Britský filosof a hudebník Roger Scruton v knize The Face of God (Tvář Boha), která vyšla v roce 2012 v rámci projektu Gifford Lectures, hovoří o „znetvoření“ chrámů a jiných budov, k němuž dochází, když se lidské proporce, kulturní souvislosti a bohatství krásy vymění za prázdnotu, bezbarvost, strojovost, neosobnost. Jeho argumentace je fascinující; v tomto krátkém článku ji nemohu podrobně zachytit, ale knihu, která patří k nejvíce strhujícím dílům, jaká jsem četl za dlouhou dobu, vřele doporučuji. Scruton se zabývá obrazoboreckým elánem, který vládne už zhruba sto let:

„Nájezdníci a obrazoborci, které nic neuráží víc než bohové nepřátel, nejdřív ze všeho zničí posvátná místa. Přitom je třeba připustit, že většina destrukcí našeho prostředí je dnes úmyslná. Je to výsledek cíleného útoku na staré a opovrhované formy pokoje. Existují totiž dva obecné přístupy k budování: usazení a rozklad. Když se někde usadíme, často svůj život přizpůsobíme již existujícímu a posvěcenému vzorci, snažíme se převzít řád, který stanovili ti, kdo přišli před námi, a ctít duch místa. Jak v jednom významném eseji [„Bauen Wohnen Denken“] zdůrazňuje Heidegger, stavět v tomto smyslu znamená bydlet. Obrazoborec se však snaží nahradit staré bohy novými, zbavit krajinu kouzla a poznamenat místo stopami svého vzdoru. Tento obrazoborecký duch je patrný v mnoha moderních projektech – nejen na bezvýrazných fasádách nových typů budov, ale i v deprimujících, vtíravých polích větrných elektráren, které požírají krajinu, nebo v postmoderních nevzhlednostech úmyslně vsazených do zabydlených městských plánů architekty, jako jsou Daniel Libeskind a Thom Mayne.“ (s. 123–24)

Měli bychom se na chvíli zastavit a podívat se na některá díla dvojice architektů, o nichž se Scruton zmiňuje. Zde jsou dvě postmoderní nevzhlednosti, které Libeskind vsadil do klasických staveb a které vypadají spíše jako geometrické nádory nebo zmuchlané hroudy kovového odpadu, jež upustil nějaký lidi nenávidějící obr:

Zde je budova Cornellovy univerzity s příhodným názvem „Sál Billa a Melindy Gatesových“, kterou projektoval Mayne:

Scrutonův klíčový postřeh říká, že obrazoborectví je odmítnutí „bohů minulosti“, to znamená náboženství, které dosud platilo (a v širším smyslu celé kultury, která z náboženství vznikla a inspirovala se jím). Modernistická církevní architektura není prostě novým způsobem, jak něco dělat: jde o rozhodné odmítnutí tradičních metod, a tedy nevyhnutelně i odmítnutí významu starých způsobů. Je to nový systém symbolů určený k tomu, aby nahradil ten starý.

Nedávno obletěly svět fotografie dvou obzvlášť ohyzdných projektů katolických kostelů, jejichž architekti získali Cenu Papežské akademie za sakrální architekturu (viz zde), kterou jim udělil přímo papež. Papež dále „poblahopřál laureátům Ceny Papežské akademie za jejich přínos v oblasti sakrální architektury“:

„Zlatou medaili získal florentský ateliér OPPS Architettura za práci na renovaci kaple v Římě patřící Nadaci svatého Františka z Assisi a Kateřiny Sienské. Stříbrnou medaili získala architektka Federica Frino za projekt nového kostela zasvěceného svatému Tomáši ve středoitalském městě Pontedera. Ceny Papežské akademie byly uděleny na základě kritérií ,návrhu, vybavení, liturgické úpravy, renovace a opětovného využití prostor určených k bohoslužbě s přihlédnutím k novým požadavkům a současnému architektonickému jazykuʼ.“

Projekt, který získal zlatou medaili:

Projekt oceněný stříbrnou medailí:

Již vloni v květnu jsem věnoval dva články rozdílům mezi tradičními a modernistickými kostely a důvodům, proč jedno má úspěch a druhé selhává (viz zde a zde). Výše zmínění výherci papežské ceny si bez ohledu na IKEA-klasmus svých projektů jistě zaslouží být zváni (v gnostickém stylu) „čistými modernisty“, které rozhodně nikdo nemůže podezírat z toho, že by byli indietristi neboli zpátečníky. (Můžeme si dovolit alespoň zašeptat, že ve skutečnosti jsou to výsostní zpátečníci, vzhledem ke skutečnosti, že moderna v církevním umění byla v módě – pokud vůbec – před několika desetiletími a dnes vyvolává povětšinou znuděné zívání nebo rozpačité znechucení?)

