Milí bratři a sestry v Kristu,

také si kladete otázku, jak to dopadne s naším národem? Jak (a zda) přežijeme tuto jistě nelehkou dobu? Nevím, neznám „jedinou správnou odpověď“, a také nevím, co bude Boží vůle, či spíše Boží dopuštění…

Co ale vím, že bychom se neměli vzdát! Budiž nám povzbuzením, že náš národ prošel mnoha těžkými časy…a přežil. Není jistě náhodou, že se mi dostala do rukou kniha Msgre Bohumila Staška Když křižovali český národ… Je to sebraný soubor jeho projevů z doby nacistické okupace. Jeho texty mají nadčasovou platnost a jistě se hodí i pro nynější dobu. Ocitujme si alespoň některé pasáže:

Snad žádný druhý národ na světě neutrpěl tolik útrap a soužení jako náš národ český. To snad bylo příčinou, že Karel IV.do svatováclavské koruny dal zasaditi jeden trn z koruny Spasitelovy, aby naznačil, že národ náš jest národem, jenž často kráčel se Spasitelem svým cestou křížovou až na horu Kalvárii.¹

Utrpení našeho národa se dočkalo i literárního zpracování: Český básník František X.Svoboda v básni „Matka země“ uvádí nás před trůn Boží, k němuž přicházejí postavy, představující země národů od nejmocnějších až k nejubožejším. Za všemi těmito naposled sotva se vleče tiše smutná a zbědovaná žena, která před trůnem nebes klesá v prach a hlasem horoucím volá: „Jdu k Tobě, Pane můj, jsem malá česká země…Ó, Pane Všemohoucí, když všecko možno je Ti, pohni se v hlubinách a vrať mi moje děti.“

I zželelo se Hospodinu národů ubohé, od vlastních dětí zrazené a opuštěné matky Čechie. Z prachu i kostí slavných českých předků dal vzejíti prorokům, národním světcům, kteří ubohé české vlasti vrátili její děti, když umírající národ z mrákot věčného spánku k novému národnímu životu probudili a vzkřísili.²

Po bitvě na Bílé hoře jsme ztratili svobodu a samostatnost státní a poznenáhlu počali jsme ztráceti i svá práva národní. Čeština byla vypuzena úplně z úřadů, později pak i ze škol i z tak zvané lepší společnosti. Svatováclavská koruna, tento symbol naší státní samostatnosti a velké naší národní minulosti, odvezena byla z chrámu sv.Víta do Vídně a uložena do dvorního musea jako prý „zajímavá starožitnost, jíž se více používati nemá.“ Josef II. také skutečně již odepřel dát se korunovati za krále českého.

Což divu, že vlastenci čeští nad tímto stavem trpce lkali. „Nám se dostalo býti svědky konečného mateřštiny zahynutí“ bolestně povzdychl Jungmann. „Vlast se řítí v smutné rozvaliny“, lkal ve svých básních vlastenecký básník Puchmajer. A když dne 29.prosince roku 1828 v paláci šternberském v Praze sešli se mladý Palacký a Dobrovský, řekl starý Dobrovský Palackému:“již je pozdě mysliti na vzkříšení národa českého a všecka práce jde nazmar.“

Smutno a bolestno bylo v naší české vlasti. Beznaděj, resignace a bolest vládla v srdcích těch, kteří ten národ ještě milovali a jeho slavnou minulost v paměti měli.

Dobrovský napsal památná slova: „věc našeho národa je téměř zoufalá, nepomůže-li Bůh.“ A Bůh pomohl! Stal se zázrak! Národ se probudil a oživl!

