Tak tvrdí deklarace Druhého vatikánského koncilu (DVK) „Dignitatis Humanae“. Hned v čl. 1 tohoto dokumentu čteme: „Pravda se nemůže prosadit jinak než silou vlastní pravdy.“ Je tato věta, na niž se dnes odvolávají všichni progresisté uvnitř Katolické církve, správná? Na to odpovídáme: ano, ale jen v určitém kontextu. Nelze vnucovat katolickou nauku nekatolíkům, nekřesťanům nebo ateistům administrativním násilím nebo dokonce pronásledováním, nelze ve státě s katolickou většinou osoby, které odmítají přijmout Kristovu pravdu, nespravedlivě diskriminovat v zaměstnání nebo ve veřejném životě. Právní princip, že nikdo nesmí být pro své náboženské nebo světonázorové přesvědčení pronásledován nebo nespravedlivě diskriminován, je správný. Až potud je to v pořádku, s tím souhlasí i původní návrh této deklarace DVK (žel byl odmítnut ve prospěch nám známého schváleného textu), k němuž se hlásila konzervativní menšina biskupů reprezentovaná kardinálem Alfredem Ottavianim a arcibiskupem Marcelem Lefébvrem.

Ti však upozorňovali i na další aspekty katolické nauky, které koncil ignoroval. Existuje též povinnost Církve – a v případě katolických zemí i státu – zjevenou pravdu bránit, když je ohrožena nebo napadena, neboť tady se jedná o spásu nesmrtelných duší. A zde se za určitých okolností nelze vyhnout i určité míře donucovacích, ba i represivních opatření. Když za císaře Theodosia Velikého se Římská říše stala křesťanskou, nemohla trpět na veřejnosti pohanské kulty s jejich „posvátnou“ prostitucí, opileckými výtržnostmi při tzv. „bakchanáliích“ (slavnostmi na počest boha vína Bakcha), nebo dokonce s lidskými obětmi. Sv. Pavel napsal (1 Kor 10. kap.), že pohané přinášejí své oběti démonům. To nemohla katolická vláda tolerovat. Pohané nebyli pro své přesvědčení a odmítání křtu popravováni a vězněni, jak oni uplatňovali tuto praxi v době existence pohanské říše vůči křesťanům, ale jejich veřejný kult vládní administrativa nemohla z uvedených důvodů trpět. Totéž platilo i v 15.–16. stol. pro krvavé rituály latinskoamerických Aztéků, kdy byly krutým způsobem zabíjeny a obětovány zástupy dětí. Katoličtí Španělé, objevitelé Ameriky, toto kategoricky zakázali.

Ani dnes by žádná civilizovaná země, byť nábožensky pluralitní, takové praktiky nemohla povolit a nečinně jim přihlížet. Katolický stát (ten žel již dnes nikde neexistuje) by nadto nemohl mlčky snášet rituály stále početnějších satanistických sekt, neboť ty nejenže tělesně a duševně mrzačí své oběti, ale též zasvěcují zemi zlým duchům a fakticky je zvou do života jednotlivců i společnosti. Stejně tak by nemohl akceptovat veřejné hlásání třídní, etnické, národnostní nebo náboženské nenávisti vůči lidem, jak je zahrnuto v protikřesťanských ideologiích marxismu-leninismu, fašismu, nacionálního socialismu nebo islámu. Rovněž tak z hlediska katolické nauky nepřichází vůbec v úvahu svobodná veřejná debata o legitimitě umělého potratu, pornografie nebo jiného typu manželství než mezi jedním mužem a jednou ženou, neboť potrat je vraždou nevinného lidského života v lůně matky, pornografie naváděním k rozvratu rodinného života a ničením lidské psychiky, tzv. jednopohlavní, polyamorní či jiné typy soužití jsou atentátem na monogamní rodinu, která je základní buňkou života lidské společnosti. Shovívavá tolerance tzv. demokratických režimů vůči těmto zlům se škaredě vymstila jednotlivcům i lidské komunitě. Svoboda hlásat tyto zvrhlosti a získávat pro ně přívržence vedla nakonec k jejich legalizaci – a ve výsledku k totálnímu rozkladu naší civilizace.

Největší absurditou je ale v dnešní době požadavek aplikovat princip „pravda se prosazuje jen silou samé pravdy“ přímo uvnitř Církve. Neomodernističtí teologové po DVK po tom volali, ostře se tímto argumentem bránili, když je církevní autorita upozornila, že jejich učení se – často diametrálně – rozchází se zjevenou pravdou. Pořád chtěli uvnitř Církve „svobodnou diskusi“. Vyslyšet jejich volání by však znamenalo spáchat vlastní sebelikvidaci, což platí pro každou lidskou komunitu. K tomuto závěru dospěje každý člověk, jenž používá zdravý rozum. Představme si jakékoliv čistě profánní zájmové sdružení, organizaci nebo firmu. Ty nemohou existovat bez stanov a pravidel. Když někdo z členů dává najevo svůj nesouhlas s nimi, hrubě je porušuje a nedá si říct, je zákonitě a logicky vyloučen, neboť kdyby jakýkoliv lidský spolek porušování pravidel toleroval s odvoláním na „právo svobodné diskuse“, nemohl by vůbec fungovat.

Když se tento postulát zdravého rozumu uznává bez námitek u ryze světských lidských komunit, proč ne u Katolické církve? Nota bene když její stanovy, tj. nauka o víře a mravech, nejsou lidského, nýbrž Božského původu, přinesl je z nebe sám Ježíš Kristus, Boží Syn. Revoltovat uvnitř Církve proti těmto Božským strukturám je proto urážkou samotného Spasitele a rouháním. Církev samozřejmě i navzdory tomuto rozkladu nezahyne, neboť má od Pána slíbené trvání až do jeho druhého příchodu, nicméně ve velkém nebezpečí se ocitá spása těch duší, které se nechají těmito rozvratníky svést, proto uplatnit zásadu „pravda se prosazuje jen silou samé pravdy“ není pouze absurdní z hlediska lidské logiky, nýbrž i riskantní vzhledem ke spáse lidí, což je prvořadé poslání Církve. Žel tato abnormalita – jakkoliv to zní neuvěřitelně – se dnes stala v Církvi realitou. Papež František píše nově jmenovanému prefektovi dikasteria pro nauku víry mons. Victoru Fernándezovi, že Církev dosud jednala „nemorálně“, když odsuzovala bludy – a mons. Fernández s tím několikrát vyslovil souhlas. Myslí si snad, že „pravda se prosadí jen silou samé pravdy“? Že postačí pouze diskuse? Neví snad, že již do prvopočátku ďábel skrze své pomahače uvnitř Církve útočil právě na skvostnou a nezpochybnitelnou Božskou nauku?

Podceňovali bychom tyto lidi, kdybychom je považovali za nevědomé. Oni velice dobře vědí, že tolerance herezí uvnitř Církve s odvoláním na „svobodu“, „dialog“ a „diskusi“ povede k rozkladu Církve založené Božským Vykupitelem – a právě toto chtějí. Místo Církve Kristovy vytvářejí pokoncilní náboženskou sektu, v níž ale princip svobodné diskuse neplatí. Když někdo trvá na správné liturgii, již Církev používala po tisíciletí, je perzekvován, stejně tak, když hlásá pravou nauku ve věci Boží trojjedinnosti, jediné spásy v Ježíši Kristu, Eucharistie, svátosti manželství nebo ochrany nenarozeného života.

Nynější představitelé Církve soustředění kolem papeže Františka se chovají zdánlivě iracionálně, když se jedná o pravou Církev Kristovu – tady uplatňují absurdní zásadu „svobodné diskuse“ místo jasného důrazu na pravdu Božské nauky, i když vědí, že tím mohou Církev rozvrátit. Když ale jde o pokoncilní nauku pluralismu poznání Boha, tezi, že „Bůh si přeje různost náboženství“, nebo že smilníci mohou přistupovat ke sv. přijímání, potom vystupují důsledně racionálně a nenechají si tuto svoji „novocírkev“ rozvracet.

Již toto odhaluje, čemu v Církvi dneška musíme čelit. Zneužitím zásady, že „pravda se prosazuje jen silou vlastní pravdy“, chtějí zednáři v kněžském, biskupském a kardinálském rouchu zničit Božskou nauku Spasitele – a tím i jeho Církev. Jejich „pravda“, která je ve skutečnosti líbezně znějící lží, se ale už neprosazuje „jen vlastní silou“, nýbrž likvidačními příkazy a nařízeními, vynucovanými pod poslušností.

Nám, kteří jsme prohlédli tuto pekelnou taktiku, nezbývá, než tím více se přimknout k pastýřům, co si zachovali pravou víru, touto vírou naplno žít a vydávat svědectví Pánu a pravé Církvi, kterou založil. Bůh nám v tom pomáhej!