V poslední době v jistých kruzích Katolické církve vidíme snahu měnit tradiční učení Katolické církve a zpochybňovat to, čemu věřily celé generace pravověrných katolíků. Pozorujeme například intenzivní snahy rehabilitovat Jidáše Iškariotského, ba připisovat mu falešné zásluhy na spáse lidstva. Mnohokrát se píše o tom, že Jidáš vlastně musel zradit Ježíše, protože jen díky jeho zradě mohl Ježíš zemřít na kříži a splnit tak své spasitelské poslání. Ve smyslu této zvrácené logiky tedy Ježíš nezbytně potřeboval Jidáše pro splnění své pozemské mise a zrádný apoštol mu učinil tu největší službu, takže jeho skutek nebyl zradou, ale laskavým činem, vykonaným pro dobro Spasitele. Takové závěry nacházíme již v gnostických evangeliích, které Katolická církev zavrhla.

Jenže takové postoje se vůbec neshodují s pravdou. Bůh je všemohoucí a při svém řízení věcí nikdy není odkázán na jedinou alternativu, ale vždy má k dispozici množství cest a prostředků k dosažení svých záměrů. Všemohoucí, který z ničeho stvořil všechno, nebyl odkázán na Jidáše, ale mohl naplnit spasitelnou misi i bez Jidášovy zrady. Právě naopak, Ježíš vyvinul mimořádné úsilí na záchranu Jidášovy duše, jenže Jidáš svou pýchou, marnivostí a umíněnosti jeho snahu zmařil.

Ve 20. století se vyrojilo nemálo teologů, kteří začali tvrdit, že všichni lidé mohli uniknout věčnému zatracení, takže žádní lidé neskončili v pekle, a tedy ani Jidáš Iškariotský. Nejznámějším z těchto teologů se stal Švýcar Urs von Balthasar, který si postupem času získal nemálo následovníků. I v současnosti je v Katolické církvi nemálo teologů, kteří tvrdí, že Jidáš Iškariotský nebyl navěky zatracen. Tak jak to vlastně je? Jak se má k tomuto sporu vyjádřit Kristu věrný katolík? Je Jidáš Iškariotský navěky zatracen nebo ne? Pokusme se zodpovědět otázku striktně ve smyslu učení Katolické církve.

Na základě těch nejzávažnějších indicií, které máme k dispozici, můžeme jednoznačně vyslovit přesvědčení, že Jidáš Iškariotský trpí na místě věčných muk, i když neexistuje dokument Magisteria Církve, ve kterém by to bylo takto explicitně formulováno. Především v Písmu svatém nacházíme závažné indicie, svědčící o tom, že Jidáš po smrti skončil v pekle. I v Tradici Církve nacházíme nezvratné přesvědčení o Jidášově věčném zatracení. Mnozí světci a učitelé Církve jako sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský považovali Jidášovo věčné zatracení za zjevenou pravdu. I Dante Alighieri ve své Božské komedii umístil Jidáše Iškariotského do pekla.

Z novější doby máme zdokumentovány případy exorcismů, při kterých byla postižená osoba posedlá démonem, který se při exorcismu představil jako Jidáš Iškariotský. Jeden z nejznámějších a nejlépe zdokumentovaných je případ mladé Němky Anneliese Michel z Klingenbergu, která zemřela v roce 1976. Když její rodiče zjistili, že je posedlá, požádali würzburgského biskupa Josefa Stangla o provedení exorcismu. Biskup Stangl pověřil provedením exorcismu kněze P. Arnolda Renzce, jehož pomocníkem při exorcismu byl P. Ernest Alt. Při vyhánění démonů exorcisté „mluvili se šesti démony, kteří se označili jako Kain, Nero, Jidáš, Lucifer, Hitler a farář Fleischmann (kněz z blízké vesnice žijící v 16. století, který porušil celibát).“¹