A kdo se přimlouval u Pána Boha, aby národ již téměř mrtvý vzkřísil a za 100 let k takovému rozkvětu přivedl? Byli to svatí patronové čestí a Matka české vlasti, Panna Maria. Pravím tak s plným přesvědčením a vírou, neboť jistě není opět nahodilé, že právě v těchto dobách, kdy šlo již o poslední zbytky naší existence, u nás v Čechách nebývalým způsobem a mocným plamenem rozhořela se úcta mariánská. V této době vznikla v Čechách celá řada poutních mariánských míst, k nimž putoval český lid s radostí a zbožností nebývalou.¹

Český národ stal se opět národem mariánským a česká země jako by těmi nesčíslnými svatyněmi, kapličkami, obrazy a zvláště překrásnými zpěvy mariánskými, jichž v této době vznikla celá řada, oslavovala dnem i nocí Matku Boží slovy oné oblíbené písně, již náš lid si tolik zamiloval: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó Matičko Krista Ježíše…“ A jak Panna Maria odplatila tuto lásku svého českého lidu a české vlasti? Způsobem opravdu hodným Královny nebeské. Český národ pod vlivem oživlého a v mocný plamen rozdmýchaného kultu mariánského stal se opět cele a úplně katolickým.

A tak po probuzení náboženském musilo přijíti i probuzení národní. Národ vyspěl tak nejen národnostně, ale i kulturně a hospodářsky, že dne 28.října 1918 mohl utrhnouti i to nejvzácnější ovoce: samostatnost státní. Nebyl to zázrak? Před 100 lety se pochybovalo, bude-li jazyk český žíti, a po stu letech žil nejen jazyk, ale i národ a jeho stát, a pokud jdeme ke kořenům, musíme uznati, že byla to v první řadě pomoc Matky Boží, pod jejíž ochranou a záštitou český národ probudil se nábožensky a potom i národnostně. Český národ, pokud byl národem mariánským, byl vždy národem silným a slavným.¹

Po krátkém čase se však nad naší zemí začala opět stahovat mračna.

Pak přišel říjen 1938.

Pak přišel Mnichov.

Pak přišel 15.březen 1939. Den strašný pro svět, pro náš národ, pro Církev a její kněze. Po zabrání Sudet v říjnu 1938 kázal Stašek při svěcení obnoveného kostela v Rokycanech a mimo jiné pravil: „jaký bude úkol nás českých kněží v našem národním neštěstí a v těžkých dobách, jež snad, nedej Bůh, ještě na nás čekají? Budeme proroky českého národa! Jako bylo jedním z hlavních úkolů proroků posilovati lid izraelský v dobách jeho náboženské i národní poroby, těšiti jej a síliti jeho víru a naději v lepší a šťastnější budoucnost, tak chceme i my, čeští kněží, posilovati český lid, těšiti jej a rozněcovati v něm víru a naději, že Pán Bůh jej neopustí a přijdou zase lepší a šťastnější doby, v nichž národ náš dosáhne opět toho, co mu násilím a nespravedlností bylo vzato.“³

Krátce před zatčením Msgre.Stašek ještě stihl pronést plamenné kázání na pouti u svatého Vavřinečka. Působivě mluvil jménem „hlasu země české“: „mé zlaté, drahé děti, jak nemám býti smutná, když jsem zkusila již tolik, kolik nezkusila žádná matka jiného národa. Kolikráte jsem se podobala Bolestné Matce, chovající na svém klíně zuboženého syna – národ. Kolikráte i o mně platila slova Písma: Ó vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest vaše jako bolest má.

A z čeho byla tato bolest a všechno to mé trápení? Pro výstrahu Vám to povím, moje drahé děti! Měla jsem syny a dcery, kteří často pohrdli svou prostou matičkou, jejími obyčeji, mravy, zbožností, krojem i písní. Šli za cizími vzory, cizími příklady a cizími lidmi. Nechtěli být čeští, ale evropanští a světoví! Otevřeli často své srdce pýše, nesvornosti, velikášství a bezbožnosti, a tak připravili své dnešní konce!

