Nanebevstoupení Páně: Mimo Církev není spásy
Biblické a historické zdůvodnění
Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.
Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.
Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj. papežům a biskupům. Apoštoly k tomu krátce nato vyzbrojil dary Ducha Svatého, který na ně sestoupil o Letnicích. To, co dělal Ježíš během svého pozemského života sám, má teď dělat Církev, kterou založil:
a) Posvěcovat lid a celý svět obětí Nového zákona čili mše svaté, kterou ustanovil při poslední večeři. V ní je mezi lidmi nadále fyzicky přítomen se svým Božstvím i lidstvím, byť jiným způsobem než když viditelně chodil po Palestině, učil lid a konal zázraky. Při mši sv. se zpřítomňuje jak kalvarská vykupitelská smrt Ježíšova za naši spásu, tak i jeho Zmrtvýchvstání.
b) Hlásat tuto pravdu a vůbec všechno, co Pán učil, všem národům a všem generacím. Na prvním místě spočívá tato povinnost na papežích a biskupech, dále pak na kněžích a vůbec posvěcených služebnících, a konečně na každém pokřtěném, každý jinou formou podle svého postavení a životních okolností.
Opravdu není spásy mimo Církev?
Věta prvokřesťanského mučedníka sv. Cypriána „extra Ecclesiam nulla salus“ (mimo Církev není spásy) patří k základům naší katolické víry, kterou nám sám Božský Spasitel přinesl z nebe. Kdyby bylo možno spasit se v jiné víře, např. v buddhismu, hinduismu nebo islámu, tak hlásání evangelia by nedávalo žádný smysl. Ostatně sám Pán Ježíš o tom mluví naprosto jasně: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen…“ (Mar 16,15).
Znamená to tedy, že heterodoxní křesťané, židé, pohané, muslimové, ateisté nebo agnostikové, když se za svého života neobrátí, budou zavrženi? Tady s naprostou jistotou odpovídám: ano. Nejjasnější a nejrozhodnější definici, která vešla do dokumentů florentského koncilu, publikoval papež Evžen IV. v bulle Cantate Domino r. 1441, kde vyhlásil ex cathedra: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí.“
To jsou jasná slova věroučného charakteru. Jenže rozum a prostý přirozený lidský cit se tomu brání. Cožpak je správné, aby Bůh zatratil někoho jen proto, že nenáleží ke Katolické církvi, i když žije třeba lépe a mravněji než mnozí katolíci? Je takový Bůh opravdu spravedlivý? Každý z nás jistě může uvést konkrétní příklady osob ze svého okolí, které se nehlásily k Církvi a byly buď teoretickými nebo praktickými ateisty – a přesto převyšovaly svým chováním některé praktikující katolíky. Zemřely, aniž by se obrátily na katolickou víru. Půjdou tedy do pekla navzdory své lidské slušnosti, charakternosti a ohleduplnosti?
Tak argumentují odpůrci Církve. Proti tomu máme ale účinný protiargument: Odkud víte, že tito lidé zemřeli mimo Katolickou církev? Co se děje v duši člověka na hranici života a smrti je neproniknutelným tajemstvím. Církev věří, že tehdy ještě má člověk „poslední šanci“, neboť Bůh mu může dát milost a snad ve vteřině nebo v jejím zlomku ukázat celou pravdu, pokud ji dosud bez vlastní viny nepoznal nebo k ní z různých nezaviněných příčin nedospěl. Pravdu o tom, že spása je možná pouze v Ježíši Kristu a nikoli v jiných náboženstvích nebo zmatených teoriích. Když umírající zareaguje kladně, bude litovat svých hříchů a uzná Ježíše za svého Pána a Spasitele, což znamená souhlasit i s jeho Božskou naukou, kterou od jeho Nanebevstoupení hlásá Katolická církev, bude spasen na základě křtu touhy, jak učí katolický katechismus. Duše takového člověka proto nepředstupuje před Boha při soukromém soudu jako duše protestanta, žida, muslima, buddhisty, pohana, materialisty nebo panteisty, ale jako duše katolického křesťana, který uvěřil, byť na rozhraní života a smrti, a stal se tak údem Katolické církve.
