Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.

7. Vnitřní uzdravení

Duchovní uzdravení, to znamená především uzdravení ze hříchu. Hřích sám je považován za nemoc svého druhu, za ránu (vulnus) v duši, a často je také chápán jako příčina nemocí těla. Proto bylo například malomocenství spojováno s hříchem a považovalo se za jeho vnější projev. Když mluví svatý Ambrož o pýše, žádostivosti, hněvu a dalších ze sedmera hlavních hříchů, používá výrazu „naše horečka“.¹

Toto spojení mezi uzdravením ze hříchu a fyzickým uzdravením je zejména podkladem některých evangelních příběhů, například příběhu o ochrnutém, kterého spustili dírou ve střeše (Mk 2, 1–12), nebo příběhu o ochrnutém u rybníka Bethesda. (J 5, 1–9) V případě tohoto druhu uzdravení můžeme ovšem přesněji mluvit o obrácení, očištění od hříchu, o usmíření. Svátost² , která s takovým uzdravením především souvisí, se nazývá „svátostí smíření“.

Pojem duchovní neboli vnitřní uzdravení zpravidla označuje uzdravení něčeho, co samo o sobě sice není hříchem, ale co přesto s hříchem souvisí, buďto jako důsledek nebo jako příčina hříchu nebo jako popud k hříchu. Vnitřní uzdravení může také znamenat uzdravení ze stavu nebo situace, která s hříchem nesouvisí, ale jejíž vinou se nemůže plně rozvinou život milosti. Tento druh uzdravení Ježíš představil jako integrální součást své mesiášské služby, když řekl: „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (L 4, 18–19)

V Ježíši Kristu přišel Bůh k lidem. Skrytý a nepochopitelný Bůh se objevil ve světě jako člověk, žil a působil jako člověk, mluvil k lidem tváří v tvář. Přišel do nezdravého světa, aby ho uzdravil a aby otevřel cestu k dokonalosti člověka i světa.

Vnitřní uzdravení

Slovo uzdravení předpokládá ránu, zranění, utrpení. Aby mohlo dojít k vnitřnímu uzdravení, musí tedy existovat vnitřní rána nebo zranění. Všichni lidé mají vnitřní rány a nosí je v sobě stále – dokud jim není darováno uzdravení.

Z moderní medicíny víme, jaký význam a vliv má v lidském životě duch, nevědomí a podvědomí. Víme, že mnoho zážitků z minulosti s sebou nosíme celá desetiletí, byť nevědomky. Víme také, že zážitky také podstatně ovlivňují naše bytí, náš charakter, naše strachy, reakce, únosnost, schopnost rozlišovat a mnoho dalších schopností. A víme dokonce o skutečnosti, že logika a pocity mají sídlo v úplně odlišných oblastech mozku, že rozumem a vůlí nemůžeme ovlivnit všechny mozkové zóny, i kdybychom chtěli.

Všichni jsme zranění. Na začátku dědičným hříchem, ale potom stále znovu, jednak vlastními osobními hříchy, jednak hříchy a selháními druhých lidí kolem nás.

Katolíci mají velikou milost, že mohou ve svátosti smíření přinést Kristu všechny vnitřní rány, které si způsobili svými vlastními hříchy. Kristus jim v této svátosti ve svém nekonečném milosrdenství skrze kněžské rozhřešení daruje uzdravení.

Odpuštění má právem veliký význam, ale jak nejednou zjišťujeme, nemáme vždycky někoho, komu bychom museli odpouštět. Zvláště když někdo jako člověk plný životních zkušeností si je čistě intelektuálně vědom toho, že jeho otec, matka, babička atd. v tehdejší situace nemohli jednat jinak než jak jednali! Není tedy co odpouštět – a přesto cítění malého dítěte je od tehdy stále ještě hluboce zraněné, protože to dítě tehdy právě nechápalo takový způsob jednání, a neuzdravené vnitřní zranění ovlivňuje ještě dnes celou osobnost dospělého člověka.