Podobně i v dílech katolických mystiček nacházíme tvrzení o věčném zatracení Jidáše. Například v díle „Mystické mesto Božie“ od Marie Ježíšovy z Agredy, španělské františkánky a mystičky, je mimo jiné uvedeno, že ihned po smrti zrádce démoni popadli „Jidášovu duši a přivedli ji do pekla. Když visel na stromě, jeho tělo puklo a vyhřezly všechny jeho vnitřnosti (Sk 1,18). Všichni, kteří viděli tento hrozný trest nevěrného a zlomyslného učedníka za jeho zradu, byli naplněni úžasem a hrůzou. Tělo viselo na stromě po tři dny vystavené zrakům veřejnosti. Židé se v té době pokoušeli sejmout ho ze stromu a tajně pohřbít, protože pohled na něj působil velkou hanbu farizeům a kněžím, kteří nemohli popřít takové svědectví jeho špatnosti. Ale všechny pokusy odpoutat Jidášovo tělo od stromu a odvléci ho byly marné. Tělo zůstalo v takovém stavu na stromě po tři dny, a až po uplynutí tří dnů, podle rozhodnutí božské spravedlnosti, strhli sami démoni jeho tělo ze stromu a přinesli ho k jeho duši, aby spolu s ní trpělo věčný trest v nejhlubší pekelné propasti.“²

Skeptik by mohl namítat, že díla katolických mystiček nepatří do pokladu víry a tedy Katolická církev neukládá věřícím povinnost věřit jejich obsahu, i když je neodmítá. To je sice pravda, jenže i přímo v Písmu svatém nacházíme závažné indicie ve prospěch tvrzení, že Jidáš byl zatracen. A Písmo svaté tvoří součást pokladu víry, takže Katolická církev ukládá věřícím povinnost ve všem mu věřit, jak to formuluje kánon 750 v aktuálně platném Kodexu kanonického práva:

„Božskou a katolickou vírou je třeba věřit vše, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo tradovaném, totiž v tom jediném pokladu víry svěřeném Církvi, a co rovněž jako od Boha zjevené předkládá k víře Učitelský úřad Církve ať slavnostním výrokem nebo řádným a obecným hlásáním; totiž to, co se jeví jako společně od věřících uznávané pod vedením Učitelského úřadu. Všichni mají povinnost varovat se každé nauky, která tomu odporuje.“

Takže každý katolík je zavázán věřit všemu, co obsahuje Písmo svaté.

V Bibli nacházíme slova samého Ježíše:

„ ‚Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.‘ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: ‚Jsem to snad já, Mistře?‘ Odpověděl mu: ‚Tys (to) řekl.‘ “ (Mt 26, 24–25)

A na jiném místě:

„Ježíš jim na to řekl: ‚Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel.‘ Tím myslel Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten totiž, jeden ze Dvanácti, ho měl zradit.“ (Jn 6, 70–71)

A konečně:

„Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.“ (Jn 17, 12)

Pokud by byla naděje na spásu duše Jidáše, Spasitel světa by určitě nepoužil taková slova, která bezpochyby bolestivě zasáhla i jeho utrápenou duši. Pokud by byl Jidáš prosil Krista o odpuštění hříchů, kdyby se kál jako svatý Petr, který také zradil Krista, mohli bychom i Jidáše dnes slavit jako světce. Vždyť byl jedním z nejbližších spolupracovníků Ježíše Nazaretského. Ze všech lidí, kteří kdy obývali tuto planetu, bylo jen dvanáct šťastlivců, které sám Bůh vyznamenal ctí být nejbližšími spolupracovníky Ježíše Krista při díle spásy. Jidáš byl jedním z nich. Tolik štěstí se mu ušlo! Jidáš pomáhal Kristu šířit pravou víru mezi lidmi. Během svého apoštolského poslání byl obdarován Pánem ne méně než ostatní apoštolové. Dokonce v Božím jménu léčil nemocné a konal zázraky. Tehdy byl ještě čistý a svou horlivostí překonal i některé jiné apoštoly. Tři roky chodil spolu s Ježíšem a ostatními apoštoly a pomáhal sít semeno Božího Slova do lidských srdcí. Pokud by nebyl zpackal své celoživotní dílo na konci svého života, mohl se stát uctívaným apoštolem. Ale jak mohl tento, zpočátku tak skvělý apoštol, v závěru své apoštolské mise tak hanebně selhat? Co ho k tomu vedlo? Jaký vlastně byl Ježíšův zrádce a jak se dostal na šikmou plochu, ze které nebylo návratu?