Že tomu tak je, dosvědčuje fakt, že Katolická církev nikdy o nikom oficiálně neprohlásila, že je v pekle, ani o svých největších pronásledovatelích, ani o nejtěžších zločincích zemřelých bez svátostí, ani o nejzatvrzelejších hereticích, dokonce ani o Jidášovi ne, což ale nebylo zapotřebí, neboť o jeho věčném zatracení hovoří Kristus v evangeliích jasně a jednoznačně. Stala se tak jediným náboženským společenstvím, které má takový přístup, zatímco Luther, Kalvín a Zwingli o svých odpůrcích oficiálně prohlašovali, že jsou v pekle. Člověk mimo Církev, nepokřtěný nebo pokřtěný a ve víře nevychovávaný, pokud žije poctivě podle přirozeného mravního zákona, jak jej poznává, a koná dobré skutky, může dojít spásy, ale nikoli na základě svého falešného přesvědčení, nýbrž na základě toho, že Bůh mu může poskytnout pomáhající (aktuální) milost, aby dospěl k poznání Pravdy a k přijetí Ježíše Krista jako svého Spasitele buď ještě za života, kdy se obrátí a dá se pokřtít, nebo někde na hranici mezi životem a smrtí, kdy křtem touhy se stane katolickým křesťanem, o čemž bude vědět pouze on a Bůh. Nestane se tak na základě jeho dobrých skutků, které vykonal před svým obrácením, neboť ty mají svoji nadpřirozenou hodnotu pouze tehdy, jsou-li vykonány v posvěcující milosti, kterou on postrádal, ale Bůh může ocenit jeho snahu konat dobro tím, že mu poskytne pomáhající milost k dosažení poznání jediné pravdy, nacházející se pouze v Ježíši Kristu a jeho Církvi.
Ježíš sám něco takového naznačuje, když ve 25. kap. u sv. Matouše říká, že při posledním soudu Bůh oddělí „ovce od kozlů“ a těm prvním řekne: „Pojďte požehnaní, neboť jsem lačněl, a dali jste mi jísti…“ Ti se ho ale otážou: „Kdy, Pane, jsme tě takového viděli?…“ On odpoví: „Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili…“ Čtěme tento text pozorně a zamysleme se, koho se týká. Dobrých katolických křesťanů, kteří se snaží žít podle nauky Církve? Asi těžko, protože ti vědí, že když prokazují bližním skutky lásky, prokazují je Kristu, proto se nebudou ptát „kdy jsme tě takového viděli…“ Spíše půjde právě o ty, kteří Krista neznali a jednali podle přirozeného mravního zákona jako např. Samaritán ze známého Pánova podobenství, jenž také nenáležel k pravé Církvi, kterou byla tenkrát starozákonní synagoga. Pán ve své dobrotě tuto jejich snahu ocení právě tím, že „ulehčí“ jejich cestu k přijetí sebe a své nauky poskytnutím pomáhající milosti k tomuto cíli. Bez uznání Kristovy Božské vlády a Božské moci, což nese s sebou členství v Katolické církvi, však nemůže být nikdo spasen, i kdyby konal sebevíce dobrých skutků. Ostatně ve zmíněné 25. kap. u Matouše ti požehnaní po pravici oslovují Boha „Pane“, čili museli ještě předtím uvěřit a stát se údy Církve. Kdo neuvěří, nikdy Kristu neřekne „Pane“, protože neuzná nad sebou jeho nadvládu.
Všichni významní církevní učitelé a spisovatelé od starověku po novověk – sv. Augustin, Ambrož, Bernard, Petr Lombardský, Tomáš Akvinský, Petr Canisius, Robert Bellarmin, Francisco Suaréz aj. shodně učili, že mimo Katolickou církev bez víry v Ježíše Krista nemůže být nikdo spasen, zároveň ale hlásali, že Bůh může ty osoby mimo Církev, kteří poctivě hledají pravdu a žijí podle přirozeného mravního zákona, jak ho rozumem a skrze svědomí poznávají, přivést mimořádnou cestou k víře a ke spáse. Bl. Pius IX. ve věroučném dokumentu Singulari quadam r. 1854 píše: „Je třeba míti za jisté, že kdo neznají pravé víry, je-li to nevědomost nezaviněná, nemají vinu za to před tváří Boží.“ A v listu k italským biskupům Quanto conficiamur moerore praví, že „ti, kteří jsou bez viny mimo Církev a správně žijí [dodržují přirozený zákon a jeho nařízení], že mohou působením a silou Božího světla a milosti dosáhnouti věčného života, protože nemůže Bůh dopustit ve své dobrotě a mírnosti, aby byl trestán věčnými mukami, kdo nemá viny hříchu“ (Denz. 1677).