Drahé děti, Bůh ví, co nám budoucnost přinese. Bůh ví, jaký osud nás čeká! Pamatujte na slova jednoho z mých nejdražších dětí, Viktora Dyka, který napsal o matce vlasti: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Zahyneš, opustíš-li svou matku vlast, opustíš-li její mrav, její víru, její obyčeje, její píseň, její řeč, její domov.⁴

Tento statečný kněz dokázal pronést povzbudivá slova i v koncentračním táboře:

„… v těchto velkých, osudových a pro nás, přiznejme si to, nebezpečných dobách k našemu rozjímání nemůže býti ani vhodnějšího předmětu než upevňovati v sobě víru v Pána boha, důvěru a naději v Jeho pomoc a oživovati v sobě víru v božskou prozřetelnost, která nakonec všechno k dobrému cíli vede a řídí.“

Inspirací pro něj byl i prorok Daniel: „vlastenecký a zbožný Daniel hledal prostředek, kterým by se národ izraelský, rozptýlený mezi ostatními národy, zachránil před zničením a rozprášením. Nakonec přišel k tomu poznání, že ve velkých, osudových dobách nepomáhá ani dobrá politika, ani bohatství, ani velké armády, ani velikost států, ale mravní hodnota lidu, mravní síla národa. A proto pronesl ono své slavné proroctví: „lid, který zná svého Boha, zůstane pevný.“ Můj Bože, jaký to dar, zůstati pevný a silný, když ti bouře nad hlavou zuří, blesky se křižují a hrom bije! Zůstati pevný, když kolem tebe se lámou charaktery a padá každá ctnost. Zůstati pevný, když vidíš, jak všechno padá, zmírá se a hroutí.“

Národ český stojí a padá s křesťanstvím!

Nuže, chceme-li, aby národ náš opět vynikl mezi ostatními národy světa, nechceme-li dopustiti, aby klesl opět na ten stupeň, kdy připravoval se již konec naší národní existence, potom nemůžeme jinak jíti než po stopách našich nejslavnějších panovníků a vůdců a jíti tou cestou, kterou oni šli, kterou šli naši národní světcové, kterou kráčeli naši otcové a nejlepší lidé našeho národa, cestou Ježíše Krista. Pojďme, přátelé, za Pánem Ježíšem, a veďme za ním i náš drahý národ a připravíme mu tak pokoj, mír a šťastnou budoucnost.⁵

Pozn. redakce: Mons. Stašek je nepochybně skvělou osobností našeho náboženského i národního života, vzor opravdového křesťanského postoje v době nacismu. Nicméně mýlí se v otázce bitvy na Bílé hoře, po níž jsme neztratili „svobodu a samostatnost státní a poznenáhlu počali jsme ztráceti i svá práva národní“. Stejně tak čeština nebyla „vypuzena úplně z úřadů, později pak i ze škol i z tak zvané lepší společnosti“. Perfektně analyzuje toto období známý český historik Josef Pekař v knize „Bílá hora“. Je třeba rozlišovat dobu pobělohorské rekatolizace 17. stol. a bezbožeckého osvícenství konce 18. stol. V 17. stol., tedy po Bílé hoře, byla úředním jazykem na nejvyšší úrovní mrtvá latina, čeština a němčina byly rovnoprávné, i když je pravdou, že Němci se pokoušeli český jazyk vytlačit, proti čemuž se bránili vlastenečtí jezuité a další kněží v čele s Bohuslavem Balbínem. Ke germanizaci a skutečnému ohrožení českého národa došlo až za osvícenských vlád Marie Terezie a Josefa II. ve 2. pol. 18. stol., kdy latina byla úředně nahrazena němčinou. Titíž osvícenci, kteří likvidovali kláštery, omezovali katolické bohoslužby a vnucovali do seminářů hereze, byli současně velkými germanizátory a nepřáteli českého národa. Právě za panování Marie Terezie (resp. jejich osvícenských rádců) byla svatováclavská koruna převezena do vídeňského muzea, nikoli za vlády katolického Ferdinanda II. nebo Ferdinanda III. v 17. stol. Kdyby podle Pekaře i jiných zvítězil na Bílé hoře „zimní král“ Fridrich Falcký, Němec, jehož podporovala německá protestantská knížata, došlo by k utopení českého národa v germánském moři, které by nás zaplavilo. Tento omyl mons. Staška je způsoben euforií z první Československé republiky a postojem tehdejší Československé strany lidové, jíž byl vysokým funkcionářem, aniž by jakkoliv snižoval jeho vysoké mravní a duchovní kvality, které budí úctu.

Pozn.: