Panny Marie naprosto bez jakéhokoliv osobního hříchu.

Ježíš Kristus je Bůh, druhá Božská osoba, vtělení nekonečné Boží lásky, která neváhala jít až na kříž, aby nám, hříšníkům, kteří jsme v důsledku odpadu našich prarodičů v ráji ztratili nebe, je opět umožnila získat. Proto se Krista snažíme milovat více než kohokoliv jiného na této zemi. On samozřejmě podle sv. Tomáše Akvinského mohl zvolit jiný způsob, jak nás spasit, méně drastický, dokonce i bezbolestný. To, že zvolil právě tento a žádný jiný, udělal proto, aby demonstroval svoji nekonečnou lásku k nám, lidským bytostem.

Po nás žádá pouze jedno: Uznat Jej jako svého Spasitele, Pána a Krále – a to nejen slovy, ale i ochotou realizovat všechno, co nám přikázal a co Katolická církev, kterou založil, neomylně hlásá všem generacím. Bez toho není možno dosáhnout spásy, odmítnout toto znamená pohrdnout jeho nekonečnou láskou. Člověk se tím proviňuje zejména v dnešní době. Plnit jeho přikázání, jež je shrnuto v lásce k Bohu a k bližnímu, vyžaduje zřeknout se egoismu a požitkářství – a k tomu mnoho lidí není ochotno. Chtěli by laciné křesťanství, které neví nic o Desateru a sebezáporu, o pokoře, lítosti a vyznání viny ve svátosti smíření. Proto Ježíše degradují na pouhého hlasatele všeobjímající lásky, která nevyžaduje ani lítost a vůli po změně života, ani uznání Jeho nároku na věčné království jak v lidském srdci, tak i ve společnosti.

Jenže takový Ježíš nikdy nebyl historickou postavou. Tou je Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, jak nám jeho pravdivý portrét předkládají Písmo sv. a Tradice. Bez uznání jeho nároku na moji celou bytost, na jeho nekonečnou vládu nad životem mým i životem druhých, nemohu být spasen.