Písmo svaté a odborná katolická díla nám poskytují velmi málo údajů o pozemském životě Jidáše Iškariotského a chceme-li si vytvořit plastický obraz o tom, jak zrádný apoštol vypadal, jak smýšlel a co dělal během své mise v Ježíšově družině, musíme sáhnout po dílech katolických mystiček, především po knihách španělské františkánky Marie Ježíšové z Agredy, ale i jiných mystiček. Spojením poznatků z Bible a odborných katolických textů s údaji, převzatými od katolických mystiček, dostaneme poměrně podrobný a věrný obraz života a působení Jidáše Iškariotského.

Jidáš, syn Šimona Iškariotského, byl jediným Judejcem mezi dvanácti apoštoly, z nichž ostatních jedenáct bylo Galilejci. Řečeno terminologií rabínů byl Jidáš jediný „čistý Žid“ mezi „nečistými Galilejci.“ To vytvářelo od začátku jistou bariéru mezi Jidášem a ostatními učedníky, zprvu menší, později však stále větší, a ta nakonec vyústila do těžce zakrývaného nepřátelství.

Zrádný apoštol pocházel z Kariotu, jak to naznačuje i jeho jméno. S Ježíšem měl něco podobného. Byl přibližně stejně vysoký a měl přitažlivý zevnějšek. Byl mladší než většina apoštolů. Spolu s nejmladším ze všech, apoštolem Janem, tvořili dvojici nejmladších členů Ježíšovy družiny a často chodívali spolu ve dvou. I Jidáš měl v době svého apoštolátu už jen ovdovělou matku, kterou občas i navštěvoval v rodičovském domě. Osobně ji znal i Ježíš. K Ježíšovi přivábila Jidáše neodolatelnost osobnosti Učitele a nauky, kterou hlásal. Původně byl naplněn ušlechtilými úmysly podobně jako ostatní apoštolové. Když přišel poprvé za Ježíšem, aby mu nabídl své služby, byl již Učitel obklopen několika apoštoly. Jidáš nebyl mezi prvními apoštoly, ale nebyl ani poslední. Kristus, Syn Všemohoucího Boha, okamžitě odhadl špatné povahové rysy Jidáše a proto se ho snažil odradit od jeho úmyslu vstoupit mezi apoštoly. Když Jidáš naléhal, dal mu lhůtu několika dní na rozmyšlenou. Po uplynutí této lhůty se Jidáš znovu setkal s Ježíšem a znovu na něj naléhal, aby se směl stát apoštolem. Ježíš přivolil, přestože už od začátku věděl, že ho Jidáš zradí. (srov. Jn 6, 64; 70–71) Proč mu tedy nezabránil stát se jedním z apoštolů, když o tom věděl?

