Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.

Papež Řehoř VII. bránil tuto věroučnou pravdu v 11. stol. proti Berengarovi z Toursu, jenž proti ní brojil. Ještě předtím organizovali procesí s Velebnou svátostí s úmyslem veřejně vyznat víru v reálnou přítomnost Páně proti jejím popíračům benediktinští mniši z kláštera v Cluny. Nejde tedy o uměle vytvořenou formu zbožnosti, nýbrž o úctyhodnou starou tradici, jejíž jádro je apologetické: obrana zjevené nauky, že chléb a víno se při vyslovení konsekračních slov kněze sloužícího mši sv. mění na Tělo a Krev Ježíše Krista, i když vnější formy včetně tvaru, vůně a chuti zůstávají formami chleba a vína.

Mše svatá na svátek Božího Těla s následným eucharistickým průvodem není tedy žádnou vnější slavností na způsob ryze světských akcí, nýbrž veřejným vyznáním víry v Ježíšova slova, že On je „…chléb, který z nebe sestupuje, aby, bude-li kdo z něho jísti, nezemřel. Já jsem chléb živý, který z nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky… Nebudete-li jísti Tělo Syna člověka a píti jeho Krev, nebudete míti v sobě život. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v den poslední. Neboť Tělo mé je pravý pokrm, a Krev má je pravý nápoj. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm…“ (Jan 6, 51–60). Můžeme rovněž připojit slova Pánova při poslední večeři, kde jasně říká, že „toto je mé Tělo… toto je má Krev…“ (Mat 26,27; Mar 14,23; Luk 22,19; 1 Kor 11,24). Katolík, jenž se účastní Božítělového průvodu, dává tím také najevo, že je ochoten tuto pravdu nejen vyznávat a pevně jí věřit, ale i bránit za cenu obětí.

To může ale dělat pouze tehdy, když je o ní náležitě informován z katechismu a z hodin náboženské výuky. Dnešní katolíci z velké části o ní nevědí. Byl jsem před léty otřesen svědectvím známé řeholnice, které se ptala čerstvá magistra teologie z jedné naší katolické fakulty při Božítělovém průvodu, jestli „ten Pán Ježíš, v kterého věříme, že je tam přítomen, je to bílé, nebo to zlaté?“ O reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, o transsubstanciaci, se na katolických školách a v hodinách náboženství už jen málokde učí.

Víra v transsubstanciaci (přepodstatnění) se po II. vatikánském koncilu neustále zpochybňuje. Poprvé tak učinil smutně proslulý Holandský katechismus r. 1966, jenž nahradil pojem „transsubstanciace“ výrazy „transfinalizace“ a „transsignifikace“. To je ovšem totální popření reálné přítomnosti Spasitele v Eucharistii, neboť tato latinská slova znamenají v překladu „změna účelu“ a „změna znamení“. V praxi si to osvětlíme na příkladu běžného chleba. Jeho účelem je, aby se stal potravou pro člověka. Když ho ale nadrobím slepicím, změní sice svůj účel, tj. nestal se potravou pro člověka, nýbrž pro drůbež, ale tím nepřestal být chlebem. Znamením tohoto chleba pak je, že vybízí lidi k jídlu. Když ale prohlásím, že tento konkrétní chléb je trvalým znamením vděčnosti zemědělcům, proto jej tedy nemohu sníst, pak jde sice o změnu znamení, ale chléb zůstává nadále chlebem.

Tyto neomodernistické výklady, dnes hojně rozšířené v katolické výuce, jdou ještě dále než učení Luthera a Kalvína, jimž se chtějí v rámci ekumenismu přizpůsobit. Luther totiž přímo a bezprostředně nepopřel reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, i když ji samozřejmě vykládal zcela bludně tak, že prý Pán je přítomen jakoby „uvnitř“ tohoto chleba, jako jeho „duše“. Kalvín sice tuto přítomnost popřel, nicméně učil, že prý chléb a víno požehnané při protestantské „poslední večeři“ udělují věřícím zvláštní „sílu a milost z nebe“, což v dnešních rádoby katolických výkladech sotva nalezneme.

