Marta Dybińska: Otče doktore, co Vás vedlo k založení Hnutí čistých srdcí?

P. Dr. Mieczysław Piotrowski: Chtěl jsem chránit děti a mládež před masovou kampaní demoralizace, která probíhala v médiích po pádu komunismu r. 1989. Jako redaktor časopisu „Miłujcie się!” jsem inicioval vznik společenství Hnutí čistých srdcí. Byla to praktická aplikace nauky papeže Jana Pavla II. na téma teologie lidského těla. Velké vydavatelské koncerny západní Evropy zaplavily tenkrát náš trh demoralizujícími periodiky pro děti a mládež, kde „experti“ psali, že sebeprznění, předmanželské soužití, homosexuální styk a antikoncepce jsou něčím normálním. Hlavním záměrem vydavatelů bylo přivést mladé čtenáře k závislosti na sexu, aby se stali stálými konzumenty pornografického průmyslu a antikoncepčních prostředků. Bylo to pro mne šokující odhalení! Když jsem si uvědomil tuto obrovskou hrozbu pro polskou mládež, začali jsme v každém čísle „Miłujcie się” publikovat články na toto téma, abychom ukázali mládeži krásu čisté lásky a nebezpečí, jaké přinášejí hříchy nečistoty a pornografie.

MD: Co pomáhá zachování předmanželské čistoty? Jak předmanželská čistota pomáhá v rozvoji pozdějšího manželského svazku?

MP: Na tyto i jiné otázky typu: „Je možné se poznat bez sexu? Jak se mají snoubenci připravit ke svatbě při zachování čistoty? Proč mladí nemohou žít spolu před svatbou, když se mají rádi? Proč Církev učí, že sebeprznění, petting, orální sex, homosexuální praktiky a užívání antikoncepce jsou těžkými hříchy?“ podává vyčerpávající odpověď pravda zjevená Stvořitelem o významu lidské sexuality. Papež Jan Pavel II. nám ve své nauce během středečních katechezí od září 1979 do listopadu 1984 ukázal, že když nepřijmeme pravdu o významu lidské sexuality, nepochopíme, co je to křesťanství.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a vepsal do jeho srdce touhu po čisté a nezničitelné lásce. Pouze taková láska je schopna uspokojit touhu po štěstí. Proto Bůh nás vyzývá, abychom se učili navzájem milovat tak, jak On miluje nás. Zvláštním způsobem se to má uskutečnit v intimním spojení muže a ženy, které Bůh zpečeťuje svatým znamením svátosti manželství. Pán Bůh touží, aby manželství jako svátost se stala obrazem a ikonou Nejsvětější Trojice. Sexuální styk mezi manžely má odrážet neviditelné tajemství Boží lásky ve vzájemné lásce manželů – co více – má být pro ně účastí na životě a lásce Nejsvětější Trojice. V Božích plánech sexuální soužití musí vždycky vyjadřovat bezvýhradné darování své osoby s veškerým bohatstvím ducha i těla osobě manželského partnera, a to navždycky v Ježíši Kristu. Tehdy sexuální soužití se stane ne pouze zážitkem smyslového příjemnosti, ale hlavně zkušeností vzájemné lásky v lásce Boha, zdrojem posvěcení, svatým znamením svátosti manželství. Taková zkušenost sexuálního soužití je možná pouze ve svátostném manželském svazku, kdy manželé jsou ve stavu posvěcující milosti, čili kdy mají čistá srdce zralá k lásce.

V Boží pedagogice je vždycky nejdůležitější láska. Sexuální příjemnost a pocity musí být podřízeny zákonu lásky obsaženému v Božích přikázáních. K takovému prožitku sexuálního soužití uschopňuje pouze Pán Bůh ve chvíli přijetí svátosti manželství. Tehdy svojí všeobjímající láskou posvěcuje muže i ženu, působí, že oba se stávají pro sebe manželem a manželkou, sjednoceni nerozlučitelným poutem lásky. Pán Ježíš říká: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!” (Mk 10, 9). Platně uzavřené manželství je tedy nerozlučitelné.

MD: Srdce zralá k lásce, čili jaká?

MP: Srdce zralá k lásce jsou čistá srdce. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha,“ (Mt 5, 8). Toto Kristovo blahoslavenství nám ukazuje, že konečný cíl našeho života, jakým je plnost štěstí v nebi, mohou dosáhnout pouze lidé zralí pro lásku, čili lidé čistého srdce. Hledání konečného smyslu života, plnosti štěstí, lásky čili Boha se uskutečňuje skrze úsilí žít z víry. To je nerozlučně spojeno se zráním k plnosti lidství, s přijetím daru čistého srdce. Nezbytnou podmínkou zralosti k lásce, jakož i nalezení Boha, který je Láska, „je čistota srdce. Čím ona je?“ – tak se ptal Jan Pavel II. v Sandoměři. „Dotýkáme se tady samé podstaty člověka, který díky milosti vykoupení Kristem získal opět harmonii srdce ztracenou v ráji dědičným hříchem. Mít čisté srdce znamená být novým člověkem, navráceným skrze vykupitelskou smrt Kristovu do společenství života s Bohem a s celým stvořením. Takové společenství je prvotním posláním člověka. Čistota je především Božím darem.“

MD: Čím je vlastně čistota srdce?

