Apologie Církve
Antiliturgická obsese
Svou první mši jsem celebroval 26. listopadu 1972. Použil jsem tehdy platný ritus, to znamená ten, který zavedl Pavel VI. Autor: zednář Annibale Bugnini. Samozřejmě španělsky; jen některé tiché modlitby celebranta byly nadále v latině. Nikdy mě nenapadlo vrátit se ke „mši svaté všech věků“, té, kterou jsme se modlili v semináři po všechny roky mé formace, s tou novinkou, že se sloužila – v kapli filosofů, každý den – versus populum. Nikdy mě nenapadlo vrátit se v rozporu s pokojně akceptovaným kanonickým zákazem ke starému formuláři, ani poté, co ho Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum Pontificum připustil jako „mimořádnou formu římského ritu“. Navzdory studiu teologie a liturgie, které mi poskytlo jasný pohled na zapomenutý obřad, se u mě nedostavily žádné ideologické výhrady, ani nostalgie; zvyk se ustálil a snad z pohodlnosti jsem se nikdy neodvážil se mu bránit a novinku vzniklou po druhém vatikánském koncilu, během něhož k žádným liturgickým inovacím nedošlo, kriticky posuzovat.
Dnes se domnívám, že Pavel VI. mohl provést některé úpravy ve „mši svaté všech věků“, která platila po staletí, aby ji aktualizoval, a ne vynalézat novou mši. Mohu s chladnou hlavou posuzovat tu „odvahu“, pro mnohé nečekanou ukázku progresivismu. Mnoho staletí bylo odvrženo, odváto smrští změn.
Odvolávám se na tuto svou osobní historii, abych zdůraznil, že jsem svobodný: nadále sloužím mši Pavla VI. Tento církevní postoj mi umožňuje poměřovat škody, které způsobilo motu proprio Traditiones custodes a ještě posílil nedávný reskript. Řím by se měl ptát, proč stále více kněží i laiků – a hlavně těch – s úctou tíhne ke starému ritu. Antiliturgická obsese je ideologií, z níž se kanonicky stává tyranie. Mladí lidé, kteří chtějí kult odpovídající pravdě víry – kult Boha, nikoli člověka – stejně faktický zákaz misálu Jana XXIII. neberou v úvahu. Řím naproti tomu nadále lpí na die anthropologische Wende (antropologickém obratu) Karla Rahnera. V posledních deseti letech navíc vstupuje do hry protiliturgická tradice Tovaryšstva Ježíšova. Deformace liturgie pak vede k prosazení relativistické morálky slovem i skutkem.
Antiliturgické inovace následují bez přerušení jedna za druhou už od promulgace nové mše. To byl počátek, který dal signál ke zbytečné změně. Plán druhého vatikánského koncilu na obnovu liturgie bylo možné uskutečnit pomocí mírných úprav římského ritu, či lépe řečeno opravou změn, k nimž došlo během dějin, a pokračovat tak v díle Pia XII., skutečného obnovitele. Záměr koncilu byl výmluvně vyjádřen slovem instauratio, obnova.
Vzhledem k neústupnosti Říma vznikal od 70. let hrubý odpor [vůči novotám]. Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum pontificum dovolil „mimořádnou formu římského ritu“, což bylo šalamounské řešení, které mohlo uspokojit aspirace kněží a věřících lnoucích k tradici a současně dalo za pravdu námitkám proti mši Pavla VI. Toto moudré a pastoračně citlivé opatření probouzelo naději na trvalý smír a návrat k poslušnosti u řady komunit, které žily v situaci konfliktu s Římem. Pravdou je, že odpor proti druhému vatikánskému koncilu přesahoval liturgický řád a týkal se i oblasti věroučné a kanonicko-pastorační. Liturgické magisterium německého papeže rozvíjelo liturgickou teologii kardinála Ratzingera ve stopách Romana Guardiniho a Klause Gambera.
Politováníhodný krok zpět přišel s motu proprio Traditiones custodes, které eliminovalo mimořádnou formu římského ritu a pro souhlas s užíváním mše svaté všech věků stanovilo přísné podmínky. Z této perspektivy můžeme posuzovat závažnost opatření Pavla VI., která znamenala novou etapu ve všech oblastech církevního života a v pokoncilním období poskytla prostor omylům a mrzačením horším než ty, které zastával svatým Piem X. odsouzený modernismus počátku dvacátého století.
Linie, kterou zahájilo toto motu proprio, byla nedávno potvrzena a zhoršena reskriptem, který biskupům ukládá povinnost získat papežské placet předtím, než mši svatou všech věků dovolí. Tento neuvěřitelný předpis hatí tolik vzývanou „synodalitu“: autorita biskupů jím byla omezena v oblasti, která je pro jejich úřad nástupců apoštolů zásadní. Je nutno se obávat, že tato antiliturgická zatvrzelost znovu probudí postoje protiřečící „jednotě“, kterou Řím údajně vyznává. Ze stejného zdroje pochází – jak se mi zdá – iluze reformy, již zřejmě žádalo konkláve, které zvolilo tohoto papeže. Tovaryšstvo Ježíšovo vždy bylo silou upevňující pozice Církve ve společnosti, a tím konkurovalo svobodnému zednářstvu. Dnešní Vatikán je však zednářů plný a papež se snaží jich využívat. Papežova samolibost za deset let jeho vlády mi připadá podivuhodně překvapivá, stejně jako fikce připisování úspěchů spolupracovníkům. Pokora je nicméně u Tovaryšstva Ježíšova chronickým problémem.
