Církev slaví 29. 6. svátek dvou nejvýznamnějších mučedníků éry starověkého pronásledování: prvního papeže a spolu s ním konvertity, biskupa přijatého mezi apoštoly a nejúspěšnějšího misionáře v tehdejší antické společnosti. Sv. Petr byl popraven pro Krista r. 64 ukřižováním hlavou dolů, sv. Pavel r. 67 stětím mečem, oba v hlavním městě Římě.

Ježíš Kristus ustanovil nejvyšší viditelnou hlavou Církve Šimona Petra. To bylo nutné k tomu, aby zůstala zachována jednota učení, kultu a disciplíny. Tuto výsadu Petrovu nazýváme „primátem“. Že Spasitel Petrovi takovou pravomoc opravdu udělil, dokazují dvě důležitá místa v evangeliích: U Mat 16,18 Pán změnil jeho jméno Šimon na Petr a řekl mu, že bude skálou, základním kamenem, na němž zbuduje svoji Církev, u Jana 21,15–17 po kladné odpovědi Petrově, že Krista miluje více než ostatní, ho třikrát pověřuje, aby pásl Jeho beránky a ovce. A máme ještě další doklady z Písma sv. U Luk 22,32 Pán Petrovi říká: „Ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry!“ A sv. Pavel v listě Gal 1,18 píše, že po své konverzi přišel do Jeruzaléma, aby „osobně poznal Petra“. Proč právě jeho, proč ne kohokoliv jiného z apoštolů? Odpověď není těžká: Petr byl viditelnou hlavou apoštolského sboru a prvotní církev ho za ni uznávala. Petrův primát je navíc doložen v listech přímých žáků sv. apoštolů sv. Ignáce Antiochijského a sv. Klementa Římského (třetího nástupce sv. Petra v jeho úřadu).

Neobstojí ani námitka protestantů, že Petr nikdy v Římě nebyl, tudíž tam prý nemohl zemřít mučednickou smrtí. Argumentují tím, že Petr svůj první novozákonní list (1 Pt 5,13) píše „z Babylonu“, nikoli z Říma. Jenže Babylon, kdysi slavné město mocné pohanské Asyrské říše v Mezopotámii, to být nemohl, neboť nemáme nejmenší doklad z prvokřesťanské literatury, že by tam Petr někdy působil, krom toho v 1. stol. po Kr. na území tohoto bývalého Babylonu byly již pouze trosky bez obyvatelstva, tudíž co by tam Petr dělal? Nutno uznat, že pojmenování „Babylon“ se týká Říma, jenž pro svoji pestrost a morální zkaženost byl často symbolicky nazýván „Babylonem“. Vyplývá to i z další novozákonní knihy „Zjevení sv. Jana“, kde je řeč o pádu „velkého Babylonu“, přičemž souvislosti ukazují jednoznačně na Řím. Přirovnání Říma k Babylonu, hlavnímu městu říše nepřátelské starozákonním židům, dosvědčují i prvokřesťanští autoři Papias z Hierapole, Klement Alexandrijský aj. Mučednickou smrt sv. Petra v Římě potvrzují mimo jiné sv. Irenej Lyonský, Tertullian, Origenes, Eusebios z Cesareje a další. Nejpřesvědčivějším dokladem je ale zpráva římského křesťanského presbytera (kněze) Gaia někdy kolem roku 200, že v Římě na Vatikánském pahorku je uctíván hrob sv. Petra, k němuž křesťané neustále chodí. A kde byl hrob, tam logicky muselo být i tělo.

Petrův primát a mučednická smrt prvního papeže jsou tedy jasně doloženy. Nástupci sv. Petra sídlili od té doby v Římě, kde byla hlava apoštolů popravena. Již od prvopočátku existence Církve tedy platí, že Církev katolická neboli obecná je viditelnou společností všech pokřtěných, kteří vyznávají totéž učení, přijímají sedmero svátostí a uznávají římského papeže za svoji viditelnou hlavu. Takto definovaná církev je pravou Církví Kristovou, ostatní křesťanské denominace nejsou v pravém slova smyslu církvemi, jak r. 2000 prohlásila římská kongregace pro nauku víry v dokumentu „Dominus Jesus“.

Papežství v dějinách

Útoky proti úřadu náměstků Kristových a současně nástupců sv. Petra probíhají od samého počátku Církve. Oblíbeným argumentem je neustálé poukazování na špatný život některých papežů. Katolická církev toto nepopírá, ale ptejme se, kolik mezi 266 náměstky Kristovými jich bylo opravdu nemravných? Dojdeme k číslu cca 15 osob, čili zhruba šesti procentům celkového počtu. Více než 100 jich Církev uctívá jako světce, další desítky z nich, byť nekanonizovaných, představovaly ve své době morální autoritu a životní vzor.