MP: Čistota srdce je svobodou od hříchu, stavem posvěcující milosti. Jde o jedinou cestu vedoucí ke šťastnému manželství a k plnosti štěstí v nebi. Milovat a být šťastným lze pouze tehdy, když má člověk čisté srdce. Pouze lidé čistého srdce jsou toho schopni, protože jsou sjednoceni s Kristem – jediným Zdrojem lásky. Proto jsou blahoslavení, čili šťastní. Nejtragičtější situací pro člověka je chybějící čistota srdce, čili setrvávání ve stavu těžkého hříchu. Jan Pavel II. v Sandoměři zdůraznil, že čistota srdce je především čistotou víry: „Kristus, který se dává člověku ve svátostech přebývá v srdci člověka a rozjasňuje je ´jasem Pravdy´. Pouze tato Pravda, jíž je Ježíš Kristus, může osvítit rozum, očistit srdce a konstituovat svobodu člověka. Bez pochopení a přijetí pravdy hasne víra, člověk ztrácí smysl života a porozumění událostem, jeho srdce hledá naplnění tam, kde ho nelze nalézt…“.

MD: Vraťme se ale k tomu, že manželství je nerozlučitelné…

MP: V tomto kontextu je srozumitelné, proč každé předmanželské a mimomanželské soužití, jakož i každé vědomé a dobrovolné vyvolávání sexuální příjemnosti skrze masturbaci, petting, orální sex, homosexuální styky, sledování pornografie atd. jsou těžkými hříchy. Tyto činy narušují Boží přikázání, jsou protikladem darování sebe sama a současně soustředěním se na sebe, což přivádí člověka do pekla egoismu, činí ho závislým na sexuálních zážitcích a zotročuje jej tak, jako drogy nebo alkohol. Jsou hříchem, protože ničí dar čistého srdce, ruinují člověka, přivádějí ho do stavu duchovní smrti a otročení silám zla. Matka Boží řekla vizionářce z Fatimy, sv. Jacintě, že hříchy, jež nejvíce lidí přivádějí do pekla, které je mj. stavem absolutního egoismu, jsou právě hříchy tělesné nečistoty. Vůbec tedy nejde o nějaké bezvýznamné prohřešky, ale o skutky, které zabíjejí lásku a uvádějí člověka do největšího neštěstí, jakým je ztráta věčného života.

MD: Jak máme chápat ten „stav duchovní smrti“?

MP: Písmo sv. nám ukazuje, že největším neštěstím a ohrožením člověka je setrvávání ve smrtelném hříchu. Bůh zakazuje páchat zlo, neboť člověka miluje a touží ho uchránit od největšího neštěstí: „když z něho budeš jíst, jistě zemřeš…“ (Gen 2, 17). Takové jsou konečné důsledky hříchu. Vědomě a dobrovolně spáchaný smrtelný hřích trhá svazky života a lásky spojující člověka s Bohem a tím vede ke smrti ducha. Satan ve všech svých pokušeních usiluje zfalšovat obraz Boha v lidském vědomí, představuje ho jako odpůrce člověka, jenž chce omezit jeho svobodu. Ďábel tvrdí, že Bůh zakazuje něco, co je dobré, tj. jíst ovoce ze „stromu poznání dobra a zla“, neboť prý žárlivě střeží tajemství své moci a brání lidem v přístupu k pravému štěstí. Zdrojem tohoto pravého štěstí je podle satana právě to, co Bůh stanovil jako hřích. Proto, když pokouší člověka, ukazuje hřích jako něco atraktivního, jak jsme toho dnes svědky v masmédiích. To ale neosvobozuje člověka od vlastní odpovědnosti, protože jedinou opravdovou příčinou hříchu je jeho svobodná vůle. Když se vědomě a dobrovolně dopouští hříchu, tak jej nic nezbaví vlastní odpovědnosti: „… neboť odplatou za hřích je smrt“ (Gen 6, 23). Je to duchovní smrt a podrobení se vládě satana.

MD: Je nutno si neustále připomínat tato silná slova: „odplatou za hřích je smrt…“, ale každý z nás má svobodnou vůli…

MP: Takto o tragédii hříchu a o pýše a hlouposti zatvrzelých hříšníků mluví sám Bůh: „Nebesa hrůzou z toho se chvějte, ztrňte, zděste se velmi. Dvojího zločinu, prohlásil Jahve, se lid můj dopustil. Opustili mne, pramen vody živé, kopali si cisterny rozprýskané, které vodu udržeti nemohou.“ (Jer 2, 12–13). Smrtelný hřích je sebevražedným aktem. Když člověk odmítá Boha, jediný Zdroj života a lásky, a vydává se do otroctví sil zla, volí pro sebe jistou smrt. Pán Bůh nenechává nikoho na pochybách, jaké budou důsledky takové volby: „… co kdo zaseje, to bude i sklízet. Kdo zasévá do svého těla, z těla vezme svoji záhubu; kdo zasévá do ducha, z ducha vezme věčný život“ (Gal 6, 7–8). Hřích je neposlušností, vzpourou proti Bohu způsobenou snahou „být jako Bůh“ v rozeznávání dobra a zla (Gen 3,5). Hřích je „láskou sebe až k pohrdání Bohem“ (Katechismus Katolické církve par. 1850).

MD: Otče, děkujeme za rozhovor.