Nemohu spočítat, kolikrát jsem musel už za komunistické éry vyslechnout od mnoha „pokrokových“ katolíků ironické úšklebky na adresu Božítělových průvodů: Je to jen folklór, církevní obdoba socialistických prvomájových průvodů, není v tom nic duchovního, postrádá to vnitřní hloubku…

Jenže ti, kdo tak mluví, zapomínají, že duchovní život není ničím křečovitým a izolovaným od normální lidské přirozenosti. K ní nerozlučně patří též potřeba veřejně slavit, když mám z něčeho radost, dát to najevo všem okolo. Jako katolík věřím v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. V srdci mám radost, že Božský Spasitel je neustále uprostřed nás. Bohočlověk, jehož přijímám při mši svaté, přesněji řečeno On přijímá mne, hříšníka, objímá s láskou celou moji bytost. Toto nevýslovné štěstí chci nadšeně vyzpívat všem, kteří jsou kolem mne, jde o naprosto přirozenou reakci a potřebu lidského srdce. Jak brutální a nelidské je potlačovat ji! Není to radost přízemní, radost typu prvomájových průvodů, kdy se účastníci těšili na buřty s pivem a projevy papalášů vůbec neposlouchali.

Ať se někdo jde podívat, s jakým vnitřním zanícením a nadšením věřící tradiční katolíci, kteří kráčejí v Božítělovém průvodu, zpívají „Ježíši Králi…“, „Ze všech srdcí, která bila v prsou…“, „K nebesům se orla vzletem…“ atd. A když kněz zanotuje u jednoho z oltářů „Hospodin popřeje příhodného počasí“ – a lid odpoví „A země vydá úrodu svoji…“, požehnání monstrancí s Tělem Páně, to všechno přibližuje atmosféru Ráje, kdy se začnu těšit do nebe a mám jen jednu starost: opravdu se tam dostat. A z čistě pozemského hlediska: Kolik je v Božítělovém průvodu i estetického půvabu!

Kroutím hlavou nad tím, jak vůbec mohli modernisté po II. vatikánském koncilu něco tak nádherného a duchovně povznášejícího zrušit a pohrdnout tím. Jako historikovi je mi jasné, co tím sledovali: likvidaci autentické katolické víry. Ti, kteří měli plná ústa kritiky, že současná podoba katolicismu je prý „málo radostná a ponurá“, najednou to, co skutečně patří k pravé radosti z víry, odmítají, případně zcela zakazují. Pamatuji dlouhé období za komunistického režimu, kdy Božítělové průvody se konat nesměly. Ale ani po listopadovém zvratu r. 1989 to nebylo lepší, naši hierarchové se nijak nehrnuli do toho, aby tyto projevy radostné zbožnosti obnovili. Věřící lid si je musel doslova vybojovat.

Jenže průvody v podání NOM liturgie postrádají duchovní hloubku Tradice, nejsou schopny nahradit krásu starého obřadu, který mluví sám za sebe, kdy se kněz nepředvádí vlastními úvahami před vystaveným, Sanctissimem, ale nechává mluvit samotného Pána skrze staré a trvalé platné texty, jež chytají za srdce! Takže „vzhůru srdce“! Dejme účastí na Božítělovém průvodu najevo svoji radost nad tím, že máme takového Spasitele: Boha, jenž se za nás obětoval na kříži, vstal z mrtvých a zůstává s námi v Nejsvětější svátosti! Díky tomu můžeme být nejšťastnějšími lidmi na zemi! Samozřejmě za předpokladu, že máme upřímnou snahu zachovávat Jeho přikázání. Pane, snažně tě prosíme, dopomoz nám k tomu a sešli svého Svatého Ducha! Amen.