Aliturgičnost zahrnuje devastaci toho, co v římském ritu pochází z tradice. Antiliturgická obsese, kterou jsem právě popsal, jde až do takového extrému, že bojkotuje synodalitu. Aby mohl biskup dovolit knězi sloužit mši podle misálu Jana XXIII., to jest mši svatou všech věků, musí si vyžádat souhlas z Říma. Takové je znění nedávného reskriptu: skutečná papežská tyranie, která nástupcům apoštolů znemožňuje plnit jejich úkol v tak důležité oblasti. Toto nové směřování zahrnuje i to, že devastaci římského ritu lze uskutečňovat beztrestně. Opakuji, že tato svoboda odporuje tomu, co předepisuje koncil v konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium, konkrétně že nikdo, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat, ubírat ani měnit. Svoboda devastovat jde ruku v ruce s pronásledováním tradicionalistů.
Flagrantní rozpor: tradicionalisté jsou pronásledováni, ale připouští se zavádění rytmické a taneční hudby do římského ritu a v přejímání pohanských, hinduistických a buddhistických rituálů podle zásad NWO neboli nového světového řádu se soutěží se zednářstvím. Při návštěvách různých národů se akceptuje zavádění kmenových rituálů domorodé kultury navštíveného národa do liturgie. Deformace božského kultu pak hraničí s modloslužbou. Toto chování se opakuje v mnoha zemích jako perverzní forma mezináboženského dialogu. V roce 2019 papež v Abú Dhabí podepsal dokument o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, v němž se říká: „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato božská Moudrost je počátkem, z něhož je odvozeno právo na svobodu vyznání a svobodu být odlišní.“ Bůh Stvořitel je tedy autorem polyteismu. Toto tvrzení se rovná odmítnutí základního a prvotního poslání Církve, jak to výslovně formuluje evangelium: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15–16). Takové odmítnutí nelze považovat za nic jiného než za apostázi. Stejný postoj se projevil v roce 2020, když byl přijat návrh na den modliteb a postu všech náboženství 14. května. Papež k tomu řekl: „Přijal jsem návrh Vysokého výboru pro lidské bratrství, aby se 14. května tohoto roku duchovně spojili věřící všech náboženství ke dni modliteb, postu a skutků lásky.“
Je zřejmé, že Církev ignoruje své prvotní poslání hlásat Evangelium o spáse a připojuje se k světovému polyteistickému koncertu. To znamená, že se jako jedno z řady náboženství účastní NWO, nového světového řádu, který prosazují svobodní zednáři. To by nebylo možné, kdyby světové zednářstvo Vatikán už neinfiltrovalo.
Kontrast se sekulární naukou a praxí Církve se nemůže projevit jasněji. Z tohoto hlediska je začlenění pohanských rituálů do liturgie pochopitelné. Rovněž se tím vysvětluje pronásledování tradicionalistů, kteří svým odporem brání plnému připojení k NWO; tak Církev směřuje do království Antikrista. Důsledkem je zmatek mezi věřícími; jde o mysterium iniquitatis, které používá ďábel.
Z dokumentu z Abú Dhabí vyplývá apostáze od katolické víry za účelem zapojení se – jak jsem napsal – do NWO. To je s křesťanskou vírou neslučitelné; zmatení, do něhož to vrhá věřící, nemůže být větší. Tento kontrast se ukazuje v každém vystoupení papeže, což dokazuje, že poslání Církve chápe právě takto a tak se také interpretuje jeho vláda.
Neobyčejně jasný příklad najdeme v dopise, který mu napsali argentinští politici při příležitosti desátého výročí jeho pontifikátu:
„Chceme projevit svůj obdiv nad Vaším dílem ve prospěch Lidstva [takto, s velkým písmenem, je to v originále], zejména vyloučených osob a chudých národů, nad Vaší rozhodnou obranou světového míru a vytrvalou podporou integrální Ekologie [velké písmeno v originále], která umožňuje naslouchat křiku Matky Země a lidské Bytosti [polyteistický a zednářský slovník] tváří v tvář destruktivním situacím útočícím na národy a přírodu.“
V tomto kontextu je pochopitelná antiliturgická vášeň zaměřená proti mši svaté všech věků, v níž jasně září pravá víra a soulad s vůlí Ježíše Krista i tradičním posláním Církve.
Nyní se prosazuje nové chápání synodality: Jestliže biskup chce umožnit knězi sloužit mši svatou všech věků, musí požádat o povolení Řím! To je posedlost bez hranic.
+ Héctor Aguer, emeritní arcibiskup z La Platy
Buenos Aires, čtvrtek 30. března 2023.
Zdroje: