Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.

8. Rizika života bez Boha a v hříchu

Mezi společností s Bohem a bez Boha je propastný rozdíl. Společnost bez Boha staví do centra člověka, který se zoufale snaží za všech okolností držet v ruce kontrolu nad životem. Společnost ponechávající prostor Bohu – nejen jako vzdálené myšlence, ale jako účastníku přítomnému v životě – staví na místo iluzorního přesvědčení o lidské kontrole důvěru. Důvěru v Boha, kterou jsem si nedal sám, ale která povstala ve mně. Důvěru, že jsem součástí dobrého plánu také ve chvíli, která vyžaduje utrpení a oběť z lásky.

Stojíme před prastarou potíží, kterou má člověk, když musí přiznat, že Boha potřebuje, je na něm závislý, ba dokonce je jeho dlužníkem. Člověk je náchylný k výrokům jako: „Bohem chci být já. Nikdy se neskloním“. Kolik moudrosti však je v prosté větě: „Abych mohl stát na nohou, musím klečet“. Když se život potácí, když se kymácí rodina nebo společnost, je dobré zaslechnout prostou odpověď svatých: „Poklekněte; pokud tak neučiníte, padnete. Dejte prostor Bohu.“ I když svět popírá Boží přítomnost, On zájem o svět neztrácí. Potřebujeme si bez ustání připomínat pravé dimenze člověka.

Bůh je stvořitelem člověka, a proto člověka dokonale zná a dokáže mu dát to, co je pro člověka nejlepší. Když člověk žije z Boha, žije velice šťastný a kvalitní život, protože dělá přesně to, co odpovídá jeho nejhlubším a největším touhám, podstatě jeho osobnosti. Dělá to, k čemu byl stvořen a předurčen. Navíc má v životě Boží vedení, takže

Bůh ho ochraňuje a vede pryč od zlých rozhodnutí a lidí. Bůh se stará o život člověka, zaopatřuje ho a řeší jeho problémy. Vztah s Bohem znamená získání věčného života, který není odvislý od pozemských věcí, okolností ani pozemských omezení. Věčný život proudí do života člověka neustále a naplňuje člověka obrovskou silou, radostí, moudrostí, úspěchem. Člověk může ze své omezené lidské podstaty žít Boží plán tak na 10 %, ale s Bohem prožije člověk naprosto jedinečný a mimořádný život, protože naplní těch 100 % a Bůh člověka mnohokrát ještě překvapí většími a většími požehnáními, které by člověk ani nečekal.

Život s Bohem a bez Boha je jako život ve světle a ve tmě. S Bohem má vše řád a smysl, člověk ví, co má dělat a co ne, ale bez Boha je celý život pokus a omyl. Možná člověk něco trefí, udělá nějaká správná rozhodnutí, ale udělá také mnoho zlých a špatných věcí. Žít bez Boha znamená být otrokem hříchu a hřešit. Život s Bohem je morální, čistý a svatý život, kde hřích nemá místo a nemůže člověka ničit. Každý hřích přináší s sebou mnoho důsledků – těžkostí, problémů, starostí, neřešitelných situací, zlých rozhodnutí, nemoci, bídu, dluhy, zlé vlastnosti, závislosti, špatný životní pocit atd. Člověk bez Boha je na vše sám a může vyřešit jen tak, na co stačí. Člověk, který žije s Bohem, vyřeší všechny problémy, protože když na to nestačí on sám, tak mu Bůh pomůže ze své všemohoucnosti a nadpřirozenosti, proto lze vyřešit každý problém a překonat každou překážku. Kde se člověk bez Boha zastaví, tam jde člověk s Bohem dál a dál až do úplného vítězství a úspěchu.

Život bez Boha je malý, nudný, plný problémů, slepý a skončí v pekle. Život s Bohem je dobrodružný, velmi velký a úspěšný, kvalitní, spokojený, šťastný a končí v nebeském království ve věčnosti.

Každý člověk si může vybrat, jaký život chce žít. Má na to svůj pozemský život. Ale čím dříve pozná Boží život, tím lepší a kvalitnější jeho život už tady na zemi bude.

9. Co je hřích a jeho důsledky

Člověk v hříchu a vině

Nikdo není rád volán k odpovědnosti. Nejraději bychom nikomu nebyli odpovědní, ani Bohu, ani lidem. Chceme být „absolutně svobodní“. Dobro, které chce Bůh, a to, pro co bychom se nejraději sami rozhodli, nám často připadá jako těžké protiklady. Jak snadno padne „ve vší svobodě“ rozhodnutí proti Boží vůli. Avšak „ne“ Boží vůli, hlavní zdroj zla ve světě, označuje bible jako hřích.

Hřích – odmítnutí Boží lásky

Musíme tomuto slovu porozumět v celé jeho hrozivé skutečnosti, jinak pro nás následující řádky budou nesrozumitelné. Ve skutečnosti vlastně existuje jediný skutečný hřích, a tím je odmítnutí Boží lásky. Ve Starém zákonu se proto hřích často označuje jako „nevěrnost“, „porušení smlouvy s Bohem“. Člověk tím vyjadřuje, že si stačí sám, že se obejde bez Boha. Sebeláska ničí lásku k Bohu. To však znamená převrácení řádu. Bůh a člověk jsou tady pro sebe navzájem, člověk se však od Boha odpoutá a sám sebe učiní měřítkem všeho. Zdroje jeho života tím vysychají.

Kdo však ještě dnes počítá s „hříchem“? Co to vlastně je? Neztratili jsme již smysl pro podstatu hříchu? Následky i konkrétní podoby hříchu známe dnes stejně dobře jako Pavel před 2000 lety: Lidé v zajetí hříchu jsou „samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči a pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.“ (Ř 1, 29–31) My jsme se téměř odnaučili nahlížet tyto věci jako hřích a také je tak nazývat.

Stupně hříchu – Samozřejmě si nejsme při každém hříchu výslovně vědomi toho, že přestupujeme Boží vůli. Často si až dodatečně uvědomíme, že jsme se něčím provinili. Není tedy hřích jako hřích. Existují různé stupně hříchu podle toho, nakolik vědomě a promyšleně jsme své „ne“ Boží vůli řekli.

Bůh člověka posuzuje podle jeho smýšlení, jeho úmyslu, podle toho, do jaké míry člověk jedná v souladu se svým svědomím. Samotný provedený čin není rozhodující. A tak se může stát, že někdo nebude shledán hříšným, ačkoliv se dopustil hříšného činu, jestliže si hříšnosti není vědom nebo ji nechce.

Nikdo není bez hříchu – Každý z nás zažívá selhání, nedbalosti. Neustále zaostáváme za tím, čím bychom mohli a podle Božího plánu i měli být. Jsme hříšníci. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1, 8-9)

V jakých souvislostech se dnes ještě mluví o „hříchu“ (např. obraty typu: zhřešit proti dietě, hříšník na trestné lavici v hokeji apod.?) Můžete z vlastní zkušenosti potvrdit, že hřích působí škody a trápení v osobní i společenské oblasti? Cítíte se tím sami zasaženi a „poškozeni“? V čem spatřujete typické a těžké hříchy naší doby a společnosti?

Následky hříchu

Je-li spáchán hřích, nepomine jen tak, ale objeví se stav viny. To platí již na lidské rovině: např. lež, nenávist, sobectví vyvolávají vzájemné odcizení. Podobně vede (těžký) hřích k odcizení od Boha, k přetržení pouta lásky mezi Bohem a člověkem.

Člověk přejede dítě. Ročně se s tím musí vypořádat stovky – tisíce řidičů. Některý reaguje naprosto nevzrušeně: „Jel jsem povolenou rychlostí, brzdy fungovaly dobře, pneumatiky byly taky v pořádku. Stopa po brzdění mluví jasně. Lidé by měli na svoje děti dávat lepší pozor!“ Je oprávněně zproštěn viny, a tím je pro něho celá věc uzavřena. Měl pravdu, prostě nehoda. Jiný řidič si také nemá co vyčítat, přesto ho však ta nehoda tíží. Cítí se „vinen“.

Jaké jednání je lidštější? Výše uvedený příklad je mezní: pocit viny, ačkoliv se vlastně žádná vina nedá prokázat. V naprostém protikladu k tomu je názor řady lidí, že by se člověku vůbec neměla dávat odpovědnost za jeho provinění, protože toho vůbec není schopen. I kdyby byly brzdy opotřebované, pneumatiky ojeté a rychlost nepřiměřená. To je všechno osud. Právě osud je na všem vinen. Přináší nám ale takové vysvětlení ulehčení a útěchu?

V naší společnosti se šíří skrytá posedlost nevinností, která – pokud vůbec – vždycky hledá vinu a selhání jen u těch druhých: u druhých lidí, v minulosti, v přírodě, ve sklonech a v prostředí. Úspěchy svého konání rádi připisujeme jen a jen sobě. Při negativních následcích ale svoji odpovědnost popíráme a pro své chyby a svoji vinu hledáme stále nové a nové výmluvy a alibi. Tyto omlouvací mechanismy se nezastavují ani před našimi mezilidskými kontakty. Celý postoj k životu a jeho plánování už potom nejsou neseny pocitem vzájemné odpovědnosti, nýbrž vypočítavostí k vlastnímu prospěchu. Takový svět se však odlidšťuje. Proto tvrdíme, že oslabené vědomí hříšnosti komplikuje také lidské soužití. Selhání vůči Bohu a selhání vůči bližnímu od sebe nelze oddělovat. Odklon od Boha pokračuje proviněním proti bližnímu. Provinění vůči bližnímu vrhá stín na vztah k Bohu. Toto odcizení se dále promítá do vztahu člověka se světem, který ho obklopuje. Každým hříchem se svět stává horším. Při pohledu na fotografie rozbombardovaných měst můžeme vytušit tuto souvislost.

Odcizení mezi Bohem a člověkem, odcizení mezi člověkem a jeho bližním, odcizení mezi člověkem a světem kolem něj – to jsou důsledky hříchu. Zároveň však vidíme, že odklonem od Boha nepostihneme jeho – to je zcela nemožné – , nýbrž sami sebe; ztrácíme smysl našeho určení. Příznakem toho je nejistota, zoufalství, utrpení, nemoc a smrt. Každý z nás zná příklady, kdy rozháranost a hřích člověka ničí i fyzicky (např. zlé pomluvy, alkohol za volantem). Bůh netrestá hřích – hřích se trestá sám.

Navíc s každým hříchem roste náchylnost k dalším hříchům – o tom se může přesvědčit každý. Chvilková slabost se příště už vůbec nezdá tak špatná. Následuje řetězová reakce dalšího zla. Na konci často zbývá zoufalství a otázka: Bůh snad neexistuje, nebo se nestará o úpící lidstvo. Člověk hřeší, ale odpovědnost vkládá na Boha. Máte pocit, že vědomí viny – a ještě více vědomí hříchu – z naší společnosti mizí? V čem, podle vašeho názoru, spočívají příčiny? Znáte sami příklady, kde a jak se lidé pokoušejí vytěsnit vinu? Myslíte si, že tím lidé posilují sebevědomí a sebedůvěru? Existují na druhé straně také náznaky nového pocitu vzájemné odpovědnosti?

Dědičný hřích

Na druhé straně ale můžeme po právu namítnout: všechno přece nelze svádět jenom na nás lidi. Ve světě se přece děje spousta bezpráví a utrpení, za které nelze volat k odpovědnosti jednotlivé lidi. Za všechno přece nejsem osobně vinen.

