Nejmenovaný církevní hodnostář jednou prohlásil, že smích je „předchuť ráje“. Jak s tím ale srovnat fakt, že v Písmu sv. není ani jednou vzpomínán smích v pozitivním slova smyslu? Jak to, že Ježíš Kristus podle zpráv evangelistů dvakrát plakal (u hrobu Lazara a když předpovídal zkázu Jeruzaléma), ale nikde není napsáno, že se někdy smál? Vysvětlení může být dvojí. Buďto se opravdu Ježíš nikdy nesmál a byl vždycky vážný se zasmušilou tváří, nebo smích a úsměv byly tak normálním, častým a samozřejmým projevem jeho vystupování, že evangelisté necítili žádnou potřebu o tom psát.

Jsem přesvědčen, že pravdivou je ta druhá verze. Kdyby byl náš Pán vážným a zamračeným škarohlídem, tak by nejspíš nešel na svatební hostinu v Káni Galilejské, neboť svatby vždycky a v každé civilizaci byly, jsou a budou jedinečnou příležitostí k projevům radosti a smíchu. A nejen to, Kristus také v Káni proměnil vodu ve víno, čímž mimo jiné ukázal, že má ke svatebnímu veselí kladný vztah. Smích je nerozlučně spojen s radostí – a k té nás vyzývá Písmo sv. na mnoha stránkách. Ve Starém zákoně to jsou některé žalmy, král David projevil svoji radost před archou tancem. V Novém zákoně sám Božský Spasitel říká apoštolům: „…aby má radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila…“ (Jan 15,11). Dále tu máme opakované výzvy sv. Pavla k radosti, zejména v listu Filipanům 4,4: „Radujte se v Pánu vždycky! Opakuji: Radujte se!“ Protože radost bez smíchu (nebo alespoň úsměvu) je těžko představitelná, můžeme bez obav prohlásit, že samotné Boží slovo, Písmo sv., nás vyzývá, abychom jako radostní lidé se nebáli dát průchod smíchu, prostě řečeno, abychom se uměli zasmát.

Gnostičtí heretikové od starověkých manichejců až po Kalvína v 16. století byli proti smíchu a veselí. Protestantský reformátor Jan Kalvín v Ženevě dokonce nařídil trestat smích pokutou a vězením, jeho tajná policie zvaná „konsistoř“ špehovala zejména svatebčany, jestli se při hostině nesmějí. To vyplývalo z bludné představy, že hmota a všechno pozemské včetně vnějších projevů radosti je prý ďábelského původu a proto hříšné. Kalvín k tomu ještě připojil nauku o predestinaci, podle níž Bůh předem určil některé lidi k věčné spáse a jiné k věčnému zavržení – a to bez ohledu na jejich skutky. Protože nikdo neví, je-li předurčen nebi či peklu, nepřísluší mu se smát a radovat.

Zcela jinak si počínali velcí katoličtí světci. Je známo, že sv. František z Assisi byl člověkem velké radosti, sv. Filip Neri, sv. František Sáleský a sv. Jan Bosco vynikali svým uměním pobavit a rozesmát druhé. Sv. Matku Terezu bylo vidět neustále se smějící. I svatí papežové posledních staletí byli lidmi humoru, např. bl. Pius IX. nebo sv. Pius X.

Nutno ale vidět i druhou stránku věci, totiž tu, že není smích jako smích. Současný svět zabředlý do závažných a ohavných hříchů potratu, eutanazie, pohlavní promiskuity, homosexuality, pornografie a dalších se často směje, ačkoliv moderní a postmoderní filozofie, která ho myšlenkově ovládá, se vyznačuje pesimismem až do morku kostí, radost je v ní takřka neznámým pojmem (Martin Heidegger to vyjádřil slovy, že „jsme vrženi do smrti“). Různé pochybné talk show a zábavné pořady nutí konzumenta smát se nad lidskými hříchy, veselit se nad tím, že jsou páchány. Taková radost je však perverzní a odsouzeníhodná. Katolický křesťan proto nemůže a nesmí mít na ní podíl. V denním praktickém životě to znamená, že se nebude dívat v televizi na erotické nebo dokonce pornografické pořady, na filmy plné krve a oslavující násilí, ani se smát oplzlým vtipům na téma lidské sexuality, které jsou téměř nedílnou součástí každé zábavy při rodinných slavnostech, na pracovištích, při posezení v hospodě apod. Katolík, který se tomu směje, nebo – ještě hůře – sám takové anekdoty vykládá, hřeší.