Nemělo by být žádným překvapením, že papež František uděluje ceny takovéto architektuře, ani že svou mši slouží téměř každý den v obludně ošklivé kapli: jde o architekturu, která ztělesňuje a evokuje nový katolicismus, který se podle něj zrodil na druhém vatikánském koncilu a z něj a který se odvážně vydal novou cestou – tak novou, že tato Církev musí zavrhnout staré formy bohoslužby.¹

Jak jsem podrobně doložil jinde, novus ordo výrazně bagatelizuje vyznání Nejsvětější Trojice a Kristova božství. Bez ohledu na to, v jaké míře to bylo úmyslné či neúmyslné, tato obsahová vyprázdněnost dláždila cestu tomu, co se jeví jakožto nová „trojice“, již vyznává náboženství symbolizované těmito cenami ověnčenými kaplemi: kult Otce-Matky-Jiného-Nepoznatelného, Humanum/Humanitas a Heiliger Zeitgeist. Boha bez tváře; Boha s tváří každého muže a ženy;² Boha, který je v pohybu a vyvíjí se – po hegelovsku – v čase.

Naopak to ukazuje, jak do celé věci zapadá estráda s pačamamou: nejde o ojedinělý úlet určený k tomu, aby se papežovi omlouvači při vymýšlení výmluv až do skonání času nenudili, nýbrž spíše o dokonale charakteristický prvek nové bohoslužby určené novému bohu: On/ona/ono/oni se mus(ej)í nacházet ve všech náboženstvích a současně v žádném, tak jako oceněné kaple jsou kvasi-všenáboženské, protože jsou v zásadě prázdné, a tedy „otevřené“, čekající na své naplnění jakýmkoli obsahem, který jim dá „Bůh překvapení“. Prázdný trůn může obsadit cokoli nebo kdokoli a má být chápán či vnímán jako „posvátný“ pro jakoukoli kulturu.

Proto papež chválí zairský ritus jakožto „legitimní adaptaci“ údajně „jediného římského ritu“. Podpořil mayský ritus, který do některých mexických kostelů vnáší druhý oltář Matce a před nímž se všichni klaní (podrobná reportáž Maike Hicksonové zde, a dále zde). Projevil zájem o ritus amazonský. Nezarazil belgické ani německé biskupy, když vypracovali paraliturgické žehnání homosexuálům. Jestliže koneckonců chtějí právě toto uctívat na svém prázdném trůně a v jejich modernismu jim to vyhovuje, kdo jsme my, abychom soudili? Nechť je soudcem Otec-Matka-Jiný-Nepoznatelný, Humanum/Humanitas a Heiliger Zeitgeist. Vždyť tato „trojice“ již rozhodla kladně, když dovolila, aby k tomu docházelo. (Připomeňme si odsouzený výrok č. 59 Sylabu omylů: „Právo záleží ve hmotném skutku, kdežto všechny lidské povinnosti jsou prázdným slovem, protože všechny lidské činy mají sílu práva.“)

Lidé často poukazují na nadšení papeže Františka pro lidové pobožnosti, což má být údajnou známkou jeho katolictví. Já se však domnívám, že ve světle jeho synkretismu a indiferentismu můžeme jasněji vidět, že lidové pobožnosti podporuje proto, že ukazují na „autentickou náboženskost“ – ať je to cokoli – určité rasové či kulturní skupiny. Jinými slovy, jakýkoli „živý“ náboženský fenomén je lepší než fenomén údajně „mrtvý“, jako je tradiční latinská mše, která rozhodně není mrtvá podle všech zjevných známek či rozumné úvahy (při posouzení rozumem naopak kypí životem!), nýbrž v důsledku pozitivistického fiat těch, kdo by si její smrt přáli, protože odmítají její antipluralistické principy a dogmatický obsah. Z tohoto důvodu papež František projevuje víc velkodušnosti židům, muslimům, hinduistům a animistům než tradičním katolíkům.

