Pokud někomu připadá tento titulek nadsazený, tak neprávem. Stačí jen projít si slova kajícího úkonu mše svaté. Vyznáváme se tam z hříchů „myšlením, slovy i skutky“. Myšlení je zde uvedeno na prvém místě. Nemyslíme, neuvažujeme tak, jak Pán Bůh po nás žádá skrze Písmo sv. a katolickou nauku, proto tedy není žádnou přehnaností říct, že „nemyslíme katolicky“, i když se ke Katolické církvi hlásíme a chodíme ke svátostem. A pokud správně katolicky nemyslíme, tak ani nemluvíme a nejednáme, neboť základ naší řeči a našeho chování spočívá v našem myšlení. Co vlastně znamená „katolicky myslet“? Katolík vzdělaný v katechismu by jistě odpověděl, že „přijímat úkonem vůle a rozumu všechny věroučné a mravoučné pravdy, které Církev předkládá k věření“. „Ale to přece děláme, to je pro nás samozřejmé…,“ řekne většina věřících.

Opravdu? Jenže tady se nejedná pouze o teoretické přijetí těchto pravd, nýbrž o jejich naplnění v konkrétním životě. Jak je například možné, že existují katolíci, kteří chodí ke svátostem a ústy přijímají katolickou nauku o nepřípustnosti potratů jakožto vražd nenarozených dětí, ale stejnými ústy vyjadřují své uspokojení nad potraty prováděnými „odborně“ v nemocnicích, neboť prý „kdyby to nebylo, tak budou ženy vyhledávat neodborné zákroky u andělíčkářek a tak riskovat své životy“? Je smutné, že tyto názory zaznívají i z úst některých kněží. Je toto opravdu „katolické“ myšlení? V žádném případě. A lze připojit další doklady absence opravdového katolického myšlení u nás, praktikujících věřících.

Ježíš Kristus přikazuje milovat všechny lidi a k nikomu nechovat nenávist, protože za všechny přinesl svou oběť na kříži. Samozřejmě nelze vynutit sympatii vůči konkrétnímu člověku, který mi ublížil nebo jenž páchá veřejný hřích, ale pěstuji-li nenávist a zabývám se dokonce myšlenkou na pomstu, pak nejenže hřeším svým myšlením, ale zároveň ani nemyslím katolicky, protože správné katolické myšlení vždycky odděluje zlo od člověka, jenž se ho dopouští. Už v Novém zákoně na mnoha místech čteme o tom, že je naším posláním nenávidět blud a hřích, ale milovat bloudícího a hříšníka. Tady je náš častý kámen úrazu. Buď pod zorným úhlem falešně chápané „lásky k bližnímu“ omlouváme a zlehčujeme hřích a blud, jak dnes činí tolik rozšířená hereze neomodernismu a relativismu, před níž varoval papež Benedikt XVI., nebo naopak ve zbroji „bojovníků za pravdu a morálku“ se podobáme učedníkům Ježíše Krista, kteří po něm chtěli, aby svolal oheň z nebe na samařská města, protože odmítla jeho nauku. Pán Ježíš jim ale ostře odpověděl: „Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel duše zahubit, nýbrž spasit…“ (Lk 9, 55–6).

Nejlepším učitelem správného katolického myšlení pro dnešní dobu nám může být sv. Maxmilián Kolbe. Nikdy nezlehčoval žádnou herezi, žádný projev rouhání a nepřátelství vůči svaté víře, rovněž tak ne žádný hřích. V tisku a na přednáškách nešetřil ostrými slovy na adresu svobodného zednářství, liberalismu, socialismu, komunismu, nacismu, okultismu a nepravých náboženství, vedl bojovnou kampaň proti snahám prosadit v Polsku manželské rozvody a potraty, neúprosně pranýřoval tehdy začínající pornografii ve filmu. Přitom ale nikdy nezapomínal, že jak vyznavači bludů, tak i velcí hříšníci a hlasatelé zvráceností jsou lidské bytosti, za něž tekla na Kalvárii Kristova krev, proto neustále vyzýval k modlitbám za obrácení svobodných zednářů a dalších bloudících. V době svého pobytu v Japonsku, i když nikdy neskrýval své odmítání buddhismu jakožto falešného náboženství, přistupoval ke konkrétním buddhistům s takovou vlídností, že někteří dokonce nabídli svoji pomoc při kolportaci jeho časopisu „Rytíř Neposkvrněné“ v japonštině. V nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi se choval s obětavou láskou ke všem spoluvězňům bez rozdílu náboženství nebo národnosti: k ateistům, protestantům, katolíkům, Polákům, Němcům, Židům … se všemi se uměl rozdělit o poslední krajíček chleba, pro každého, kdo nějak trpěl, měl laskavé slovo útěchy a povzbuzení, jak svědčí desítky shromážděných svědectví. Měl v sobě zafixované pravé katolické myšlení: nenávidět hřích a blud, ale milovat hříšníka a bloudícího, jak hlásal a konal Ježíš Kristus. Toto umění rozlišovat ho naučila Neposkvrněná Panna, jíž svěřil celou svoji bytost. Prosme Pána na její přímluvu a také na přímluvu sv. Maxmiliána o tolik potřebný dar opravdového katolického myšlení – a z něj vyplývajícího mluvení a jednání!