Papež bl. Pius IX. ve svém pověstném Syllabu (souhrnu) aktuálních bludů r. 1864 zařazuje mezi ně i tezi, že „římský velekněz se může a má smiřovat s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací a přizpůsobovat se jim…“ (čl 80). To je dnes možná aktuálnější než tenkrát. Katolictví nelze smířit s liberalismem, konflikt je neodvratný, jestli Církev chce opravdu zůstat katolickou.

Liberalismus – zejména v současnosti – neustále mluví o toleranci. Tolerance ale podle liberální ideologie není možná a myslitelná bez relativismu. Kdo chce být tolerantní, nesmí své zásady považovat za jedině správné a neomylné, musí přijmout, že i ten, kdo tvrdí opak, může mít pravdu, proto mé světonázorové a náboženské přesvědčení je relativní, tzn. může se ukázat v budoucnosti jako mylné, takže je nutné každý náboženský nebo vůbec jakýkoliv názor pokládat za stejně hodnotný s mým, i když mu diametrálně odporuje.

Jenže katolická nauka není vymyšlena lidmi. Církev nehlásá „svoji“ pravdu, kterou její reprezentanti „vynalezli“, ale pravdu Boží, učení, jež zvěstoval lidem sám Boží Syn Ježíš Kristus. A Bůh nemůže klamat nebo se mýlit. Proto Katolická církev musí odmítnout každý relativismus a je povinna vzepřít se jakémukoliv nátlaku, aby Božskou pravdu, již zvěstuje, rozmělnila a připustila její, byť dílčí omyl. Právě toto od ní liberalismus požaduje, v tom spočívá podstata jeho nauky o toleranci, principu liberální společnosti. Katolíci, pokud chtějí zůstat věrni Bohu, musí tyto zásady nové nekatolické civilizace radikálně odmítnout.

Dnes ale mnozí katolíci podlehli pokušení liberalismu. Domnívají se, že Církev se může smířit se současnou mentalitou a dospět k vzájemné spolupráci, k oboustrannému obohacení a k mírové koexistenci. Obě civilizace, tj. liberální a katolická, se vzájemně vylučují a nemohou se snést. Zatímco liberální je založena na kultu člověka, katolická naopak na kultu Boha jako nejvyššího Pána každé lidské bytosti.

Liberální tolerance

Liberalismus vychází z doktríny Johna Locka a Thomase Hobbese, anglických filozofů ovlivněných krvavými náboženskými válkami v Anglii 17. stol. mezi různými protestantskými denominacemi. Oba si položili otázku, jestli je možné soužití vyznavačů různých náboženství pod jednou vládou. Hobbes ve svém spise „Leviathan“ píše jasně, že toto řešení je možné a myslitelné pouze za předpokladu, že každá náboženská denominace zrelativizuje svoji nauku a připustí, že se může i mýlit. Hobbes správně usoudil, že tento princip je nepřijatelný pro Katolickou církev, proto ji z účasti na tomto uspořádání státu vylučuje a volá po jejím pronásledování. Locke zase požaduje, aby stát respektoval individuální náboženské přesvědčení jednotlivců, nicméně i on žádá, aby občan připustil, že to jeho náboženství může být mylné.

Liberální zásada náboženské tolerance byla kodifikována r. 1789 v čl. 10) Deklarace práv člověka a občana za Francouzské revoluce. Zní: „Nikdo nesmí být zneklidňován pro své přesvědčení včetně náboženského pod podmínkou, že jeho vyjádření nenaruší veřejný pořádek stanovený zákonem…“; čl. 11) k tomu ještě dodává „svobodu vyjádření myšlenek a názorů slovem, písmem a tiskem“. Dva roky poté tutéž ideu zapsal do ústavy i Kongres USA.

Krvavé důsledky

Ideál vzájemné náboženské tolerance předpokládá ale spolupráci všech lidí na společném dobru. To se však ukazuje jako iluze, neboť život ve státě vyžaduje rozhodnutí o mnoha záležitostech. A každé rozhodnutí je zakotveno v nějaké myšlence. Společnost se např. ocitá před otázkou, jestli je dovoleno silnějším jedincům krást a zabíjet. Katolíci odpovědí, že nikoliv, neboť je to v rozporu s Božím zákonem. Těm ale, kteří nevěří v Boha, takový argument nic neříká. Když nevěří v Boha, nevěří ani v objektivní zákony dobra a zla. Proto, pokud budou souhlasit se zákazem vraždit a loupit, tak pouze proto, poněvadž uznají, že pro dobro společnosti je to tak lepší. V tomto bodě mohou katolíci a ateisté dospět při rozhodování o zákonech ke shodě.