To, co jsem právě popsal, se může jevit jako extrémně temná interpretace dat. Rád bych jen čtenářům připomněl, že tento druh vyvíjející se „inkulturace“ a vnějškové/pokleslé „adaptace“ byl vždy cílem (přinejmenším některých a části nejprominentnějších) liturgistů, kteří vyprodukovali novus ordo. Není obtížné najít knihy ze šedesátých a sedmdesátých let i z pozdější doby, které s nadšením hovoří o téměř bezmezném vývoji, který lze u lokalizované liturgie očekávat, a například Ratzinger v knize Ein neues Lied für den Herrn („Nová píseň pro Pána“; česky patrně nevyšlo – pozn. překl.) i jinde věnuje jejich vyvracení mnoho stran.

V článku „Bugnini, Roche, Grillo a inkulturace na plné obrátky“ píšu o tom, co mi vypravoval jeden můj přítel, starší kněz, který přísahal, že je to pravda (a vzhledem ke všemu, co o něm vím, nemám důvod o pravdivosti jeho zprávy pochybovat; odpovídá mnoha dalším důkazům téže povahy). V sedmdesátých letech studoval na Sant’Anselmu v Římě a měl to vzácné štěstí, že jednou obědval s Bugninim krátce předtím, než Bugnini upadl do minulosti. Po mnohém žertování se Bugnini dostal ke svému oblíbenému koníčku – liturgické reformě – a mladému studentovi řekl toto:

„Musíte si uvědomit, že nová liturgie má tři fáze. Nejprve musíme odstranit staré způsoby, jak se to dělá. K tomu především došlo v šedesátých letech a za třicet let už si nikdo nebude pamatovat, co bylo předtím. Za druhé musíme vytvořit něco nového pro současnou dobu: to je to, čemu se dnes říká ,novus ordoʼ. Ale i to musí zmizet a udělat místo absolutní inkulturaci: každou liturgii má vytvářet dané společenství pro své bezprostřední potřeby. Žádné liturgické knihy, přesně tak, jak tomu bylo v prvotní církvi! I moje mše do roku 2000 zmizí.“

Bugnini nebyl žádný prorok, ale má své pozdější učedníky, jako je kardinál Roche, který použil přesně tohoto jazyka – změnil jen načasování a celé to zabalil do poněkud méně konfrontačního obalu:

„Často říkám biskupům, že posledních padesát let jsme strávili překládáním liturgických textů a nyní musíme přejít k druhé fázi, kterou předpokládala už konstituce Sacrosanctum Concilium, totiž k inkulturaci neboli adaptaci liturgie na různé jiné kultury, při zachování jednoty. Myslím, že s touto prací bychom měli začít teď hned.“ [Zdroj]

Domnívám se, že papež František má konzistentní a koherentní náboženskou víru? Ne. Pokud můžeme soudit, je jeho náboženství obří míchací nádobou vzájemně neslučitelných a měnících se ingrediencí. Má však jeden velice pevný prvotní princip: „Nikdy zpět!“ Nikdy, vůbec nikdy nepřijímej a neoceňuj tradici v její konkrétní, rozvinuté, zděděné podobě s celým jejím „pohoršením výlučnosti“ a odmítnutím alternativ, které z toho vyplývá. (Jak kdysi řekl G. K. Chesterton, rozhodnutí oženit se s jednou ženou je rozhodnutím neoženit se s kteroukoli jinou. Dalo by se říci, že každá plně rozvinutá liturgická tradice dochází k dokonalosti formy a obsahu, která nevyhnutelně vylučuje mnoho jiných, byť legitimních způsobů, jak lze věci dělat, a zcela jistě mnoho jiných způsobů nelegitimních.)

Jako křesťanství samo je i křesťanská a katolická podoba zděděné tradice v očích tohoto papeže vyhaslá, vyšlá z módy, překonaná, bezvýznamná, překážející, a proto pro Moderního Člověka (nebo Postmoderní Lidskou Bytost) škodlivá. Nová novost potřebuje nové obřady a novou víru. Tato perspektiva se podle mého názoru projevuje v myšlenkové struktuře, z níž vychází 7. Je to jen jeden článek v širším programu pontifikátu dokonale proniknutého nejradikálněji progresivní interpretací druhého vatikánského koncilu – pontifikátu, jehož účinnost zvyšuje perónistická taktika, která využívá vzájemně si protiřečících slov a gest k podpoře církevní anarchie, věroučného zmatku a mravní laxnosti, čímž dláždí cestu k triumfu náboženství, jež za svůj „posvátný prostor“ pokládá sterilní postmoderní kaple, kde se Jorge Mario Bergoglio cítí jako doma.

Zdroj: Why the Pope Praises Modernist Architects

Pozn.: