Britský spisovatel Samuel Beckett ve svém absurdním románu „Čekání na Godota“ vystihuje psychický stav současného člověka, který neustále na někoho nebo na něco čeká. Čekání je trvalým údělem jeho pozemské existence. Jenže hrdina této knihy se stále dozvídá jedno a totéž: pan Godot, jehož očekává, nakonec nepřijde.

Adventní doba (advent znamená příchod) upozorňuje člověka všech generací, že neustálé čekání na příchod něčeho nebo někoho je součástí jeho pozemské existence. Čekáme na dopravní prostředek, v obchodě u pokladny, u lékaře, na úřadě… To jsou samozřejmě banality. Čekáme ale též na povýšení v zaměstnání, na vyšší plat, na uzdravení z nemoci, na setkání s životním partnerem pro manželský svazek, na maturitu či promoci svou nebo svých dětí… ano, čekáme i na změnu režimu, na osvobození od diktátu globalistů atd. A když to nevyjde přesně podle našich představ, jsme zklamaní. Symbolický „pan Godot“ nepřišel. Ano, každé lidské čekání může být čekáním na Godota. Nemusí se naplnit – a často se nenaplnilo – tak, jak my chceme a toužíme.

Jen jedno čekání poskytuje záruku jistoty: čekání na příchod Božího Syna Ježíše Krista. On určitě přijde, vždyť jako Bůh to slíbil – a Bůh nemůže lhát nebo nedodržet své slovo. Již jednou přišel, vstoupil do lidských dějin jako náš Zachránce a Spasitel – a to v Nazaretě do lůna Panny Marie a potom v Betlémě ve stáji pro dobytek před více než dvěma tisíci roky. Z izraelského národa ho téměř nikdo nečekal, pouze Panna Maria se svatým Josefem, Alžběta se Zachariášem, stařeček Simeon a stařenka Anna – a ještě některé další omilostněné duše. Proroci jeho příchod předpovídali, jenže absolutní většina národa na jejich slova zapomněla. Ale ten malý hlouček duší, které čekaly, nebyl zklamán. Jimi očekávaný Mesiáš přišel tak, jak proroci předpověděli.

Bylo to jediné čekání v dějinách, které nebylo relativní. Splnilo se s jistotou, neexistovalo tady „nejspíš ano, ale možná taky ne“ jako u všech očekávání v pozemském řádu. My, ačkoliv věřící, se tady nápadně podobáme izraelským současníkům Ježíšovým: kdo z nás očekává přednostně Jeho? Čekáme na spoustu událostí či lidí, ty jsou v popředí našeho zájmu, ale čekat na příchod Kristův? Jistěže nemůžeme na oprávněná pozemská očekávání rezignovat, ale vnímáme například, že nejdůležitějším okamžikem dne (nebo týdne) je sv. přijímání, kdy historický Ježíš z Nazareta se svým Tělem, Krví, duší a Božstvím ke mně přichází, vstupuje do mého nitra? Podřizuji všechna čekání každodenního života tomuto největšímu čekání, které jako jediné nezklame, neboť Spasitel do mého srdce vždycky pod způsobou sv. hostie přijde? Bezbožník Napoleon, když trávil poslední léta svého života ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny, se vyznal, že nejkrásnější chvíle v jeho životě byla ta, když klečel u prvního sv. přijímání.

Stejně tak nezklame ani mé očekávání Pánova příchodu v okamžiku smrti. Nemyslím na ně v koloběhu denních starostí, zejména když jsem ještě mladý. Očekávám v budoucnosti spoustu rozmanitých situací nebo osob či řešení důležitých pro můj ryze pozemský život, což je samozřejmě v pořádku, ve skutečnosti bych ale měl na prvém místě očekávat Krista Spasitele, který přijde v okamžiku mé smrti. Ta je jistá, u ní nikdy neplatí, že „pan Godot nepřijde“. Nevíme jenom kdy, kde a jak. Nepřijde ale jako nějaká tajemná bytost či chiméra. Přijde samotný Boží Syn, můj Vykupitel. Toto čekání by mělo stát v centru mého života nad všemi ostatními čistě pozemskými. Ta se totiž nemusí naplnit, mohou se stát „čekáním na Godota“, pouze toto jediné, čekání na Krista, jenž přijde v okamžiku mé smrti, je „sázkou na jistotu". Kéž v tomto duchu prožijeme letošní advent!