Revoluce zrychluje každým krokem. Síly, které jí slouží, chtějí úplně rozbít jednotu Církve. Její univerzalita má být nahrazena tzv. tribalismem, tj. barbarskou kmenovou rozdílností. Tomuto cíli slouží vyzvedávání nových liturgických ritů – amazonského a mayského, do toho zapadá i boj s tradiční latinskou mší. Agenti revoluce touží po všeobecném chaosu, z něhož má vygenerovat nový bezbožný systém. Ale Kristus zahladí nepravost jediným „dechem svých úst“.

Zneužití II. vatikánského koncilu

Katolická média píší už několik desítek měsíců o intenzivních pracích nad vytvořením dvou nových indiánských liturgických ritů, amazonského a mayského. Podkladem k tomu má být konstituce Sacrosanctum concilium II. vatikánského koncilu. Otcové sněmu v b. 37 – 40 obrátili zřetel na problém inkulturace a napsali: „Církev ve věcech, které se netýkají víry nebo obecného dobra, nechce ukládat strohou jednotu formy ani v liturgii. Má v úctě duchovní dědictví různých národů a někdy to přijímá i do liturgie. Oceňuje všechno, co rozvíjí duchovní dary a hodnoty různých kmenů a národů a není spojeno s pověrami a bludy. Užitečné přizpůsobení schvaluje Apoštolský stolec buď trvale nebo na zkoušku.“

Je zřejmým zneužitím využívat koncilní nauku o možnosti přijetí do liturgie nějakých prvků místní tradice k vypracování úplně nového obřadu od zeleného stolu. Před Františkem se to stalo jednou, a sice v případě tzv. zairského ritu, schváleného Svatým stolcem r. 1988. Nicméně tento stav věci František označil ve své adhortaci Querida Amazonia jako neuspokojivý, psal, že „Církev učinila ohledně inkulturace liturgie jen nevelké pokroky“ (QA 82). K tomu papež připojil krátkou poznámku: „Na synodu (šlo o tzv. synod pro Amazonii r. 2019, pozn. překl.) se proto objevil návrh na vypracování tzv. ‚amazonského ritu‘ “. To znamenalo prakticky papežský souhlas s návrhem tohoto tzv. amazonského synodu.

Amazonský ritus, čili Pachamama a Quetzalcoatl

Byla povolána speciální komise pro amazonský ritus, dosud ale nemáme žádné informace o konkrétní podobě budoucí amazonské liturgie. Víme, že se s ní mohou pojit různá řešení, např. týkající se celibátu. Nový prefekt dikasteria pro nauku víry abp. Victor Manuel Fernandez řekl r. 2020, že si představuje v Amazonii zavedení ženatých kněží – tzw. viri probati – právě v rámci amazonského ritu.

Potenciálně velmi kontroverzní nebo dokonce nebezpečné mohou být rovněž jiné změny, spojené s konkrétními zvyky domorodých amazonských kmenů. Jejich kult země nebo duchů předků je těžké oddělit od pohanských představ a polyteismu. Příklad, jak snadno lze do toho upadnout, dal žel sám Vatikán v době amazonského synodu. Jde samozřejmě o sošku Pachamamy, prezentovanou jako údajná soška Matky Boží. Půjdeme-li v těchto stopách, tak nebude problémem tvrdit, že opeřený had Quetzalcoatl je sochou Krista. V mytologii Quetzalcoatla jsou jakési prvky oběti sebe samého pro dobro lidstva, což v duchu „pachamamské“ interpretace by bylo možno číst jako alegorii oběti Kříže. To je ale možné pouze tehdy, když přijmeme, že všechna světová náboženství vypovídají o tomtéž, tudíž Quetzalcoatl, Pachamama, Ježíš Kristus, Matka Boží – to jsou prostě jenom lokální „jména“ té samé „nepoznatelné skutečnosti“. Jestli amazonská liturgie by měla mít prvky takové ideologie, stala by se zkrátka modloslužbou.

Není známo, jak dlouho mohou trvat práce nad amazonským ritem. V březnu r. 2023 biskup Omar de Jesus Mejia Giraldo z Florencie v Kolumbii hovořil o dlouholeté perspektivě, mluvil o tom s papežem a kuriálními úředníky v rámci návštěvy ad limina Apostolorum ve Vatikáně. Podle biskupa František naléhal na pokračování prací nad amazonským ritem ve spolupráci s jinými biskupy amazonského regionu. Biskup Mejia ale připomenul, že práce nad zairským ritem trvaly celkem 27 let. Proto je možné říct, že práce nad amazonským ritem jsou teprve na počátku.

Mayský ritus. Liturgická role manželek jáhnů a kult živlů světa

Mnohem více ale pokročily práce nad indiánským ritem v Mexiku navazujícím na kulturu Mayů. Je známý jako mayský obřad a byl vypracován na základě zkušeností získaných po desetiletí v jihomexické diecézi San Cristobal de las Casas. Ta je proslulá svým výjimečně vysokým počtem stálých jáhnů, kteří již v minulosti byli připravováni na úlohu ženatých kněží. V mayské liturgii, jejíž projekt je známý a již předložený ve Vatikánu, hrají důležitou roli nejen jáhni, ale i jejich manželky. Jsou chápány jako osoby oprávněné k různým atraktivním liturgickým úkonům. Mayská liturgie obsahuje též mnoho prvků původní kmenové kultury, které je těžké interpretovat bez jejich pohanského kontextu: týká se to jak kultu předků, tak i představy země jako živé bohyně, chápání větru, vody a jiných živlů jako živých bytostí atd. Jestli Sv. stolec ocení tento projekt pozitivně nebo doporučí jeho přepracování, nevíme.

Indiánské rity, čili destrukce jednoty liturgie Církve

Amazonský, mayský i další potenciálně nové rity dokonale zapadají do vize synodální církve. Specifická regionální liturgie sloužená v nesrozumitelném jazyce pro osoby mimo daný region s nesrozumitelnými obřady s prvky předkřesťanské tradice – to je přece liturgie vlastní atomizované různorodé církvi, která rezignuje z jednoty ve prospěch triumfu toho, co je lokální. Po II. vatikánském koncilu Církev opustila latinu, která předtím spojovala katolíky na celém světě. Plodem synodálního procesu může být další postup na této cestě negace principu jednoty. Synodální zásada „jednoty v různosti“, která vyzvedává všechny místní odlišnosti, dokonce i ty doktrinální, představuje až příliš úrodnou půdu pro prohloubení liturgické rozplizlosti.

Traditionis custodes – účinný nástroj revoluce

Tuto liturgickou partikularizaci podporuje také přístup papeže Františka k tridentské mši sv. V r. 2007 Benedykt XVI. v motu proprio Summorum pontificum potvrdil, že v Církvi existují dvě formy jednoho římského ritu a vyjádřil přání, aby navzájem čerpaly jedna od druhé. Konečným efektem této koexistence by mohl být dle jeho představy návrat liturgické jednoty v podobě misálu, jenž by očistil reformovaný misál NOM od toho, co je revoluční a navrátil mu kontinuitu s Tradicí (pozn. překl.: to by ovšem znamenalo přijetí misálu sv. Pia V. v plném rozsahu). František ale v Traditionis custodes r. 2021 oznámil, že římský ritus má pouze jedinou formu, a tou je NOM; všichni mají povinnost ji přijmout. Teoreticky se zdá, že to směřuje k univerzalismu, v praxi ale probíhá úplný opak. Navzdory úmyslům Benedikta se liturgie Církve stále víc a více atomizuje vytvářením nových ritů akceptujících prvky pohanských náboženství.

Solve et coagula (rozpusť a zahusti)!