Jenže nikde není psáno, že ateisté to uznat musí. Současnost ukazuje, že zatímco katolíci odmítají zabíjení nenarozených dětí a starých nemohoucích lidí jako vraždy, ateisté, agnostikové, deisté či panteisté nejrůznějšího ražení s tím nemají problém – a protože takové osoby tvoří dnes v parlamentech většinu, jsou vraždy tohoto druhu legální. S katolickým ideálem společného dobra, zakotveného v Božím přikázání, je to ale v totálním a nesmiřitelném rozporu. Právě toto je neodstranitelná past liberalismu. Zatímco pro katolíky zákon zakazující vraždit je věčný, neměnný a trvalý, pro nevěřící liberály, i když jej teoreticky i prakticky uznávají, nikoliv – a dospějí-li někdy, dle jejich sloganu „dospěje-li společnost“ k opačnému poznání, např. ve věci potratů a eutanazie, potom lze zákon bez skrupulí změnit.

Antický Řím je možno s trochou nadsázky považovat za předchůdce liberálního státu: každý může věřit, jak chce. Existují ale státní bohové, jimž je třeba přinášet oběti, aby chránili zemi. A tady už se katolíci a pohané nemohli vůbec dohodnout. Shoda mohla panovat v otázce vražd a krádeží, ale nikoli v chápání toho, co je to společné dobro. Kdo odmítal přinášet oběti římským státním bohům, jako např. křesťané, podvracel veškerou tehdejší civilizaci – a to nemohli římští císařové tolerovat. Antická civilizace mohla akceptovat všechny soukromé bohy, bůžky a jejich kulty, ale nikoli toho, kdo podkopává základ její existence, tj. oficiální božstva. Proto křesťané v této tolerantní Římské říši, když odmítli zapřít víru v Krista a obětovat pohanským bohům, končili v arénách před dravou zvěří, na kříži nebo na hranici.

Úplně stejně postupovali vládcové za Francouzské revoluce, velebené jako prototyp liberální společnosti svobody náboženské i občanské a lidských práv. Myšlenku svobody ztělesňoval ateistický kult rozumu, na něm byly založeny principy údajné tolerance a lidské volnosti. Kdo ovšem k tomu zaujal kritický postoj, kdo např. odmítl složit veřejnou poklonu „bohyni rozumu“ ve zdevastované pařížské katedrále, toho čekala gilotina nebo – jako v katolickém kraji Vendée – utopení na proděravělé bárce včetně malých dětí.

Představa, že liberální stát se svým relativismem a náboženskou tolerancí, který nahradí středověkou katolickou monarchii založenou na katolickém náboženství jako jednotícím prvku, odstraní údajnou netoleranci a krutost tohoto katolického systému, se tady ukázala být totální a nebezpečnou iluzí. Netvrdíme, že v katolickém středověku nebyly ve jménu náboženské pravdy někdy páchány i neomluvitelné krutosti, jenže s „tolerantní“ raně liberální revoluční Francouzskou republikou je to absolutně nesrovnatelné. Počet obětí katolické inkvizice a jiných represivních orgánů z náboženských důvodů je historiky odhadován na cca 5 tisíc během zhruba 500 let, zatímco počet obětí „vlády rozumu a tolerance“ v revoluční Francii během pouhých dvou let činí zhruba 400–500 tisíc, především katolíků, kteří odmítli zřeknout se Krista a Církve. Co tady srovnávat? K podobné krutosti sahaly i liberální vlády v Itálii během tzv. risorgimenta, tj. procesu sjednocování země. Také ve jménu „občanské a náboženské svobody a tolerance“. Historie nakonec přece jen dokáže odhalit pravdu, byť formou paradoxu. Středověký katolický stát, tzv. christianitas, který náboženskou toleranci nikdy nepokládal za prioritní hodnotu, se ukázal jako neporovnatelně tolerantnější než liberální vlády za francouzské nebo italské revoluce, jež právě s odvoláním na tyto hodnoty skloňované od nich ve všech pádech nastolily hrůzovládu těch nejhorších zločineckých individuí, před jejichž krvavou lázní z náboženských důvodů blednou i bestiality starověkého Říma.