Ježíš zajisté mohl odmítnout Jidáše, ale neudělal to. Přijal ho s láskou Spasitele, který se snaží zachránit každou duši před záhubou. Nikdy neodmítal hříšníky, kteří ho chtěli následovat a ani v Jidášově případě neudělal výjimku. Celé tři roky, během kterých Ježíš vyučoval a byl v úzkém osobním kontaktu s Jidášem, se snažil převychovat nepoddajného apoštola a zachránit jeho duši, jenže Jidáš měl svou hlavu, přestože se zpočátku velmi snažil. Získal zvláštní Pánovu přízeň, takže si zasloužil místo ve sboru apoštolů. Ježíš ho miloval ne méně než ostatní učedníky a miloval ho až do jeho smutného konce. Po celé tři roky se vehementně snažil přivést svéhlavého apoštola na cestu spásy. Ale nejen On, ale také jeho Matka a ostatní apoštolové. Dokonce i Jidáš samotný pracoval na sobě a snažil se o obrácení. Po znamenitém začátku se však stále více dostával na šikmou plochu. Jeho záhubou se stala pýcha, marnomyslnost, nepoddajnost, nedostatek pokory, lakomství a touha po moci. Na rozdíl od apoštolů, kteří dobrovolně přijali chudobu těla i ducha, Jidáš měl zálibu v pohodlí. Již na první pohled se od ostatních apoštolů lišil kvalitnějším oblečením a honosnějším způsobem života. Byl narcista, který obdivoval sebe sama.

Svou kultivovaností vynikal nad některými ostatními apoštoly, zvláště nad jednoduchými rybáři, a byl na to patřičně hrdý. Jenže právě toto bylo prvním krokem na cestě k jeho selhání. Už před příchodem k Ježíšovi měl kontakty v nejvyšších kruzích jeruzalémské společnosti a velmi si na tom zakládal. Tím převyšoval své druhy v Ježíšově družině, kteří byli jednoduššího původu. Všímal si více svých vlastních předností a méně svých nedostatků a poklesků. Začal posuzovat jiné apoštoly a považovat se za lepšího od nich. Všímal si třísek v jejich očích, ale trám ve vlastním oku mu nevadil. Namýšlel si, že právě on je povolán napomínat své druhy a ve své domýšlivé snaze převychovávat jiné on sám upadal do samolibosti a povýšenosti, přičemž se dopouštěl stále těžších hříchů.

Jeho pád byl zpočátku pomalý a v té době ještě bylo možné vrátit se na správnou cestu. Zprvu se Jidáš dopouštěl pouze všedních hříchů a neztrácel posvěcující milost. Nesnažil se však zavčas zbavit břemene špatných žádostí, které v něm dřímaly a tak plevel v jeho duši narůstal a začal ohrožovat to dobré, co v ní bylo. Ve svém srdci pěstoval sebelásku. Sám sebe posuzoval shovívavě, zatímco své spolubratry odsuzoval jako nedokonalé hříšníky. Na apoštoly a dokonce i na Pannu Marii stále více zíral s nadhledem. Považoval se za lepšího, než jsou oni, ba setrvávání ve společnosti apoštolů považoval za ztracený čas. Tyto všední hříchy otevřely cestu těžším hříchem. Jidáš se nesnažil hned od začátku postavit hráz zlu, které pronikalo do jeho duše a stále více ho ovládalo. To byl začátek jeho konce. Jeho horlivost ve zbožnosti chladla a vnitřní světlo jeho duše pohasínalo.

Začal žárlit na Ježíšovy vyvolené, především na apoštola Jana. Považoval ho za příliš ambiciózního učedníka, kterému se nezaslouženě dostává nadmíra Kristovy přízně a lásky. Odtud byl už jen krůček k závisti.

Ostatní apoštolové přehlédli jeho hru a tak často docházelo k výbuchům jejich hněvu vůči Jidášovi, které Ježíš jen s velkým úsilím tišil. Jenže Učitel nebyl vždy se svými apoštoly a tehdy se Jidáš občas ocital v obtížné situaci. Paradoxně, právě Ježíš, kterého Jidáš nakonec zradil, držel nad zrádcem ochrannou ruku a často zabránil konfliktům, které ohrožovaly jednotu jeho družiny. Je neskutečné, kolik úsilí vyvinul Ježíš k tomu, aby obrátil nepoddajného apoštola. Dalo by se tedy říci, že Ježíš tímto svým úsilím zdánlivě ohrožoval své spasitelské poslání, protože se ze všech sil snažil odradit pomýleného muže od zrady. Vyvinul mimořádné úsilí na záchranu Jidášovy duše, jenže Jidáš svou pýchou, marnivostí a umíněnosti jeho snahu zmařil.