Tato katolická nauka je velkou nadějí pro nás všechny mající ve své rodině zemřelé příslušníky a příbuzné, které jsme měli rádi a již byli i dobrými lidmi, ale žili mimo Církev. Mohli uvěřit v posledním okamžiku někde na rozhraní života a smrti. Modleme se za to, aby přijali Krista, i když jsou už dávno po smrti. U Boha totiž neexistuje čas a vyslýchá naše prosby i dlouho předtím, než se na svůj úmysl začneme modlit. V 19. století významný teoretik katolické sociální nauky mohučský biskup Wilhelm von Ketteler měl jednou v modlitbě vidění mladé řeholnice v jednom klášteře. Pán mu řekl: Tato ti vyprosila kněžské povolání. Biskupovi bylo již přes šedesát roků. Rozhodl se navštívit daný klášter v domnění, že tato sestra již bude stařenkou nejméně přes osmdesát. Jenže ke svému překvapení tam našel mladou řeholnici přesně podle své vize. Vzal si ji stranou a zeptal se jí: „Sestro, vy mne odněkud znáte?“ Dostal odpověď: „Excelence, já jsem vás nikdy v životě neviděla, vím jenom to, že jste naším biskupem.“ Dalším dotazováním se biskup dozvěděl, že tato řeholnice se denně intenzivně modlí a postí za nová kněžská povolání. Pochopil, že Bůh její modlitby vyslyšel už dávno dopředu, dokonce v době, kdy ona ještě nebyla na světě. Proto i naše modlitby za naše nekatolické zemřelé rodinné příslušníky a příbuzné, pokud jsme s nimi ještě nezačali, rozhodně mají smysl, protože Bůh je mohl již dávno dopředu vyslyšet, když to bylo aktuální, u něho neexistuje čas.
Pozor na opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství!
Bůh ale nesnáší chytráctví a snahu dosáhnout spásy za nejnižší cenu. Pokud někdo spoléhá, že může klidně žít jako nevěřící a užívat si hříchu, protože Bůh mu stejně na sklonku života dá milost obrácení, čehož on samozřejmě využije, tak je to drzá opovážlivost a podle katechismu jeden ze šesti hříchů proti Duchu Svatému, o němž sám Kristus říká, že nebude nikdy odpuštěn. Blázne, odkud víš, že ti Bůh v posledním okamžiku života udělí milost obrácení? On to přece udělat nemusí a také určitě toto milosrdenství neprokáže těm, o nichž ví, že je odmítnou. Na základě zjevení Matky Boží ve Fatimě, která ukázala malým vizionářům peklo, víme, že tam přichází velmi mnoho duší. Mnozí z těch, kteří jsou hluboko ponořeni do satanských rituálů nekřesťanských náboženství nebo do zhoubných ideologií komunismu, neomarxismu, genderismu, liberalismu aj., již fakticky nejsou schopni ani v posledním okamžiku života říci Bohu své „fiat“, proto jdou rovnou do pekla. Všechno ukazuje, že takových je velmi značný počet, ne-li obrovská většina.
Jenže existují vážné obavy, že mezi ně patří i mnoho současných katolíků. Když se nechají zlákat současnými teoriemi, hlásanými i z nejvyšších míst, že Bůh ve svém milosrdenství odpouští automaticky všechno bez lítosti a bez úmyslu v hříchu nepokračovat, dokonce i ještě dříve, než byl hřích vůbec spáchán, potom si nebezpečně zahrávají se svou věčností. Ježíš řekl jasně: „Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“. Martin Luther naopak hlásal: Fortiter pecca, fortius crede – zdatně hřeš, pevněji věř. Vesele hřešit bez snahy zanechat takového života je urážkou Boha, urážkou jeho spravedlnosti i jeho milosrdenství. Jestliže katolíci žijící v cizoložství a smilstvu toto nevyznávají ve zpovědi, pokud k ní vůbec chodí, a přesto přistupují ke sv. přijímání, jaká asi bude jejich věčnost? Vždyť přijímají svatokrádežně – zesnulý kolínský kardinál Joachim Meisner odhadoval, že v jeho arcidiecézi je 80 % svatokrádežných přijímání. A co katolíci holdující pornografii nebo zvrácenému sexu, žijící v homosexuálních svazcích, praktikující antikoncepci, podstupující nebo provozující potraty, podvádějící a okrádající své bližní – a aniž by měli úmysl toho zanechat a litovat přesto přistupující k Eucharistii? Mohou být tito lidé spaseni? Jistěže mohou, když se obrátí, budou svých hříchů litovat a projeví úmysl nepokračovat v nich. Ale jsou toho schopni? Budou toho schopni alespoň v posledním okamžiku života? Nebude jejich blokace v tomto směru už natolik silná, že nikoliv?
Toto jsou velice závažné duchovní problémy současnosti. Nám nezbývá, než se modlit, dávat svým životem podle katolické nauky dobrý příklad druhým, a odvážně hlásat pravdu i proti církevní hierarchii, když se staví na odpor autentické katolické nauce. Bůh se nenechá posmívat a urážet przněním své nauky, kterou zvěstoval Božský Spasitel a již Církev jím založená od prvopočátku hlásala. To je jediná cesta, jak se pokusit zachránit alespoň některé duše.