Americký humbuk

Zastánci liberalismu však namítnou, že prototypem liberalismu není revoluční Francie, nýbrž jsou jím USA. Je pravdou, že tam ke krvavé náboženské perzekuci nedošlo, jednotlivé náboženské denominace vzešlé z protestantismu byly tak roztříštěné, že ani jedna nebyla schopna získat dominující vliv, proto dohoda o vzájemné toleranci se ukázala být jediným řešením, jak dosáhnout vzájemného soužití. Samozřejmě i tady jednotlivé protestantské komunity musely přijmout liberální relativismus, tj. připustit možnost omylu svého náboženství. V průběhu 19. stol. do toho vstoupil ještě katolicismus irských a italských přistěhovalců a početní nárůst Katolické církve, ve 20. stol. potom ateismus a agnosticismus zejména podnikatelských kruhů.

Liberalismus podle amerického vzoru odhalil svou největší slabinu r. 1973, kdy byl vynesen hanebný rozsudek Nejvyššího soudu o povolení potratu ve všech státech USA až do posledního měsíce těhotenství. Toto byla faktická porážka většiny katolických biskupů z USA na II. vatikánském koncilu, kteří měli lví podíl na vypracování deklarace „Dignitatis Humanae“, jež glorifikuje náboženskou svobodu právě podle amerického vzoru: rozhodující je vzájemná tolerance, nikoli pravda. Nejvyšší soud, který r. 1973 kapituloval svým verdiktem před tzv. veřejným míněním, ukázal jasně křehkost a nebezpečnost spoléhání se na vzájemnou toleranci s tím, že základní etické hodnoty přece vyznáváme všichni. I američtí protestanté byli v principu relativisty a myšlenka věčné a neměnné platnosti základních morálních pravd jim byla cizí, proto i ve zdánlivě „zbožné“ Americe mohla být uzákoněna i takové zvěrstva jako umělé potraty, pornografie, homosexuální sňatky nebo změna pohlaví. Ti američtí katoličtí hierarchové, kteří stojí oběma nohama na půdě věčných a trvalých hodnot, upadají proto dnes do stále ostřejšího konfliktu s relativistickým liberalismem, jenž je v jejich zemi dominantní.

Liberalismus, komunismus a nacismus

Dalším argumentem, s nímž se můžeme u obhájců liberalismu setkat, je teze, že tento systém je přece jen nesrovnatelně lepší a svobodnější než totalitní diktatury komunismu a nacionálního socialismu. Do nedávna ještě možná ano. Ale mračna, která se stahují, jsou jasně viditelná. Komunismus a nacismus jsou dětmi liberalismu, vyrostly na bázi jeho odmítnutí katolických principů, především v morální rovině. Tyto systémy nejsou relativistické, lpějí podobně jako katolicismus na jediné „správné“ nauce. Ta ale Boží zjevené pravdě radikálně odporuje, je pouze lidským, potažmo přímo satanským dílem.

Nacismus byl vojensky poražen a zlikvidován, komunismus se ve většině zemí, kde dominoval, sám rozložil, neboť rozpor jeho ideologie s realitou se nakonec ukázal být tak očividný, že téměř nikdo mu už nevěřil. Dnes existuje ve své čisté podobě pouze v Severní Koreji, formálně v Číně a v dalších zemích, kde ale přebírá prvky liberalismu. Komunistická ideologie je právě pro své lpění na tezích, které se dají prokázat jako falešné, méně nebezpečná než liberální, jež ponechává člověku zdánlivou svobodu zvolit si náboženství a přesvědčení, jaké chce, jen je nesmí považovat za jediné pravdivé. To je lákavé, neboť podporuje kult člověka místo Boha. Ne Bůh je původcem pravdy, nýbrž člověk, on si sám zvolí a určí, co je pravdou – a nikdo mu v tom nesmí bránit. Když se jeho přesvědčení nakonec ukáže jako neshodné s realitou, není problém ho změnit, vždyť všechno je relativní, i to, v co věřím, respektive v co jsem se rozhodl věřit dle toho, jak to vyhovuje mým záměrům a chtíčům. Proto už v 19. stol. španělský katolický spisovatel a politik Donoso Cortéz považoval liberalismus po duchovní stránce za větší nebezpečí pro člověka než marxistický socialismus.

Krvavé hrůzy nacismu a komunismu byly podobné jako bestiality liberální Francouzské revoluce a sám Lenin ve svých spisech nabádá bolševiky, aby se od francouzských jakobínů učili praktikovat „správný revoluční teror“. Proti komu? Samozřejmě proti nepřátelům revoluce, mezi nimiž právě věřící v Krista jsou ti nejnebezpečnější. I když v nedávné minulosti byl západní demokratický systém i z katolického pohledu přijatelnější než totalitní komunismus, jak prohlásil v italské promluvě „Ci Riesce“ r. 1953 papež Pius XII., dnes již to neplatí. Liberalismus nejenže nezabránil, ale naopak umožnil a inspiroval zločiny legálních potratů a legální eutanazie, jakož i zvráceností pornografie, tzv. „manželství pro všechny“, surogátního mateřství, změny pohlaví atd. To je doprovázeno tvrdými represemi proti zastáncům autentických mravních hodnot, které dal člověku Bůh, např. odpůrci potratů a homosňatků jsou vyhazováni z práce a zavíráni do vězení právě tak, jako v komunistických státech. Liberální USA vedly stejně nemravné války v zahraničí jako bývalý Sovětský svaz nebo Čína, vzpomeňme jen na tzv. „humanitární bombardování“ Jugoslávie a další.

Katolík věrný nauce Církve se proto nikdy nemůže smířit s liberalismem. Ten na sebe vzal neomarxistickou podobu, nicméně v principu zůstává pořád tímtéž liberalismem 19. stol., který tehdejší papežové ostře pranýřovali, neboť je postaven stejně jako on na náboženském a mravním relativismu. Žel ve 20. stol. pronikl i do struktur Církve ve formě modernismu a neomodernismu a po II. vatikánském koncilu se stal v ní dominantním.

Je vůbec možná obrana? Samozřejmě ano. Neexistuje jiná cesta než cesta prvotní církve v dobách pronásledování římskými císaři. Nazýváme ji „kulturní kontrarevolucí“. Jde o houževnatý nenásilný odpor ve jménu katolické morálky, odmítání tolerovat zvrhlé zákony nebo se jimi dokonce řídit. Pravověrný katolík např. nejenže nebude radit k potratu, ale nebude ani volit politiky, kteří tento zločin podporují, a využije každé příležitosti, aby povznesl svůj hlas proti, i kdyby ho to mělo stát místo. Katolický pekař či cukrář nikdy neupeče „svatební“ dort homosexuálnímu či lesbickému páru, katolický učitel nikdy nebude oslovovat žáky, kteří si „změnili pohlaví“, novým zájmenem atd. Toto statečné vyznání víry je spojeno s obětmi. Je to stejné, jako když v antice odmítli křesťané obětovat modlám, toto jsou ty nové dnešní modly. Čekala je za to krutá smrt. Dnes musejí počítat zatím „jen“ s vyhazovem ze zaměstnání nebo s vězením. Na rozdíl od prvních tří staletí křesťanství nenaleznou dnes podporu ani u liberálních a neomodernistických církevních představitelů, spíš naopak.

Jenže jiná cesta není možná a myslitelná. Je to běh na dlouhou trať. Oběti prvotních křesťanů přinesly vítězství až po zhruba 300 letech, kdy se stát stal katolickým. Nám nahrává fakt, že současná zkáza mravů brzy učiní praktický život nemožným. Děti nebudou vědět, kdo jsou jejich biologičtí rodiče, propadnou šílenství z nabídky pohlaví, která si „mohou zvolit“, občané se budou bát v případě vážnější choroby jít do nemocnice, aby je nezabili eutanazií, k tomu ještě všudypřítomné podvody, rozkrádačky, korupce, sociální útisk slabých atd. Lidé začnou hledat řešení – a pokud najdou lidi, kteří uplatňují i za cenu obětí jiný způsob života, začnou se ptát po motivaci. To je nejlepší způsob novověké evangelizace a zároveň účinná cesta ke změně poměrů.

A ještě něco: Pokud chceme tento proces kulturní kontrarevoluce urychlit, modleme se. Máme měsíc říjen, měsíc sv. růžence. Tato modlitba dělala v minulosti divy. Není důvodu, proč by nemohla i dnes.