V 16. a 17. století tekla krev katolíků v Anglii proudem. Sv. Jan Jones, sv. Markéta Wardová, sv. Tomáš Woodhouse, sv. Jan Rigby jsou jen některá jména z celé řady dalších, kteří zemřeli jen proto, že se nehodlali vzdát katolické víry. Minorita, šlechtična, diecézní kněz, laický konvertita. Patrně nejznámějším z anglických mučedníků je sv. Tomáš More. Na stejný den, tj. na 22. červen, připadá i liturgická památka sv. Jana Fishera, jenž je za svým slavnějším druhem v mučednictví upozaděn. Proto si přibližme jeho osud, jenž je mementem i pro naše časy, resp. právě pro naše časy.

Okolnosti krutého pronásledování katolíků v Anglii v 16. a 17. stol. jsou dobře známy. Pro připomínku zrekapitulujme jen základní fakta:

Léta Páně 1529 se anglický král Jindřich VIII. zakoukal do Anny Boleynové, dvorní dámy své choti Kateřiny Aragonské, a rozhodl se, že manželku zapudí a nahradí ji právě Annou. Chtěl to mít se všemi oficialitami, požádal tudíž papeže o povolení k rozvodu a k novému sňatku. Když mu Klement VII. obé odmítl udělit, vzal Jindřich záležitost do svých rukou, čímž odstartoval osudový rozkol. Vypověděl papeži poslušnost, rozvod s Kateřinou si povolil sám a oženil se s Annou. V roce 1534 navíc vydal tzv. Supremační akt aneb Zákon o svrchovanosti, v němž se prohlásil za hlavu Církve na Ostrovech, a v dalším kroku nařídil všem státním úředníkům a vyššímu duchovenstvu tento dokument podepsat. Případné odpírače čekalo obvinění z velezrady, jak vyplývalo z nařízení.

V té době byl Jan Fisher na vrcholu kariéry, po níž ovšem nikdy neprahnul. Poté, co tento rodák (1469) z Beverley v hrabství York vystudoval na cambridžské univerzitě teologii a filozofii, vyslyšel volání ke kněžství a roku 1491 tuto svátost přijal. Do pastorace však nezamířil, místo ní pokračoval ve studiích, konkrétně ve studiích práv na univerzitě v Oxfordu.

Tam došlo k jeho osudovému setkání. Jan Fisher byl již tehdy mimořádnou osobností, což neuniklo matce krále Jindřicha VII. Markétě Beafourtové, jež si ho vyvolila za svého zpovědníka a duchovního vůdce. Později mu vymohla, aby stanul ve vedení katedry teologie na cambridžské univerzitě, ještě později na postu kancléře univerzity, a pak dokonce (1504) i v čele rochesterské diecéze.

Biskupskou mitru přijal, ač z pokory uvažoval o jejím odmítnutí. Odmítal pak mitry daleko reprezentativnějších biskupství, jež mu nabízeli Jindřich VII. i Jindřich VIII., cítil se být povolán k věřícím své rochesterské diecéze. Nadto pranic netoužil po poctách, vysokých postech, slávě. Chtěl jen sloužit Bohu a bližním.

Biskup Jan vedl svou diecézi s obdivuhodným zápalem pro věc Boží. Sám žil velice skromně, až asketicky, proto nesnesl, když někteří z jeho kněží vedli život na vysoké noze a lhostejně zanedbávali své kněžské povinnosti, čímž přispívali k zatoulání ovcí z Kristova ovčince. Rovněž tak se stal jedním z předních ostrovních bojovníků proti Lutherovým bludům, které hledaly místo k zakořenění v anglické půdě. Vytrhával toto býlí, co mohl, veřejně proti němu vystupoval, nejslavnějším se v tomto směru stalo jeho kázání na londýnském náměstí Sv. Pavla. Tehdy měl Jindřicha VIII. na své straně, sám panovník byl autorem protilutherovského spisu. Avšak brzy měli stanout proti sobě, a to v okamžiku, kdy se i rochesterského ordináře začala týkat králem nařízená povinnost podepsat nešťastný Supremační akt…

Svůj podpis pod něj připojil celý anglický episkopát a všichni vysocí úředníci – až na dvě navýsost respektované výjimky: lorda-kancléře Tomáše Mora a rochesterského biskupa Jana Fishera. Druhý jmenovaný se králi nepostavil „pouze“ tímto odmítnutím, tak výjimečným napříč všemi vyššími vrstvami. Po vzoru svého novozákonního jmenovce a Předchůdce Páně se již dříve veřejně postavil na obranu zapuzené Kateřiny. R. 1530 totiž vydal ve španělské Salamance spis De causa matrimonii Angliae regis liber, v němž s bravurou sobě vlastní uvedl všechny důkazy o právoplatnosti jejího manželství s Jindřichem a smetl každou byť jen hypotetickou eventualitu uznat z hlediska kanonického práva Jindřichův vztah s Annou za legitimní.