Podobně i Ježíšova přesvatá Matka ovlivňovala tvrdohlavého apoštola a svým něžným mateřským domlouváním se snažila přivést tvrdohlavce k rozumu. Když viděla, jak se apoštol řítí do záhuby, využila každé možné příležitosti k tomu, aby ho nanejvýš laskavě napomínala jako milující matka své dítě. Zpočátku se jí toto úsilí do jisté míry dařilo, ale apoštol byl příliš zahleděn do sebe a zloba nakonec převládla v jeho srdci. Právě pohrdání úsilím Panny Marie, před kterou se peklo třese tolikou hrůzou, nejvíce přispělo k záhubě apoštola. Nic už pak nemohlo zrádci zabránit v dokonání jeho ďábelského díla. Ale ještě v té době byl čas pokořit se, přestože jeho srdce stále více ovládal ďábel.

Jidášův pád urychlila jeho chamtivost. Ježíš a jeho učedníci vykonávali intenzivní charitativní činnost. Dostávali dary od bohatších lidí a ty pak využívali k zajištění svých životních potřeb, placení daní a rozdávání almužen mezi chudobu. Čím více rostl počet Spasitelových přívrženců, tím více narůstaly i darované částky a Ježíš se rozhodl ustanovit někoho, kdo by měl na starosti přijímání almužen a hospodaření s nimi. Když Ježíš tento svůj záměr oznámil apoštolům a učedníkům, nikoho konkrétně nejmenoval. Všichni se však tohoto úkolu vystříhali. Všichni kromě Jidáše. Ten okamžitě zatoužil zmocnit se tohoto úřadu. Marně ho vystříhala Panna Maria i samotný Ježíš, Jidáš si svou tvrdohlavostí vydobyl pro sebe tento háklivý úřad.

A proč vlastně Jidáš zradil Pána Ježíše? Pro třicet stříbrných? Sotva jenom proto! Muselo v tom být něco většího. Třicet stříbrných bylo s největší pravděpodobností třicet stříbrných tyrských šekelů, což sice nebylo málo, ale nebyla to ani nějaká výjimečně velká finanční částka. Tyrský šekel, známý také pod označeními statér nebo tetradrachma, byl stříbrnou mincí, která měla hodnotu 4 denárů/drachem. Byl relativně silnou místní měnou s výjimečnou čistotou stříbra a používal se k placení chrámové daně. 30 stříbrných mělo hodnotu 120 denárů, což jako jednorázová odměna nebyla zanedbatelná částka. Jeden denár (římský ekvivalent řecké drachmy), byl denní mzdou dělníka ve vinici. Nacházíme o tom zmínku i v Ježíšově podobenství o dělnících na vinici. (srov. Mt 20, 1–16)

Za částku zrady, kterou dostal Jidáš, by tedy musel dělník na vinici pracovat 120 dní. Jenže byla to snad jen chamtivost, která přivedla nehodného apoštola ke zradě Učitele? Určitě ne! Jak již bylo uvedeno, třicet stříbrných bylo jako jednorázová odměna ne zanedbatelná částka, ale nebyl to ani tučný finanční obnos, za který by Jidáš zaprodal duši. Pro ilustraci: v Bibli se píše o nádobě s drahým nardovým olejem v hodnotě přinejmenším 300 denárů, kterým Maria pomazala hlavu a nohy Ježíše. (srov. Mk 14, 3–5; Jn 12, 5)

Oproti této částce se 120 denárů za zradu Krista nezdá být příliš velkou částkou. Kvůli samotným penězům Jidáš určitě nezradil Mistra. Bylo v tom něco víc. Mnohem víc. Byla v tom politika, touha po kariéře a moci… Prakticky to, co i dnes hýbe světem.

