Tuto nádhernou větu vyslovil před několika dny známý kuriální kardinál Walter Brandmueller, církevní historik a obránce katolické pravověrnosti, signatář posledních dubií kritizujících nepravověrnost papeže Františka, jak jsme o tom psali na našem webu. K jeho krásnému výroku pouze dodáme, že nejen Narození, nýbrž i celý život Božího Syna, zejména smrt na kříži a Zmrtvýchvstání, jsou touto nejvýznamnější událostí. Narození Páně nelze chápat odděleně od Jeho celého pozemského života.

Lidová zbožnost vytvořila kult dítěte Ježíše, pro Něhož český jazyk vynalezl zdrobnělinu „Ježíšek“. Na svátek Jeho Narození si symbolicky dáváme dárky pod stromečkem, jak tuto tradici ve 13. stol. zavedli sv. František z Assisi a jím založený řád Menších bratří. Vznikla, jak říká básník Jan Zahradníček, „z ponoru víry nepřetržitě křišťálové“. Dárky pod stromečkem mají lidem připomenout, jak Pán úžasně obdaroval každého z nás. Největším darem je totiž On sám, neboť přišel na tento svět, aby svým umučením a smrtí na kříži na Kalvárii nám získal věčný život. To zpečetil největším zázrakem dějin, svým Zmrtvýchvstáním. Katolík proto bude vždy slavit Vánoce v této myšlenkové a duchovní jednotě.

V 50. letech 20. stol. československý komunistický prezident Antonín Zápotocký v jednom svém vánočním projevu vykládal, že prý my, socialističtí lidé, už Ježíška neslavíme, protože Ježíšek nám vyrostl a stal se z něho „děda Mráz“. Tato v Sovětském svazu uměle vykonstruovaná pohádková bytost nosící dárky dětem měla odvést člověka od vánočního Ježíška. Jeho tradici chtěli komunisté vymazat z myslí občanů. Nejinak si ale počínali na tzv. demokratickém Západě zednářští liberálové a neomarxisté, kteří usilovali o nahrazení Ježíška tzv. Santa Clausem, figurkou z americké reklamy na Coca Colu. Nápadné přitom je, že oba tito pajduláci, tj. děda Mráz i Santa Claus, vypadají úplně stejně: tentýž rudý plášť, dlouhé vousy a beranice na hlavě, jakoby z téže líhně. A ona tatáž skutečně je: pekelná satanova.

Ježíšek-nemluvně ale skutečně vyrostl. Nestal se však ani dědou Mrázem, ani Santa Clausem, nýbrž Ježíšem, tesařem z Nazareta, který pracoval v dílně svého pěstouna sv. Josefa. Poté lidovým prorokem a kazatelem, hlásajícím lidu Božskou nauku a její pravdivost potvrzoval zázraky vyhánění zlých duchů, vzkříšení mrtvých, uzdravení nemocných, utišení bouře na jezeře, rozmnožení chlebů na pustině atd. Židovská velerada Ho vydala Římanům ke strašlivé smrti ukřižováním na Golgotě, On ale třetího dne zázračně vstal živý z hrobu s oslaveným Tělem. Pak odchází do nebe a sesílá na apoštoly Ducha Svatého. Tak vznikla Jeho Církev, která toto poselství předává z generace na generaci.

U nás navzdory všem uvedeným snahám se stále Ježíšek slaví, zatímco v mnoha západních zemích je to již „politicky nekorektní“, protože by to prý „uráželo nekřesťany“. Jenže i štědrovečerní slavnost Ježíška může velmi snadno sklouznout k něčemu jinému. Důležité je totiž, jak o něm smýšlíme. Můžeme nadšeně zpívat koledy u stromečku, a přitom nevěřit, že On je Bohočlověk, protože nás ve škole učili, že to jsou všechno legendy. Mnozí lidé ve světě sice slaví narození Krista, mají doma betlém a jesličky, ale považují Ho za velkého filozofa, mudrce, mravního velikána, náboženského reformátora a jednoho ze zakladatelů světových náboženství na stejné úrovni s Buddhou nebo Mohamedem, nikoli však za Boha. Má taková oslava Vánoc opravdovou hodnotu? Nikoliv, je to ryze světská slavnost na stejné úrovni s divadlem dědy Mráze nebo Santa Clause.

Kdo chce opravdu slavit Ježíška a prožít nadpřirozenou radost pod stromečkem u jesliček, musí přijmout to, co Církev u tomto Dítěti učí, jinak to nejde. Nic z toho, co katechismus předkládá k víře, není tady mýtem či pohádkou, nýbrž historickou skutečností, doloženou svědectvím očitých svědků, kteří za to položili své životy. Ježíš byl zázračně počat z Ducha Svatého v lůně Panny Marie a zázračně se narodil. Ano, k víře katolíka patří i zázračný porod Pána, který neproběhl tak, jako u ostatních lidí. Panna Maria nemohla rodit v bolestech jako jiné ženy, neboť byla počatá bez poskvrny dědičného hříchu. Bolestný porod je právě důsledkem pádu prvních lidí, jenž se Matky Boží netýkal. Proto rodila netělesně, tajemným způsobem, kdy její panenství nedoznalo žádnou újmu, jak říká dogmatická definice Lateránské synody r. 549 o ustavičném panenství Mariině, že ona byla Pannou před porodem, při porodu i po porodu. Přijmout evangelní zázraky Kristovy, Jeho vykupitelskou smrt a Jeho Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení, je samozřejmou základní podmínkou setrvání v pravé Církvi Kristově. Bez toho nelze slavit Vánoce v duchovní radosti a v pravé „ježíškovské“ atmosféře něžné a okouzlující lásky, jak ji po staletí slavili naši předkové. Jinak to budou pouze světské radovánky s lidovými tradicemi kapra, s plnými stoly jídla a dobrého vína. A to je úplně o něčem jiném.

A nemůžeme zakončit lépe, než básní Jana Nerudy „Ukolébavka vánoční“ reflektující právě tuto staletou lidovou atmosféru Vánoc našich předků:

Přejeme všem čtenářům tuto pevnou, pravou katolickou víru, že vše, co je o tomto Dítěti napsáno a co věřili naši předkové po generace, je historickou pravdou – a z ní plynoucí nefalšovanou vánoční radost pod stromečkem a u dárků.