Lze se potom divit, když si zesnulý kardinál Joachim Meisner z Kolína nad Rýnem jednou stěžoval, že cca 80 procent pravidelných účastníků nedělní liturgie přijímá svatokrádežně? Že nechodí vůbec ke zpovědi a žije v trvalém stavu hříchu (nelegitimní sexuální vztahy, homosexuální svazky, obohacování se podvody a krádežemi atd.)? Je těžké si představit, že by přistupovali ke stolu Páně, kdyby věděli a věřili, že ten „oplatek“ je ve skutečnosti živý Spasitel, tentýž, který zázračně přišel na tento svět, hlásal nauku o Božím království, byl ukřižován a vstal z mrtvých, že to není pouhý „symbol“ jednoty liturgického společenství. Ke sv. přijímání by se určitě báli přistoupit, strach z Božích trestů by jim to nedovolil (sv. Pavel píše o trestech za svatokrádežné sv. přijímání v 1 Kor 11,29n), odvážili by se toho teprve po sv. zpovědi, při níž se rozhodli změnit svůj život.

Jenže z Eucharistie se stalo v současné novocírkvi pouhé znamení, nic víc. Přijímání na ruku tuto mentalitu vydatně podporuje. Jestliže přijímám konsekrovanou hostii vlastníma rukama jako každý jiný pokrm, čím se ona od normálního jiného jídla vlastně liší? Ještě závažnější je skutečnost, že na rukou ulpívají drobné částečky Těla Páně, které kněz sice po mši sv. purifikuje, komunikant ale nikoliv, ruce si klidně otře do kalhot nebo do papírového ubrousku, který vyhodí atd., nehledě rovněž ke snadnější možnosti odnést Tělo Kristovo pro účely satanských rituálů. Přijímání na ruku, jak dokazují ve svých publikacích Michael Davies, biskup Athanasius Schneider aj., bylo zavedeno podvodem. Nejprve se spontánně po koncilu rozšířilo v Holandsku, papež Pavel VI. to zakázal dokumentem „Memoriale Domini“ r. 1967 s nešťastnou výjimkou pro země, „v nichž už se to stalo běžnou praxí, byť nedovolenou“. Lavinovitě a spontánně pak v dalších zemích začali neomodernisté šířit přijímání na ruku, aby pak mohli říkat, že v jejich zemích také platí, že už je to „běžnou praxí“, i když nedovolenou. I toto svědčí proti tomuto usu, neboť co bylo prosazeno podvodem, bývá zřídkakdy dobré.

Tím spíše je třeba odmítnout, jestliže někteří biskupové v souvislosti s hygienickými opatřeními proti koronaviru nařizovali povinné přijímání na ruku – a to dokonce i při tradičním ritu, který tuto formu absolutně nepřipouští. Na něco takového biskup nemá vůbec žádné právo. Jde o hrubé znásilňování svědomí věřících, kteří mají oprávněné vnitřní zábrany přijímat na ruku, neboť se bojí – oprávněně – zneuctění Těla Páně. Tomu je třeba se vzepřít, jak učinili věřící na Slovensku a v Itálii, kde dosáhli přece jen toho, že jim bylo povoleno, zvláště při tradičním ritu, přijímat do úst.

Kořenem a příčinou toho všeho je ale ztráta víry v transsubstanciaci, tj. že chléb a víno se stávají při konsekraci skutečným Tělem a skutečnou Krví Ježíše Krista. Novocírkev, pokud přímo a bezprostředně tuto principiální pravdu nepopírá, ji stále více odsouvá do pozadí nebo rozmělňuje v nesrozumitelných termínech. Je na nás, tradičních a konzervativních katolících, abychom tím více tuto autentickou nauku nebojácně hlásali, za ní stáli a jí učili své děti, vnoučata a všechny, kdo jsou nám svěřeni a očekávají od nás jasné slovo. K tomu nás vede svátek Božího Těla. Prosme o pomoc a sílu od Pána a – vytrvejme!