Jan Fisher napsal (a opřel o neotřesitelná fakta) to, co každý katolický hierarcha na Ostrovech věděl. Byl však jediný z nich, kdo to řekl nahlas a kdo se za tyto pravdy beze špetky politické korektnosti, zbabělosti či vypočítavosti postavil. Nebál se to opakovat ani po přímé výzvě k odvolání svého stanoviska. Král jej tedy nechal v dubnu roku 1534 zajistit a uvrhnout do známého vězení v londýnském Toweru. Když se to dozvěděl papež Pavel III., udělil Janovi kardinálský klobouk v bláhovém domnění, že se Jindřich vzpamatuje. Ten však papežovo rozhodnutí okomentoval lakonicky: „Bude ho nosit na ramenou, protože už nebude mít hlavu, na kterou by ho nasadil.“ Přesto však s Janovým potrestáním otálel, snažil se ho dlouhým žalářováním zlomit a přimět k podpisu Supremačního aktu. Za tímto váháním vězela určitě i notná dávka monarchovy ješitnosti, která dostala citelný zásah, když mu neohrožený novopečený kardinál skrze posly vzkázal: „Až bude v souladu s Kristovou naukou, podepíšu ho.“

Jan Fisher se zkrátka chtěl líbit pouze Bohu, žádnému smrtelníkovi, byť by to byl král. Měl v sobě zakódováno, že pravda je pouze jedna a že s ní nelze nakládat dle libosti ani dle požadavků té které doby. Zatímco ostatní se to báli třebas jen naznačit mezi svými nejbližšími, on měl pro strach uděláno, což osvědčil činem ze 17. června 1535, při němž museli hrůzou trnout i nejsmělejší muži v Anglii. V ten den vyšlo jeho veřejné prohlášení, že rozhodně odmítá podepsat králem nařízený dokument, poněvadž se nikterak neslučuje s Biblí a tradicí Církve svaté. Podepsal si tím ortel smrti, jehož vykonání stanovil král na 22. červen.

V onen den v 10 hodin dopoledne si biskup Jan oblékl svůj nejlepší oděv s podotknutím, že takto se sluší jít na svatbu. Na popravišti trojím pevným hlasem „Ne!“ odpověděl na trojí otázku dozorujícího soudce, zda má v úmyslu podepsat Supremační akt. Poté se obrátil ke shromážděným zástupům okounějících zvědavců a oznámil jim, že umírá kvůli svému hájení právoplatné a neměnné nauky Církve svaté. Mistru popravčímu poté sdělil, že mu odpouští. Přečetl úryvek z evangelia sepsaného milovaným Kristovým učedníkem, zapěl chvalozpěv Te Deum a 30. žalm („In te Domine speravi, non confundar in aeternum.“ – „V Tebe, Pane, jsem důvěřoval, nebudu zahanben navěky.“). Krokem stejně pevným jako hlasem, jímž předtím promlouval k přihlížejícímu davu, přistoupil k popravčímu špalku, bez zachvění na něj položil hlavu a…

Vysvlečené bezhlavé tělo popraveného kardinála nechal kat podle králova nařízení až do večera vystavené coby odstrašující příklad zastrašení pro další potencionální odpůrce. Bez obřadů pak bylo v noci zahrabáno na Barkinském hřbitově. Janova hlava byla naražena na kůl jednoho z londýnských mostů. Po dvou týdnech skončila v Temži.

Dne 29. září 1886 rozšířil papež Lev XIII. o jeho jméno seznam blahoslavených, 19. května 1935 pak Pius XI. seznam svatých. Kéž nám sv. Jan Fisher vyprošuje svaté a odvážné biskupy a kněze, kéž vyprošuje svatost a odvahu i nám v konfrontaci se „Supremačními akty“ všeho druhu dnešních dní.

Pozn. redakce: Omlouváme se za zveřejnění tohoto článku až po datu 22. června, což bylo způsobeno technickými obtížemi. Jeho aktuálnost je ale nadčasová.