Jidáš se cítil být nedoceněný. On sám přece toužil být první a nejvýznamnější z apoštolů. No nebyl. Jidáš žárlil především na apoštoly Petra a Jana. Byl posedlý vizí nového království, ve kterém bude Ježíš nepřemožitelným králem a on, Jidáš, jeho pravou rukou. Dokonce se během apoštolského období několikrát prořekl a tak se předčasně prozradil. Měl vypracovaný plán, který on sám považoval za bezvadný. Chtěl spojit velekněze, mezi nimiž se často pohyboval, s Ježíšem. No a pochopitelně on měl být zprostředkovatelem. Ne bezdůvodně. Vždyť on jediný z apoštolů měl styky na těch „správných“ (jak to on vnímal) místech. Sám sobě připisoval nejvýznamnější poslání ze všech apoštolů. Snil o tom, že jednou bude druhý nejmocnější muž po Kristu.

Jeho plán však měl jednu nepřekonatelnou překážku a tou byl sám Ježíš, který Jidášovi překazil realizaci jeho životní vize. Na rozdíl od ostatních apoštolů Jidáš nechtěl, aby ho Ježíš přetvořil na svůj obraz, ale naopak, on chtěl formovat Ježíše a vmanipulovat Ho do svých velkých iluzí. Toto samozřejmě Ježíš nemohl akceptovat. Vždyť on nepřišel na tento svět proto, aby vyplnil vůli lidí, ale vůli svého Otce v nebesích. Jidáš byl velmi zklamaný, že Ježíš nemá zájem vybudovat pozemské království, proto začal pociťovat vůči Učiteli nenávist, která neustále rostla a ke konci ji už jen s nejvyšším sebezapřením dokázat utajovat před Ježíšem, Pannou Marií a apoštoly.

Aby zakryl své skutečné úmysly a zmírnil špatný dojem, který svým chováním vyvolával, Jidáš se stále více uchyloval k různým lžím a trapným výmluvám. Bylo to mimořádně naivní. Ježíš, Syn pravého Boha, i jeho panenská Matka znali i nejtajnější zákoutí duše zrádce, ale Jidáš si usilovně vytvářel síť klamných iluzí v domnění, že svými výmluvami může vylepšit svůj obraz u božského Mistra a Přesvaté Panny. Tato síť lží mu nejenže nepomohla ospravedlnit jeho jednání, ale pomocí ní ďábel stále pevněji spoutával jeho duši. Jidáš přikládal jeden hřích k druhému, až ho břemeno hříchů stáhlo úplně dolů.

Když Jidáš pochopil, že jeho plán využít Ježíše k ukojení vlastní touhy po kariéře a politické moci je neuskutečnitelný, zachvátila ho touha pomstít se Kristu. Už byl krajně znechucený a unavený z potulného života a toužil mít klidnou existenci v pohodlí a jistotě. Čekal jen na příhodnou chvíli.

Neodvratné rozhodnutí nastalo dva dny před Ježíšovým ukřižováním. Ve středu, den před Poslední večeří, se konala porada u Kajfáše. Velekněží, ty obílené hroby, se radili, jako by Nazaretského snesli z tohoto světa. V nejlepším přišel Jidáš. Jeho příchod kněžskou chamraď zpočátku moc nepotěšil, ale brzy ožili, když zrádce začal vytahovat trumfy. Směle si je přeměřil pohledem a pak se jich rovnou zeptal, co mu dají za vydání Ježíše. A oni mu stanovili zrádcovskou odměnu: třicet stříbrných. (srov. Mt 26, 14–15)

Pravdou je, že Jidáš čekal víc, ale nakonec se smířil s touto částkou. Jeho manévrovací možnosti byly omezené. A tak do něj před koncem jeho života vstoupil ďábel. (srov. Lk 22, 3; Jn 13, 2, 21–27)

Jenže Jidáš měl až do konce svého života šanci zachránit se před věčným zatracením. I sv. Dismas získal spásu až v posledních hodinách svého života. Dismas byl kající lotr na kříži, kterému Ježíš řekl: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23, 43). Církev tohoto kajícího lotra slaví jako svatého Dismase.

Pokud by byl Jidáš prosil Krista o odpuštění hříchů, kdyby se kál jako svatý Dismas, mohli bychom i Jidáše dnes slavit jako světce. Vždyť byl jedním z nejbližších spolupracovníků Ježíše Nazaretského a udělal zajisté i mnoho dobrého.

Ostatně, i svatý Petr zradil Krista, ale dokázal prosit o Ježíšovo milosrdenství a byl nakonec omilostněn. Jidáš zůstal na půli cesty, když litoval svého hříchu. Dokonce v návalu lítosti požádal členy velerady, aby Ježíše osvobodili. Pociťoval nesnesitelné výčitky svědomí, že jeho vinou Ježíš zemře na kříži a toto si on nepřál. V Bibli se o tom píše:

„Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: ‚Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev.‘ “ (Mt 27, 3–4)

Jenže nestačí jen litovat hříchu. To je jen první krok. Druhým krokem je jít prosit Boha o odpuštění a slíbit nápravu života. Ale Jidáš v sobě nenašel sílu pokořit se a žádat Ježíše o odpuštění. Sám se postaral o své věčné zatracení a zmařil tak úsilí Krista, který velmi toužil zachraňovat duše a chtěl zachránit i Jidášovu duši. Vždyť proto šel dobrovolně k smrti na kříži, aby svou krev vylil za všechny lidi, i za Jidáše, jak o tom píše apoštol Pavel:

„Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy. Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny.“ (1 Tim 2, 3–6)

Tedy nikdo není předem vyloučen ze spásy. Ani Jidáš nebyl! Měl stejnou možnost uniknout věčnému zatracení jako Šimon Petr, nebo kající lotr na kříži, jenže nenašel správné východisko ze situace a nakonec se rozhodl pro strašný čin sebevraha, který rezignoval na svůj boj o spásu duše. A tak muž, který zabil Krista, zabil i sám sebe.

Jidášův životní příběh by měl být „povinným čtením“ pro všechny nás, katolíky. Nestačí být dobrým na začátku či ve středu své životní cesty, ale musíme v sobě pěstovat poklad víry až do úplného konce. Naše víra je jako oheň, který musíme v sobě neustále živit. Nestačí křest a příslušnost ke Katolické církvi, pokud nežijeme Krista svým každodenním životem. Protože přestaneme-li živit v sobě oheň víry skutky lásky k Bohu a bližnímu, oheň naší víry vyhasne. Je to neustálý boj. Podobně jako na Jidáše Iškariotského, i na každého z nás číhají pokušení. Touha po mamonu, kariéře, moci, ukájení hříšných vášní…

V každém z nás je cosi z Jidáše, ale i svatého Dismase či svatého Petra. I my dennodenně zrazujeme Krista svými hříchy. Každý z nás může skončit jako svatý Dismas či svatý Petr, ale také jako Jidáš Iškariotský. Vybereme-li si však správně vzor kajícího lotra Dismase či kajícího apoštola Petra, a se slzami v očích budeme prosit o odpuštění hříchů kněze, který má v zastoupení Krista moc odpouštět hříchy, máme jistotu nekonečného Božího milosrdenství. Nenajdeme-li však v sobě sílu prosit Boha o odpuštění a snažit se o obrácení, pak je pro nás Kristova smrt na kříži zbytečná tak, jak byla zbytečná pro Jidáše. Toto musí být pro nás mementem. Karol Dučák

Pozn.: