Hříchy uvedené v tomto titulku jsou proti 8. přikázání Desatera. Vyjmenovává je téměř každé zpovědní zrcadlo. Kolem nich ale panuje mnoho nejasností, které bychom rádi uvedli na pravou míru. Je to dle našeho názoru nutné zejména pro pracovníky médií a autory příspěvků na sociálních sítích.

Co je pomluva

Někteří věřící mají výčitky svědomí z toho, když s odvoláním na zprávy médií označí některého politika za zloděje, podvodníka nebo lháře. Cítí se sami vinnými hříchem pomluvy, případně označují jako pomlouvače ty, kdo takové informace šíří. Samozřejmě toto může být také hříchem (srvn. níže), ale ne hříchem pomluvy. Podle katolické morálky je pomluvou vědomé a dobrovolné šíření nepravdivé informace o provinění druhé osoby. Pomlouvá tedy ten, kdo si buď vymýšlí lži o špatných skutcích jiného člověka a šíří je, nebo předává dál zprávy, které převzal odjinud, i když ví, že nejsou pravdivé. Toto je pomluva v pravém slova smyslu – a tento skutek je vždycky těžce hříšný, podle morální teologie „špatný sám o sobě“, tzn. nikdy a za žádných okolností nemůže být dobrým.

Pomluva je odedávna strašlivou metlou lidstva. Dějiny znají mnoho případů, kdy zničila životy dobrých lidí, kteří se stali její obětí. Staré české přísloví praví: „A tak bídně člověk zajde, jehož pomluva zlá najde…“ Sv. farář arský J. B. Vianney v jednom svém kázání přirovnal pomluvu k člověku, jenž vezme peřinu, vystoupí s ní na věž, rozřízne ji a všechno peří vysype do větru. A světec dále pokračuje: „A teď běžte všechno toto peří zase posbírat!“ Tím chtěl říci, že vrátit dobré jméno někomu, kdo se stal obětí pomluv, je téměř nemožné.

Na základě pomluv byl odsouzen na smrt sám Božský Spasitel Ježíš Kristus. I rozsudky smrti nad prvotními křesťany se opíraly především o pomluvy. Sv. Metoděj, metropolita moravský, se musel bránit proti pomluvám svého podřízeného – německého biskupa Wichinga, pražského biskupa sv. Vojtěcha vyhnaly ze země mimo jiné i četné pomluvy šířené přemyslovským knížecím dvorem. Současné negativní povědomí lidstva o údajných „zločinech“, jež Katolická církev prý napáchala ve starověku a ve středověku, je rovněž dílem pomlouvačné kampaně šířené osvícenci v 18. stol., sám F. A. Voltaire, nestor francouzského osvícenství, vyzýval k vědomému šíření nepravd o katolické nauce, o inkvizici, netoleranci, nepřátelství vůči vědě atd. My, čeští katolíci, velmi dobře víme o pomluvách na adresu jezuitského misionáře a vlastence P. Antonína Koniáše a dalších jezuitských kněží oddaných víře a národu. I rozsudky nacistických a komunistických soudů nad katolickými duchovními se opíraly hlavně o pomluvy, snad nejotřesnější je osud faráře P. Josefa Toufara umučeného ve vězení, jehož komunistická moc lživě obvinila z manipulace s křížem při mši sv. v Číhošti na Havlíčkobrodsku, nebo případ kněží P. Jana Buly, P. Václava Drboly a P. Františka Pařila, křivě obviněných ze spoluúčasti na atentátu komunistických funkcionářů v Babicích na Jihlavsku a popravených. V současnosti mnoho kněží se stalo obětí pomluv o zneužívání mladistvých, kdy vedle pravdivých informací o odsouzeníhodném jednání některých duchovních kolují též lživé výmysly, jak dokázal nedávný případ zemřelého australského kardinála George Pella.

Katolický křesťan proto nesmí nikdy a za žádných okolností sáhnout k pomluvě, a to ani tehdy, kdy by se mu toto jevilo jako prostředek sebeobrany. Katolický žurnalista se nikdy nemůže podílet na mediálním šíření informace o jednotlivci nebo o skupině lidí, o níž ví, že je nepravdivá nebo neprůkazná. A to i za cenu ztráty zaměstnání. Pomluva je těžký hřích, kdo se jej dopouští, ztrácí posvěcující milost a riskuje svoji věčnou spásu. To platí i pro toho, kdo pomluvu slyší nebo čte, má možnost uvést ji na pravou míru, ale z pohodlnosti, lenosti nebo ze strachu tak neučiní.

Nactiutrhání

Mnoho katolíků si tento hřích plete s pomluvou. Jenže nejde o jedno a totéž, i když nactiutrhání je také objektivně těžkým hříchem. Rozdíl mezi pomluvou a nactiutrháním spočívá v tom, že pomluva je šířením lži, kdežto nactiutrhání šířením pravdy o zlém činu bližního, ale s úmyslem jej poškodit, dehonestovat a společensky znemožnit. Těžce hřeší nactiutrhačstvím, kdo např. ze závisti, z nenávisti nebo proto, že se chce zbavit konkurenta, šíří pravdivou informaci o bližním, že před lety měl mimomanželský poměr, i když ví, že dotyčný se z tohoto hříchu vyzpovídal a od té doby již se takového skutku nedopustil.

Živnou půdou nactiutrhání je žel politická scéna. Kolik jenom špíny na sebe navzájem chrlí v parlamentě vládní koalice a opozice, je všeobecně známé a nechutné. Jenže objektivně se dopouští stejného hříchu každý, kdo např. na sociálních sítích své názorové oponenty dehonestuje vyjevováním jejich provinění jen proto, aby dotyčného záměrně ukázal v tom nejhorším světle.

Nactiutrháním ovšem není zveřejnění hříchů – a zejména skrytých zločinů – druhých tam, kde je to zapotřebí. Rozhodně nactiutrháním nehřeší investigativní novinář, který vyjevuje daňové podvody, korupční aféry nebo mafiánské praktiky vlivných politiků, neboť tady se jedná o ochranu společnosti před zločinným jednáním a poškozením těch nejbezbrannějších osob. Bohužel je ale třeba konstatovat, že takové žurnalisty v mainstreamových médiích bychom dnes hledali velmi těžko, neboť současným globalistickým majitelům médií vůbec nejde o pravdu.

Rovněž tak nelze hovořit ani v nejmenším o nactiutrhání, když ve vnitrocírkevním prostředí buď duchovní, nebo vzdělaný laik, upozorní na hereze, které nějaký teolog či jiná církevní osoba veřejně hlásá. Toto je naopak povinností.

Nactiutrháním rovněž tak není, když dám veřejně najevo své rozhořčení nad závažným hříchem a zločinem, který je odhalen, a nešetřím ostrými slovy odsouzení. Božský Spasitel také tak jednal, když pranýřoval farizeje, saduceje a zákoníky za jejich zlé skutky, podobně sv. Pavel.

V praktickém životě a chování, když jde o veřejné mluvení o hříchu druhých, si katolík má vždycky položit dvě otázky: Je to opravdu nutné pro dobro celku? Není hlavní motivací u mne nenávist vůči dotyčnému, závist nebo egoistická snaha diskreditovat ho? Jestliže na první otázku mi vyjde záporná a na druhou kladná odpověď, pak pozor, když otevřu ústa nebo rozešlu emaily, hřeším nactiutrháním.

Mezi katolickým křesťany by pak měla platit známá zásada stanovená Ježíšem Kristem: pokud vím, že dotyčný žije ve stavu těžkého hříchu a dává tím pohoršení, mám mu to sdělit nejprve přímo mezi čtyřma očima. Když si nedá říct, mám si vzít k tomu ještě další bratry nebo sestry. Pokud ani to „nezabere“, tak nezbývá, než se obrátit na příslušnou církevní autoritu (většinou místní farnost). Pokud ani tu neposlechne, pak mám právo veřejně jeho hřích, jímž dává pohoršení, odsoudit.

Žel liberální církevní autority jsou v tomto velmi laxní, někdy dokonce se staví na stranu hříšníka. Vím o případu, kdy kněz byl věřícími upozorněn, že jeden muž opustil manželku s dětmi, žil s konkubinou, a odmítal každé bratrské napomenutí s odvoláním na „své svědomí“ – a přesto mu tento duchovní nadále podával sv. přijímání. Podobné to bylo i v případě jednoho obchodníka, který prokazatelně okrádal zákazníky, napomenutí odmítal, kněz to věděl, neboť věřící jej informovali – a přesto mu dál podával Tělo Páně. Za takového statu quo rozhodně nehřešíme nactiutrháním, když toto jednání budeme veřejně pranýřovat a odsuzovat.

Zbytečné řeči o chybách druhých

Mimo hříchy pomluvy a nactiutrhání existují ještě hříchy zbytečného mluvení o chybách jiných lidí, které ve většině případů nejsou těžké. V rodině, v zaměstnání, při společenských akcích – nikde nenajdeme prostor, kde by hovor ne pouze o hříších, ale též o nectnostech a nedostatcích druhých osob nebyl na pořadu. Katolický křesťan by tady měl umět rozlišit.

Něco jiného je, když v rodinném prostředí nebo např. při výkonu svého učitelského povolání nebo ve vztahu k podřízeným mám na mysli didaktické důvody, tj. abych z daných chyb jiných vyvodil mravní ponaučení pro ty, za jejichž výchovu nebo formaci jsem zodpovědný, případně tím sledoval dobro organizace, již řídím – a něco jiného prázdné tlachání např. v hospodě nebo při oslavě něčích narozenin, kdy se společnost takto vesele baví na úkor jiných osob, samozřejmě nepřítomných. To druhé je právě hříchem zbytečného mluvení o chybách druhých.

Pro katolického křesťana je téměř nemožné vyhnout se takové situaci. Jak jednat, abych se nedopustil hříchu? První zásadou je tady zdrženlivost, když jde o evidentní nedostatky osob, které se octly „na tapetě“ této společnosti. Nepřipojuji se k výčtu ukázek neřesti, hlouposti, nevzdělanosti nebo nešikovnosti toho, kdo není přítomen, nevykládám např., že „smrdí, protože se nemyje“, že „chodí nemožně oblečený, otrhaný“ apod. Zásadně též nepřidávám nějaké své zkušenosti s dotyčnou osobou, které vedou k jejímu zesměšnění. To vše je objektivně hříšné, pokud jde o někoho, kdo je společností známý.

Hříchem ale není, když předkládám nějaké historky pro pobavení o někom, jehož jméno neuvedu a kterého společnost nezná. Rovněž tak nehřeším, pokud se připojím k všeobecnému zesměšnění veřejného hříchu někoho, kdo si to sám způsobil. Stalo se jednou, že opilec, v příslušné obci známá firma, se vracel v podroušeném stavu z hospody, na mostě přes potok si ale „spletl“ zábradlí se železničními závorami a když na jeho volání mu nikdo nechtěl „šraňky zvednout“, pohrozil, že je přeskočí, učinil tak a pořádně se v potoku vymáchal. Bylo z toho všeobecné veselí, pokud se na něm svým smíchem rovněž podílím, tak nehřeším.

Naopak ale pokud je možno uvést na adresu osoby, o níž se mluví negativně, něco dobrého, řeknu to. A když se naskytne příležitost, pokusím se odvést hovor k jinému tématu. Dodržováním těchto zásad se tak vyvaruji hříchu, který je znám v katolické morálce jako „zbytečné mluvení o chybách druhých“. Zpravidla se nejedná o hříchy těžké, ale i za mé lehké hříchy musel Pán Ježíš trpět na Kalvárii a na to musím vždycky pamatovat.