Život poznamenaný utrpením, dle západní terminologie „neužitečný“, se nevyplácí. Místo pomoci těmto lidem se jeví lepší zabít je. Tak komentuje v rozhovoru pro pch24.pl známý polský teolog P. prof. Paweł Bortkiewicz udušení poduškou 36leté ženy v Belgii, kterou se nepodařilo zabít „eutanazií“.

PCh24.pl: V Belgii byla vykonána eutanazie 36leté ženy trpící rakovinou. Protože se nepodařila, žena dostala nedostatečné množství jedů majících ukončit její život, byla nakonec udušena poduškou. Povím upřímně: nevím, co na to říct. Lékař a dvě ošetřovatelky, kteří to udělali, tvrdili, že „chtěli pomoci“…

P. Paweł Bortkiewicz: Calý tento příběh odhaluje strašlivou prolhanost té skutečnosti, která se skrývá pod názvem „eutanazie“. Samotné slovo je synonymem „dobré smrti bez utrpení“, „pomoci při umírání“ nebo dokonce „zabití z milosrdenství“. Všechny tyto eufemismy se pokoušejí zakrýt jednoznačnou skutečnost, že eutanazie je zabitím trpícího člověka nebo pomocí při jeho sebevraždě. Každý tento pojem prozrazuje sám o sobě bezradnost vůči tajemství lidského utrpení. Bezradnost, jež ventiluje až do aktu agrese. Je to vražda člověka proti jeho vůli, pohrdání hodnotou lidského utrpení. Pacient přežil, ale lékař a ošetřovatelky dospěli k názoru, že tak to být nemůže, proto podstoupili „zákrok“ eutanazie primitivní vraždou, která se fakticky v ničem neliší od vražd, za něž jsou pachatelé odsuzováni na doživotí nebo k smrti.

Pch24.pl: Lékař a ošetřovatelky budou pravděpodobně muset čelit žalobě za udušení ženy poduškou. Kdyby ale injekce zabrala, tak by nevznikl žádný problém…

P. Bortkiewicz: To odhaluje obrovské pokrytectví a zkaženost současného světa, dnešní právní a zdravotnické kultury a také lékařské etiky, která přestává být etikou. Obrovský cynismus a jakási chorobná vypočítavost ovládly lidská svědomí, myšlení a duše mnoha lidí.

Vražda vykonaná v bílých rukavičkách je „lékařským úkonem“, ale vražda v té samé záležitosti bez bílých rukaviček je zločinem. Absolutně ne! Je to ta samá vražda, liší se pouze technikou provedení. Jestliže technika se stává kritériem etického hodnocení, pak se dostáváme do strašlivé pasti barbarství. Právě proto Katolická církev od prvopočátku svých dějin připomíná, že jsou skutky vnitřně špatné samy o sobě, které nemohou podléhat žádnému ospravedlnění nezávisle na okolnostech, nezávisle na způsobu vykonání. Vždycky zůstanou zlem. Sem patří i eutanazie.

Pch24.pl: Ne všichni jsou ale připraveni snášet utrpení. Proč na Západě tolik osob volí raději eutanazii, jen aby unikly utrpení? Čím to je, že smrt je chápána jako jediná záchrana před utrpením?

P. Bortkiewicz: Ne každý je připraven na utrpení, to je fakt. Proto civilizovaná společnost má sloužit pomocí těmto lidem, přinášet jim úlevu a podporu, především – na kolik je to možné – živou přítomností jiných osob.

Jednoduchá otázka, kterou adresujeme zemím, kde je eutanazie legální, zní: kolik hospiců, kolik domů paliativní péče máte ve svých zemích? V praxi se vždycky ukáže, že takové formy péče jsou v těchto zemích velice slabé, pokud vůbec existují.

Myslím, že se to pojí se dvěma problémy: Na jedné straně je to nedostatek pochopení hodnoty utrpení, které je hodnotou velice spornou, nikdo z nás si je nepřeje, ale neunikneme mu. Je vloženo do našeho života. Zbývá jen otázka stupně tohoto utrpení a toho, jakou z něho sami vyvodíme hodnotu.

Na druhé straně ale současný svět hodnotí lidský život z hlediska jeho kvality. Je to prvek, na nějž třeba brát zřetel v diskusích o potratech a eutanazii. Hodnota lidského života byla totiž zaměněna za tzv. kvalitu života.

Život poznamenaný utrpením – na Západě se k tomu dodává přívlastek „neužitečné utrpení“ – což znamená nedostatek produktivity, nemá údajně žádnou kvalitu, nevyplácí se a proto je lepší takový život ukončit.

Pch234.pl: Kdo má větší hřích? Osoba, která se rozhodla pro eutanazii, nebo osoba, která ji provádí?

P. Bortkiewicz: Myslím si, že osoba, která trpí velikou bolestí, má omezenou svobodu vědomí. Často je ponechána o samotě bez pomoci, tlak bolesti je potom větší…

Pch24.pl: Jenže např. v zemích Beneluxu není už ani třeba trpět, aby se někdo mohl rozhodnout pro eutanazii. Nedávno tam bylo oficiálně oznámeno, že důvodem k eutanazii je i autismus.

P. Bortkiewicz: Dovolte mi, abych se ještě vrátil k předchozí otázce o závažnosti hříchu. Chtěl jsem říct, že osoba, jež se rozhoduje pro eutanazii, tak často činí pod vlivem různých okolností omezujících její vědomí a svobodu. Tím neříkám, že ji to zbavuje odpovědnosti, ale nějakým způsobem ji může snižovat. Může, ale nemusí.

Ti však, kdo rozhodují o zákroku, nejsou ničím determinováni. To jsou lidé, kteří prostě vykonávají rozsudek smrti, který předtím sami vynesli, proto jejich odpovědnost je podle mne rozhodně větší.

To, že důvody pro eutanazii se stále více rozšiřují, je otřesný fakt. Ukazuje, jak lidský život ztrácí na hodnotě a jak se různými metodami usiluje o vyloučení ze společnosti tzv. neproduktivních a neužitečných lidí, neboť dítě postižené autismem či člověk postižený demencí nebo mentální retardací představují pro zdravotnictví náklady, nejsou nikomu potřební a proto musí zmizet. To je strašlivá eugenika, která se v naší společnosti šíří ještě drastičtěji než v době svého největšího rozkvětu za II. světové války.

Pch24.pl: Odkud se bere ten souhlas se zabíjením u lékařů a ošetřovatelek? Jsou známé případy, kdy pacient před podáním smrtící injekce prosil, aby to nedělali, že si to rozmyslel a změnil názor. Oni ale na to nedbali s poznámkou, že před zákrokem je vždycky panika…

P. Bortkiewicz: Tady se dotýkáme jakési obrovské devastace lékařské etiky a důstojnosti lékařského povolání. Samozřejmě toto nevztahuji na všechny lékaře, mluvím o konkrétních případech.

Co je příčinou? Především špatně zformované svědomí, které podlehlo tlaku utilitární kultury. Nedostatek poctivé lékařské etiky v době studií. Odvolávám se tady na situaci na Lékařské akademii ve Varšavě, kde přednášky z etiky měli přední polští utilitaristé – stoupenci eutanazie, potratů a eugeniky.

Příčin bude jistě ještě víc, ale vždycky se hromadí v lidském svědomí. Když toto svědomí není dobře zformované, vždycky se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že splnili vůli pacienta a neberou na vědomí, že pacient může změnit svůj původní názor a nechtít už, aby ho zabili.

Pch24.pl: Na závěr bych chtěl poukázat na byznys, jakým je dnes smrt. V Dánsku např. existuje krematorium, které zajišťuje místním obyvatelům vytápění. V Holandsku se krematoria chlubí, kolik vydělala prodejem zlatých zubů a kovových náhrad, které neshořely v peci s lidskými ostatky. Jiný příklad: eutanazie je dobrou cestou k obchodu s lidskými orgány. Trpící osoba stejně zemře, proto nelze dopustit, aby orgány přišly vniveč. Doktor Mengele by byl hrdý…

P. Bortkiewicz: Samozřejmě by byl hrdý. Když poslouchám fakta, která jste předložil, tak první myšlenkové spojení, které mi napadá, je medicína z Osvětimi. To je přesně tentýž způsob myšlení o zužitkování člověka a jeho ostatků.

Až na takovou úroveň jsme klesli odmítnutím pravdy o důstojnosti člověka jako bytosti stvořené Bohem, o jeho povolání k věčnému životu a o důstojnosti lidského těla. Slovo „důstojnost“ je sice stále užívané, ale v jiném významu.

Pch24.pl: Důstojností je dnes umožnit ženě zabít dítě ve vlastním lůně. Důstojností je dnes smrt poskytnutím injekce, ale není jí udušení poduškou. Sv. Maxmilián Kolbe, který byl nakonec usmrcen injekcí, zemřel tudíž důstojně a tuto důstojnou smrt mu zorganizovali Němci…

P. Bortkiewicz: No právě. Slovo důstojnost v moderní společnosti znamená to, co si sám stanovil člověk, nikoli Bůh. To člověk má určovat, co je a není důstojným životem, kdo si zaslouží žít a kdo ne. To je úplná zvrácenost řádu stvoření. Jenže ve světě odmítajícím pravdu o Pánu Bohu – Stvořiteli a Vykupiteli, se správný význam slova důstojnost do jeho mentality nehodí…

Pán Bůh zaplať za rozhovor.