A nelze tuto kauzu redukovat pouze na 6. a 9. přikázání. Dnešní zvrácený svět se rád baví i na téma nedostatků druhých lidí v oblasti schopností, zdraví, sociálního postavení nebo i morálky. Zesměšňovat druhého pro jeho neschopnost zvládnout nějaký úkol nebo pro nedostatek nadání nebo pro jeho podivné zvyklosti je hříchem proti blíženské lásce, tím spíše potom, když se jedná o výsměch kvůli nezáviděníhodnému zdravotnímu stavu nebo špatné sociální situaci. Ani mravní nedostatky druhého nesmíme zesměšňovat, opilec, narkoman nebo smilník zasluhují soucit, napomenutí, a když je to nutné, tak i veřejné odsouzení jejich hříchů (nikoli však samotných hříšníků), avšak nikdy ne posměch pro pobavení. Zvlášť nemravná je také škodolibost, radost a smích nad nesnázemi nebo dokonce neštěstím druhých. I kdyby šlo o osobní nepřátele, katolický křesťan se nikdy nesmí radovat z nezdarů nebo neštěstí, které je postihly.

Jedinou neřest, kde je zesměšnění oprávněné, představuje pýcha a s ní spojená nabubřelost a arogance. Vtipy na toto téma, postihující především politické potentáty (rád tady vzpomínám na některé politické vtipy z dob komunismu), jsou totiž i pro ně léčivým balzámem, neboť jim ukazují směšnost a absurditu jejich nafoukanosti, kariérismu, bezohlednosti a nerespektování principů přirozeného mravního zákona. Škoda, že dnes již tento humor na adresu současných mocipánů nedosahuje úrovně dřívější lidové tvořivosti, bylo by toho velice zapotřebí.

Radost Božích dětí vypadá úplně jinak než dětí tohoto světa. Zatímco výše popsaná hříšná radost je umělým únikem od faktu, že život ve hříchu končí věčnou záhubou, křesťanská radost je naopak zakotvena v jistotě, že Kristus nám slíbil po tomto pozemském životě blaženost ve společenství s Ním. Radost katolického křesťana vychází z toho, že vidí všude kolem sebe přítomnost milujícího Boha. To se projevuje podle naturelu buď laskavým úsměvem, nebo i přímo smíchem. Přirozeným projevem této radosti jsou i vtipy, pokud nepatří k výše uvedeným nemravným. Radost lidí vězících nikoli v Božím, nýbrž v tom druhém království, je podvědomým útěkem od myšlenky na smutný konec, jde o hudbu a tanec na potápějícím se Titanicu. Radost Ježíšových dětí žijících v milosti posvěcující je naopak na rozdíl od nich přijetím skutečnosti věčného života, uznáním, že se jedná o něco nepředstavitelně krásného, co nikdy nekončí. Zatímco umělá radost lidí tohoto světa je úprkem od reality, snahou zapomenout na neodvratnou „katastrofu“ smrti, radost katolických křesťanů je naopak souhlasem s realitou, přitakáním k ní, neboť Pán slíbil všem, kdo Ho následují, věčný a blažený život .

Kdo si tuto radost plně osvojí, tomu ji nevezmou ani nemoc a neštěstí. Velcí trpitelé, upoutaní léta na lůžko, nejenže nenaříkali, ale sami dokázali rozdávat radost druhým, setkání s nimi bylo vždycky veselým zážitkem. Umírající sv. Terezie Martinová z francouzského Lisieux radostně slibovala, že „po smrti bude dštít na zemi růže“. Její krajanka a mystička Marta Robinová ve 20. stol., jež převážnou část života nevstala z postele, dokázala okouzlit svým úsměvem a slovem povzbuzení i intelektuály, muže byznysu a politiky. A nemusíme ani chodit do zahraničí. Anička Zelíková z moravských Napajedel, umírající v 17 letech na tuberkulózu, vyzařovala radost do svého okolí až k poslednímu vydechnutí, podobně jako ve východních Čechách od dětství na lůžko upoutaná Anna Bohuslava Tomanová. K tomu přidávám ještě vzpomínku na nezapomenutelnou Vilmu Justovou na Moravě, upoutanou na invalidní vozík, která uměla každého potěšit vtipy a veselými písněmi. Je pochována na velehradském hřbitově.

Kéž nám právě tyto svaté duše vyprosí milost pochopení, že Bůh je absolutní dobro, s nímž nelze žádné jiné srovnávat. Boží služebník Gabriel Garcia Moreno, ekvádorský prezident a praktikující katolík, jenž se stal r. 1875 obětí zločinného atentátu svobodných zednářů, řekl, když umíral, památná slova: „Bůh neumírá.“ On, trojjediný Pán, je věčnou a trvalou jistotou. I když na zemi sebevíce trpíme, u Něho nás čeká věčná blaženost, pokud vytrváme v posvěcující milosti. A to je důvodem k trvalé radosti, ano, i ke smíchu, byť by naše utrpení bylo sebevětší.