Takto to vidí i bible: hřích není jen činem jednotlivého člověka, ale od počátku danou situací lidského bytí. Každý člověk se rodí do světa poznamenaného hříchem. Ještě než může sám udělat něco zlého, je zasažen skutečností „dědičného hříchu“. Tím ale narážíme na pojem, pro který řada lidí vůbec nemá pochopení. Mnozí se ptají: „Co já mám společného s Adamovým hříchem? Proč bych měl za něj nést důsledky?“

„Dědičný hřích“? – Potíže vznikají už se samotným označením. Termín „dědičný hřích“ není příliš šťastný pro vyjádření toho, co je jím skutečně míněno. Pod slovem hřích obvykle rozumíme osobní čin: a tím právě dědičný hřích zrovna není. Kromě toho církev učí, že nikdo nebude zavržen pouze na základě dědičného hříchu.

Ale také přívlastek „dědičný“ svádí k mylným představám. V žádném případě tu nejde o dědičnost v biologickém smyslu jako například u dědičné nemoci. Nejde ani o hřích, kterého se kdysi dopustil jistý Adam a který je dosud nám všem připočítáván. Spíše tomu můžeme rozumět ve smyslu zatěžujícího dědictví. Tak se může stát, že rodiče, kteří sami strádali nedostatkem lásky od svých rodičů, vlastní děti svojí „náklonností“ dusí. Tím se mohou – ač s těmi nejlepšími úmysly – na svých dětech provinit. Vina prarodičů má dopad na další generace.

Starý církevní jazyk – latina – má lepší označení, totiž „prvotní hřích“ či „prvotní vina“.

„Dědičný hřích“ je stav, který nás od narození o něco ochuzuje, co bychom podle Boží vůle měli mít, totiž živoucí spojení s Bohem.

Hříchy proti víře

Z almanachu článků pro katolickou spiritualitu Život z víry: „Vím, komu jsem uvěřil“ – fr. Efrem Jindráček, OP

Třebaže je víra Božím darem a vlitou ctností, je také vlastním úkonem obdarovaného, proto je i záslužná. Tato okolnost však s sebou také přináší i možnost svobodného odmítnutí ze strany člověka, čímž se dostáváme k tématu hříchu, hříchu proti víře. Jako každý hřích proti různým ctnostem, tak také i hřích proti víře předpokládá dostatečné poznání a svobodné rozhodnutí. Pokud se tedy člověk vnitřně rozhodne tento dar, který mu Boží dobrota nabízí, ať už vnitřními vnuknutími nebo veřejným apoštolským působením Církve, odmítnout, jedná se nepochybně o jeden z nejtěžších a nejnebezpečnějších hříchů, kterých se člověk může dopustit. Hříchy proti víře jsou mnohem těžší a závažnější než hříchy proti mravním ctnostem, včetně hříchů proti lidskému životu.¹ Hlavním důvodem takového přísného hodnocení je především závažnost obsahu, proti kterému jsou tyto hříchy vedeny, což je v tomto případě Bůh sám, jako věčná a nejvyšší Pravda. Takový hříšník nejen ohrožuje svou věčnou spásu, tu můžeme ztratit každým těžkým hříchem, ale zatvrzelostí proti víře si zavírá i cestu k Bohu, původci spásy, k odpuštění, k Církvi, prostřednici Božího odpuštění a nakonec i k samotnému pokání, takže se může dopustit i hříchu proti Duchu Svatému.² Takovými hříchy jsou především odpadlictví (apostaze), které spočívá v odmítání křesťanství v jeho celku, a pak i kacířství, bludařství (hereze), které spočívá v zatvrzelém odmítání některého článku víry nebo pravdy víry. Co může člověka přivést k tak zlému rozhodnutí, je ve své podstatě vždycky tajemstvím zla, pýchy, vzpoury, která dřímá v našich vášních a hlubinách duše, kterou může uzdravit jen další zvláštní zásah Boží dobroty a lásky.

fr. Efrem Jindráček OP

10. Co po nás žádá Bůh?

Bůh je dokonalý sám v sobě a nepotřebuje tedy nikoho a ničeho, aby existoval a nebo se nějak zdokonalil. On nepotřebuje, abychom se mu klaněli a sloužili mu, jemu to nic nepřidá ani neubere. On nepotřebuje, abychom chodili do kostela a oddávali se modlitbě. Především to potřebujeme my sami. Bůh nás tak učinil, abychom ho potřebovali (a to vyplývá už ze samé podstaty, že jsme pouhými tvory) ne proto, aby se vyžíval v neomezené moci a vládě nad námi – to je u Boha nemyslitelné – ale aby nás mohl ze své lásky věčně obdarovávat.

Co po nás tedy žádá Bůh? Spíše se ale zeptejme: Proč nás Bůh stvořil? Proč jsme na světě? Katechismus na tuto otázku hned v prvním bodě odpovídá jasnými slovy: „Na světě jsme proto, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe.“³ Slovo „sloužit“ se však dnešnímu člověku jeví hrůzostrašným způsobem, avšak katechismus hned pokračuje: „Čím sloužíme Bohu?“ a odpovídá: „Bohu sloužíme tím, že 1. věříme v pravdy Boží, 2. žijeme v milosti posvěcující a plníme zákon Boží.“ Tedy ve stručnosti řečeno, máme uvěřit Bohu, varovat se toho, co nám škodí a brání ve spáse (hříchu) a konat, co nás k Bohu naopak přibližuje. Jinými slovy, máme se chopit jeho pomocné ruky, která k nám byla natažena, aby nás vytáhla z této pořádné bryndy.

Po nás chce tedy jediné – odpovědět na jeho lásku. To je vše. To je ten hlavní tažný princip, který udává smysl tomu ostatnímu, jako je chodit do kostela, poklekat k modlitbě, vyhýbat se hříchu. Nemysleme si však, že každá radost je hned hřích, a že je nezbytně nutné se odříct všech potěšení, vždyť i víno stvořil Bůh pro radost srdce: „Obveselením srdce a radostí duše je víno, které se pije střídmě ve vhodnou chvíli.“ (Sir 31, 28) ale jak se píše dále „Trpkostí duše je víno, které se pije nad míru, vede jen k urážkám a pomstychtivosti; bolesti hlavy, hořkost a hanbu působí víno, pije-li se v hádce a hněvu.“ (Sir 31, 29), tak je třeba odmítnou nemírné užívání těchto věcí, které navozují hřích. Bůh je bohem láskyplného osobního vztahu. On touží po našem srdci, aby nás mohl věčně obdarovávat, avšak tento vztah musí být oboustranný. Bůh není ten, kdo se dá ochočit. Bůh má na zřeteli jiné kvality a vznešenější dobra než jak je neustále vidíme bez zřetele na věčnost a spásu duše. Ano, on nám chce dát více než to. Chce utišit naši neuhasitelnou žízeň po lásce, nesmrtelnosti, dokonalosti a dokonce je připraven nám dát i peníze, zdraví či nové auto pokud však to opravdu potřebujeme a nebude nám to překážet ve spáse.

Jak se dostanu do nebe?

Z publikace Věroučné otázky a odpovědi: Ospravedlnění, cesta do nebe a další otázky – fr. Efrem Jindráček, OP

Podle učení Ježíše Krista, který je podle svědectví Nového zákona Spasi telem – tedy tím, kdo toto ospravedl nění přináší svou krvavou obětí –, je to především víra v Něho. Nikoli tedy „víra“ v cokoli či jakékoli náboženské přesvědčení. Víra, o které mluví Ježíš, apoštolové i celé křesťanské poselství, je víra jako ctnost: Nadpřirozená poznávací schopnost (kvalita) lidského ducha darovaná samotným Bohem jednotlivci, aby pevně a s jistotou přijal jako pravdivé to, co Bůh lidem o sobě zjevu je a co jinou cestou poznat nelze, proto že jde o poznatky přirozeně nedostupné. Poznání Božího zjevení učí člověka církev, která tak pokračuje v apoštolské tradici hlásání evangelia. Víra je proto „ctností a účinnou cestou do nebe“ jen tehdy, pokud se vztahuje k Ježíši Kristu a svým obsahem odpovídá apoštolské mu učení. Jinak jde o různá „náboženská přesvědčení“, která sice mohou být jakýmsi předstupněm ke skutečné víře, nejsou však „vírou“, která přináší spásu a spolehlivé pravidlo na cestě člověka do nebe.

Hlavním praktickým důsledkem víry je volba křesťanského způsobu života (život podle Božího zákona) a přijetí křtu. Právě křest je prvním a nejdůležitějším krokem ospravedlnění a objektivní proměny lidského nitra. Skrze křest vtiskuje Bůh každému člověku pevný základ nadpřirozené víry, kterou v něm započal při prvním doteku, pobídce k obrácení. Se křtem jde ruku v ruce základ nadpřirozené naděje (že toto vše je reálně možné a dostačující) a především lásky, která je hybným motorem celého křesťanského jednání. Tímto základním procesem je člověku vlita do duše nová kvalita, jíž je Boží milost posvěcující. Ta z něj dělá „Boží dítě“, Ježíšova učedníka, jemuž jsou odpuštěny všechny dosavadní hříchy a jenž je schopen fakticky dostát praktickým požadavkům Božího zákona: Křesťan může tuto nadpřirozenou výbavu ztratit jen osobním těžkým hříchem a znovu nabýt jen upřímnou lítostí, rozchodem s hříchem a pokáním vedoucím k přijetí „svátosti pokání", čili svátostnou zpovědí.

Život nového křesťana – Kristova učedníka a Božího dítěte – však většinou nekončí smrtí po křtu, ba naopak většinou trvá ještě mnoho let. Proto Kristus ustanovil kromě křtu ještě dalších šest svátostí (sv. přijímání, zpověď, biřmování, manželství, kněžství a pomazání nemocných), které mají křesťanům pomáhat v nastoupené cestě obstát, zdokonalit se a dojít skutečně trvalé osobní svatosti – „spravedlnosti“ –, která je smyslem pozemského snažení a podmínkou „vstupu do nebe“.

Křesťanský život proto právem nazýváme duchovním bojem či zápasem. Jde nejen o přijímání svátostí, ale též zápas s dosavadními zlými sklony, slabostmi a nevědomostí. To se uskutečňuje plným životem v katolické církvi – životem ve společenství s Kristovým náměstkem (papežem) a s nástupci apoštolů (biskupy), přijímáním apoštolského učení, vytrvalou modlitbou, sebezáporem, trvalým pokáním (zpytování svědomí a osobní zpověď) a častým přijímáním Kristova těla – jedineč ného prostředku k nabytí duchovní síly a nadpřirozené krásy.

fr. Efrem Jindráček OP

Seznam všech pokračování

1. díl (Proč věřit v Boha?)
2. díl (Důkazy Boží existence)
3. díl (Co znamená věřit?)
4. díl (K čemu je zde církev? Jak dosáhnout pravého štěstí v nešťastném světě? Proč věřit, poslouchat a milovat Boha?)
5. díl (Vnitřní uzdravení)
6. díl (Rizika života bez Boha a v hříchu. Co je hřích a jeho důsledky. Co po nás žádá Bůh?)

Použité zkratky

Literatura

Bible, Písmo Svaté starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad.
TOMÁŠEK, František, Katechismus katolického náboženství. Dědictví Svatováclavské, 2016.
GRYGAR, Jiří. Věda a víra. [Viděno: 25–4–2023]. Dostupné z: https://www.vira.cz/texty/knihovna/jiri-grygar-veda-a-vira.
FRANKENBERGER, Ernst, Výroky Veľkých prírodovedcov o Bohu. Řím: Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, 1976.
JINDRÁČEK, Efrem, „Vím, komu jsem uvěřil“, Almanach článků pro katolickou spiritualitu – Život z víry. Brno: Una Voce Česká republika, 2015. ISBN: 978-80-905311-2-3.
PLESKAČ, Jiří Adolf, Proč dnes věřit v Boha?, Almanach článků pro katolickou spiritualitu – Život z víry. Brno: Una Voce Česká republika, 2015. ISBN: 978-80-905311-2-3.
JINDRÁČEK, Efrem, Ospravedlnění, cesta do nebe a další otázky, Věroučné otázky a odpovědi, příloha k čtrnáctideníku RC Monitor, 2007, str. 72–73.

Poznámky