V kterém státě odpovídá tato statistika u světských panovníků papežům? Nenajdeme ani jediný. V českých dějinách se Přemyslovci navzájem v boji o moc vyvražďovali, oslepovali a žili v konkubinátech, pouze sv. Václav byl vzácnou výjimkou – a zaplatil to životem. Ani Lucemburkové nebyli žádnými morálními vzory (zejména ne vrah sv. Jana Nepomuckého Václav IV.), pouze Karel IV. A naši prezidenti? Za první republiky Masarykova čestnost a charakter byly uměle vytvořenými legendami, svobodný zednář Beneš se vyznačoval prohnaným nečestným intrikánstvím a zbabělostí ve chvílích, kdy národ potřeboval jeho jasné stanovisko. A komunističtí prezidenti – to byli zločinci. Rovněž tak polistopadový „morální příklad Havel“ žil rozmařile a sexuálně nemravně. V jiných zemích to bylo podobné. Mezi světskými potentáty převažovali a dodnes převažují ničemové a osoby nízkých mravů, u papežů naopak měli jednoznačnou převahu světci nebo alespoň lidé slušní.

Papežové doby prvotního pronásledování do r. 313, kdy císař Konstantin udělil Církvi svobodu, byli převážně mučedníky a po smrti uctíváni jako světci (Klement, Pius, Zefyrin, Kalixt, Kornelius aj.). Také jejich nástupci po r. 313 až do r. 883 byli ve své většině zařazeni do církevního kalendária jako svatí (Lev Veliký, Řehoř Veliký, Martin I., Mikuláš I. aj.). Výjimku tvoří pouze dva papežové bludaři: Liberius I. (4. stol.) a Honorius I. (7. stol.). Posledním svatým papežem této řady je Jan VIII., známý z našich dějin svojí radikální obranou sv. Cyrila a Metoděje a jejich misie.

Po jeho smrti r. 883 ovládla papežský stolec hamižná římská šlechta, která na něj dosazovala své loutky a příbuzné. Tato smutná situace trvala zhruba 150 let a je známá v církevních dějinách jako tzv. „saeculum obscurum“ (temné století). Na papežském stolci se střídali lakomci, násilníci a smilníci Sergius III., Jan XI., Jan XII. nebo Benedikt IX. Ti dokonce upřednostňovali pohanské slavnosti před křesťanskými. Někdy ale pronikl i mezi tyto nechvalné pontifiky muž svatého života, jenže tvrdě narazil, např. vynikající učenec Silvestr II., jehož zmanipulované římské obyvatelstvo vyhnalo.

Reformu přineslo až 11. století. Hlavní zásluhu má na tom hnutí iniciované benediktinským klášterem ve francouzském Cluny. Jeho hlavním požadavkem byl asketický život kléru včetně papežů, důraz na modlitbu a eucharistickou úctu, odstranění simonie (tj. prodávání církevních úřadů) a zasahování světských panovníků do vnitrocírkevních záležitostí (ti rádi dosazovali na biskupské stolce své oblíbence, kteří mlčeli k jejich hříchům). Clunyjské hnutí nakonec ovládlo Řím, z jeho řad vzešli vynikající papežové sv. Lev IX, Alexander II. a zejména potom sv. Řehoř VII., jenž svedl s německým císařem Jindřichem IV. odvážný boj za svobodu Církve. I jeho nástupci až do konce 13. stol. byli vesměs mužové svatého života, zejména Innocenc III., podporovatel díla sv. Františka a sv. Dominika.

Zhoršení morální úrovně papežství přineslo až 14. století, kdy 7 papežů sídlilo v Avignonu místo v Římě a dostalo se do područí francouzských králů. I když byli osobně mravně bezúhonní, museli dělat v zájmu politické snahy vyrovnat se světským vladařům četné nemravné kompromisy, což vedlo k morálnímu úpadku celé církve. Jan XXII. hlásal bludy, popíral soukromý soud po smrti. Na přelomu 14. a 15. století potom tady máme papežské schizma, kdy řádný papež sídlí v Římě, vzdoropapež v Avignonu, což bylo na pohoršení věřícím, v této době ke dvěma papežům přistupuje ještě v Bologni nemravný Jan XXIII., samozřejmě nelegitimní. Teprve kostnický koncil 1414–18 ukončil tuto smutnou kapitolu církevních dějin.

Na přelomu 15. a 16. století proniká do Církve renezanční myšlení se zdůrazněním požitkářského způsobu života. Podlehli mu i někteří papežové, především Innocenc VIII. a Alexander VI., což poskytlo záminku Lutherovi a Kalvínovi k hlásání těžkých herezí a k rozbití Katolické církve. Pán ale vzbudil uvnitř ní řady opravdových reformátorů (sv. Ignác z Loyoly, sv. Petr Canisius, sv. Filip Neri, sv. Karel Boromejský, sv. Terezie z Avily a mnoho dalších), kteří nakonec dosáhli svolání velkolepého tridentského koncilu (1545–63) a nového úžasného morálního vzepětí Církve. Vyvrcholením tohoto reformního procesu je pontifikát sv. Pia V. Po něm až do současnosti se již žádný intrikán, lakomec nebo smilník na stolci sv. Petra nevyskytl, někteří z nich dosáhli i pocty oltáře, např. bl. Innocenc XI., bl. Pius IX. nebo sv. Pius X. Změnu situace, i když jinou, než epocha avignonských nebo renezančních papežů, přinesly až II. vatikánský koncil (1962–5) a následující vývoj.

Papežská neomylnost

Papež se na I. vatikánském koncilu r. 1870 prohlásil neomylným! Ó, ta nabubřelost, ta troufalost! Český básník Vítězslav Hálek tehdy napsal: „Vy chlubná ústa Vatikánu, vy místo Boha bohové…“ Rakousko-uherská vláda v čele s protestantem Beustem vypověděla konkordát se Sv. stolcem s odůvodněním, že „partner se vyhlášením tohoto dogmatu stal někým jiným, proto dohoda neplatí…“

Skutečně nelze než žasnout nad takovou mírou hlouposti. Věroučná konstituce I. vatikánského koncilu „Pastor Aeternus“ k tomu říká: „Velekněz římský, když mluví ze stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškerá Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž Božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelná.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že papežská neomylnost souvisí s neomylností Katolické církve, jíž Spasitel svěřil hlásání a péči o neporušitelnost zjevené nauky až do svého druhého příchodu. Papež je garantem této neomylnosti, která se týká pouze víry a mravů, nikoli jeho filozofických, vědeckých nebo politických názorů. Ve všem, co se netýká víry a mravů, je papež omylný tak jako každý jiný člověk.

Ani v teologických vědách není papež neomylný. Jeho neomylnost se týká pouze situace, kdy hovoří tzv. „ex cathedra“, tj. kdy buď ústně (slavnostním projevem zvaným alokuce), nebo písemně (encyklikou, bulou apod.) vyhlásí buď v jednotě s biskupy shromážděnými na věroučném koncilu, nebo sám nějaké tvrzení týkající se víry a mravů za závazný článek víry, tj. za dogma. Byla by ovšem hloupá a naivní představa, že papež si může vyhlásit za článek víry pod pečetí neomylnosti cokoliv, co ho napadne. Věty, které míní prohlásit za dogma, musejí mít pevnou oporu v katolické nauce, jak byla dosud stále a beze změny hlásána, a nesmějí být v rozporu s kterýmkoliv jejím článkem. Konkrétní příklad: Když bl. Pius IX. vyhlásil r. 1854 dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie, neznamená to, že teprve od tohoto data začala Katolická církev v tuto pravdu věřit. Již od starověku existoval liturgický svátek Neposkvrněného Početí, katolíci ve značném počtu tomu věřili, mnozí teologové toto stanovisko obhajovali. Totéž platí i o dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie, jež promulgoval Pius XII. r. 1950. Papež tím, že vyhlašuje ex cathedra nějaké teologické tvrzení za dogma, pouze potvrzuje, že toto je součástí neomylné a zjevené pravdy, jak je hlásána od dob Ježíše Krista. Při tomto aktu dostává pomoc Ducha Svatého, který jej chrání před omylem.

Kdyby např. si papež usmyslel, že chráněn neomylností vyhlásí za dogma třeba názor, že sv. Josef byl podobně jako Panna Maria vzat do nebe nejen s duší, ale i s tělem, Církev by to nemohla brát jako prohlášení „ex cathedra“, kardinálové a biskupové by se museli proti tomu ozvat, neboť by tady chyběla opora v dosavadní nauce Církve, což je zásadní a rozhodující. Myšlenka o „nanebevzetí“ sv. Josefa nikdy nebyla v Církvi rozšířena a hlásána, objevila se jako soukromý názor až u pár jednotlivců v 16. století, Církev ji pouze tolerovala, zastával ji i sv. Filip Neri.