Jak často tedy musíme přiznat, že přes dobrou zpověď, přes lítost a upřímné předsevzetí se znovu dopouštíme stejných hříchů. Kam se podělo slíbené uzdravení?

Kristus slíbil svým učedníkům, „svým přátelům“, pokoj v srdci. Avšak kolik lidí tento poklad má? Pán říkal: „poznáte je po ovoci“ (L 6, 44). Dnes můžeme vidět mnoho lidí, které potkáváme den co den, že tento pokoj – jeho pokoj – v sobě nemají. Pokoj srdce je plod Ducha Svatého, je to znamení „Božího království“, které je „už mezi námi“ (L 17,21). Lidé dnešní doby jsou ale plní strachů, starostí, bez naděje, bez cíle , a tak jsou neschopní zakoušet v sobě pokoj Božího království. Dnešní lidé si stále více uvědomují, že jim něco chybí. V zoufalství hledají klid, štěstí, vyrovnanost a především pokoj, pokoj v srdci. A i když to nevědí, hledají Boha!

Není divu, že je člověk neklidný, vždyť byl stvořen jako Boží obraz a měl být Bohu podobný. Tuto podobnost Bohu ale ztratil. Jestliže ale člověk není Bohu podobný, nebo alespoň nesnaží se mu být podobný, pak se podobá – pomalu, ale jistě – stále více protivníkovi, „Boží opici“.³

My ale víme: Bůh je láska – pravda – dobrota – milosrdenství – velkorysost – trpělivost. Pak tedy i člověk, Boží obraz, má ztělesňovat tyto Boží vlastnosti, tak jako Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, který tu žil před námi jako náš vzor.

Teprve Kristovým vtělením a bolestným utrpením se nám jasně ukázala jistá cesta k Bohu. Nebe se opět otevřelo. „Já jsem ta cesta“ (J 14, 6), řekl Ježíš. Snad tím chtěl i říci: „Já jsem vzor“. Cesta k Božímu obrazu je cesta Ježíšova. V jeho celém životě můžeme vidět plody Ducha. Ježíš si nedělal žádné starosti o každodenní chléb. Neměl strach z budoucnosti z finančních důvodů – i když v Getsemanské zahradě⁴ zažíval silně strach ze smrti a byl silně pokoušen od Zlého. Po překonání těchto pokušení byl ale schopen přijmout své utrpení, protože chtěl být poslušný vůle svého Otce. Po celou dobu svého utrpení si uchovával pokoj ve svém srdci, neodmítal se, uzdravoval dokonce své protivníky a prosil svého Otce, aby jim odpustil, protože „nevědí, co činí“ (L 23,34). V okamžiku své smrti pak Ježíš v plné důvěře vložil svůj život do rukou svého Otce, třebaže se od něho cítil opuštěný: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15, 34). Jeho celoživotní úzké a vřelé spojení mezi Otcem a Synem bylo zde ohromným břemenem hříchů všech lidí otřeseno. Svatý Pavel nám napsal: „Byl pro nás učiněn hříchem“ (2K 5, 21), nejen „hříšníkem“. Ježíš byl kvůli nám učiněn zosobněným hříchem a hřích je pro Boha ze všeho to nejodpornější a zcela proti jeho přirozenosti.

I Ježíš byl vystaven zraněním – setkával se s nepřátelstvím: „Do vlastního přišel, ale vlastního ho nepřijali“ (J 1, 11). Byl pronásledován, posmíván, lživě obviněn, nespravedlivě odsouzen, týrán a hrozným způsobem zabit. A přesto až do konce jeho života na kříži byly na Ježíši patrné vždy jen plody Ducha Svatého. A jak je to pak s námi lidmi? I my jsme pronásledováni, trápeni, posmíváni, vystaveni nepřátelským postojům, odmítáni, nenáviděni, ale my bohužel nadto ještě hřešíme. Jaké plody jsou patrné na nás?

Na lidech, zvláště na těch, kdo potřebují uzdravení, nejsou plody Ducha Svatého často patrné. Kdo chce tedy skutečně být „zdravý“, musí se nechat uzdravit, musí usilovat o svatost. Už apoštol Pavel řekl: „hřích, který ve mně přebývá“ (Ř 7, 20), tj. moje vnitřní zranění, je často důvodem, že „sice chci konat dobro, ale přesto konám zlo, které dělat nechci“ (Ř 7, 19). S touto větou se snadno ztotožníme. A právě ty osoby, které jsou nám nejbližší, které nejvíce milujeme, nejvíce zraňujeme – aniž bychom chtěli. A když zraňujeme druhé, zraňujeme pořád znovu i sebe.

Jak rozbít tento „ďábelský kruh“? „Já jsem ta cesta“ (J 14, 6), řekl Ježíš. Ježíšova cesta je cesta osobní svatosti. Z tohoto hlediska není naše úsilí o „svatost“ jen jednou z alternativ , pro niž se člověk může nebo nemusí rozhodnout. Chceme li být zde na zemi šťastní (a to nemluvím o nebi!), chceme-li mít v srdci vnitřní pokoj, pak nemáme absolutně jinou volbu. Pak musíme usilovat o to, abychom „byli uzdraveni“, tj. usilovat o svatost. Jen tak můžeme v sobě zakusit ten lidsky nevysvětlitelný Kristův pokoj, který nás uschopňuje dokonce i v utrpení si uchovat vyrovnanost a klid. Dobrá zpověď sice zahlazuje hříchy, ale ne vždy uzdravuje dokonale naše citlivá zranění v duši, které vznikly jako následek hříchu. Skoro se zdá, jako by v naší duši hřích – náš vlastní nebo i hřích druhých – vytvořil hrboly nebo výmoly jako na polní cestě. Výmoly jsou tak hluboké, že při sebemenší nepozornosti zase upadneme. Přáli bychom si mít motyku, kterou bychom po zpovědi všechny hrboly srovnali, abychom zase tak rychle nezakopli. A tady právě nastupuje vnitřní uzdravení. Vnitřní uzdravení pracuje s těmi hlubokými výmoly a s hrboly naší duše ; v něm se s vírou obracíme na jediného Uzdravovatele a Spasitele, který jediný může naši duši, naši nejhlubší nitro uzdravit. Když k takovému vnitřnímu uzdravení dojde, pak nejsme v budoucnosti tak náchylní k tzv. „zvykovým hříchům“. Zkušenost učí, že vnitřní uzdravení je jen zřídka patrné jako okamžitý zázrak. I když Pán koná i taková okamžitá uzdravení, jsou to spíš výjimky. Vnitřní uzdravení je obvykle postupný proces, kdy Ježíšem způsobené uzdravení jde ruku v ruce nejen se vždy žádanou vírou v moc jeho lásky, ale také s mými vlastními snahami na cestě k osobní svatosti. I pro tuto oblast platí slova sv. Augustina: „Bůh, který nás stvořil, aniž se nás ptal, nás nevykoupí – nebo neuzdraví – bez naší spolupráce.“

Předpokladem vnitřního uzdravení je tedy vykročení, vytrvalé kráčení na cestě svatosti! Kdo si přeje být uzdraven, musí se přirozeně snažit, aby svůj život uspořádal podle evangelia. Čím víc se vystavuji Ježíšovu vlivu, čím víc se oddávám jeho následování, tím víc obdržím jeho vnitřní pokoj. Čím víc člověk hledá ve svém vlastním životě Boží vůli, tím méně je zranitelný pokušeními a plody zlého ducha, jako např. strachem, starostmi, depresemi atd. Čím víc Krista následuji, myslím jako on, cítím jako on, mluvím a jednám jako on, tím zdravějším a svatějším se stávám.

Praktické kroky k provádění vnitřního uzdravení

1. Evangelizování / hlásání

Člověk hřeší, protože má špatné vědění o Bohu a špatné poznání sebe. Přitom se špatné pociťuje jako správné. Špatné poznání vede ke špatným přesvědčením a špatná přesvědčení vedou ke špatnému jednání. Proto je třeba poznat Boží neomylnou moudrost a uznat ji jako pravdu. Tímto způsobem se musí myšlení obnovovat Božím slovem, z čehož pak vyrůstá správné poznání, správné přesvědčení a správné jednání.

