Za komunistické éry jsme se ve škole v hodině ruštiny učili zpaměti báseň Maxima Gorkého o revoluci. Nazývá ji „svatou věcí“. Co je to vlastně „revoluce“ ve smyslu katolické nauky? Jak ji máme hodnotit? Toto slovo pochází z latinského „revolvere“, což znamená převracet, vyvracet, podvracet. Z dějin víme o krvavých revolucích, které přinesly mučení a smrt milionům nevinných lidí.

Jenže pozor na jeden obrovský omyl! Revoluce vraždami a krutostmi nikdy nezačíná, ale jimi vrcholí a končí. Každá revoluce v dějinách byla nejdříve pečlivě připravena za psacím stolem filozofů a ideologů. Již ve starověku povstání manichejských a donatistických heretiků započala napřed ve světnicích a domech jejich zakladatelů — a vyústila v krvavá jatka katolíků (donatisté upalovali katolíky vápnem). V křesťanské Evropě heretikové albigenští v jihofrancouzských hradech nejprve filozofovali nad Biblí, aby posléze vyjížděli vraždit kněze a řeholní osoby. Krvavá husitská revoluce u nás také započala nejdříve kázáním a spisy jednoho univerzitního mistra, aby posléze vyvrcholila shazováním věrných katolíků z oken na vztyčená kopí a jejich upalováním v sakristiích kostelů, jak popisuje samotný husita Vavřinec z Březové ve své Kronice.

A mohli bychom pokračovat ještě dále, ale ponechme středověk středověkem. Pro nás je mnohem víc signifikantní novověk. Bestiální a zločinnou Francouzskou revoluci koncem 18. století, kterou známý novinář a přítel papeže Jana Pavla II. Vittorio Messori nazval „první novověkou genocidou“, kdy jakobínští vojáci vraždili katolíky, kteří se nechtěli vzdát své víry, jejich děti probodávali bajonety a ženy potápěli na děravých lodích, myšlenkově připravili osvícenští filozofové a literáti Voltaire, Diderot, d’Alembert a další v tichu svých pracoven. Bolševická říjnová revoluce v Rusku byla také nejdříve ideově zkonstruována Marxem a Engelsem v jejich kancelářích a u piva v hospodách, aby potom přinesla své hrůzné krvavé plody ve formě umělého hladomoru a masových poprav, často jen na základě doznání vynuceného krutým mučením. Tato revoluce si vyžádala desítky milionů obětí. Základy Hitlerovy nacionálně socialistické revoluce v Německu také položili nejdříve myslitelé a ideologové Nietzsche a Rosenberg, výsledkem byly potom strašlivý holocaust židovského národa a miliony nevinných obětí celé Evropy.

Historie tak dokazuje, že revoluce lidstvu nikdy žádné požehnání nepřinesly, naopak znamenaly pokaždé prokletí ve formě hromadných vražd. Revoluce vždycky byly, jsou a budou dílem satanovým – a to i tehdy, když se jejich ideoví původci ohánějí podobně jako u nás T.G. Masaryk, že půjde o „revoluci hlav a srdcí“, nikoli o násilné povstání. Každá revoluce nejprve započala u hlav a srdcí — a skončila u šibenic, gilotin, kulí z pušek popravčích čet, plynových komor a potratových kyret vraždících pseudolékařů.

V této souvislosti nás ale mohou odpůrci křesťanství zaskočit otázkou: Nebyla nakonec i Kristova misie podobnou „revolucí“? Vždyť přece Ježíš také přišel s novým, převratným učením, které nabouralo tehdejší společenský řád! Omyl! Kristus přece prohlásil, že „nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit“. Na rozdíl od všech revolucionářů v dějinách nevolal po násilné likvidaci stávajících pořádků, nevyzýval k povstání ani proti židovské veleradě, ani proti Římanům. Jeho ostrá kritika nesměřovala proti Starému zákonu s jeho Desaterem, dějinami židovského národa a slovy proroků, ale naopak proti těm, kteří ho nedodržovali a porušovali. Ježíš Kristus nepožadoval zrušení nebo korekci Bible, ale naopak návrat k ní jakožto ke kořenu veškerého náboženského a občanského života, jejímž vyvrcholením je nakonec on sám jako Bohočlověk, jenž zemřel na kříži pro spásu všech lidí, kteří o to stojí. Kristova „revoluce“ byla zaměřena do nitra člověka, k tomu, aby on se stal lepším a mravnějším, nikoli k vnějším strukturám. Ty se změní k lepšímu samy, když lidé budou žít podle přirozeného mravního zákona a Božích přikázání.

Ježíšova „revoluce“ nebyla tedy revolucí, nýbrž jejím pravým opakem: kontrarevolucí. Zatímco revoluce chce zničit a zlikvidovat to, co její strůjci pokládají za špatné, kontrarevoluce naopak usiluje o obranu všeho dobrého, co je revolucí ohroženo. Tam, kde revoluce pravé a cenné hodnoty ničí, kontrarevoluce je naopak brání. Ježíš Kristus byl „kontrarevolucionářem“ v nejlepším slova smyslu. V jeho době probíhaly u židovstva saducejská, farizejská a zélótská revoluce. Ta první zpochybňovala biblické zázraky, ta druhá kladla na lidi neúnosná břemena v podobě formálních příkazů a zákazů, jež Bible nenařizovala, ta třetí směřovala k ozbrojenému povstání proti římské nadvládě. Ježíš vystoupil proti všem těmto formám revoluce. Proti saducejské tím, že konal zázraky, mimo jiné 3krát vzkřísil mrtvé, přičemž saduceové právě tělesné vzkříšení vehementně popírali. Proti farizejské tím, že ostře káral pokrytectví představitelů této strany. Proti zélótské tím, že zdůrazňoval lásku i k nepřátelům. Popraven byl jako „kontrarevolucionář“, nikoli jako revolucionář. Křesťanství na rozdíl od všech revolučních ideologií v dějinách nepřineslo lidem krvavá jatka, ale naopak novou civilizaci lásky ve formě charity a zřizování ústavů pro pomoc těm, kteří se z důvodů nemoci nebo stáří nemohli sami o sebe postarat, zrušení práva otců na usmrcování nechtěných narozených a také nenarozených dětí, zákazu zabíjet a mrzačit otroky, což vedlo nakonec ke zrušení otroctví, likvidace krvavých gladiátorských zápasů, posvátné prostituce a lidských obětí v pohanských svatyních atd.

Během prvních tří staletí se křesťané soustředili na hlásání nového Kristova přikázání lásky, na jeho realizaci a na nekompromisní vyznání Krista a obhajobu křesťanské morálky před pohany až k prolití krve. Nová křesťanská civilizace, jež vznikla po milánském ediktu r. 313, jímž císař Konstantin definitivně ukončil pronásledování křesťanů tehdejším pohanským státem, samozřejmě neznamenala ráj na zemi, který Kristus nikdy nesliboval, protože člověk na této zemi je podroben hříchu, ale proti předchozímu období představovala nepopiratelný mravní pokrok. To je důsledkem kontrarevoluce, která je pevnou součástí Tradice. Katolická nauka stojí na Tradici, tzn. na tom, co je hodnotou jednou provždy, na věčné časy, a nesmí být nikdy zrušeno nebo změněno. Správný katolík proto vždycky byl, je a bude tradicionalistou, jenž brání to, co Bůh člověku zjevil a skrze Církev předkládá k víře a stanoví jako životní normu. Tato obrana není nikdy revolucí, ale jejím pravým opakem – kontrarevolucí, jak analyzoval již před více než půl stoletím vynikající brazilský katolický myslitel Plinio Correa de Oliveira. Katolický tradicionalista a kontrarevolucionář nikdy nepozvedne meč k útoku, pouze k obraně, jestliže jsou pro ni vhodné podmínky a došlo k vyčerpání všech možností vyřešit věc pokojnou formou, což se týká např. situace, kdy ďábelská státní moc vyhazuje do vzduchu kostely, pálí konsekrované hostie a hromadně vraždí katolíky jen proto, že se nemíní vzdát Krista a jeho Církve. Vzorem nám mohou být katoličtí obránci víry ve jménu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ve francouzském Vendée v době satanské Francouzské revoluce, tyrolští katolíci se zástavami Božského Srdce v čele s Andreasem Hoferem proti Napoleonem vedeným osvícenským revolucionářům, mexičtí cristeros bránící své chrámy, ženy a děti proti vojákům komunisticko-zednářské Callesovy vlády, španělští mučedníci pro Krista v éře občanské války 30. let, v nejnovější době súdánští bojovníci proti muslimské státní moci, jež podnikla pokus vyhladit veškeré křesťanské obyvatelstvo na jihu země, apod.

Někdo ale může namítnout, že prvotní křesťané nikdy meč k obraně nepozvedli. Nesmíme však zapomenout, že křesťané tenkrát žili jako nepatrná menšina rozptýlená mezi několikanásobně početnější pohanskou většinou. Dohodnout se za této situace na společném obranném postupu, aniž by to zůstalo utajeno před pohany a hned v zárodku zlikvidováno, bylo fakticky nemožné.

A jakou taktiku máme jako katoličtí tradicionalisté a kontrarevolucionáři zvolit dnes? Na tuto otázku snad dala nejlepší odpověď německá socioložka, spisovatelka a katolická konvertitka Gabriele Kuby svojí knihou „Globální sexuální revoluce“, jež vyšla v Kartuziánském nakladatelství v Brně r. 2014. V současném světě, zvláště v tom „vyspělém“, probíhá již řadu desetiletí sexuální revoluce, která s sebou přináší totální mravní, sociální i politický rozvrat. Kuby dokazuje na příkladech z dějin, že každá civilizace, která odmítla přirozený mravní zákon, jenž přikazuje sexuálnímu pudu realizovat se pouze v řádně uzavřeném monogamním manželství, zanikla, protože se nebyla schopna bránit před náporem jiných civilizací, její vůle k obraně se oslabila zhoubným pansexualismem. Kuby rozvádí, že sexuální revoluci zahájili již klasikové marxismu-leninismu svou tezí, že žena musí být osvobozena „od otroctví plotny a plínek“ — její místo prý je v pracovním procesu ve všech povoláních. Proto v Sovětském svazu bylo ještě r. 1989 možno vidět ženy s krompáčem v ruce kopat kanály, zatímco chlapi nedaleko popíjeli vodku (originální příklad „rovnoprávnosti“ mužů a žen).

Bolševická říjnová revoluce r. 1917 přiznala sexu místo i mimo manželství (což mělo být také jedním z projevů „osvobození“ ženy) — a protože výsledkem bylo mnoho nechtěných těhotenství, stal se Sovětský svaz r. 1920 prvním státem světa s legálním umělým potratem, kdy v jedné moskevské klinice došlo během pouhého jednoho roku k povraždění 50 tisíc nenarozených dětí. Sigmund Freud, Wilhelm Reich, Magnus Hirschfeld, Margret Sangerová, Alexandra Kollontajová a jejich následovníci prohlásili sex za to nejdůležitější v lidském životě. Tzv. Frankfurtská neomarxistická škola v Německu po II. světové válce, reprezentovaná jmény Herberta Marcusse, Theodora Adorna, Maxe Horkheimera aj. spolu s francouzským existencialistickým filozofem J. P. Sartrem vyzvala studující mládež k revoltě proti „měšťáckým strukturám“, jež umísťovaly sex pouze do manželství. R. 1968 tak vypukly v západních metropolích revoluční bouře studentstva dožadujícího se údajného „práva na sex“, tj. kdykoliv a s kýmkoliv mimo manželství, jež ve svém důsledku urychlily liberální zákonodárství ve věci sexuální morálky, rozvodů a potratů. V mentalitě obyvatelstva došlo k oddělení sexu od prokreativity, sex se stal pouhou „rekreací“ bez vztahu k úloze, kterou mu dal Stvořitel: plození potomstva. Potraty a antikoncepce chránily před rizikem otěhotnění a starostmi s tím spojenými.

Alfred Kinsey a John Money v USA reagovali potom na tlaky feministických kruhů, poukazujících na údajné „znevýhodnění“ ženy v tom, že pouze ona otěhotní a muž nikoliv. Přišli s teoriemi, že prý pohlaví (angl. gender), není věcí biologických znaků, ale volby. To, jestli je někdo mužem nebo ženou, je prý záležitostí svobodného rozhodnutí jednotlivce. V praxi to znamená, že když se např. muž před úřady prohlásí za ženu, musí to orgány respektovat a takový má potom mj. právo chodit na dámské toalety. Dnes mají v západních zemích dokonce zákon, který umožňuje zvolit si „neurčité“ pohlaví, tzn. ani muž, ani žena. Takových imaginárních „pohlaví“ může být celá řada, ve Velké Británii jich už mají stovku. Inu, kde mizí pravá víra, mizí i zdravý rozum. Toto nazýváme „genderovou revolucí“, která je součástí „globální sexuální revoluce“.

To má úzkou souvislost s legalizací homosexuálních svazků, která vyústila až k požadavku, aby homosexuální a lesbické páry měly možnost adoptovat děti a dokonce uzavírat „manželství“. Jestliže totiž podle genderové teorie neexistuje žádný rozdíl mezi mužem a ženou a záleží pouze na tom, jaké pohlaví si kdo „svobodně“ zvolí, pak také není fakticky žádný rozdíl mezi sexuálním stykem s jiným nebo se stejným pohlavím. Genderová revoluce je především útokem (revolucí) proti monogamní rodině. Ve Francii a ve Velké Británii je již zakázáno používat na veřejnosti, zejména ve školách, označení „otec – matka“, což je nahrazeno výrazy „rodič 1“ a „rodič 2“. Všude je zaváděna do škol už od nejranějšího věku nemravná sexuální výchova, která je ve skutečnosti naváděním mládeže k promiskuitě, ke smilstvu.

Takový stav katolíka přímo nutí ke kontrarevoluci. Vyzývá k tomu přímo a bezprostředně i encyklika Jana Pavla II. „Evangelium Vitae“ z r. 1995. Ta je součástí řádného magisteria Církve v souladu s jejím odvěkým učením pocházejícím od samotného Spasitele. Výroky mnoha současných hodnostářů, které mu odporují ve snaze přizpůsobit se a kapitulovat, nemají žádnou závaznou hodnotu.

Papež Jan Pavel II. v uvedeném dokumentu vyzývá katolické věřící, aby ani za cenu pronásledování se nepodvolili zákonům legalizujícím potraty, eutanazii a sexualizaci veřejného života. Toto pronásledování je už realitou. Zprávy o propouštění ze zaměstnání a o veřejné šikaně lidí, kteří se vyslovili v souladu se svým křesťanským svědomím proti těmto zločinům páchaným na rodině, neustále na našem webu zveřejňujeme. Také paní Kuby ve své knize udává řadu těchto případů z Evropy i z Ameriky. Proto nejlépe bude, když zakončíme citací z její knihy, která jen potvrzuje neodvolatelnost naší morální povinnosti postavit se „kontrarevolučně“ proti nejnovějšímu revolučnímu svinstvu, jež útočí na starodávné hodnoty dané člověku Bohem: „Je nejvyšší čas prolomit spirálu mlčení. Čím déle budeme vyčkávat, tím vyšší cenu budeme muset zaplatit. Můžeme přece něco změnit! Existují tisíce iniciativ bojujících za důstojnost člověka. Stojí za to angažovat se ve prospěch duchovní a mravní obnovy, která se bude opírat o naše evropské hodnoty. Ty jsou vždy předstupněm pro konečné vítězství dobra. V této jistotě Vám přeji naději, víru a odvahu.“ (str. 384)