Papežova vyjádření „ex cathedra“, ať už učiněná samostatně nebo v jednotě s biskupy na věroučném koncilu, představují tzv. „mimořádné magisterium“, které je vždycky neomylné. K tomu používá formulací, v níž jménem nejvyšší církevní autority jasně prohlašuje dotyčné věty za článek víry a zavazuje věřící, aby je takto přijali. Kdo to odmítne, proviní se herezí. Posledním aktem mimořádného magisteria bylo r. 1950 vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie, od té doby žádný papež toto neučinil.

K formě mimořádného magisteria sahá totiž papež jen zřídka. Běžně používá – tak jako i každý biskup – tzv. řádného magisteria, kdy vyučuje věřící lid veřejnými projevy, kázáními, nebo písemnými dokumenty (encyklikami, bulami, apoštolskými exhortacemi apod.). Při výkonu řádného magisteria není papež chráněn neomylností, nicméně některé dokumenty řádného magisteria mohou být také neomylné, a to tehdy, jestliže papež, i když nepoužije formu nutnou pro mimořádné magisterium, opakuje nebo připomíná některé body katolické nauky, jak je Církev odedávna hlásala. Tak např. encyklika sv. Pia X. „Pascendi“ z r. 1907 je sice dokumentem řádného, nikoli mimořádného magisteria, ale odsuzuje jasnými slovy bludy, které zpochybňují či popírají ty body katolické věrouky, které odedávna platily a platí jako dogmata, proto tato encyklika nese jednoznačně pečeť neomylnosti – a to nikoli pro svoji formu – nýbrž pro svůj obsah, neboť připomíná a brání tradiční a neměnnou nauku Katolické církve. Totéž platí i o encyklikách „Casti Connubii“ Pia XI. (1930) a „Humanae Vitae“ Pavla VI. (1968), které zdůrazňují otevřenost pohlavního styku pro početí a zakazují proto umělou antikoncepci. Zastánci této praktiky argumentují, že se nejedná o mimořádné magisterium, tyto encykliky proto prý nejsou neomylné, a tudíž mohou být korigovány. Chyba! Dikce těchto dokumentů je sice zařazuje do kategorie řádného magisteria, nicméně obsahem je opět tradiční nauka Církve, mnohokrát v minulosti vyučovaná, proto nutno považovat je za neomylné.

Neomodernisté uvnitř Církve napadali papežskou neomylnost stejně bojovně jako zednáři, komunisté a další nepřátelé. Známý heretik Hans Kueng vydal proti tomu celý spis pod názvem „Neomylný? Toť otázka!“ Opačným extrémem je ale tvrzení, vycházející často z upřímné zbožnosti, že papež se v zásadě nikdy nemýlí a pokud ano, tak – jak to vyjádřila jedna pobožná osoba – je prý lepší „stokrát se mýlit s papežem, než jedenkrát mít pravdu proti papeži“. To nazýváme papalismem, který není v souladu s katolickou naukou.

Dnes za pontifikátu papeže Františka je signifikantní, že dřívější neomodernističtí odpůrci papežské neomylnosti se stali najednou velkými papalisty. Proč ta rychlá změna? Papež František totiž hlásá při výkonu řádného magisteria, tedy nikoli neomylného, teze, které se ne vždy slučují s katolickou ortodoxií, nýbrž jsou v souladu s názory neomodernistických teologů a dokonce kardinálů Kaspera, Schoenborna, Marxe aj. Odmítá christianizaci nekřesťanů, kterou nazývá pohrdavě „proselytismem“, velebí Luthera jako vynikajícího „reformátora“ a dokonce umístil ve Vatikánu jeho sochu, prohlašuje islám za pozitivní a mírumilovné náboženství. Nejvíce rozruchu ale vzbudila jeho apoštolská adhortace „Amoris Laetitia“, která otevírá párům žijícím v neregulérním vztahu přístup ke sv. přijímání. Když argentinští biskupové prohlásili, že tito lidé mohou bez problému přijímat Eucharistii, papež František jim napsal souhlasný dopis. A bylo ještě hůř. Na podzim r. 2019 se papež účastnil ve vatikánských zahradách modloslužby k pohanské bohyni pachamamě, o tři roky později v Kanadě pohanského rituálu ke čtyřem větrům. S muslimským imámem Tayebem vydal společné prohlášení, že prý „Bůh si přeje různost náboženství“.

Zde platí známé Aristotelovo heslo: „Přítel Platon, ale větší přítel pravda.“ Pro katolíka je závazná na prvém místě poslušnost zjevené pravdě, kterou Církev hlásala po staletí, až na druhém místě poslušnost papeži. Tou je katolík vůči němu za všech okolností povinen, pokud papež učí, jedná a rozhoduje v souladu se zjevenou pravdou. Když ne, potom v těch bodech, kde se pontifik se zjevenou pravdou rozchází, nesmí poslechnout. Tak učili sv. Tomáš Akvinský, sv. Robert Bellarmin, Francisco Suaréz a další teologové. Proti papežovu výroku neshodujícímu se s katolickou naukou je nutno se také ozvat.

To se stalo nyní za Františkova pontifikátu obzvlášť aktuální. Poctivě řečeno tato situace vznikla již dříve, všichni koncilní a pokoncilní papežové se dostali s naukou Církve do rozporu, když prosazovali ekumenismus bez požadavku návratu křesťanů jiných vyznání k pravé víře Kristově, dialog a spolupráci s reprezentanty nekřesťanských náboženství (zde je třeba jmenovat pohoršující tzv. všenáboženské shromáždění v Assisi r. 1986) a náboženskou svobodu s tím, že katolictví má mít i v zemích s většinou katolického obyvatelstva stejná práva s jinými kulty. Toto Církev v dějinách nikdy nehlásala, to odporuje i Písmu sv. Nicméně pokoncilní předchůdci papeže Františka přece jen dokázali u jiných témat hájit ortodoxii, zejména v mravouce, což u Františka výrazně postrádáme. Tím spíše je tedy nutno pozvednout svůj hlas proti všem jeho výrokům, které nejsou katolické. Jak ve starověku, tak i v tzv. „temném středověku“ bylo běžnou samozřejmostí, že se hodnostáři a učenci vyslovovali buď proti bludům, jež papež hlásal, nebo proti pohoršení, které dával svým životem a jednáním. Vzorem je tady druhý svatý dnešního svátku sv. Pavel, jenž v listě Galaťanům uvádí své kritické vystoupení vůči Petrovi za jeho kompromisnické chování vůči křesťanům že židovství, kteří lpěli na dodržování mrtvých židovských tradic. Přitom ale Pavel vyslovuje vůči Petrovi úctu a respekt. Ve středověku lze v této souvislosti vzpomenout sv. Kateřinu Sienskou, která psala avignonským papežům dopisy plné nesmlouvavé kritiky.

Někteří tradiční věřící se také ptají, co kdyby papež „ex cathedra“, tudíž pod pečetí neomylnosti, vyhlásil nějaký svůj blud, např. že „Bůh si přeje různost náboženství“, za dogma. Na to je jednoduchá odpověď: Toto papež nikdy udělat nemůže, tím si můžeme být jisti. Proč? Poněvadž by nebyla splněna základní podmínka mimořádného magisteria, tudíž neomylnosti, tj. soulad s naukou Církve od prvopočátku. Kdyby čistě teoreticky papež František k tomuto kroku sáhnul, nebylo by to platné vyhlášení ex cathedra, neboť právě tento soulad by zde chyběl, naopak by tady přímo čpěl do očí bijící nesoulad. Kdyby ale tentýž papež František např., i když je to téměř vyloučené, vyhlásil z pozice mimořádného magisteria dogma o Panně Marii Prostřednici všech milostí, potom zde kontinuita s naukou Církve až k jejím počátkům by byla prokazatelná, tudíž by se jednalo o neomylné vyjádření – a katolíka by to pod hříchem zavazovalo bez ohledu na to, že tento papež v jiných bodech své apoštolské služby bloudí. Tak Církev postupovala v dějinách vždycky. I když papež byl heretik, tak ty jeho výroky, jež souzněly s katolickou naukou, se staly závaznými.

Nikdy nelze papeži odepřít povinnou úctu. I když nutno projevit nesouhlas s jeho názory, musí se to dít patřičnou formou. Krásný příklad toho, jak to má vypadat, poskytují svými kritickými vyjádřeními kardinálové Raymond Burke, Gerhard Ludwig Mueller, biskup Athanasius Schneider a další pravověrní církevní hodnostáři. Úcta vůči papeži, i když osoba Petrova nástupce je tady problematická, se týká především Petrova úřadu, který je svatý, nikoli člověka, jenž ho momentálně zastává. První papež v dějinách posvětil tento úřad svou mučednickou smrtí a prolitou krví. A nesmíme zapomenout na ten nejdůležitější aspekt: na modlitbu za papeže. K vytrvalosti při ní nabádá sám Božský Spasitel.