Hlásání Božího slova je tedy nepominutelným předpokladem k tomu, aby mohlo dojít k uzdravení. „Nemocný nebo zraněný“ člověk musí opět dostat do rukou nástroje, aby mohl vykonat nezbytné osobní rozhodnutí mezi říší temnoty a královstvím světla.

2. Poučení o duchovním boji

Součástí hlásání je také zprostředkovat věřícím, že se nacházejí v duchovním boji , ale že ve svém každodenním boji nejsou sami. Je třeba věřícím přiblížit zbraně duchovního boje a seznámit je s jejich mocnými spolubojovníky: s Marií, matkou našeho Pána, s anděly, zvláště se sv. archandělem Michaelem, s andělem strážným a se svatými. Věřící musí být znovu lépe informováni o vztazích a vzájemném působení mezi církví vítěznou, trpící a bojující.⁵

3. Podporování hluboké lásky k Nejsvětější svátosti oltářní

Věřící je třeba znovu přivést k tomu, aby si uvědomili neuvěřitelně blízkou přítomnost Kristovu v Nejsvětější svátosti. Je třeba znovu lépe porozumět Pánově přítomnosti s tělem, krví, duší a božstvím, v níž k nám ve své nezměrné lásce sestupuje do našich svatostánků, aby si učinil příbytek dokonce v každém z nás, aby nám ukázal svou lásku zcela osobně.

4. Podporování hluboké vděčnosti za svátost smíření

Věřícím je třeba znovu přiblížit svátost smíření. Tato svátost činné lásky milosrdného Boha se musí znovu stát vysoce ceněným prostředkem na cestě k osobní svatosti. Lidé by měli také pochopit, že svátost smíření je velmi účinný prostředek v oblasti vnitřního uzdravování.

5. Obnova křestního slibu

Známe konkrétní pravdu o dvou královstvích, o říši temnoty a o království světla. Víme také o sice nezaslouženém, ale tak potřebném odpuštění našich osobních hříchů. Toto vědění musí vyústit do pevného rozhodnutí každého jednotlivce. Je to rozhodnutí pro Krista. Co to znamená, vidíme nejlépe na obnově křestního slibu. Když věřící křesťan žije podle Božího slova, tak jak žil sám Kristus, uznává, že křest je smlouva uzavřená mezi ním a Bohem. 6. Modlitba za vnitřní uzdravení a osvobození Dlouholeté zkušenosti na poli vnitřního uzdravování dokazují, že k přechodu z království světla do říše temnoty dochází většinou pomalu, plíživě a nepozorovaně. Velmi aktivní denní duchovní boj je hodně málo známou skutečností. Většinou už člověk prohrál první potyčku ještě dřív, než si vůbec uvědomil, že stojí v bitvě, a když už jednou prohrál takovýto první střet, jde do dalšího střetu jako poražený už v oslabení.

6. Modlitba za vnitřní uzdravení a osvobození

Dlouholeté zkušenosti na poli vnitřního uzdravování dokazují, že k přechodu z království světla do říše temnoty dochází většinou pomalu, plíživě a nepozorovaně. Velmi aktivní denní duchovní boj je hodně málo známou skutečností. Většinou už člověk prohrál první potyčku ještě dřív, než si vůbec uvědomil, že stojí v bitvě, a když už jednou prohrál takovýto první střet, jde do dalšího střetu jako poražený už v oslabení.

Seznam všech pokračování

1. díl (Proč věřit v Boha?)
2. díl (Důkazy Boží existence)
3. díl (Co znamená věřit?)
4. díl (K čemu je zde církev? Jak dosáhnout pravého štěstí v nešťastném světě? Proč věřit, poslouchat a milovat Boha?)
5. díl (Vnitřní uzdravení)
6. díl (Rizika života bez Boha a v hříchu. Co je hřích a jeho důsledky. Co po nás žádá Bůh?)

Použité zkratky

Literatura

Poznámky