Takový vývoj vyplývá ze samé logiky revolučních procesů a jejich cílů. Revoluční epocha, zahájená r. 1789 Francouzskou revolucí, se vyznačuje návratem k tribalismu, tj. k barbarské kmenovosti. To znamená odmítnutí zásad univerzalismu vypracovaných řeckou filozofií, zdokonalenou Římem a přivedenou k vrcholu křesťanstvím. Každý má svoji pravdu, tak zní credo postmodernismu – a tak by měla vypadat i současná Katolická církev. Všechno, co je v ní univerzální, musí být překonáno a nahrazeno tím, co je partikulární.

Samozřejmě ne proto, aby to tak zůstalo na vždycky. Nietscheho koncepce neustálého cyklického opakování historie v kruhu, kterou si tento německý filozof vypůjčil od starořeckého Herakleita, byla poté dále rozvinuta Martinem Heideggerem a stala se víceméně rámcem intelektuální současnosti. Podle této koncepce přijaté uvnitř Církve neomodernistickými kruhy má být atomizace přechodnou formou mezi zánikem jedné formy civilizace a nástupem nové. To je ovšem starý zednářský princip, převzatý ze středověké alchymie: solve et coagula, rozpusť a zahusti! Ordo ab chao, řád z chaosu. Není možné vybudovat anticírkev, dokud zde bude stát církev Kristova. Církev Antikrista lze postavit pouze na troskách Katolické církve. Proto je potřebné solve Církve – její rozpuštění jako efekt zednářského působení; tím vznikne potřebný chaos ve formě plného ponoření se do lokálních tradic, kdy každý má dle postmodernismu svoji „vlastní pravdu“. To ale musí být završeno následným coagula, zavedením (zahuštěním) nového perverzního systému na troskách toho starého dobrého.

Zeitgeist (duch času), čili vláda zlého ducha

Ne všichni, kteří přikládají své ruce ke stavbě monumentální baziliky Antikrista, jsou vědomými zrádci. Mnoho z nich je pohlceno velkými civilizačními procesy, které trvají desetiletí nebo i staletí. Vymanit se z této totální duchovní vlády je velmi obtížné, i velcí lidé jí podléhají. Zeitgeist, duch doby, není pouhým výmyslem Hegela: je popisem reálně existujícího jevu, kolektivního přesvědčení, že průběh událostí je třeba řídit pouze takovým a žádným jiným směrem. Zeitgeist posledních staletí byl zformován Církví, tzn. přímo samotným Kristem. On byl Pánem západní civilizace, k Němu směřovalo veškeré úsilí národů a společností. Revolucionáři ale Krista sesadili z trůnu a dosadili na něj sebe samé. Již zhruba dvě stovky let člověk, který říká Bohu „ne“, podléhá stále více a rychleji své vlastní zkažené přirozenosti. Původcem toho je ďábel. Tak se hegelovský Zeitgeist stává v praxi Der böse Geist, zlým duchem. To jemu slouží současnost a za ním jdou ti, kdo se bezmyšlenkovitě připojují ke kolektivní vůli udávající směr vývoje civilizace.

Naším cílem a posláním je zastavit tento proces destrukce. Zachránit to, co se zachránit dá – a navrátit skutečný řád. Nebude to ordo ab chao, zednářský řád z chaosu. Bude to ordo ab Christo, řád z Krista. On přece o sobě říká: Já jsem Alfa a Omega, První a Poslední, Počátek a Konec. Kristus je „posledním pořadatelem”. Liturgie amazonská a mayská, synodální partikularizace a rozpuštění jednoty – to všechno jsou nástroje v rukou revoluce, v rukou satanského Zeitgeistu, které mají odsunout triumf Alfy a Omegy. Ale Kristus přesto vyhladí chaos „dechem svých úst a obrátí jej vniveč zjevením svého příchodu“. Staňme se Jeho spolupracovníky!

Zdroj: Článek Paweł Chmielewski: „Liturgia amazońska. Barbarzyński trybalizm zamiast uniwersalności Kościoła“, in www.pch24.pl 28. 8. 2023